Článek
Jiří Gruntorád přišel v roce 1978 do bytu na Karlově náměstí jako zedník. Bylo mu šestadvacet let a měl po instalatérech a elektrikářích zazdít díry ve zdech. V bytě bydleli Václav a Kamila Bendovi.
Na stole ležely strojem popsané papíry. Gruntorád je neviděl poprvé v životě. O Chartě 77 už slyšel ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, jen do té doby žádného chartistu osobně neznal. Teď stál v jejich bytě s nářadím a maltou.
Dal se do řeči s Kamilou Bendovou. Fanka, tedy zednická nádoba s maltou, zůstala na chodbě. Malý syn Bendových se k ní dostal a za chvíli byla malta na něm i všude kolem něj.
Gruntorád tehdy nepřišel do bytu jako spisovatel, politik nebo známý odpůrce režimu. Přišel opravit zeď. Z Karlova náměstí pak odešel s kontaktem na lidi, kteří mu ukázali svět opisovaných textů, policejních výslechů i domovních prohlídek a knih, za které se chodilo do vězení.
Lesník, který skončil jako zedník
Jiří Gruntorád se narodil 21. září 1952 v Praze. Na základní škole nevstoupil do pionýra. Později se nestal ani členem svazu mládeže. Po škole se vyučil lesníkem. Sám později říkal, že to znělo vznešeněji než jaká to byla ve skutečnosti práce.
Při odvodu na vojnu mu lékaři zjistili nemocnou páteř. Těžkou práci v lese mu zakázali. V Praze se stal průvodčím, potom topičem a nakonec zedníkem. V srpnu 1968 mu bylo šestnáct let. V lednu 1969 zemřel Jan Palach. Gruntorád později mluvil o tom, že právě tyto měsíce rozhodly, jak se bude dívat na stát, školu, noviny i slova o socialismu, které člověk slyšel každý den.
Informace si hledal jinde. Poslouchal západní rozhlas. Ze Svobodné Evropy věděl, že existuje Charta 77, ale mezi lidmi kolem ní se nepohyboval. Neměl vysokou školu ani umělecké přátele. Po setkání u Bendových začal rozmnožovat Informace o Chartě 77. Potom přišly knihy. První byla Seifertova sbírka Morový sloup.
Gruntorád seděl u psacího stroje a psal dvěma prsty. Jedna stránka mu trvala dvacet nebo třicet minut. Do stroje se dával obyčejný list, za něj uhlový kopírák a další tenké průklepové papíry. Poslední kopie už byla šedá a špatně čitelná, ale i ta měla své čtenáře.
První Morový sloup vyšel v malém nákladu. Podle některých vzpomínek šlo o deset kusů. Jaroslav Seifert je podepsal, ale potom je zabavila Státní bezpečnost.
Gruntorád se tím nezastavil. Sám nemohl přepsat všechno, co chtěl vydat. Začal hledat opisovačky, tedy ženy, které knihy přepisovaly na stroji. Ty psaly rychleji, přesněji a s větším počtem kopií. Stránka A4 stála pět korun, stránka A5 tři koruny. K tomu papír, kopíráky, práce knihaře a vazba.
Samizdatová kniha vyšla mnohonásobně dráž než kniha v obchodě. Jenže Seifert, Havel, Hrabal, Reynek nebo Vaculík v normálním knihkupectví často nebyli. Kdo je chtěl číst, čekal na strojopis.
Gruntorád svou edici pojmenoval Popelnice. Už existovala Vaculíkova Petlice a Česká expedice. Chtěl název, který bude také končit na „-ice“. Vybral si věc, kam se hází to, co někdo nechce mít doma.
V Popelnici vycházely básně, prózy, eseje, politické texty, překlady a rukopisy autorů, kteří po roce 1968 nesměli do oficiálních nakladatelství. V edici nakonec vyšlo přes 130 titulů.
Práce kolem knih nebyla snadná. Rukopis se musel sehnat, přepsat, zkontrolovat, svázat a odnést dál. Někdo přinesl papír. Někdo půjčil stroj. Někdo psal po večerech. Někdo schovával hotové výtisky.
