Článek
Bylo mu sedmadvacet, když zaspal smrt. Doslova. Ve středu 28. července 1976 se Pavol Hammel probouzí na tvrdé dřevěné lavici v odletové hale ruzyňského letiště – s třeštící hlavou a vyschlým hrdlem.
Hammel se zmateně rozhlíží. Z reproduktorů už jeho jméno dávno doznělo – prošvihl opakované výzvy k nástupu. Srdce mu buší prudce. V hlavě mu vytane jediná ostrá myšlenka: zmeškal jsem let. Ještě před pár hodinami si s přáteli připíjel v bouřlivé oslavě, která se protáhla do noci.
Teď stojí u prázdné brány, za níž mu před nosem uletěl spoj domů. Netuší, zda má zuřit sám na sebe, nebo se bát o svou kariéru – večer ho možná čeká vystoupení či zkouška. Mladý hudebník, tehdy na vrcholu sil, má ve svém světě jen zřídkakdy klid.
Už od čtrnácti let, kdy založil kapelu Prúdy, se pohybuje na scéně bigbítu a každým dnem tvoří dějiny slovenské rockové hudby. Písně jako Medulienka či Smutná ranná električka znějí z rádia a on, vystudovaný právník, který si na první kytaru vydělal sběrem lipového květu, si plní svůj sen. Dnes se mu však jeden sen hroutí – zmeškal letadlo.
Pavol má pocit, že se mu to snad zdá. Ještě včera plný euforie, dnes ráno strnulý a vyčerpaný. Hlavou se mu honí obavy: Co teď? Kdy se dostane domů? A kdo vysvětlí rodině, že zůstal trčet v Praze kvůli kocovině?
Neví přesně, kdy se to dozvídá. Jeho vzpomínky jsou zmatené. Možná zahlédne personál, jak si cosi šušká se zděšenými tvářemi. Možná v tranzitní hale zabliká na obrazovce zlověstná zpráva. Jisté je, že někdy krátce po deváté hodině ranní se Pavol Hammel dovídá tu mrazivou novinu: letadlo, které měl právě on dnes ráno stihnout, nedoletělo do cíle.
Čtyřmotorový Iljušin na lince Praha–Bratislava se krátce před přistáním vymkl kontrole a zřítil se do bratislavského rekreačního jezera Zlaté Piesky. Zlomky sekund, děsivá série chyb navigace i posádky – a místo letadla zůstává nad hladinou trčet jen rozlomený trup a ocas s kormidlem.
Večer předtím se Pavol smál s přáteli; teď mu na čele vystupuje studený pot. Z 79 lidí na palubě zahynulo 76 pasažérů a členů posádky. Sedmdesát šest lidských životů v jediném okamžiku. A jméno Pavol Hammel figuruje na seznamu cestujících – jako by byl mezi nimi.
Ještě se vzpamatovává z prvotního otřesu a už myslí na své nejbližší. V Bratislavě zatím jeho rodina nic netuší – anebo možná právě něco tuší až příliš bolestně. Zpráva o letecké katastrofě se začne šířit světem. Bez chytrých telefonů a online zpráv to v roce 1976 jde pomaleji.
Pavolovi dochází, že pokud se k nim doneslo, jaký let havaroval, jeho jméno na seznamu pasažérů muselo přivodit blízkým minuty absolutního zoufalství. Pokouší se proto zatelefonovat domů, že žije – že nebyl na palubě. Jenže tehdejší realita je neúprosná.
Na poště, kde by musel objednat meziměstský hovor, čekají fronty vyděšených lidí. Všichni chtějí totéž: zjistit, jestli jejich milovaní let tím nebohým strojem náhodou neletěli. Telefonní linky praskají pod náporem a čas běží pomalu jako vteřiny na rozbitém hodinovém stroji.
Nakonec to vzdá. Nezbývá než koupit letenku na další spoj do Bratislavy a vydat se domů osobně, hned jak to půjde. Cesta trvá jen pár desítek minut, ale Pavolovi připadá nekonečná. Ještě včera by letadlo bral jako všední rutinu; dnes sedí připoutaný a s každým zhoupnutím stroje v turbulenci se mu sevře žaludek.
Odpoledne se otevírají dveře jeho domova a na prahu se objevuje unavený, bledý muž s očima zalitýma slzami – Pavol. Domovem se místo smutečního pláče rozléhá výkřik úlevy.
Ta osudová náhoda poznamenala Pavola Hammela navždy. Nejenže přežil, ale od onoho rána jako by dvakrát měřil cenu každé minuty života navíc. Pokračoval v hudební dráze, psal další nesmrtelné písně a na jevišti rozdával radost. S Mariánem Vargou nahrál legendární album Zelená pošta, s kamarády z Prúdů slavil úspěchy napříč desetiletími.
Na první pohled se nic nezměnilo – stále ten skromný umělec, co klade důraz na obsah textů a kouzlo melodie. Něco hluboko uvnitř se ale posunulo. Hammel s pokorou pochopil, že život je křehký a krátký. Začal o sobě říkat, že vede bezstarostný život, nic nevlastní a co vydělá, to utratí.
Dům přepsal na děti a když letí na dovolenou, klidně si dopřeje sedadlo v business třídě – proč ne, když zítra nemusí přijít? „Všechno, co vydělám, utratím,“ přiznává zpěvák otevřeně. Nejspíš je to spíš nadsázka, než opravdová životní filozofie. Ale faktem je, že se naučil radovat se z každého dne a nenechávat si sny na později.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pavol_Hammel
https://www.vlasta.cz/celebrity/pavol-hammel-zpevak-mlady-dnes-letecka-nehoda/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-slovensky-zpevak-utekl-hrobnikovi-z-lopaty-po-bujare-oslave-usnul-a-zmeskal-letadlo-ktere-havarovalo-temer-vsichni-zahynuli-1076183
https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_%C4%8CSA_001
https://www.dotyk.cz/publicistika/krvi-zalite-zlate-piesky-aneb-41-let-od-nejhorsi-letecke-katastrofy-u-nas-20170727.html
https://www.denik.cz/staty-eu/letecke-nestesti-zlate-piesky-vyroci.html
