Otec mu ukradl dětství. Skutečný Kryštůfek Robin nenáviděl Medvídka Pú i svou slávu

„Pú, slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš. Ani až mi bude sto,“ prosí malý chlapec svého medvídka v dojemném finále jedné slavné dětské knihy. Skutečný chlapec, který dal literární postavě Kryštůfka Robina jméno i tvář, však strávil celý život ve stínu onoho plyšového kamaráda – a přál si spíše pravý opak.

Svět na Kryštůfka Robina skutečně nikdy nezapomněl, ne však tak, jak by si malý Christopher Robin Milne přál. Sláva Medvídka Pú sice vykouzlila úsměv na tváři milionům dětí, jemu samotnému však přinesla hořkost, osamělost a celoživotní zápas s vlastní identitou.

Christopher Robin Milne se narodil 21. srpna 1920 v Londýně jako vytoužené a jediné dítě spisovatele Alana Alexandera Milnea a jeho ženy Daphne de Sélincourtové. Rodiče ho milovali po svém, ale tradiční vřelosti v jejich domě mnoho nebylo. Matka Daphne, chladná dáma viktoriánských způsobů, přenechala miminko co nejdříve do péče chůvy jménem Olive „Nou“ Brockwellové.

Otec A. A. Milne byl proslulým literátem – avšak zároveň mužem, který „to s dětmi neuměl“, jak později poznamenal sám Christopher Robin. Tatínek trávil většinu času duchem nepřítomný ve své pracovně nebo fyzicky mimo domov v oblíbeném pánském klubu Garrick. „Někteří lidé jsou dobří v jednání s dětmi, jiní ne. Můj otec nebyl,“ konstatoval po letech Christopher hořce.

Milne senior sám otevřeně přiznával, že necítí k dětem žádný přehnaný sentiment – vnímal je asi jako „roztomilá štěňata či koťata“, která člověka na okamžik pobaví. Malý Christopher tak vyrůstal osaměle, ve velké podkrovní herně se svými hračkami a s milovanou chůvou Nou po boku. „Matka byla pořád pryč, otec duchem jinde… kdo by si nepřipadal opuštěný?“ posteskl si později Christopher Robin při vzpomínce na své rané dětství.

V této citové prázdnotě našel chlapec útěchu ve vlastním světě fantazie. K prvním narozeninám dostal od rodičů velkého plyšového medvídka, kterému dal jméno Edward. Zanedlouho jej však přejmenoval podle ochočené černé medvědice Winnipeg z londýnské zoologické zahrady na Winnie – česky Pú.

Postupně přibyly další hračky: oslík Ijáček, prasátko, tygr Tygřík a klokánek Roo – překvapivě většinu z nich pořídila matka Daphne, která malému Chrisovi nosila dárky z lepších obchodů. Tyto hračky se staly Christopherovi věrnými společníky v osamělých dnech.

Na víkendovém venkovském sídle Cotchford Farm v Sussexu, které Milneovi koupili roku 1925, si chlapec hrával na kraji lesa a vymýšlel s plyšáky všelijaká dobrodružství. „Z domu vedla zahrada do divokých houštin, dvou luk, k řece a dál do zeleného kopcovitého kraje – luk a lesů, které čekaly na prozkoumání,“ vzpomínal po letech na toulky tzv. Stokorcovým lesem.

Malý Chris s nadšením pojmenovával skutečná místa kolem sebe podle svých her: most přes řeku překřtil na „Púovský most“, starý ořešák v lese nazval „Púovým domečkem“ a podobně. Jeho dětská představivost tak položila základ světu, který brzy poznal celý svět z knih.

A. A. Milne, který do té doby psal hlavně divadelní hry a sloupky, začal nacházet inspiraci ve vlastním synovi. Paradoxně se s ním však nemazlil na koberci v dětském pokoji – náměty čerpal zprostředkovaně. „Máma si se mnou chodila hrát do jeslí a pak tátovi vyprávěla, co dělám a říkám. Většinu materiálu pro tátovy knihy dodala ona,“ poznamenal Christopher Robin suše.

Tak vznikla nejprve veršovaná báseň „V podvečer“ (Vespers) o malém chlapečkovi říkajícím si modlitbičku, která roku 1923 vyšla ve Vanity Fair a okouzlila čtenáře. Milne pokračoval v psaní dětských veršů – a své první knížce „When We Were Very Young“ (Když jsme byli velmi malí) z roku 1924 dal do vínku jméno svého syna, Christophera Robina.

