Článek
Narodil se v Debři nad Jizerou nedaleko Mladé Boleslavi, v kraji lesů a rybníků. Dětství malého Oty plynulo ve vůni dřeva, polí a loutkových pohádek pouštěných v místním kině. Už jako kluk měl bujnou fantazii a ruce pořád od barvy či lepidla – stále něco tvořil, vyráběl figurky a předváděl vymyšlené příběhy sourozencům a kamarádům.
V pubertě se jeho hravost propojila s ctižádostí. S dvojicí kamarádů vzal otcovu kameru a natočil krátký film „Psí neděle“ – příběh klukovského dobrodružství a velkého psího přátelství. Tento amatérský snímek nečekaně zazářil na festivalu v Miláně, odkud si sedmnáctiletý Ota odvezl s kamarády hlavní cenu.
Z venkovského kluka se rázem stal „Někdo“ – alespoň pohledem jeho rodné obce. A hlavně, v jeho hrudi se naplno rozhořel tvůrčí plamen.
Krátce poté vyrazil do Prahy. Město, které v sobě mělo tisíce jevišť a pláten, ho přivítalo s otevřenou náručí.
Mladý Jirák se dostal do okruhu lidí kolem legendárního loutkáře Jiřího Trnky. Ještě než nastoupil povinnou vojenskou službu, stihl pár měsíců pracovat jako animátor u Trnky. Trpělivě rozpohybovával loutky a učil se, že kouzlo filmu vzniká po malých krůčcích. Byla to škola pečlivosti a zároveň zasněné hravosti – vlastnosti, které se mu později budou velmi hodit.
Pódium a manéž
Když v sedmdesátých letech opustil vojenskou uniformu, měl jasno: jeviště ho volá.
Zapsal se na pražskou DAMU, kde vystudoval loutkoherectví. Studium, které propojovalo herectví s výtvarnem a pohybem, mu padlo jako ulité.
Na školní scéně vdechoval život dřevěným postavám i absurdním dramatům. Brzy přišla první profesionální angažmá: mladý Ota se stal členem experimentálního souboru režiséra Karla Makonje, kde například v existenciální hře „Nedorozumění“ podle Camuse dokázal, že i za loutkou může tepat opravdové lidské srdce.
Jenže svět divadla nenabízí jen klasická prkna.
Otu Jiráka zlákal svobodnější prostor – cirkusová manéž a pantomima. V polovině sedmdesátých let se připojil k odvážné skupině kolem mima Ctibora Turby, která na Letné rozbila cirkusový stan přezdívaný Cirkus Alfréd.
Několik let působil také v pantomimické skupině GAG Borise Hybnera.
Každý večer na jevišti byl jako beze slov psaná poezie. Jirák se v té době naučil neuvěřitelně ztišit a zkoncentrovat energii – a pak jediným pohybem rozesmát sál.
Hlas, který zná každé dítě
Na počátku osmdesátých let se Ota Jirák nenápadně přenesl z jeviště do éteru dětských pokojíčků.
Tehdy dostal nabídku, která mu změnila život: propůjčit svůj hlas televizním loutkovým postavičkám Jů a Hele.
V nedělní pohádkové show Studio Kamarád se stal hlasem oranžového roztomilého „Hele“, který spolu se zeleným kamarádem Jů (namluveným Jiřím Lábusem) provázeli děti světem fantazie.
Netušil, že tahle dvojice plyšáků bude jednou oslovovat už třetí generaci malých diváků a že jeho hluboký hlas s dobrosrdečným podtónem se díky tomu stane doslova nesmrtelným.
Dabing se stal Jirákovou druhou (nebo spíš třetí) uměleckou sférou. Objevil, že jeho „pevný bas“, jak svůj hlas s úsměvem nazývá, může propůjčit mnoha různým postavám a každá zní jinak.
Jako herec s bohatou fantazií se vžíval do vizáže a povahy hrdinů, jimž dával hlas. Mimozemšťan Alf z populárního amerického sitcomu tak dostal od Jiráka výrazný chraplavý smích a šibalskou dikci, zatímco dobrosrdečný obr Hagrid v sérii o Harrym Potterovi promlouval laskavě mírným hlasem.
A co teprve ztřeštěný chlupatý Tygr z Medvídka Pú – v Jirákově podání poskakoval a mluvil tak, že strhával děti do smíchu, ale nepůsobil strašidelně. Každá role pro něj byla úplně nová postava, kterou dokázal hlasem vytvarovat.
Během devadesátých let patřil Ota Jirák k nejvíce obsazovaným dabérům v zemi. Jeho hlas zazněl ve filmech, animovaných pohádkách i hraných seriálech.
Stal se českým Obelixem (tedy hlasem Gérarda Depardieua) v komediích o Asterixovi a Obelixovi, mluvil mamuta Mannyho v populární animované Době ledové. A celou řadu dalších postav.
Komik i před kamerou
I když mu pantomima a dabing přinesly úspěch a uznání, Jirákův příběh by nebyl úplný bez zmínky o jeho působení přímo před kamerou.
Poprvé se na televizní obrazovce objevil už v roce 1976 v televizní grotesce „Tři chrobáci“ režiséra Jána Roháče. Všichni tři „chrobáci“ – zvědaví broučci objevující lidskou domácnost – byli mímové, a Jirák zde zúročil své pantomimické umění. Komedie bez slov zaujala jak diváky, tak tvůrce, a otevřela mu dveře k dalším rolím.
Po revoluci v 90. letech se stal tváří prvního novodobého českého sitcomu „Nováci“, kde ztvárnil jednu z hlavních rolí – bodrého tatínka rozvážné rodinky.
Diváci si ho zamilovali pro jeho civilní projev a smysl pro humor, který dokázal v seriálu vykouzlit i z obyčejných situací.
