Článek
V režijní kabině v prvním patře pražské Měšťanské besedy je k zalknutí horko. Píše se podzim roku 1954 a z elektronkových kamer ve studiu dole sálá takový žár, že hercům stéká mastný divadelní make-up do očí a taví se voskové rekvizity na stole. Třicetiletý Zdeněk Podskalský sedí u mixážního pultu a tiskne si k uchu těžké bakelitové sluchátko.
Vysílá se stoprocentně naživo do několika tisíc černobílých televizorů v republice. Neexistuje žádný magnetoskop, žádný záznamový pásek, žádná možnost opravit přeřeknutí nebo vystřihnout politický trapas. Pokud herec na scéně zapomene text, kamera ho snímá v bezradném tichu. Pokud se technik v rohu studia přerazí o tlustý kabel, zvuková rána se okamžitě rozlehne v obývacích pokojích od Prahy po Plzeň.
Moskevská lekce a procitnutí z iluzí
Kořeny budoucího krále české televizní a filmové komedie ležely hluboko v jihočeské půdě. Zdeněk Podskalský se narodil 18. února 1923 v Praze, ale jeho skutečným domovem byly po celý život jihočeské Malenice u Strakonic. V rodinné vile na břehu řeky Volyňky vyrůstal v prostředí plném knih, venkovských příběhů a svérázného humoru místních sousedů.
Když přišla německá okupace, musel Podskalský přerušit svá středoškolská studia. Byl totálně nasazen na nucené práce v německém zbrojním průmyslu. Už tehdy ho před všudypřítomným strachem z bombardování a ponížením zachraňovala schopnost dívat se na svět přes clonu ironie a břitkého sarkasmu.
Po osvobození v roce 1945 se vrhl na vysokoškolská studia v Praze s neukojitelným hladem po vzdělání. Zapsal se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval estetiku, sociologii a dějiny umění. Brzy však pochopil, že teorie mu nestačí. V roce 1947 úspěšně složil přijímací zkoušky na nově založenou Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU).
Byl jedním z prvních poválečných studentů, kteří hltali světovou kinematografii. Měl mimořádný dar pro rytmus dialogu a výtvarné cítění. V roce 1950 dostal talentovaný mladík nabídku, která se neodmítala, ale zároveň znamenala vstup do samého centra stalinistické mašinérie. Byl vybrán k prestižnímu postgraduálnímu studiu režie na moskevském Všesvazovém státním institutu kinematografie (VGIK).
V Moskvě strávil Podskalský čtyři roky mezi lety 1950 a 1954. Byla to éra vrcholícího stalinismu, nočních zatýkání a monstrprocesů. Podskalský studoval pod vedením legend sovětského filmu, jakými byli Michail Romm nebo Lev Kulešov. Naučil se zde preciznímu řemeslu, vedení herce ve velkém celku a montážní škole.
Zároveň však v sovětské metropoli zažil hluboké lidské vystřízlivění. Viděl bídu obyčejných lidí na ulicích, všudypřítomný strach ze sousedského udavačství a těžkopádnou cenzuru, která dusila jakýkoli náznak tvůrčí svobody. Když v březnu 1953 zemřel Josif Stalin, sledoval Podskalský hysterii davů v ulicích jako fascinovaný divadelní režisér sledující absurdní frašku.
V létě roku 1954 obhájil diplomovou práci a vrátil se do Prahy. Československý státní film pro něj ale neměl žádné uplatnění. Filmová studia na Barrandově byla přecpaná prověřenými funkcionáři a točila se tam zejména těžkopádná budovatelská dramata o dojení krav a překračování plánů v hutích. Mladý režisér s moskevským diplomem byl poslán do neznámé instituce, které většina seriózních filmařů předpovídala brzký zánik. Nastoupil do Československé televize.
Pionýrské časy v Besedě
Československá televize zahájila své zkušební vysílání 1. května 1953. Když do ní Podskalský v roce 1954 nastoupil, byla celá instituce v plenkách. Sídlila v provizorních prostorách bývalé Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v centru Prahy. V celém studiu stály pouhé tři masivní elektronkové kamery a osvětlení hřálo tak prudce, že v sále bylo běžně přes čtyřicet stupňů.
Podskalský okamžitě rozpoznal gigantickou sílu tohoto nového média. Zatímco filmový Barrandov byl pod přímou a detailní kontrolou ideologického oddělení ÚV KSČ, televize byla pro cenzory zpočátku příliš rychlá a nepřehledná.
Všechno se vysílalo stoprocentně živě. Neexistovaly žádné magnetické pásky, na které by bylo možné pořad předem natočit a vystřihnout nevhodné věty. Pokud režisér pustil herce před kameru, jejich slova letěla vzduchem přímo k lidem.
Podskalský se vrhl do experimentování s televizní zábavou a satirou. Začal kolem sebe shromažďovat mladé autory, hudebníky a komiky, kteří v kamenných divadlech nesměli naplno vystupovat. Režíroval první živé estrády, televizní adaptace povídek i hudební skeče.