O dva roky později následovala próza „Winnie-the-Pooh“ (Medvídek Pú) a roku 1928 pokračování „The House at Pooh Corner“ (Púovo zátiší). Knihy měly obrovský úspěch – v době vydání každého dalšího dílu se prodávaly statisíce výtisků po celém světě.

Z Christophera Robina se rázem stal „nejznámější malý chlapec světa“. Rodiče jej brali na fotografování, do rozhlasu a na veřejná čtení – skutečný Christopher Robin náhle ožil jako marketingová tvář fenoménu Medvídka Pú. V novinách se objevovaly obrázky roztomilého chlapečka s medvídkem v náručí, jak sedí otci na klíně.

Když se Milneových ptali na rodinný život, přiznávali, že synek si hraje sám a ke hře s rodiči je „pouštěn“ jen výjimečně – například když je potřeba zapózovat pro fotografa. Skutečné objetí od matky či otce Christopher poznal snad jen ve chvílích, kdy vznikaly propagační snímky.

Zatímco pro čtenáře působilo líbezné dětství Kryštůfka Robina s kamarádem Púem idylicky, uvnitř rodiny Milneových bylo mnohem méně pohádkové. A. A. Milne sice svého synka miloval, ale zároveň žárlil na to, že kouzelný medvídek zastínil všechny jeho předchozí práce.

Malý Christopher byl zprvu přirozeně potěšen, že příběhy o jeho hračkách rozveselují jiné děti. „Doma jsem byl na Púa hrdý a užíval si slávu, která na mě padala,“ napsal později v memoárech. Jenže pohádka netrvala dlouho – co zpočátku byla hra, začalo brzy působit starosti.

Krátce před svými osmými narozeninami nastoupil Christopher Robin do školy – a tvrdě narazil. Z roztomilého děťátka se stával nesmělý, hubený klučina s dívčími rysy, kterého vrstevníci nešetřili.

Příběhy o Medvídkovi Pú byly všude známé a spolužáci moc dobře věděli, kdo je jejich hrdinou. Začali Christophera neustále popichovat a šikanovat – posměšně na něj pokřikovali verše z tátových knížek, pošklebovali se: „Kde máš medvídka, Kryštůfku?“. Někdy přešli i k fyzickému napadání. Citlivý chlapec, vychovávaný spíše mezi dospělými, neuměl drsným klukovským rejům čelit.

Připadal jim zženštilý – matka jej totiž ráda oblékala do módních dětských oblečků s volánky a nechávala mu dlouhé vlásky pod uši, což bylo i na tehdejší dobu neobvyklé. Christopher se stal snadným terčem a trpěl. Zpočátku se jen styděl, uzavíral do sebe a nesměle snášel posměch. Ale jak rostl, začala se v něm mísit trpkost a vzdor.

Po večerech v internátu tajně zatínal pěstičky a cítil narůstající zlobu – na Púa, na slavné příběhy, a možná i na svého otce. „Právě v té době začal ten můj podivný vztah lásky a nenávisti k fiktivnímu Kryštůfkovi, který trvá dodnes,“ poznamenal později o nástupu na internátní školu.

Jako by existovali dva Christopherové Robinové: ten knižní, navždy pětiletý a roztomilý, a pak ten opravdový – dospívající kluk z masa a kostí, který stál vedle a mrznul ve stínu svého dětského alter ega. „Ve škole jsem Púa začal nesnášet, a čím starší jsem byl, tím víc mi lezl krkem,“ přiznal Christopher otevřeně.

Marně zkoušel zapadnout – dokonce začal chodit do boxerského kroužku, aby se naučil bránit a vybojoval si respekt. Tvrdé pěsti mu sebevědomí trochu dodaly, ale nechtěné pozornosti ani tak úplně neunikl. Jeho spolužáci totiž nežárlili jen na tu někdejší slávu – mnozí Christophera odsuzovali i proto, že vyčníval povahou. Byl tichý, přemýšlivý, zdvořilý samotář, který se s klukovskými partami nekamarádil.

S ubíhajícími roky sláva roztomilého Kryštůfka Robina trochu pohasínala – čtenáři chtěli vidět malého kudrnatého chlapečka, ne ramenatého teenagera, kterým se Christopher postupně stával. Nicméně nálepka literární postavičky mu na čele zůstala. Během 30. let vystřídal několik prestižních škol, ale posměšky a narážky ho provázely všude.

