Článek
Sedmiletý Ondřej jako třetí z šesti sourozenců zakouší první velkou ztrátu: ztrátu otce. Tichý smutek si nese domů do brněnského Králova Pole, kde v dětské duši klíčí hluboká láska k přírodě. Začíná sbírat motýly a brouky, se zaujetím kreslí vše, co kolem sebe vidí. V pohybu tužky po papíře nachází útěchu a radost, která mu pomáhá překonat bolest.
Dospívá na počátku bouřlivého 20. století. S maminkou a sourozenci se roku 1913 stěhuje do Vyškova. Zanedlouho do jeho života vtrhne první světová válka. Mladý Ondřej musí přerušit studia – je povolán do armády, byť se do bojů už nestačí zapojit.
Zkoušku dospělosti skládá až po válce, v roce 1919. Už tehdy v sobě spojuje křehkost a odolnost – je to citlivý milovník přírody se smyslem pro detail, ale zároveň sportovec a bojovník, který se nikdy nevzdává – nepoddajnost, která mu jednou pomůže čelit i nejtěžším zkouškám.
Práce všeho druhu
Po válce se Sekora na popud rodiny pouští do studií práv na Masarykově univerzitě v Brně. Paragrafy ho však nelákají tolik jako pero a štětec. Když nezvládne závěrečné zkoušky, neváhá změnit směr a vydat se vlastní cestou. Píše se rok 1921.
Dvacetiletý mladík s iskrou v očích nastupuje do brněnské redakce Lidových novin jako sportovní reportér a kreslíř. V novinářském světě rychle vyrůstá – píše fejetony a soudničky, ilustruje články a pilně črtá karikatury. Je talentovaný a pracovitý, plný energie. Redakční telegraf cvaká, tiskárny duní a Ondřej Sekora se našel: stal se vypravěčem obrazem i slovem.
Brzy přichází první velké úspěchy. Lidové noviny ho vysílají do Paříže na olympijské hry 1924 jako zahraničního dopisovatele. Ve městě světel nasává evropskou kulturu a poprvé se setkává s ragby – tehdy drsným anglickým sportem, který ho okamžitě učaruje. Po návratu domů se vrhá do propagace nové vášně.
Pomáhá zakládat první české ragbyové kluby a vymýšlí česká pojmenování pro pozice i herní situace. V květnu 1926 organizuje v Brně-Pisárkách historicky první utkání ragby, které sám rozhoduje a dokonce trénuje oba týmy. Když ho něco nadchne, věnuje tomu srdce i veškerý talent.
Ferda
Ve stejné době se rodí asi nejslavnější „hmyz“ české literatury – Sekorova postavička Ferda Mravenec. Objevuje se na papíře poprvé roku 1933, zčásti inspirovaná zvířecími hrdiny Walta Disneyho, které Ondřej viděl při své cestě do Paříže.
Zpočátku je Ferda určen výhradně dospělým a podle toho se chová: popíjí ovocné šťávy, flirtuje s beruškami a tropí rošťárny. Tahle raná verze je humorná a satirická, odráží Sekorův talent spojit lehkou zábavu s hlubším podtextem. Kreslíř přesně ví, jak Ferdovi natočit zadeček nebo posunkem zvýraznit výraz – jeho kresby doslova ožívají.
Kreslířův osobní život zatím hledá pevnou půdu. První manželství s Markétou Kalabusovou, uzavřené roku 1923, nevydrží ani rok a končí rozvodem. Ondřej zůstává sám, ponořený do práce a svých koníčků. Na lásku rezignuje – prozatím.
Koncem dvacátých let však přichází osudové setkání. Ludmila Roubíčková, energická mladá žena židovského původu, se stává jeho druhou ženou a životní oporou. Svatbu mají roku 1930 a následujícího roku se jim narodí syn Ondřej. Sekora prožívá spokojené rodinné chvíle – ve dne kreslí a píše, večer doma uspává malého synka pohádkami. Jsou to šťastné roky klidu a tvořivosti.