V následujících dekádách se Ota Jirák objevoval ve filmech a seriálech nejrůznějších žánrů. Z pohádek jako „Arabela“, přes rodinný seriál „Život na zámku“ až po nekonečný doktorský seriál „Ordinace v růžové zahradě“, kde si s chutí zahrál svého typického „dobráckého“ lékaře Pantoflíčka.
A když už to vypadalo, že by mohl v klidu odpočívat, přišla nabídka z dalšího úspěšného seriálu „Slunečná“ – zde si zahrál dědečka Martina Popelku. Jeho postava v průběhu děje zemřela a dále se objevovala jen jako dobrotivý duch – což Jirák glosoval s humorem sobě vlastním jako „generálku na vlastní pohřeb“.
Na scéně i na obrazovce měl Ota Jirák často podobnou škatulku rolí: přátelského, dobrosrdečného muže se smyslem pro humor.
Tyto „pohodáře“ hrál s takovou přirozeností, že diváci v nich možná viděli samotného Jiráka.
A nebyli daleko od pravdy – zejména v pozdějších letech herec na pódiu ani nemusel nasazovat masku, prostě byl sám sebou. Už dříve vyznával motto, že „jaký jsem na jevišti, takový jsem v soukromí“. V každé postavě tedy zanechal kousek vlastní duše – a zároveň si z každé odnesl něco do vlastního života.
Láska, věrnost a životní zvraty
Za všemi těmi úsměvy a hlubokými hlasy stojí také člověk z masa a kostí. Který na cestě životem zakouší obyčejné radosti i překážky. Ota Jirák měl vždy pevné rodinné zázemí. Se svou ženou Drahomírou strávil již přes čtyřicet let a jejich partnerství je postavené na vzájemné úctě a humoru, který jim pomohl překonat nejednu těžkou chvíli.
Ne vždy šlo vše hladce. Koncem 80. let, kdy byl Ota na vrcholu sil, ho znenadání zradilo srdce. První infarkt, který prodělal už kolem čtyřicítky, byl pro něj i okolí šokem.
S nadhledem sobě vlastním ale tuto vážnou věc obrátil v černý humor: „To mám z toho, že jsem zkusil přestat kouřit,“ glosoval tehdy poté, co se zotavil – a své oblíbené cigaretky si nakonec neodpustil. Lékaři ho varovali, ale on se rozhodl, že žít se má naplno a bez přetvářky. To ovšem neznamená, že by své zdraví bral na lehkou váhu.
Velkou zkouškou si Jirák prošel na prahu svých sedmdesátin. Krátce po oslaveném jubileu ho postihla kombinace infarktu a mrtvice. Najednou se ocitl na hranici života a smrti.
Následovaly týdny v nemocnici a ještě delší měsíce pomalé rehabilitace. V těchto temných chvilkách se ukázalo, jak pevný má základ ve své rodině. Drahomíra u jeho lůžka trávila každý den, cvičila s ním řeč a pomáhala mu vrátit se do normálního života.
„To, že zase chodím a mluvím, je hlavně její zásluha,“ přiznal herec vděčně. Společně zvládli i tuhle tvrdou zkoušku. Jirák viditelně zhubl, naučil se odpočívat a trochu zvolnit tempo. Ale svých malých radostí se nevzdal – dopřál si stále rád skleničku dobrého pití a občas i tu cigaretu, jako by tím vzdoroval strachu z dalších ran osudu.
Když se zotavil natolik, aby mohl znovu před kameru, český národ zajímalo, zda se vrátí ke svým rolím.
Scenáristé seriálu Slunečná jeho zdravotní stav citlivě zakomponovali do děje a Jirákův Martin Popelka se dále objevoval už jen v krátkých scénách, aby se herec fyzicky nepřetěžoval. On sám to přijal s pokorou i úsměvem. Zdraví se pro něj stalo prioritou – ví, že radši než honit další role, má cenu užívat si každé společné chvíle s rodinou a přáteli.
Návrat domů
Životní cesta Oty Jiráka se v jistém smyslu uzavírá tam, kde začala – v kraji jeho mládí.
Po dlouhých letech v Praze, kde s manželkou prožili většinu života, se manželé Jirákovi rozhodli pro velkou změnu.
Když se roku 2009 vrátili z pobytu v USA, čekala je nepříjemná zpráva – museli opustit svou milovanou prvorepublikovou vilku v Praze.
Místo hořekování nad osudem se ale Ota s Drahomírou pustili do nového dobrodružství. Už předtím koupili v rodném kraji starou rozpadající se hospodu a vlastníma rukama ji proměnili v útulné venkovské sídlo.
Z ruiny se stala kouzelná chalupa plná obrazů (mnoho z nich Ota sám namaloval), knih a starožitností. Právě sem, do Neveklovic u Mnichova Hradiště, se Jirákovi natrvalo usadili. Dnes tu Ota Jirák vede život, který je možná nenápadný navenek, ale o to bohatší uvnitř.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Jir%C3%A1k
https://mnichovohradistsko.cz/ota-jirak
https://radiozurnal.rozhlas.cz/kdyz-dabuju-snazim-se-priblizit-vizazi-postavy-rika-ota-jirak-svuj-hlas-7894920
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ota-jirak-herec-daber-reklama.A200819_152837_lidicky_kzem
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/656512/hvezda-slunecne-ota-jirak-po-mrtvici-a-infarktu-za-svuj-zivot-vdeci-manzelce.html
https://zena.aktualne.cz/celebrity/ota-jirak/r~428a5b0cf7ed11eebeca0cc47ab5f122?lp=1
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/182589/vystraseny-ota-jirak-72-utajeny-pobyt-ve-vezeni.html
