Článek
Helsinky, červenec 1952. V olympijské soutěži v drezuře právě vyhlašují medailisty. Švédský důstojník Henri Saint Cyr stojí na nejvyšším stupínku pódia připraven převzít zlato, vedle něj na druhém místě čeká nenápadná dánská jezdkyně jménem Lis Hartelová.
Když však nastane chvíle vystoupit na stupně vítězů, ukáže se, že Hartelová to bez pomoci nedokáže – následky prodělané nemoci jí brání bezpečně vyjít nahoru. Saint Cyr na nic nečeká: sehne se ke své soupeřce a pomůže jí nahoru vedle sebe.
Lis Hartelová byla ochrnutá pod koleny. Osm let předtím ji zasáhla těžká virová nemoc, kvůli níž zůstala její lýtka a chodidla nehybná. Přesto se dokázala kvalifikovat na olympijské hry a mezi nejlepšími jezdci světa vybojovat stříbrnou medaili.
Byla navíc jednou z vůbec prvních žen v historii, které na olympijských hrách závodily v jezdectví – až do roku 1952 byla olympijská drezura prakticky vyhrazena mužským důstojníkům. Její cesta na stupně vítězů vedla přes vážnou nemoc a roky náročného tréninku.
Dětská obrna
Lis Hartelové bylo 23 let, když na podzim 1944 onemocněla dětskou obrnou. Byla tehdy těhotná a patřila už k nejlepším dánským drezurním jezdkyním. Nebezpečná infekce udeřila rychle a mladá sportovkyně během několika dnů ztratila kontrolu nad dolní polovinou těla.
Ochrnutí způsobené touto virovou nemocí bylo v té době nevyléčitelné. Hartelová patřila k těm, kteří přežili – virus jí nezasáhl životně důležité orgány – avšak lékaři u ní diagnostikovali trvalé poškození nervů v dolních končetinách. Znamenalo to, že už nikdy neměla plně ovládat svaly pod koleny.
Pro tehdy aktivní jezdkyni to byla zdrcující zpráva. Bylo jasné, že bez funkčních nohou nebude moci chodit bez opory, natož samostatně nasednout na koně jako dřív. Následovaly dlouhé měsíce léčby a rehabilitací.
Lis musela znovu posilovat své tělo, aby se dokázala alespoň postavit s opěrou. Přesto se myšlenky na koně nevzdala. Jakmile akutní fáze choroby ustoupila a její stav se stabilizoval, rozhodla se zkusit vrátit do sedla.
Trvalo to bezmála dva roky, než se Lis Hartelová opět posadila na koňský hřbet. Zpočátku to šlo jen s vydatnou pomocí druhých – sama už se do sedla vyšvihnout nedokázala. První jízdy byly nejisté. Nemohla se spoléhat na cit a práci dolních částí nohou a udržet rovnováhu pro ni bylo mnohem obtížnější než dřív.
Hartelová si musela osvojit nový způsob jízdy, aby dokázala koně ovládat i bez pohyblivých lýtek. Jemné povely nohama nahradila vahou svého těla, vedením otěží a hlasem. Naučila se využívat sílu trupu a stehen, aby v sedle stabilně seděla a udílela koni srozumitelné signály.
Každodenní tréninky tak vyžadovaly velkou trpělivost a také asistenci. Její rodina a přátelé jí pomáhali koně nachystat a bezpečně vyhoupnout jezdkyni do sedla. Tam nahoře na koni se pak Hartelová mohla pohybovat volněji než na zemi – a právě pocit, že i s ochrnutím dokáže jezdit, pro ni byl velkou motivací pokračovat.
Tvrdou prací na jízdárně den po dni získávala zpět jezdeckou jistotu. Už v prvních poválečných letech se objevila na menších závodech v rodném Dánsku. Zpočátku budila pozornost spíš svou nezvyklou jízdou. Brzy však dokázala, že ani se zdravotním handicapem nemusí být odepsána: na domácích drezurních soutěžích začala porážet i zdravé soupeře.
Na konci 40. let už patřila mezi dánskou jezdeckou špičku. Jezdila na hnědce jménem Jubilee, s níž si vytvořila sehranou dvojici. Do roku 1952 však pro ni účast na nejvyšší scéně měla ještě jednu překážku – pravidla. Olympijská drezura byla tradičně doménou armádních důstojníků a ženám byl start oficiálně zapovězen.
Teprve Helsinky 1952 se měly stát prvními moderními olympijskými hrami, kde směly v této jezdecké disciplíně závodit i ženy. V Dánsku tak vůbec poprvé vybírali do olympijské reprezentace také jezdkyni. Lis Hartelová v té době patřila k nejlepším drezurním závodnicím v zemi bez ohledu na pohlaví, a když se nová příležitost otevřela, dokázala si vybojovat nominaci.