Tatjana Dohnalová patřila k opisovačkám, které pro Gruntoráda pracovaly dlouho. Psala na letecký papír až v patnácti kopiích. Dvě kopie si nechával Gruntorád, jednu do archivu a jednu pro další oběh. Ostatní šly mezi lidi.
Doma měla schovaný starý televizor. Manžel z něj vyndal obrazovku a vnitřek, místo obrazovky udělal desku a natřel ji tak, aby vypadala jako skutečná obrazovka. Každý večer do něj schovávala rozepsanou knihu i psací stroj. Od televizoru pro jistotu vedla i šňůra do zásuvky.
Jménem zákona
Státní bezpečnost si Gruntoráda všimla brzy. Poprvé ho nezavřeli za knihy. Odsoudili ho za nedovolené držení střelné zbraně. Gruntorád později říkal, že žádná zbraň ve skutečnosti neexistovala.
Dostal tři měsíce. Při domovní prohlídce ale policisté našli samizdat. Po propuštění Chartu 77 podepsal. Pokračoval v Popelnici a výslechy pokračovaly. V prosinci 1980 přišli znovu. Ráno stály u jeho postele dvě postavy. Jedna řekla: „Jménem zákona půjdete s námi.“ Vzal si kartáček na zuby a cigarety. Matce řekl, že se vrátí za čtyři dny.
Proces skončil v červnu 1981. Soudce Jan Rojt poslal Gruntoráda na čtyři roky do vězení. Po propuštění měl následovat ochranný dohled. V rozsudku se řešily hudební nahrávky, literární texty a samizdatové opisy.
Mezi důkazy se objevily také básně Bohuslava Reynka. Byly opsány v deseti kopiích. Nešlo o výzvu k násilí nebo plán útěku přes hranice. Byly to básně.
Rojt napsal, že „i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě“. U Reynkovy sbírky Pieta mu vadila chmurná krajina. U Setby samot se v odůvodnění objevily i názvy básní Žalář nebo Krysa v parku. Gruntorád dostal čtyři roky vězení.
Po rozsudku skončil v Minkovicích. Věznice pracovala pro podnik Preciosa. Vězňové brousili sklíčka do lustrů a vyráběli bižuterii. Normy byly vysoké a kdo je nesplnil, dostal trest.
Když Gruntorád přišel poprvé do provozu, viděl jen páru a v ní lidi v roztrhaných montérkách. Pohybovali se rychle, protože museli. Za chvíli musel stejně rychle dělat i on. Byl levák a pracoval na stroji pro praváky. Zdržovalo ho to. Důvod nikoho nezajímal. Norma totiž platila pro všechny stejně.
V Minkovicích byla zima dlouho. V říjnu začínal sníh a v květnu ještě neležel jen ve vzpomínkách. Vězně zapřahali do sněžného pluhu. Kdo nestíhal v práci, kdo se ozval nebo kdo se provinil, mohl skončit v korekci.
Korekce byla samovazba. Uprostřed místnosti betonový kvádr. Na noc se na něj položila prkna. Matrace nebyla. Místo záchodu díra v podlaze.
Jednou šel Gruntorád do korekce na Vánoce. Okno nešlo zavřít. Ráno se probudil zasněžený. V zimě díra v podlaze zamrzala. Ale aspoň se přes ni dovnitř nedostávaly krysy.
Valdice a Magor
Gruntorád si stěžoval také na bití dozorců. Potom mu k trestu přidali čtrnáct měsíců. Tvrdili, že se zranil sám, aby mohl dozorce obvinit. Dodatečný trest byl později zrušen, ale mezitím ho přeřadili do tvrdší skupiny a převezli do Valdic.
Ve Valdicích seděl také Ivan Martin Jirous. Básník, historik umění, člověk z The Plastic People of the Universe a undergroundu. Vězni mu říkali Magor. Ve vězení vznikaly básně, které později vyšly jako Magorovy labutí písně.
Gruntorád a Jirous se potkávali při vycházkách. Jejich cely sousedily a přes větrací šachtu u záchodů si mohli vyměňovat věci. Jirous psal texty na malé papírky a schovával je u Gruntoráda. Věděl, že Gruntorád půjde ven dřív.
