O 12 let starší, neurozená a nejspíš neplodná. Krále Alexandra I. stála láska k dvorní dámě život

Celý palác pohltila tma – elektřinu někdo vyřadil z provozu. Alexandr se v duchu modlí, aby venku byli jeho věrní strážci. Připadá mu to nekonečné. Král v duchu ví, že přišli pro něj. Přesto v sobě živí zbytky naděje – možná jsou to přece jen stráže, které ho přišly chránit.

Král Alexandr se nikdy neměl stát hrdinou pohádky o šťastném manželství. Když ve svých dvaceti letech oznámil zasnoubení s ženou o dvanáct let starší, způsobilo to v Srbsku skandál a vládní krizi. Tou ženou byla Draga Mašínová, půvabná vdova po inženýru Svetozaru Mašínovi a někdejší dvorní dáma královy matky Natalije.

Pro mladého panovníka, který vyrůstal jako jedináček v bouřlivém prostředí nešťastného manželství svých rodičů, znamenala Draga naplnění všech tajných tužeb. Byla starší, zkušená a trpělivá – synovi věčně rozhádaných rodičů nahrazovala matku, konejšila jeho přecitlivělou duši a zasvěcovala ho do tajů lásky. Alexandr se do ní bezhlavě zamiloval. Vzal si ji za svou královnu, i když tím popudil téměř každého ve svém okolí.

Od prvního dne čelil královský pár opovržení srbské společnosti i otevřenému nepřátelství vlivných osob. Draga nebyla urozená – na trůn dosedla žena prostého původu, byť z vážené srbské rodiny. Navíc byla o celých dvanáct let starší než král.

Alexandrův otec, bývalý král Milan Obrenović, zuřil; matka Natalija byla zděšena. Rodiče mladého krále manželství odmítli a veřejně haněli – situace došla tak daleko, že Alexandr oběma nařídil opustit Srbsko. Odpor však kladl i srbský parlament a vláda.

Celý kabinet podal demisi, aby vyjádřil nesouhlas s královou volbou nevěsty. Jeden z ministrů, Đorđe Genčić, který Dragu veřejně pomluvil, skončil dokonce ve vězení na základě králova rozkazu. Srbské elity nešetřily urážkami – šířily se špinavé zvěsti o Draze, její pověsti a morálce.

„Vaše Výsosti, i já jsem paní Mašínovou poznal po tělesné stránce,“ prohlašoval prý drze nejeden odstupující ministr či důstojník. Takové narážky na údajnou promiskuitu nové královny měly Alexandra od svatby odradit. Neodradily. Láska je slepá a hluchá. 23. července 1900 si svou vyvolenou v Bělehradě skutečně vzal za manželku. Navzdory ostrému nesouhlasu celého světa kolem sebe stál Alexandr v honosné uniformě po boku své zralé nevěsty před oltářem a zářil štěstím. Věřil, že láska nakonec přemůže všechno.

Jenže svatební sliby a city nestačily. Srbské veřejnosti ležela v žaludku nejen Dragina minulost, ale i nejistá budoucnost monarchie. Alexandr byl posledním mužským potomkem rodu Obrenovićů – neměl žádného bratra ani syna. Od královského páru se proto očekávalo, že rychle zplodí dědice trůnu.

A právě tady tkví největší stín nad Dragou: mnozí pochybovali, zda vůbec může dát králi dítě. Její věk byl problém. Navíc se šeptalo, že po úrazu v mládí je možná neplodná. Tyto chmurné dohady se mladý král snažil ignorovat. Miloval ji a věřil, že budou mít syna, když budou chtít.

První roky manželství se královský pár upíná k jediné naději: získat si národ tím, že zajistí pokračování dynastie. Alexandr se dokonce snaží uklidnit politickou situaci ústupky – v roce 1901 uděluje zemi novou ústavu a zavádí volnější poměry v parlamentu. Když to nepomáhá, vsadí vše na rodinu.

V květnu 1901 ohlašuje světu radostnou zprávu: královna Draga je v očekávání! Srbskem se okamžitě šíří euforie. Na oslavu údajných královniných těhotenských nevolností se pořádá velkolepý ples pro 800 hostů. Ruský car Mikuláš II., který přijal roli čestného kmotra budoucího královského miminka, posílá do Bělehradu pozlacenou kolébku.

Šťastný král propouští politické vězně a dává milost svým odpůrcům na počest nastávajícího otcovství. Celá země má uvěřit, že se blýská na lepší časy.

Jenže uplyne jen pár týdnů a euforii vystřídá posměch a hněv. „Královna není těhotná,“ oznamují směle srbské noviny. Šokující zpráva se brzy potvrzuje. Draga žádné dítě nečeká. Možná nikdy žádné čekat nemohla. Zda královna vědomě lhala, aby uklidnila veřejnost, nebo se sama stala obětí klamné diagnózy lékaře, není jasné.

