Článek
Probudil se do bílého ticha. Nad ním zářivka, kolem nemocniční pach, na hlavě hromada stehů a obvazů. Ruce rozbité, obočí sešité, celé tělo jako po pádu ze schodů. Jenže Dalibor Gondík si nevzpomínal na žádné schody. Nevzpomínal si vůbec na nic. Poslední, co v paměti měl, byla rušná pražská ulice, spousta lidí kolem, a pak tma. Ne mrákoty, ne bolest. Prostě střih. Svět mu na pár vteřin zčernal a znovu se rozsvítil až tady, na lůžku Fakultní nemocnice v Motole, kde mu lékaři šili tržné rány na hlavě, na obočí i na rukou.
Ještě pár hodin předtím to byl ten starý Dalibor. Bavič, kterého znaly miliony televizních diváků. Chlapík s pohotovým vtipem, který dokázal roztančit celé studio a rozesmát i toho nejzamračenějšího diváka u obrazovky. A najednou ležel jako hromádka neštěstí a poslouchal, jak mu cizí lidé v bílých pláštích vysvětlují, že měl epileptický záchvat. Že spadl přímo doprostřed vozovky. Že to mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř.
Kluk ze Sokolova, kterého vychovalo divadlo a kostel
Dalibor Gondík se narodil 14. března 1970 v Sokolově do rodiny, kde se doslova dýchalo divadlem. Jeho otec Bohumil Gondík byl výpravčím na nádraží, ale hlavně legendou místních ochotníků: režisér, který jako vůbec první přivedl amatérské herce až na prkna pražského Národního divadla. Doma se recitovalo, zkoušelo, hrálo. A malý Dalibor to nasával každou porou.
Vyrostl jako zdravý, živý kluk. Chodil ministrovat do kostela - víra ho provázela od dětství a zůstala mu dodnes. A když přišel čas, sbalil se a odjel do Prahy na konzervatoř, kde v letech 1984 až 1990 studoval herectví. K jeho životu vždycky patřila i o tři roky mladší sestra Adéla, se kterou byli od malička nerozlučná dvojka naladěná na stejnou vlnu humoru. Nikdo tehdy netušil, že právě tahle sourozenecká dvojice se za pár let stane fenoménem.
Devadesátá léta patřila Gondíkovým. Dalibor s Adélou se objevovali na obrazovkách skoro nerozlučně: bavili národ v Go Go šou, v ranní Snídani s Novou, v Kolotoči, ve Zlaté mříži, později v Radách ptáka Loskutáka. Diváci je milovali přesně pro tu jejich sehranost, pro to, jak jeden druhému skákal do řeči a druhý to hravě dorazil pointou. Bratr a sestra, kteří spolu vydrželi to, co by rozhádalo kdekoho jiného.
Dalibor byl přitom nezastavitelný. K moderování přidal herectví: zahrál si v Novácích i v řadě televizních filmů. K tomu muzika: vlastní kapela Gondík's Boys, později bubny v kapele Hamleti po boku kamarádů Aleše Hámy a Jakuba Wehrenberga, k tomu big band se skladbami Glenna Millera.
A když zrovna nehrál a nemoderoval, uháněl. Miloval rychlost, sedal na motorku, kdykoli to šlo, a příležitostně se proháněl i v automobilových rallye. Byl to muž, který nedokázal zpomalit. Ráno rádio, dopoledne natáčení, večer divadlo, mezitím koncert. Život na plný plyn. A přesně tady, hluboko v tom nekonečném shonu, se začínalo cosi tiše lámat.
První úder přišel bez varování
Bylo to na sklonku devadesátých let. Poprvé ho to složilo, aniž by cokoli tušil. Tělo mu vypovědělo službu, mysl se propadla do tmy, a když se probral, nikdo pořádně nevěděl proč. Běžná neurologická vyšetření neukázala jasnou příčinu. Lékaři nakonec dospěli k tomu, co Gondíka provází dodnes: záchvaty nejspíš souvisejí se stresem a psychickým vyčerpáním.
A stresu a vyčerpání měl na rozdávání. Léta vstával za tmy do ranního vysílání, spal pár hodin denně a hnal se z jedné práce do druhé. Namlouval si, že první záchvat byl výjimka. Ojedinělý exces z přetažení. Že to bylo jednou a už nikdy víc. Vzpamatoval se, vrátil se do práce, žil dál naplno. Epilepsie ale nezmizela. Jen se tiše stáhla do kouta a čekala.
Trvalo to čtrnáct let. Čtrnáct let, kdy se zdálo, že to snad opravdu bylo naposledy. A pak, ve třiačtyřiceti, přišel druhý úder, a tentokrát nemilosrdný. Ne v soukromí, ne v klidu domova. Uprostřed rušné pražské ulice, mezi lidmi, za bílého dne.
2015
Gondík se svalil do vozovky v bezvědomí. Kolemjdoucí zřejmě netušili, co se děje; leckdo si možná pomyslel, že jde o opilce. Přitom to byl jen zoufale nemocný člověk, kterého vlastní mozek v jediné vteřině vypnul. Skončil potlučený v Motole, se sešitým obočím, ranami na hlavě i na rukou. A s tou hroznou dírou v paměti, kde měla být vzpomínka na to, jak upadl.
Tentokrát už nebylo úniku, nebylo co si namlouvat. Nešlo o žádný exces z mládí. Byla to nemoc. Nemoc, se kterou bude muset žít napořád.
Ze dne na den docela jiný život
To, co následovalo, obrátilo Daliborův svět vzhůru nohama. Po takovém záchvatu nesměl řídit, přišel tedy o řidičák. A s ním o všechno, co k rychlosti patřilo. Konec motorek. Konec rallye. Konec té svobody, kdy stačilo nasednout a vyrazit. Muž, který celý život zbožňoval rychlost, teď najednou nesměl ani za volant.
