Článek
Bratislava na začátku devadesátých let žila opojnou euforií čerstvé svobody. Padl komunismus, otevřely se hranice, obchody se plnily dovezeným zbožím. A přesto se město po setmění měnilo v místo strachu. Ženy bydlící v přízemních bytech si zamykaly okna i v nejteplejších letních nocích, protože věděly, že venku se pohybuje muž, který útočí bez varování.
Ve chvíli, kdy se znovu otevíraly hranice, dokázal Ondrej Rigo cestovat mezi třemi zeměmi a páchat vraždy dřív, než si jednotlivé policejní sbory uvědomily, že mohou pátrat po stejném pachateli. Propojení případů z Německa, Nizozemska a Československa přišlo až po jeho zatčení.
Dítě, které vychoval systém
Ondrej Rigo se narodil 17. prosince 1955 v Modré do rodiny, která byla rozvrácená dávno předtím, než si to dokázal uvědomit. Otec byl recidivista, který trávil víc času za mřížemi než doma a dopouštěl se především vloupání a majetkové trestné činnosti. Zemřel při jedné z kriminálních akcí, podle dobových informací po zásahu střelnou zbraní.
Matka na výchovu synů sama nestačila a Ondrej i jeho sourozenci skončili v dětském domově, později v reedukačním zařízení. Když mu bylo čtrnáct, prošel převýchovným ústavem. Jeho matku pak v roce 2000 srazilo auto.
Bylo to dětství bez pevného zázemí. Soudní znalci později tyto okolnosti uváděli jako jeden z faktorů jeho vývoje, ne jako jednoduché vysvětlení pozdějších činů. Rigo byl muž malého vzrůstu, s podprůměrným IQ, a podle pozdějšího psychologického posudku měl zásadní problém vytvářet vztahy s druhými lidmi.
Než spáchal svou první vraždu, měl Rigo za sebou jedenáct soudních trestů, převážně za vloupání, krádeže a pokus o nedovolené opuštění republiky. Sloužil povinnou vojenskou službu na východním Slovensku, kde se seznámil se svou první manželkou. Oženil se dvakrát, o jeho manželstvích a osudech obou žen se ale ví jen málo.
Pracoval jako požárník v jedné z bratislavských nemocnic, složil si i plynařské zkoušky a nakonec získal místo šatnáře v hotelu Carlton na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě, v tom samém hotelu, kde ho o pár let později zatkli.
Zlomovým bodem byla amnestie. 8. prosince 1989, těsně před svou abdikací, udělil prezident Gustáv Husák amnestii lidem stíhaným za nedovolené opuštění republiky. Rigo byl v té době ve vazbě právě za tento trestný čin. Na svobodu se dostal díky Husákově amnestii, nikoli až na základě pozdější amnestie Václava Havla z ledna 1990. Po propuštění odjel bez platného cestovního dokladu do Vídně.
Šest vražd v jednom městě
Ve Vídni si Rigo opatřil padělaný jugoslávský pas na jméno Nedo Ikič a s ním se dostal do Německa za bratrem. Požádal o azyl, německé úřady ale podvod odhalily a odsoudily ho na dva měsíce vězení, které si odpykal v bavorském Bad Reichenhallu. Po propuštění utekl z uprchlického tábora a usadil se v Mnichově, kde se znovu vrátil ke krádežím.
V noci ze 7. na 8. června 1990 spáchal v Mnichově první vraždu. Druhou oběť tam zavraždil až 1. srpna 1990. Poté se přesunul do Amsterdamu, kde žila jeho sestra Helena. V noci na 27. září 1990 vnikl pootevřeným oknem do přízemního bytu osmapadesátileté ženy, kterou ve spánku usmrtil těžkým kusem dlažby. Následujícího dne odcestoval z Amsterdamu zpátky do Bratislavy.
V Bratislavě spustil Rigo sérii, která připravila o život šest lidí a jednoho člověka vážně zranila. V noci ze 6. na 7. října 1990 zavraždil v Domově důchodců na Pažítkové ulici v Ružinově osmaosmdesátiletou ženu. Dostal se k budově přes plot, celé hodiny čekal a kouřil na přilehlém prostranství, než vnikl dovnitř pootevřenými balkonovými dveřmi.