Když v roce 1939 nastupoval na Cambridge, už v sobě nesl hlubokou hořkost vůči svému otci. Později se nijak netajil pocitem, že ho vlastní otec zneužil jako odrazový můstek ke slávě. „Zdálo se mi, že táta vyšplhal k úspěchu po mých dětských ramenou a mně nezbylo nic než prázdná sláva za to, že jsem jeho syn,“ napsal Christopher zatrpkle ve svých pamětech.

Místo aby byl hrdý na otcovo dílo, cítil se jím okradený. Medvídek Pú, milovaný celým světem, mu zničil dětství – a jak sám řekl, jeho otec „prodal to dětství světu po kouskách“.

Když vypukla druhá světová válka, dvacetiletý Christopher Robin bez váhání opustil univerzitu. Možná v tom byla i snaha uniknout konečně vlastnímu jménu a dokázat sobě i světu, že není jen „Kryštůfek Robin“. Chtěl vstoupit do armády jako obyčejný voják, ale při odvodu neprošel lékařskou prohlídkou.

K ironii osudu musel zakročit jeho otec – muž, který kdysi psal pacifistické sloupky a sám trpěl posttraumatickou stresovou poruchou z první světové války. A. A. Milne využil svých kontaktů, aby syna do armády dostal alespoň v technickém praporu ženistů.

Christopher prošel vojenským výcvikem a v roce 1943 byl odvelen do Itálie jako poručík Britských ženijních jednotek. V bojích byl zraněn – střepina granátu jej zasáhla do hlavy, ale mladík přežil. Koncem války se vrátil do Anglie jako vyznamenaný veterán. V očích publika možná poprvé vystoupil ze stínu literární postavy a stal se na chvíli prostě jedním z mnoha statečných mladých mužů, kteří nasadili život za svou zemi.

Po válce dokončil studia na Cambridge a ocitl se na prahu „normálního“ dospělého života. Jenže realita civilu byla pro Christophera zničující. Byl výborně vzdělaný, ambiciózní – a slavný. Hledal si zaměstnání, chtěl prorazit vlastní zásluhou, ale narážel na předsudky.

Ve 40. letech vystřídal několik podřadných míst. Žádná kariéra mu dlouho nevydržela. Otec se mu snažil pomoci, leč bez úspěchu. Christopher začal pociťovat, že zklamal očekávání – své vlastní, i otcovy. Propadal se do jakéhosi prázdna. „Jak nenáviděníhodné je mít příliš málo práce,“ poznamenal sarkasticky na adresu těch tichých poválečných let.

V té době také vyvrcholilo jeho odcizení od rodičů. Už během dospívání nebyly vztahy Milneových ideální, ale teď se rozpadly docela. Christopher cítil, že otec ani matka ho nikdy doopravdy nepoznali jako člověka – viděli v něm buď rozkošnou literární rekvizitu, nebo problém, který je třeba řešit. Alan Milne se po válce stáhl na venkov a přestal psát. Daphne Milneová dál vedla společenský život v Londýně. Syn s rodiči po roce 1945 komunikoval stále méně.

Do toho všeho přišla láska, která rodinu definitivně rozdělila. Christopher se zamiloval – a jak už to v dramatických příbězích bývá, vybral si partnerku, kterou mu rodiče nemohli schválit. Jeho vyvolenou se stala sestřenice Lesley de Sélincourt, půvabná mladá žena, jejíž otec (Daphnein bratr) se před lety rozhádal s Christopherovou matkou.

Milneovi v tom viděli zradu. Daphne zuřila a rozhodla se vztah svého syna bojkotovat za každou cenu. Když novináři zjišťovali, co stojí za rozkolem v rodině, vybublala na povrch všechna stará hořkost. Christopher Robin poskytl tisku nečekaně otevřený rozhovor, v němž prohlásil, že jeho rodiče byli chladní a odtažití – a že píše knihu, která světu odhalí, jaké to doopravdy bylo vyrůstat jako syn A. A. Milnea.

Tahle veřejná „zpověď“ byla pro jeho otce i matku poslední kapkou. Daphne prý vzteky nechala na zahradě rozbít a zahrabat sochu malého Kryštůfka Robina, kterou kdysi nechala zhotovit. A A. Milne omezil se synem kontakt na minimum a Daphne s ním přerušila styky úplně.