Jisté je, že jakmile pravda vyšla najevo, reputace krále i královny se zřítila na samé dno. Z velké naděje se stal výsměch. Ruský car zuří – cítí se podveden, do Bělehradu vysílá dva své lékaře, aby Draginu situaci osobně prověřili. Ti po důkladném vyšetření konstatují, že královna nikdy těhotná nebyla.

Carská kolébka zůstává prázdná a Mikuláš II. hrozí diplomatickým skandálem. Alexandr propadá zoufalství a vzteku; viní ruské doktory, že královně způsobili potrat, a žádá pro ně trest smrti. Nikdo ho nebere vážně. Respekt, který si mladý král pracně budoval, je pryč. Místo obnovené důvěry je tu mezinárodní ostuda.

Odhalené lži rozpoutají kolem Dragy příval nových pomluv. „Nemůže mít děti. Chtěla králi podstrčit cizí dítě,“ šeptá se pobouřeně v bělehradských kavárnách. Pro lid už nebyla královna jen neurozená a prohnaná; teď se stala i prokletou ženou, která svému muži nikdy nedá syna.

Popularita královského páru klesla k bodu mrazu. Palácem obchází dusná atmosféra. Alexandr s Dragou se čím dál víc izolují od veřejnosti a nevycházejí z paláce. Zato v armádních kasárnách a důstojnických klubech je živo. Důstojníci si šuškají, že falešné těhotenství udělalo ze Srbska ostudu Evropy.

Mnozí z nich za zavřenými dveřmi hovoří o tom, že král se zbláznil a je pod pantoflem zkažené ženy. Tohle už nehodlají snášet. Za zády svého panovníka začínají kout pikle.

Už v září 1901 se v tichosti schází malá skupinka armádních důstojníků v bělehradském bytě poručíka Antonije Antiće. U sklenky rakije tam společně kují plán na svržení – a fyzickou likvidaci – krále i královny. Vede je ambiciózní mladík, kapitán Dragutin Dimitrijević zvaný Apis.

Přidávají se další vlastenci, přesvědčení, že dynastie Obrenovićů uvrhla zemi do hanby. Zrodí se spiknutí zvané „Květnový převrat“ – konspirace s cílem odstranit Alexandra a nastolit místo něj prozápadně orientovaného prince Petra Karađorđeviće z konkurenčního královského rodu.

V dalších měsících se spiklenci scházejí, verbují posily v armádě a shánějí zbraně. Patří mezi ně i plukovník Alexandr Mašín, bratr zesnulého prvního manžela královny Dragy. Ten ženu na trůně přímo nenávidí – veřejně ji obvinil, že jeho bratra otrávila, a teď přísahá, že srbský trůn její krev očistí. Tak osobní motiv má nemalá část útočníků.

Co se stane, až dojde k nejhoršímu? Napadne Alexandra někdy, že by mu mohla jít po krku i vlastní armáda? Uvědomuje si Draga, jaké nebezpečí se kolem nich stahuje?

Král jako před hrozbou zavíral oči. Místo aby uvažoval o abdikaci či rozvodu, zatvrdil se. V březnu 1903 nervózně reaguje na rostoucí kritiku – provede teatrální mocenské gesto. Pozastaví platnost ústavy na pouhých 30 minut, během nichž stihne propustit všechny členy Státní rady a Senátu a nahradit je loajálními figurkami.

Tento byrokratický puč je sice rychle odvolán, ale zemi šokuje. I stoupenci krále kroutí hlavou – i oni ztrácejí iluze. Alexandr se tímto zoufalým tahem odkopal: ukázal všem, že absolutně nedůvěřuje nikomu kromě své ženy. V Srbsku teď jen málokdo pochybuje, že král je tyran ovládaný zhoubným vlivem zlatovlasé intrikánky. Spiklenci vědí, že jejich chvíle přichází.

Dne 10. června 1903 padne na bělehradský královský palác Stari Dvor tma a ticho před bouří. Po desáté hodině večerní se důstojníci zapojení do spiknutí začnou scházet v malých hloučcích na různých místech města – v kavárnách, hospodách, v důstojnickém klubu. Pijí a předstírají bezstarostnost, ale zbraně mají nabité.

K půlnoci zavelí Apis ke startu akce. Pět úderných skupin se vydává k paláci, zatímco další oddíly obsazují kasárna a důležité úřady. Velitel noční stráže, poručík Petar Živković, je jedním ze zrádců – přesně v 2:00 ráno otevře konspirátorům palácovou bránu. Dovnitř vtrhne rota ozbrojených mužů a vzápětí se ozývá střelba. Strážní, kteří zůstali loajální, nemají v nastalém zmatku šanci klást vážný odpor.

Skupiny vojáků s bajonety a důstojníků s revolvery pročesávají potemnělé komnaty. Hledají krále a královnu. Na chodbách se povalují mrtvá těla prvních obětí – spiklenci již stihli zastřelit pobočníka, který se jim postavil, i jednoho ze svých, kterého omylem pokládali za krále.