Ráno 3. ledna 1991 našli mrtvé čtyřicetiletou ženu a jejího nezletilého syna v přízemí podnikové ubytovny. Chlapci bylo podle různých dobových zdrojů třináct až čtrnáct let. Rigo oba napadl ve spánku dřevěným kůlem.
O šest dní později, 9. ledna 1991, přežila jeho útok jako jediná známá oběť umělkyně Jana B., která se dlouhá léta věnovala karate. Rigo se k ní dostal větracím oknem nad dveřmi jejího bytu v prvním patře. Probudila se, když ji udeřil násadou motyky, kterou ukradl na dvoře domu. Při dalším úderu násada ze shnilého dřeva praskla, což jí pravděpodobně zachránilo život. Jana se začala bránit a Rigo nakonec utekl.
Další vraždu spáchal 25. dubna 1991, kdy zabil devětasedmdesátiletou ženu. Dne 14. července 1991 pak zavraždil mladou ženu ve věku kolem dvaadvaceti let. Poslední bratislavský čin spáchal 4. března 1992, kdy ubil sedmašedesátiletou Matildu Urbanovou v pavlačovém domě na Obchodní ulici.
Rigo si často vybíral přízemní byty nebo byty snadno přístupné zvenčí, do nichž se dalo vniknout pootevřenými či špatně zajištěnými okny. Útočil zpravidla v noci nebo za časného rána na spící oběti. Používal improvizované zbraně: kovové trubky, dřevěné kůly, násadu nářadí, dlažební kostky či kusy betonu. V jednom případě použil také šroubovák.
Na ruce si navlékal vlastní ponožky, aby na místě činu nezanechal otisky prstů. Právě kvůli tomu mu novináři začali přezdívat Ponožkový vrah.
Součástí jeho jednání bylo i sexuální zneužívání některých obětí po jejich smrti. Soudní znalci ho proto označili za nekrofila. Podle psychologického posudku, který zpracoval Anton Heretik, mu chyběla empatie, jednal impulzivně a nebyl schopen vytvářet vztahy s jinými lidmi.
Znalci u něj popsali schizoidní a antisociální poruchu osobnosti a mimořádně vysokou nebezpečnost pro společnost. Neoznačili ho však za sadistu v klinickém slova smyslu.
Většina jeho obětí byly starší, osamělé ženy žijící samy. Nejstarší bylo osmaosmdesát let, nejmladší přibližně dvaadvacet. Výjimkou byl nezletilý chlapec, syn jedné ze zavražděných žen, kterého Rigo zabil spolu s matkou. Ukradené věci obětí si částečně ponechával, částečně je prodával.
Podezřelý muž, kterého si všimli sousedé
Během vyšetřování si obyvatelé Bratislavy začali všímat muže nakukujícího do oken přízemních bytů a přivolávali policii. Jednou ho dokonce zadrželi a vyslechli, ale v té chvíli chyběly přímé důkazy, které by ho spojovaly se sérií vražd. Rigo tehdy nebyl vedený jako pacient psychiatrie ani jako člověk léčený pro sexuální poruchu. Po tomto incidentu se na několik měsíců odmlčel. K vraždění se pak vrátil.
Poslední vraždu spáchal 4. března 1992. Večer předtím navštívil se svou družkou kino, kde zhlédli film Mlčení jehňátek. Cestou domů jí oznámil, že si musí něco vyřídit, a do rána se nevrátil. Jeho poslední obětí se stala Matilda Urbanová, kterou ubil lešenářskou trubkou.
Jen několik hodin po poslední vraždě zatkla slovenská kriminální policie Ondreje Riga přímo v hotelu Carlton, kde pracoval jako šatnář. Bezprostředně po zatčení začaly slovenská, německá a nizozemská policie spolupracovat. Do té doby pátraly po sériích vražd odděleně a netušily, že mohou souviset.
V okamžiku zadržení byl Rigo bez ponožek, které používal při útocích. Vodítkem, které nakonec propojilo případy ze tří různých zemí, se stal také jeho charakteristický způsob jednání, takzvaný modus operandi.