Christopher Robin se však své lásky nevzdal. Dne 24. července 1948 si Lesley de Sélincourt vzal za manželku. Novopečení manželé se rozhodli začít nanovo mimo dosah slavného jména. Odstěhovali se do malebného městečka Dartmouth v Devonu na jihu Anglie a v srpnu 1951 si tam otevřeli malé knihkupectví jménem Harbour Bookshop.

Christopher se stal knihkupcem – a kupodivu se v té obyčejnosti našel. Obchod brzy prosperoval a získal si oblibu. Místní zákazníci pana Milnea vnímali jako milého, sečtělého pána, aniž by nutně tušili, že je předobrazem slavné pohádkové postavy.

Vztahy s rodiči zůstaly chladné. Alan Alexander Milne stárnul a churavěl – sužovala ho nemoc a deprese, které si odnesl z válečných zážitků. Christopher i přes dřívější spory několikrát přijel otce navštívit do Sussexu.

Když A. A. Milne v lednu 1956 zemřel, Christopher se zúčastnil pohřbu, ale na rodinné sídlo Cotchford Farm už se pak nikdy nevrátil. Matka Daphne vzápětí statek prodala a odstěhovala se do Londýna. Synovi neoznámila ani to – od otcovy smrti s ním prostě odmítala komunikovat.

Zatvrdila se natolik, že se s Christopherem nechtěla vidět dalších patnáct let. Dokonce odmítla setkání i na smrtelné posteli. Nikdy mu neodpustila, že se oženil s Lesley ani že veřejně „pral špinavé prádlo“ rodiny v médiích.

Když Daphne Milneová roku 1971 umírala, Christopher za ní přijel do nemocnice a zoufale prosil o možnost rozloučit se – matka jej však nechala stát přede dveřmi a odmítla ho přijmout. Tak silná byla hráz nepochopení a bolesti mezi matkou a jediným synem.

Mezitím se Christopherovi a Lesley v roce 1956 narodilo vytoužené dítě – dcera Clare. Radost však kalila tragédie: malá Clare trpěla těžkou mozkovou obrnou a vyžadovala celoživotní péči. Milneovi se dceři oddaně věnovali a zapojili se i do charitativních aktivit na podporu lidí s postižením (Clare Milne později vedla nadaci na pomoc hendikepovaným).

Vztah Christophera s jeho vlastní rodinou tak překvapivě naplnilo to, co v dětství postrádal – láska, oddanost a pochopení. Z Christophera Robina Milnea se stal laskavý otec, který by pro svou dceru snesl modré z nebe. Po dlouhou dobu odmítal vzít byť jedinou libru z honorářů za knihy o Medvídkovi Pú. Chtěl se živit poctivě a sám. Teprve když náklady na péči o nemocnou Clare vzrostly, svolil a přijal část autorských příjmů – tedy peníze, které mu po otci právem náležely.

Čím byl starší, tím více z něj opadala někdejší zloba. Svým rodičům sice nikdy zcela neodpustil, ale dokázal je pochopit. V roce 1980 se spřátelil se spisovatelem a hercem Gylesem Brandrethem, který připravoval divadelní muzikál o A. A. Milneovi.

Při dlouhých rozhovorech Brandrethovi prozradil, že už necítí vůči otci zášť. „Nezlobím se. S rodiči jsem se rozloučil už dávno,“ řekl tehdy tiše. Také přiznal, že už dokáže bez hořkosti vzít do ruky i knihy o Púovi, které ho kdysi tolik traumatizovaly.

Dne 20. dubna 1996 Christopher Robin Milne ve věku 75 let zemřel – poklidně, ve spánku, ve svém domě v Devonu. Na parte nestálo nic o Kryštůfkovi Robinovi. Pouze jméno člověka, který během dlouhého, nelehkého života dokázal vyrůst ze stínu své pohádkové dětské podoby.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Christopher_Robin_Milne

https://allthatsinteresting.com/christopher-robin-milne

https://www.countryliving.com/life/entertainment/a43801/real-christopher-robin-hated-winnie-the-pooh/

https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/147020/krystufek-robin-syn-autora-znameho-pohadkoveho-pribehu-medvidek-pu-mu-znicil-detstvi-dozivotni-trauma.html

https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/74436/pribeh-opravdoveho-krystufka-robina-a-medvidka-pu.html

https://www.tomorrowsworld.org/magazines/2018/july-august/winnie-the-pooh-a-little-child-shall-lead-them