Když Gruntorád v prosinci 1984 opouštěl vězení, podílel se na tom, že se rukopis dostal ven. Z vězení vyšel 17. prosince 1984. Nevyšel do úplné volnosti. Následoval ochranný dohled, který trval do prosince 1987. Od prosince 1984 do prosince 1987 se musel devětkrát týdně hlásit na policii v přesný čas. Po desáté večer měl být doma.
Pracoval jako topič. Z první práce ho brzy vyhodili. Později se živil dál rukama, mimo jiné opět v kotelně, tentokrát v hotelu Merkur.
Popelnice běžela i bez něj. Když byl ve vězení, opisovalo se dál. Po návratu se k tomu vrátil. Písařky psaly, knihy se vázaly, hotové svazky šly k lidem. Před listopadem 1989 nemohl mít všechno doma. Domovní prohlídka mohla přijít kdykoli. Část knih proto ukládal u přátel.
V prosinci 1989 stále pracoval v kotelně hotelu Merkur a stal se členem stávkového výboru. Když viděl plnou Letnou, pochopil, že režim končí.
Po listopadu se mu začaly vracet samizdaty, které mu Státní bezpečnost zabavila. Gruntorád nechtěl, aby skončily jen u něj doma. Chtěl knihovnu, kam přijde čtenář, student nebo badatel a dostane do ruky stejný svazek, který dřív putoval po bytech.
Libri prohibiti se otevřela v říjnu 1990 v Podskalské ulici. Na otevření přišel Václav Havel. Základem byla Gruntorádova sbírka samizdatové a exilové literatury. Začínalo se v pár místnostech, které se brzy ukázaly jako malé. V roce 1992 se knihovna stěhovala na Senovážné náměstí. Gruntorád si tehdy myslel, že nové prostory nikdy nezaplní. Později se ukázalo, že ani ty nestačí.
Knihovna uchovává český a slovenský samizdat, exilovou literaturu, časopisy, dokumenty Charty 77, materiály Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nahrávky, plakáty, letáky, fotografie a archivní fondy.
Část sbírky českých a slovenských samizdatových periodik byla zapsána do registru UNESCO Paměť světa. V knihovně jsou desítky tisíc knih a tisíce titulů časopisů. Stojí v regálech na místě, kam se dnes chodí normálně dveřmi.
Gruntorád nezůstal v pozadí ani později. V roce 2011 svědčil u soudu s Josefem Vondruškou, bývalým minkovickým dozorcem a pozdějším komunistickým poslancem. V listopadu 2023 si vzal spacák a šel před Úřad vlády. Bylo mu jednasedmdesát let.
Držel hladovku kvůli důchodům lidí, kterým komunistický režim ničil studium, práci a životopisy. Bezprostředně šlo i o případ Karla „Charlieho“ Soukupa, písničkáře a disidenta donuceného k emigraci. Přidal se k němu John Bok. Seděli před Strakovou akademií více než týden. Hladovku ukončili až po doručení písemného rozhodnutí vlády.
U Gruntoráda se tím neotevřelo nové téma. Byli to lidé ze stejného světa jako samizdat. Lidé, kteří se kvůli minulosti nedostali ke školám, pracím, výdělkům nebo normálním kariérám, a po desetiletích se jim to vrátilo ve výměru důchodu.
Zdroje:
https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/24/jiri-gruntorad-1952
https://www.novinky.cz/clanek/historie-samizdatova-dilna-jiriho-gruntorada-nezahalela-ani-kdyz-byl-ve-vezeni-40555674
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/abeceda-komunistickych-zlocinu-samizdat-za-ktery-ho-zatkli-v-posteli.A090507_192910_domaci_bar
https://socr.rozhlas.cz/host-jiri-gruntorad-reditel-nezavisle-knihovny-libri-prohibiti-8131094
https://plus.rozhlas.cz/samizdat-smysluplna-prace-kterou-mohl-delat-kazdy-7649595
https://www.pametnaroda.cz/cs/dohnalova-tatjana-20170815-0
https://hlidacipes.org/pekelna-veznice-minkovice-zakazane-knihy-a-sedmdesatiny-jiriho-gruntorada/
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/jiri-gruntorad-hladovka-john-bok-disidenti-charta-77-urad-vlady_2311261043_ako