Tyto rané pořady z padesátých let jsou dnes navždy ztraceny. Neexistuje z nich jediný filmový pás, protože technologie záznamu na magnetický pásek přišla až o deset let později. Zůstaly z nich pouze zažloutlé scénáře a vzpomínky pamětníků, kteří vzpomínali na neuvěřitelný chaos za kamerami, kdy se rekvizity přenášely za zády mluvících herců po čtyřech.
Zlatá jízda do Montreux
Na počátku šedesátých let se atmosféra v Československu začala pozvolna uvolňovat. Do televizního vysílání vstoupila nová generace divadel malých forem, především pražský Semafor a Rokoko. Podskalský se stal dvorním režisérem a vizionářem této nové hudební a komediální vlny.
V roce 1964 vytvořil dílo, které navždy přepsalo dějiny televizní tvorby: hudební komedii Ztracená revue.
Společně se scénáristou Vladimírem Svitáčkem a hudebním skladatelem Jiřím Šlitrem postavil film na tehdy revolučním principu filmového střihu, hudebních klipů a absurdního humoru. V hlavních rolích se objevila absolutní špička tehdejší popkultury: Miloš Kopecký jako cynický průvodce, Jana Brejchová, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Jiří Suchý a Jiří Šlitr.
Ztracená revue byla technickým zázrakem své doby. Podskalský v ní použil dynamickou montáž, prolínání obrazů, surrealistické kulisy a groteskní zpomalené záběry. Píseň střídala skeč v neuvěřitelném tempu.
Československá televize poslala tento pořad v květnu 1964 na prestižní mezinárodní festival televizní zábavy ve švýcarském Montreux. Mezi západními televizními giganty jako BBC nebo americká CBS působila delegace zpoza železné opony jako naprostý outsider.
Když se v sále promítala Ztracená revue, mezinárodní porota oněměla úžasem. Nikdo nečekal, že v komunistické Praze vzniká kvalitní televizní avantgarda. Zdeněk Podskalský získal pro Československo hlavní cenu festivalu: prestižní Stříbrnou růži z Montreux. Televize se díky němu definitivně stala svébytným, uznávaným uměleckým žánrem.
Bílá paní na mostě v Rožmberku
Je mlhavé říjnové ráno roku 1964 v jihočeském Rožmberku nad Vltavou. Teplota klesá k nule a nad hladinou řeky se vznáší studený opar. Na úzkém dřevěném mostě stojí filmový štáb barrandovských ateliérů a desítky místních komparzistů v montérkách a hubertusech. Uprostřed toho všeho stojí jedenačtyřicetiletý režisér Zdeněk Podskalský v teplém vlněném kabátě s dýmkou v koutku úst.
Natáčí se klíčová scéna politické satiry Bílá paní, adaptace novely Karla Michala Bubáci pro všední den.
Scénář je neobyčejně drzý: Bílá paní v podání Ireny Kačírkové vystoupí z obrazu na jihočeském hradě Komoře a splní přání místní obyvatelky, aby přes řeku stál nový moderní most. Most se přes noc zázračně zhmotní, což způsobí totální paniku mezi komunistickými funkcionáři. Most totiž nikdo neschválil, není v pětiletém plánu a neproběhlo k němu žádné ideologické školení.
Když film Bílá paní vstoupil v roce 1965 do kin, smích diváků v sálech přehlušoval zvuk plátna. Netrvalo ale dlouho a po srpnu 1968 spadla klec. Film byl označen za ideologickou diverzi nejhrubšího zrna a byl uzamčen do trezoru na více než dvacet let.
Světáci v plné parádě a normalizační stopka
Na sklonku šedesátých let byl Podskalský na absolutním vrcholu tvůrčích sil. V roce 1969 natočil komedii, která se stala slavným klenotem české kinematografie: Světáky.
Geniální scénář Vratislava Blažka o třech venkovských fasádnících z vesnice, kteří přijíždějí do Prahy, aby zažili velký svět luxusu a noblesy, obsadil Podskalský hereckou elitou: Jiřím Sovákem, Vlastimilem Brodským a Janem Libíčkem. Jejich protipólem byly tři protřelé společnice v podání Jiřiny Bohdalové, Ivy Janžurové a Jiřiny Jiráskové. Scéna výuky společenského chování pod vedením noblesního emeritního profesora v podání Oldřicha Nového patří k absolutním vrcholům světové komedie.
Film měl premiéru v napjaté atmosféře nastupující normalizace na podzim roku 1969. Lidé v kinech plakali smíchy, ale pro Podskalského začínaly temné časy.
S příchodem normalizačního vedení v čele s Gustavem Husákem byl Podskalský za své liberální postoje v šedesátých letech a za satiru Bílá paní potrestán. Nesměl točit žádné autorské filmy s politickým podtónem. Jeho jméno bylo vyškrtnuto z prestižních barrandovských projektů a dostal zákaz točit dramatická díla.
Jeho životní partnerka, vynikající herečka Jiřina Jirásková, byla komunistickým režimem zcela vyřazena z filmu i televize na dlouhých třináct let kvůli svým projevům v roce 1968. Podskalský musel sledovat, jak jeho milovaná žena trpí nuceným jevištním exilem, zatímco on sám byl režimem držen v šachu.