Na stupních vítězů
V červenci 1952 nastoupila Lis Hartelová v Helsinkách jako jedna z prvních žen v olympijské historii jezdectví. Její příběh vzbuzoval pozornost už před závodem – do té doby svět neviděl na olympiádě závodit jezdkyni, která by se na koně ani nevyšvihla bez pomoci. Když ale soutěž v drezuře odstartovala, ukázalo se, že dánská závodnice není jen kuriozita, ale především výborná jezdkyně.
S klisnou Jubilee předvedla elegantní a přesnou jízdu, kterou rozhodčí ocenili vysokými známkami. Hartelová svým výkonem vybojovala stříbrnou medaili, nestačila pouze na švédského favorita Henriho Saint-Cyra, který získal zlato.
Henry Saint-Cyr
Pro Dánku a vlastně i pro celý sport to byl průlomový výsledek. Hartelová se stala první ženou, která získala olympijskou medaili v jezdectví, a zároveň jedním z mála sportovců s tělesným postižením, kteří tehdy na klasických olympijských hrách stanuli na stupních vítězů.
Její triumf měl navíc i velmi lidský rozměr. Když při slavnostním ceremoniálu chtěla sesednout z koně, aby převzala medaili, museli jí přítomní pomoci. A právě tehdy Henri Saint Cyr – vojenský jezdec, který ji v závodě porazil – udělal gesto, na které publikum jen tak nezapomnělo.
Přímo na pódiu se k drobné Dánce sklonil a doslova ji zvedl na stupně vítězů vedle sebe. Vítěz tak osobně pomohl své soupeřce, která nemohla bez pomoci chodit, převzít cenný kov. Fotografie a filmové záběry tohoto momentu obletěly svět a Hartelová i Saint Cyr si vysloužili uznání jako symbol fair play.
Olympijský úspěch z Helsinek nebyl náhodný – Lis Hartelová poté zůstala na světové špičce další čtyři roky. V roce 1954 startovala na prestižním mezinárodním závodě v Cáchách, který tehdy sloužil jako neoficiální mistrovství světa v drezuře. Získala tam zlatou medaili a porazila špičkové jezdce tehdejší evropské drezury.
Do další olympiády tak vstupovala jako úřadující šampionka a favoritka. Hry v roce 1956 hostilo australské Melbourne, avšak jezdecké soutěže byly kvůli přísným karanténním předpisům přesunuty do Evropy – jely se o několik měsíců dříve ve Stockholmu. Hartelová nechyběla ani tam.
Opět soutěžila v individuální drezuře a znovu předvedla špičkový výkon, kterým navázala na předchozí olympiádu. Tentokrát jí bylo 35 let a v sedle Jubilee měla za sebou výrazně více zkušeností. Stejně jako v Helsinkách získala stříbrnou medaili.
Zlato obhájil Henri Saint Cyr, který tak dánskou jezdkyni znovu těsně odsunul na druhou příčku. Hartelová však i podruhé porazila všechny ostatní soupeře a ukázala, že její předchozí úspěch nebyl dílem náhody. Ve světě 50. let patřila k absolutní elitě.
Po stockholmské olympiádě Lis Hartelová uzavřela olympijskou kapitolu své kariéry a postupně omezila mezinárodní závodění. Svoje sportovní maximum naplnila – během necelých pěti let získala dvě olympijská stříbra a titul neoficiální světové šampionky.
V té době stále neexistovaly paralympijské hry ani zvláštní kategorie pro handicapované jezdce. Hartelová se prosadila mezi zdravými v otevřené konkurenci, což z ní učinilo výjimečnou osobnost sportu poloviny 20. století.
Ačkoli už sama závodění postupně omezila, u koní Lis Hartelová zůstala i v dalších letech. Aktivně podporovala jezdecký sport a její úspěchy dodaly impuls k rozvoji terapie jízdou na koni pro lidi s fyzickým postižením. Svým příběhem inspirovala mnoho dalších – ukázala, že ani ochrnutí nemusí znamenat konec sportovní kariéry.
V rodném Dánsku se dočkala řady poct. V roce 1992 byla uvedena do Síně slávy dánského sportu a její jméno dnes stojí po boku největších národních legend. Zemřela v roce 2009 ve věku 87 let.
Zdroje
https://kvinfo.dk/side/597/bio/1157/origin/170/
https://www.eurodressage.com/index.php/2010/10/22/jubilee-post-war-dressage-hero
https://www.olympedia.org/athletes/11350
https://olympics.com/en/athletes/lis-hartel
https://olympics.com/en/news/lis-hartel-first-woman-to-win-olympic-equestrian-medal
https://olympics.com/en/olympic-games/helsinki-1952/results/equestrian-dressage/dressage-individual-open
https://de.wikipedia.org/wiki/Lis_Hartel