Alexandr s Dragou zatím prchají do útrob paláce. Poslední věrný generál Lazar Petrović jim pomáhá ukrýt se v ložnici za masivním zrcadlem, kde se ve zdi skrývají tajné dveře. Za nimi leží malá šatna – několik metrů čtverečních naděje. Král s královnou tiše vstoupí do skrýše a zezadu za sebou zatáhnou těžké zrcadlo. Zadržují dech. Slyší, jak se křik přibližuje. Do ložnice vtrhne horda ozbrojenců. Po hmatu prohledávají každý kout; světlo svíček kmitá po stěnách. Nikde nic.

Dusot bot se vzdaluje a na okamžik nastane zlověstný klid. Možná jsme zachráněni, napadne krále a v duchu děkuje starému Petrovićovi za tajný východ. Jenže to trvá jen pár chvil. Útočníci se do ložnice vracejí znovu a tentokrát je mezi nimi i poručík Velimir Vemić, který u stěny zahlédne něco zvláštního. Štěrbinou mezi zrcadlem a stěnou probleskne odlesk světla.

Tajné dveře se prudce otvírají. Vojáci vrazí dovnitř a královský pár je náhle ozářen mihotavými plameny lamp. Alexandr i Draga stojí u zdi v bíločerných nočních úborech, tváře mají popelavé a v očích hrůzu. Král reflexivně zvedne ruku na pozdrav a chce něco říct, snad připomenout přísahu věrnosti.

Nedostane šanci. Ozve se výstřel. Kapitán Mihajlo Ristić vpálil do Alexandra všech šest kulek ze svého revolveru. Král se bez hlesu sklátí k zemi. Draga vykřikne – mrazivý, zoufalý výkřik, který se rozlehne komnatou. Vrhá se před krále, klene se nad jeho padajícím tělem jako štít.Tělo drobné ženy zasáhne smršť střel. Z chodby se mezitím seběhnou další spiklenci, kteří slyšeli střelbu.

V maličké šatně nastane peklo. Důstojníci jeden přes druhého vyprazdňují do krále a královny zásobníky svých pistolí a pušek. Světlo lamp se třese, ve vzduchu je cítit střelný prach a krev. Během pár vteřin je po všem. Alexandr i Draga jsou probodáni kulemi, jejich život vyhasíná na studené podlaze.

Jenže ozbrojenci, opilí svou nenávistí, nemají dost. Na bezvládná těla se vrhají s tasenými šavlemi a bodáky. Tupý zvuk dopadající oceli na těla kdysi vznešených lidí se mísí s hrdelním řevem vrahů. Zuřivě do těl řežou a bodají, dokud nejsou k nepoznání zohavena.

Když se nakonec rozednívá, skupina mužů v zakrvácených uniformách vleká znetvořená těla na balkon paláce a bezcitně je přehazuje přes zábradlí dolů na nádvoří. Tam, v blátě a prachu, zůstávají ležet ostatky krále Alexandra I. Obrenoviće a královny Dragy Mašínové – kdysi nejmocnějšího páru Srbska.

Té noci umírají i další. Drazini dva bratři, Nikodije a Nikola Lunjevičovi, jsou popraveni zastřelením ještě před svítáním. Na ulici padají v tratolišti krve také premiér Dimitrije Cincar-Marković a ministr Milovan Pavlović, které vzbouření vojáci zavraždí v jejich vlastních domech. Srbské království se probouzí do děsivého rána.

Ráno 11. června 1903 Srbové zůstanou stát jako opaření. V nastalém tichu zaznívají zprávy o vojenském převratu a o brutálním atentátu na krále a královnu. Rod Obrenovićů tím vymřel po meči a v zemi definitivně končí jejich panování.

Moc se okamžitě ujímají vůdci spiknutí a ještě téhož dne parlament formálně provolá králem exilového prince Petra Karađorđeviće. Na trůn nastupuje nová dynastie. Srbské dějiny se náhle ubírají jiným směrem. V Evropě čin vzbudí zděšení – panovníci na okolních dvorech se v šoku od Srbska odvracejí.

Nový král Petr I. však spiklence nepotrestá. Naopak, mnozí z nich zaujmou významné funkce v armádě a státní správě. Hrdlořezové z onoho červnového jitra nelitují ničeho; věří, že zachránili národ. Dokonce jdou ještě dál. O pár let později zakládají tajný spolek zvaný Černá ruka – extremistickou organizaci, která v roce 1914 sehraje klíčovou roli při atentátu v Sarajevu a tím zažehne jiskru první světové války.

Zdroje:

https://epochaplus.cz/srbsky-skandal-snazila-se-kralovna-lidu-podstrcit-kukacku/

https://www.unofficialroyalty.com/assassination-of-alexander-i-king-of-serbia-and-his-wife-queen-draga/

https://en.wikipedia.org/wiki/May_Coup_(Serbia)

https://en.wikipedia.org/wiki/Alexander_I_of_Serbia

https://en.wikipedia.org/wiki/Black_Hand_(Serbia)