Článek
Narodil se 7. listopadu 1952 ve skromných venkovských poměrech v obci Prašice nedaleko Topoľčan. Jako vesnický kluk byl od raného věku neřízenou střelou. Vynikal obrovskou energií, živelným temperamentem a pověstným širokým úsměvem, který se později stal jedním z jeho poznávacích znamení. Divadlo ho navíc přitahovalo překvapivě brzy.
Když mu bylo pouhých jedenáct let, zahrál si prince v pohádce Radúz a Mahuliena. Vůně divadelních šminek, potlesk sálu a možnost stát se na okamžik někým jiným mladého chlapce uhranuly.
Cesta na profesionální jeviště však nebyla tak přímočará, jak se později mohlo zdát. Když se v roce 1972 poprvé přihlásil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, obrovská tréma ho u přijímacích zkoušek úplně paralyzovala. Komise z něj podle jeho vlastních vzpomínek téměř nedokázala dostat slovo a nepřijala ho.
Paulovič proto nastoupil na hotelovou školu v Piešťanech. Vydržel tam však jen přibližně dva týdny. Doslechl se totiž, že VŠMU vypisuje dodatečné přijímací zkoušky, a rozhodl se zkusit štěstí podruhé.
Tentokrát se místo nervózního a zaraženého chlapce ukázal temperamentní mladík, kterým ve skutečnosti byl. Zaujal mimo jiné režiséra Karola L. Zachara a na školu se dostal. Paulovič disponoval urostlou postavou, ostrými rysy tváře, pronikavým pohledem a chlapským charismatem, jaké v tehdejších ročnících chybělo.
Po absolutoriu VŠMU v roce 1976 nenastoupil do Zvolena, ale do Divadla Slovenského národního povstání v Martině, dnešního Slovenského komorního divadla. Martinská scéna pro něj představovala tvrdou a neocenitelnou školu.
Během následujících let zde dostal mimořádně silné příležitosti. Hrál Ferdinanda v Schillerových Úkladech a lásce, Jašu v Čechovově Višňovém sadu, Lančariče v Pomocníkovi, Dona Juana i Sganarela v Molièrově Donu Juanovi a v roce 1982 také Mozarta v Shafferově Amadeovi.
Současně se začal prosazovat jako režisér. Vedl například ochotnický soubor v Turanech a postupně zjistil, že režie je vedle herectví jeho druhou velkou profesní vášní.
Nástup prince Kazimíra
Skutečný celostátní průlom, který z mladého herce udělal známou tvář na celém území Československa, přišel na začátku osmdesátých let. Režisér Martin Hollý připravoval v československo-západoněmecké koprodukci velkolepou pohádku Sůl nad zlato.
Krále Pravoslava nehrál Rolf Hoppe, ale slovenský herec Karol Machata. Jeho nejmladší dceru Marušku ztvárnila Libuše Šafránková, Vandu Zuzana Kocúriková a Barboru německá herečka Dietlinde Turban.
Ľubomír Paulovič dostal roli prince Kazimíra, nápadníka princezny Barbory. Nápadníkem Vandy byl naopak král Norbert v podání Juraje Kukury.
Byla to dokonalá trefa do černého. Paulovič v těžkém brokátovém kostýmu, s pláštěm přehozeným přes rameno a mečem u pasu vytvořil postavu, která se nesmazatelně zapsala do paměti českých i slovenských televizních diváků.
Jeho princ Kazimír nebyl pouhou plochou pohádkovou figurkou. Paulovič mu vtiskl osobní charisma, mužnost, dravost a jiskru v oku. Přestože šlo v rozsáhlém obsazení jen o jednu z vedlejších postav, právě Kazimír se stal jednou z rolí, se kterou si jej publikum spojovalo ještě desítky let.
Ve stejné době exceloval v kultovní tragikomedii Štefana Uhera Pásla kone na betóne, kde ztvárnil Štefana, nápadníka mladé Pavlínky. V roce 1983 se objevil také v kriminálním filmu Radikální řez a později v rozsáhlé televizní sáze Alžbetin dvor.
V roce 1984 přišla nabídka, která znamenala absolutní vrchol profesního uznání: stal se stálým členem Činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Na prknech první slovenské scény vytvořil během následujících let řadu nezapomenutelných dramatických postav.
Stávka v Národním divadle
V polovině devadesátých let se samostatné Slovensko propadlo do hluboké společenské krize. Vláda premiéra Vladimíra Mečiara čelila ostré kritice kvůli autoritářským způsobům vládnutí a mocenské zásahy tvrdě dopadaly také na média a kulturu.
Tehdejší ministr kultury Ivan Hudec zahájil kontroverzní reorganizaci slovenské kulturní sféry a výrazně zasahoval také do personálního vedení divadel.
Činohra SND se proti těmto praktikám otevřeně postavila. Dne 3. října 1996 vstoupila do stávky na protest proti odvolání svého šéfa Petera Mikulíka. Po jednom dni ji ukončila poté, co generální ředitel SND přislíbil vypsání konkurzu a Mikulíkův návrat do konce sezony.
Situaci však komplikoval zásah ministerstva. Hudec odebral generálnímu řediteli SND právo jmenovat šéfy jednotlivých souborů a rozhodování přesunul na ministerstvo. Právě v této atmosféře se do centra dění dostal Ľubomír Paulovič.
Paulovič byl už předtím nespokojený s uměleckými i provozními poměry v činohře. Podle jeho pozdějšího vyprávění se sám obrátil na ministerstvo s názorem, že část souboru touží po změně. Nakonec nabídku vést Činohru SND přijal.
Tento krok vyvolal v divadelním zákulisí naprosté zemětřesení a okamžitě poškodil řadu dlouholetých lidských vztahů. Pro část herců a režisérů nebyl Paulovič reformátorem, ale člověkem dosazeným ministrem v okamžiku, kdy soubor bojoval za vlastní autonomii.