Podskalský však odmítl zatrpknout. Pochopil, že pokud nemůže dělat břitkou satiru, bude dělat prvotřídní lidovou zábavu, která lidem pomůže přežít šedivou a depresivní realitu normalizace.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se stal zachráncem barrandovské komedie. V roce 1973 natočil velkolepý hudební film Noc na Karlštejně na motivy hry Jaroslava Vrchlického s hudbou Karla Svobody. Do filmu dokázal propašovat i některé režimem neoblíbené tváře a vytvořil nesmrtelnou podívanou, která plní televizní obrazovky o každých Vánocích.
Následovaly další úspěšné snímky: detektivní komedie Drahé tety a já s Jiřím Hrzánem a Natašou Gollovou, legendární Kulový blesk natočený ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem nebo hudební parodie Trhák.
Zároveň se stal nekorunovaným králem televizních estrád. Jeho pořad Televarieté, který režíroval a psal po celá desetiletí s moderátorskou dvojicí Jiřina Bohdalová a Vladimír Dvořák, sledovaly v sobotu večer miliony diváků u obrazovek. Podskalský dokázal vtisknout i estrádnímu žánru vysokou profesionální úroveň, vkus a nevtíravou eleganci.
Láska přes dvě patra
V pražském činžovním domě v Kouřimské ulici na Vinohradech se odehrával jeden z nejpozoruhodnějších milostných příběhů české kultury. Zdeněk Podskalský a Jiřina Jirásková spolu prožili sedmadvacet let, ale nikdy se nevzali a nikdy nesdíleli společnou domácnost. Bydleli ve stejném domě, avšak každý ve svém vlastním bytě.
Chodili k sobě na návštěvy, slušně klepali na dveře a úzkostlivě si střežili vlastní svobodu. Když ji Podskalský po rozvodu se svou první ženou Tamarou žádal o ruku, rázná herečka nabídku s úsměvem smetla ze stolu. Později to okomentovala „Já už vdaná byla a vím, že papír na štěstí nestačí. Zdeňkovi jsem řekla, že svatbu nepotřebujeme – nám to funguje právě proto, že máme každý svůj prostor a jsme spolu ze svobodné vůle, ne z povinnosti.“
Jejich skutečným společným domovem se stala až rodinná vila v jihočeských Malenicích. Tam trávili víkendy, zahradničili a utíkali před pražským shonem.
Na počátku sedmdesátých let však jejich idylu zasáhla brutální normalizační realita. Nastalo období plné těžkých psychických krizí a tichého zoufalství, které prověřilo jejich svazek až na dřeň.
Zatímco Podskalský byl režimem tolerován jako autor neškodné lidové zábavy a mohl točit velké komedie, Jiřina Jirásková dostala absolutní zákaz vstupu před kameru. Režim ji potrestal za její otevřené protisovětské postoje z roku 1968. Ze dne na den ztratila filmové i televizní role.
Pro temperamentní a ambiciózní herečku na vrcholu sil znamenal třináctiletý zákaz obrovské trauma. Propadala hlubokým depresím, celé dny trávila zavřená ve svém vinohradském bytě a v slzách sledovala, jak její nejlepší tvůrčí léta mizí v prázdnotě. Jediným jejím útočištěm zůstalo Divadlo na Vinohradech, odkud se ji komunistickým kádrům nepodařilo úplně vyštvat.
Pro Podskalského to byla nesnesitelná pozice. Denně sledoval utrpení své milované ženy, ale sám musel jezdit na Barrandov, vyjednávat s komunistickými dramaturgy a točit estrády, aby uživil rodinu.
Jejich svazek toto temné období nejen přežil, ale neuvěřitelně zesílil. Když na začátku devadesátých let Podskalský těžce onemocněl rakovinou, byla to právě Jirásková, kdo se o něj v Malenicích i v pražských nemocnicích s bezmeznou oddaností staral až do jeho posledního vydechnutí v říjnu 1993.
Na jeho smrtelné posteli mu dala slib, že jednou bude odpočívat v zemi vedle něj. Svůj slib do puntíku splnila. Když v lednu 2013 odešla na věčnost, byla uložena do rodinné hrobky na malenickém hřbitově, přesně po boku milovaného muže.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/140725-ztracena-revue/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396659/bila-pani
https://temata.rozhlas.cz/manie-presne-logicky-myslet-aneb-proc-nosim-vousy-7984071
https://jindrichohradecky.denik.cz/zpravy_region/zdenek-podskalsky-byl-bohem-s-darem-racionalniho-mysleni-20230218.html
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/30257-zdenek-podskalsky-aneb-dvoji-letosni-vyroci-filmoveho-rezisera-ktery-rozesmal-i-zelatinove-medvidky-album-ondreje-sucheho.htm
https://www.kinobox.cz/osobnosti/31388-zdenek-podskalsky-i
https://nfa.cz/cs/25778-bila-pani
https://strakonicky.denik.cz/zpravy_region/zdenek-podskalsky-byl-zlaty-clovek-vzpomina-zdenek-troska-20230217.html