Shody byly nápadné: podobný typ obětí, noční vloupání přes okna nebo dveře, improvizované zbraně a sexuální zneuctění některých obětí po smrti. Teprve po jeho zatčení si detektivové ze všech tří zemí uvědomili, že měsíce pátrali po témže muži.
Bývalý vyšetřovatel JUDr. Jozef Vachálek později popsal Rigův stav při zatčení slovy: „Byl ještě v transu, jako had, který právě spolkl svou kořist.“ Na botách a kalhotách měl stopy krve, ve skříňce v šatně hotelu se našly šperky patřící jedné z obětí.
Přesto se Rigo během výslechů choval s ledovým klidem a arogancí. Přiznával drobné krádeže, ale vraždy odmítal. Tvrdil, že skvrny na oblečení jsou od rozlitého sirupu. Zlom nastal až ve chvíli, kdy mu vyšetřovatelé předložili výsledky analýzy DNA.
Ondrej Rigo byl v prosinci 1994 Městským soudem v Bratislavě odsouzen k doživotnímu vězení v nejpřísnější, třetí nápravné skupině.
Proces trval deset dní. Senát vedený Petrem Šamkem vycházel ze spisu o rozsahu 5 500 stran, z analýz krve a spermatu nalezených na místech činů a z výpovědí 194 svědků, včetně svědků z Německa a Nizozemska.
Byl to první případ v dějinách slovenské justice, kdy se usvědčení pachatele opíralo o důkazy z DNA. Když mu u soudu četli výčet jeho zločinů, Rigo nijak nereagoval. Seděl strnule, mírně nakloněný dopředu, s tváří bez výrazu po celou dobu procesu.
K žádné z vražd se nikdy nedoznal a považoval se za nevinného. Soud svůj rozsudek zdůvodnil přímo i nepřímo prokázanými devíti vraždami, mimořádnou brutalitou jejich provedení a tím, že možnosti jeho resocializace jsou podle znalců minimální.
Čtvrtstoletí za mřížemi
Rigo si odpykával trest nejprve ve věznici v Ilavě, později v přísně střežené věznici v Leopoldově. V roce 2018, po pětadvaceti letech za mřížemi, požádal o podmíněné propuštění. Žádost později sám stáhl.
Ve vězení podle dostupných informací komunikoval jen s malým okruhem lidí. V roce 2019 odpověděl na dopis novinářky slovenského webu Refresher, které poslal fotografii ze svého soudního přelíčení s věnováním a později i pohlednici k Valentýnu.
Ondrej Rigo zemřel 14. června 2022 ve věku šestašedesáti let ve vězeňské nemocnici v Trenčíně. Úřady tehdy uvedly, že bude provedena soudní pitva k určení přesné příčiny smrti. Ta však nebyla veřejně oznámena. Zemřel, aniž by se kdy přiznal k některé z vražd nebo se omluvil pozůstalým.
Ondrej Rigo zůstává jedním z nejkrutějších sériových vrahů v novodobých dějinách Slovenska a jeho jméno dodnes vyvolává husí kůži u generace, která jeho případ pamatuje z titulních stránek novin devadesátých let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ondrej_Rigo
https://en.wikipedia.org/wiki/Ondrej_Rigo
https://uniba.sk/spravodajsky-portal/detail-aktuality/back_to_page/aktuality-43/article/najvaecsieho-vraha-odhalili-nasi-genetici/
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-seriovy-vrah-a-nekrofil-rigo-zemrel-ve-vezeni-ve-veku-66-let-40400272
https://tnlive.sk/domace/clanok/187274-exkluzivny-rozhovor-s-vysetrovatelom-ktory-dostal-ondreja-riga-za-mreze-boli-to-jatky
https://refresher.cz/33850-Seriovy-vrah-Rigo-psal-nasi-redaktorce-na-Valentyna-Na-pamatku-ji-venoval-podepsanou-fotografii-o-vrazdach-ale-mlcel
https://www.teraz.sk/krimi/seriovy-vrah-ondrej-rigo-poziadal-o-prep/327168-clanok.html
https://www.pravda.sk/spravy/domace/clanok/472197-seriovy-vrah-ondrej-rigo-stiahol-svoju-ziadost-o-podmienecne-prepustenie