V budově divadla vypukla skutečná poziční válka názorů. Paulovič se ocitl pod obrovským tlakem kolegů i médií a spor dávno překročil hranice běžného divadelního konfliktu.
On sám se hájil tím, že jeho hlavní motivací nebyla politika, ale snaha změnit poměry v činohře. Tvrdil, že mu vadilo plýtvání, nevyužití části hereckého souboru a celkový způsob vedení první scény. Jeho argumenty však v atmosféře politického střetu zanikaly.
Psychický tlak, izolace a každodenní konfrontace byly k neunesení. Paulovič nakonec ve funkci vydržel jen několik týdnů. Ještě v roce 1996 na post šéfa činohry rezignoval a zároveň dal výpověď i jako herec Slovenského národního divadla.
Návrat
Odchod z první slovenské divadelní scény znamenal pro Ľubomíra Pauloviče hluboký profesní i osobní zlom. Neznamenal však, že by na dalších patnáct let zmizel z hereckého nebo divadelního života.
Už v letech 1997–1998 se stal uměleckým šéfem a režisérem Divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvoleně. Do stejné funkce se tam znovu vrátil v sezonách 2001–2002.
Jako režisér se zaměřoval na činohru, pohádky i velké hudebně-dramatické formy. Už dříve režíroval například Popelku a prince v SND a postupně se podepsal pod desítky inscenací na profesionálních i ochotnických scénách.
Režíroval například Cikáni jdou do nebe, Pokrevní bratry, Skleněný zvěřinec nebo později Nejstarší řemeslo. Sám tvrdil, že během života realizoval více než třicet divadelních inscenací.
Ani před kamerou nezmizel. Už v roce 1997 si zahrál menší roli v hollywoodském thrilleru Peacemaker po boku George Clooneyho a Nicole Kidmanové. Později se objevil například ve filmu Konečná stanica a v celé řadě televizních projektů.
V letech 2006 až 2010 pak překvapivě vyměnil uměleckou profesi také za komunální politiku a stal se starostou rodných Prašic.
S příchodem nového desetiletí se začal uzavírat i starý kruh z roku 1996. Po patnácti letech se v roce 2011 vrátil na jeviště Slovenského národního divadla.
Na první scéně pak vytvořil například Sorina v Čechovově Rackovi, Johnnyho Carsona v inscenaci Leni nebo Pokušitele v Proroku Štúrovi a jeho stínech. Návrat nebyl jen symbolický. Dokázal, že konflikt starý patnáct let nepřepsal jeho herecké schopnosti ani místo ve slovenském divadle.
V populárních seriálech jako Panelák, Keby bolo keby, Prázdniny nebo Delukse vytvořil nezaměnitelné typy rázovitých otců, autoritativních mužů i svérázných starších chlapů.
Jeho tvář postupem let získala drsné, ostře řezané rysy, vrásky a hluboký, lehce zastřený hlas mu dodával obrovskou přirozenou autoritu. V roce 2017 získal cenu Literárního fondu za celoživotní dílo.
Těžká nemoc srdce
V závěrečné etapě svého života musel Ľubomír Paulovič svést jeden z nejtěžších zápasů. Tentokrát nebojoval s politickými protivníky ani rozhněvanými kolegy, ale se zrádným a těžce nemocným vlastním srdcem.
V roce 2017 u něj došlo k dramatickému zhoršení zdravotního stavu. Sám vysvětloval, že po období extrémního pracovního nasazení onemocněl plicní chorobou, z níž se vyvinul zánět, který zasáhl a výrazně oslabil srdeční sval.
Srdeční selhávání bylo natolik vážné, že se tehdy hovořilo dokonce o možné transplantaci srdce. Z veřejně dostupných informací však nevyplývá, že by ji nakonec podstoupil.
Paulovič musel radikálně zvolnit své pracovní tempo. Přestal žít způsobem, při němž neustále přejížděl mezi natáčením, divadlem a režií, a začal mnohem více respektovat limity svého těla.
Velkou část svého života věnoval také rodině. Z prvního manželství měl dcery Veroniku a Terezu, z druhého dceru Dominiku, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou a byla odkázána na pomoc svých blízkých. Paulovič se o ni s velkou oddaností staral.
Jeho poslední životní partnerkou byla fotografka Lolla Fukari. Právě o ní Paulovič v posledních letech mluvil jako o člověku, který mu dodává sílu a bez něhož by těžké zdravotní období zvládal mnohem hůř.
Zdravotní stav se v průběhu roku 2024 znovu zhoršoval. Ve čtvrtek 15. srpna 2024 přišla ze Slovenska zdrcující zpráva, která zasáhla celou kulturní obec i širokou veřejnost: Ľubomír Paulovič ve věku jednasedmdesáti let zemřel ve svém domě v Chorvátském Grobu.
Zdroje:
https://snd.sk/predstavenie/16262/hommage-a-lubomir-paulovic/2024-12-17/17-30
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/lubomir-paulovic-1608890
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9696/ubomir-paulovic
https://spravy.stvr.sk/2024/08/vo-veku-71-rokov-zomrel-slovensky-herec-lubomir-paulovic/
https://www.chorvatskygrob.sk/21963/komisia-pre-skolstvo-kulturu-a-sport
https://topstar.noviny.sk/showbiznis/126541-lubo-paulovic-60-a-hendikepovana-dcerka
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/569576-zemrel-legendarni-slovensky-herec-paulovic-milovali-ho-i-cesti-divaci
https://cnn.iprima.cz/clanek-osobnosti-zemrel-znamy-herec-trapily-ho-problemy-se-srdcem-445033