Stíny přicházejí
Na obzoru se však kupí mraky. V Německu sílí nacistická hrozba a Sekora ve svých karikaturách nešetří Hitlera ani jeho přisluhovače. Dokonce tak ostře, že roku 1934 proti jeho kresleným vtipům protestuje německé velvyslanectví v Praze. Ondřej pokračuje – v Lidových novinách vede dětskou přílohu a vydává knížky.
Ferda Mravenec se mezitím z novinových seriálů přesouvá i do knižní podoby a stává se fenoménem. Malí čtenáři milují Ferdovu pracovitost, vynalézavost a čestnost. Netuší, že jejich mravenčí hrdina je do značné míry autorovo alter ego. Stejně jako Ferda je i Ondřej Sekora dobrosrdečný všeuměl, který se nezalekne žádné výzvy.
Pak přichází rok 1939 a s ním okupace. Protektorát zahalí zemi strachem. Pro Ondřeje a Ludmilu má nacistická moc kruté ultimátum: rozveď se se „Židovkou“, nebo bude zle. On však odmítá – životní lásky se nevzdá ani tváří v tvář hrozbě. Roku 1941 musí Sekora opustit redakci Lidových novin. Přichází o milovanou práci i veřejný hlas.
Rodina žije v neustálém napětí. Sekorovi se snaží přežívat stranou pozornosti. Malý syn je poslán k příbuzným na venkov, do relativního bezpečí. Ondřej se občas živí kreslením na volné noze a dobrý známý, nakladatel Josef Hokr, mu vyplácí zálohy na budoucí knihy o Ferdovi. Venku zatím zuří válka a kolem rodiny se pomalu stahuje smyčka.
Deníky z lágru
Na podzim 1944 osud udeří plnou silou. Ondřej Sekora je transportován do nacistického pracovního tábora Kleinstein v polském Slezsku. Jeho milovaná Ludmila zatím putuje do ghetta v Terezíně. V nákladním vagónu se manželé loučí pohledem, aniž tuší, zda se ještě někdy uvidí.
Za ostnatými dráty lágru vládne krutost – otrocká dřina v kamenolomu, hlad, zima a všudypřítomná smrt. Ponížení a beznaděj se zarývají hluboko do duše.
Přesto právě tady, v pekle lágru, nachází Ondřej v sobě poslední zbytky síly. Po večerech v baráku společně s vězněm, hercem Oldřichem Novým, pořádají improvizované loutkové divadlo. Hraním, vyprávěním vtipů a zpěvem na chvíli osvobodí sebe i spoluvězně z okovů reality.
Ve dne pak, během krátkých přestávek, bere Sekora do ruky tužku a zaznamenává vše, co kolem sebe vidí. Píše svůj deník a připojuje k němu drobné kresby. Kreslí vězně v hadrech, jak stojí v dešti a blátě; ostnatým drátem obehnanou boudu se psem; a dokonce i vlastní ušmudlanou tvář s ironickým úsměvem.
„Vojáci s námi zacházejí s velikými ohledy. Ovšem ubytovací poměry jsou skutečně nejhorší,“ zaznamená kousavě do zápisků. Ani Vánoce si nenechá zkazit – barák vyzdobí chvojím, sežene malý stromeček a rozdělí se s těmi, na které žádný balíček z domova nepřišel. I v nejhlubší temnotě nachází Sekora jiskřičky humoru a lidskosti, které ho drží nad vodou.
Začátkem roku 1945 je Sekora převezen do lágru Osterode v německém Harzu. Tam pokračuje jeho zápas o holý život. Každý den je vykoupen potem a bolestí, ale on se nepoddává zoufalství. V mysli nosí tváře svých milovaných – Ludmily a malého Ondřeje – a víra v jejich znovushledání mu nedovolí klesnout.
Květen 1945 pak přichází jako vysvobození. Sekora, vyčerpaný, ale živý, se konečně vrací domů. Je to zvláštní jaro. Z trosek války vyrůstá nová naděje. Ondřej tiskne k sobě svou ženu, která v Terezíně navzdory tyfu přežila, a obejme syna, ze kterého se za ty roky stal urostlý mladík.