Přišel strach. Bál se být někde sám, protože nikdy nevěděl, kdy to zase přijde a kde ho to složí. Bral léky. A jeho lékařské zprávy byly čtení, ze kterého mrazilo; sám to komentoval hořce, že kdyby se do nich pořádně začetl, snad by skočil z mostu. Že se to prostě nedá číst. Za tou nadsázkou se ale skrývalo cosi mnohem temnějšího: samota člověka, který se najednou musí naučit žít úplně jinak, opatrněji, s neustálým vědomím, že jeho vlastní tělo je nevyzpytatelné.
„Samota mě nabíjí, potřebuju být dlouho sám,“ přiznal. A možná to nebyl jen povahový rys. Možná to byl způsob, jak se ubránit chaosu a hluku, které jeho nemoc spouštěly.
A pak přišla ta proměna, která děsila kolemjdoucí. Gondík se rozhodl, že nemoc neporazí lítostí, ale železnou disciplínou. Ze dne na den vyškrtl ze svého života maso, sůl, cukr a většinu sacharidů. Jedl v podstatě jen zeleninu. K tomu začal běhat. Ne pár koleček pro radost, ale doslova stovky kilometrů měsíčně, patnáct kilometrů denně, měsíčně klidně čtyři sta.
Výsledkem byla mimořádně vyhublá postava, která budila pozornost. Lidé se za ním na ulici otáčeli, pokřikovali, že vypadá jako smrtka, jako vlastní stín. A on to nepopíral. Otevřeně přiznával, že „vypadá strašně“, jen dodával, že s nemocí to nesouvisí vůbec, ale vůbec. Že za tím je jeho vlastní, dobrovolně zvolený drsný režim. Proměnil svou slabost v posedlost zdravím. Běhal, hlídal si každé sousto, žil jako asketa.
Byl v tom kus zoufalství, ale i obrovská síla. Místo aby se nechal nemocí položit, postavil proti ní každodenní dřinu. A na chvíli to vypadalo, že vyhrává: přišlo dlouhé období klidu. Sedm let bez jediného záchvatu, po dohodě s lékařem dokonce bez léků. Naděje, že se snad zase jednou posadí za volant. Že to nejhorší má za sebou.
Jenže osud si pro Dalibora Gondíka schovával ránu, na kterou ho nemohlo připravit vůbec nic. A tentokrát nešlo o něj.
Theodor
Psal se rok 2023. Daliborův syn Theodor, kterého s manželkou Markétou vychovali a ze kterého mezitím vyrostl třiadvacetiletý mladý muž, náhle skončil v nemocnici. Podle zveřejněných informací šlo o těžké selhání organismu po prudké infekci, která udeřila plnou silou. Lékaři ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze museli Thea napojit na přístroj ECMO, tedy mimotělní podporu životních funkcí, která dokáže okysličovat krev mimo tělo, když organismus sám nestačí.
Deset dní. Deset dní balancoval mladý kluk na hraně mezi životem a smrtí. A Dalibor Gondík, muž, který si sám prošel nemocí, strachem i vyčerpávající samotou, teď seděl u lůžka svého dítěte, držel ho za bezvládnou ruku a cítil bezmoc tak hlubokou, až fyzicky bolela.
Vlastní epilepsie, řidičák, motorky, stehy na hlavě, to všechno byla najednou úplná maličkost. Tohle bylo peklo úplně jiného řádu. Otec by v tu chvíli okamžitě vyměnil místa. Ležel by na tom přístroji sám, jen aby jeho syn mohl vstát.
Rodina veřejně neprozradila všechny podrobnosti toho, co přesně Thea postihlo. Možná to nedokázali přesně určit ani lékaři. Jisté je jen jedno: že se to podařilo zvládnout. Že se Theodor nakonec probral a pomalu, den po dni, vracel do života. A že Dalibor se v tu chvíli nadechl, jako by sám vyšel z dusného podzemí zpátky na denní světlo.
O rok později přišli Gondíkovi do nemocnice znovu. Tentokrát ne se strachem, ale s kyticemi a úsměvy. Byl Mezinárodní den sester a oni přišli poděkovat lékařům a sestřičkám, kteří jejich synovi zachránili život. Doprovodila je i teta, herečka Adéla Gondíková. Ta stejná Adéla, se kterou to Dalibor kdysi na obrazovkách tak báječně rozjížděl.
Dnes působí Dalibor Gondík vyrovnaně a klidně. Žije, jak sám říká, svůj druhý poločas. Každé všední ráno ho můžeme slyšet v rozhlase, kde léta moderuje oblíbenou Ranní Dvojku a svým nezaměnitelným hlasem budí posluchače po celé zemi. Pořád běhá. Pořád hraje na bubny. Pořád má vedle sebe Markétu, která u něj stojí v dobrém i zlém už bezmála tři desítky let.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/213562210800013/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/dalibor-gondik.A140317_132748_lidicky_ved
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/dalibor-gondik-ma-ridicak-zpet.A150305_100807_lidicky_zar
https://cnn.iprima.cz/show-time/syn-dalibora-gondika-bojoval-o-zivot-theodor-byl-deset-dni-byl-pripojen-na-mimotelni-obeh-438334
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/786872/syn-herce-dalibora-gondika-bojoval-o-zivot-10-dni-na-mimotelnim-obehu.html
https://zivotvcesku.cz/presne-pred-10-lety-jsem-zacal-behat-dnes-davam-400-kilometru-mesicne-rika-dalibor-gondik/
https://dvojka.rozhlas.cz/dalibor-gondik-5000847
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dalibor_Gond%C3%ADk