Nový začátek
Z hluboké válečné jizvy se rodí i proměna v Sekorově nitru. Kdo prošel peklem táborů, nemůže už být stejný jako dřív. Hořké zklamání z toho, jak během okupace selhaly staré elity, vede Ondřeje k novým ideálům. Věří, že je třeba vybudovat spravedlivější svět, kde se slabí nebudou muset bát mocných.
Po válce se proto nadšeně vrhá do práce v duchu nové doby. Nevrací se do Lidových novin, místo toho spoluzakládá satirický týdeník Dikobraz a stává se jeho prvním šéfredaktorem. Zároveň působí v dělnickém deníku Práce a roku 1948 vstupuje do komunistické strany. V těchto letech je plný energie a věří ve vize sociální rovnosti.
Sekorovy knihy z té doby nesou výrazný otisk doby – jsou poplatné vládnoucí ideologii. Ferda bojuje i s „americkým broukem“ (mandelinkou bramborovou) poslaným zvenčí loupit česká pole. Zároveň opěvuje kolektivní práci, pranýřuje „kapitalistické“ brouky a i z Vánoc udělá ateistickou oslavu práce.
Sekora propůjčuje svůj talent a hlas službě novému režimu – dělá to upřímně, přesvědčen, že tím pomáhá budovat lepší svět. Tento obrat neunikne pozornosti kulturních kruhů, ale obliba Ferdy a spol. je mezi lidmi tak velká, že tvůrci jeho příhody málokdo něco vyčítá.
Na konci 50. let však sám Sekora cítí, že se jeho tvorba odchýlila od původní hravosti. V roce 1958 proto při reedici starších knih upravuje některé detaily – z ilustrací mizí skautské kroje a místo slova „nebe“ se všude objeví „obloha“, aby příběhy bez výhrad vyhověly duchu doby.
O rok později vydává pohádkovou knížku Čmelák Aninka (1959), v níž se vrací k něžné poetice a laskavému humoru své meziválečné tvorby. Jako by na sklonku dekády znovu našel ztracený tón svého srdce.
Roky plynou a Ondřej Sekora se mění v legendu. Jeho knihy a ilustrace se staly součástí dětství několika generací. V roce 1964 je mu udělen titul zasloužilý umělec – oficiální pocta režimu jeho milovanému tvůrci. Jenže zdraví mu začíná vypovídat službu. Postihne ho mozková mrtvice a tím končí jeho veřejná činnost.
Sekora se stahuje do ústraní, obklopen rodinou. Občas vezme do ruky některou svou knihu a s tichým úsměvem listuje ilustracemi Ferdy a brouka Pytlíka. Možná v nich ještě zahlédne odlesk svého vlastního života – plného zvratů, radostí i bolestí, které v těch obrázcích znovu ožívají.
Červencový den roku 1967 zastihne Ondřeje Sekoru na nemocničním lůžku. Ve věku 67 let umírá. Je pohřben v Praze na hřbitově Na Malvazinkách, v řadě nenápadných hrobů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ond%C5%99ej_Sekora
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/od-ferdy-do-koncentraku-vysly-kreslene-deniky-ondreje-sekory-z-lagru-114467
https://www.kroniqa.cz/jeho-ferda-mravenec-nebyl-vubec-pro-deti-ondrej-sekora-stal-u-zrodu-ceskeho-ragby-a-kvuli-lasce-skoncil-v-tabore/
https://plus.rozhlas.cz/cesky-walt-disney-v-tezkych-dobach-ondrej-sekora-se-za-valky-odmitl-rozvest-pote-8080677
https://www.dotyk.cz/magazin/oldrich-novy-zachranil-zidovskou-manzelku-30000930.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/soudcoval-prvni-ragbyovy-zapas-a-neopustil-manzelku-zidovku-trampoty-cloveka-sekory-priblizuje-349038
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/vyroci-narozeni-autora-ferdy-mravence-vojaci-tu-jsou-hodni-ubytovani-silene-zertoval-ondrej-sekora-z-koncentraku_150400.html
https://www.iliteratura.cz/clanek/36889-sekora-ondrej-deniky-ondreje-sekory-1944-1945
