Článek
Brno roku 1748 bylo město poznamenané válkou. Rakouská monarchie nedávno ztratila Slezsko – jednu ze svých nejvyspělejších průmyslových oblastí – a horečně hledala náhradu za ztracená území. Vídeňský dvůr zvažoval, která města by mohla převzít roli nových středisek výroby a obchodu.
Jednou z nadějí bylo Brno: tradiční tržní centrum, navíc blízko Vídně a protkané sítí císařských silnic. Kolem města tekly řeky Svitava a Svratka, poháněly mlýny a valchy – přírodní zdroj energie připravený sloužit průmyslu.
Byla to doba merkantilistů a odhodlání Marie Terezie pozvednout země z válečné bídy. Textilní výroba se tehdy jevila jako nejperspektivnější investice a stát ji začal cíleně podporovat. Do Brna byli vysíláni odborní komisaři, zakládaly se nové úřady. Císařovna dokonce souhlasila se vznikem zvláštní instituce, která měla dodat potřebný kapitál skomírajícímu obchodu a řemeslům.
Už 20. května 1749 podepsala Marie Terezie reskript o zřízení veřejné záložny v Brně. Západní Evropa nabízela inspiraci – podobné městské „banky“ dávno fungovaly v Amsterodamu či Hamburku a od roku 1707 také ve Vídni. Praha dostala svou zastavárnu v roce 1747.
Jenže v moravské metropoli nakonec vzniklo něco ambicióznějšího. Na scénu vstoupil energický šlechtic, baron Jindřich Kajetán Blümegen. Po zkušenostech z válek navrhl, aby místo obyčejné zastavárny vznikla v Brně skutečná úvěrová banka s kapitálem alespoň 60 000 zlatých. Jedině tak prý půjde dostatečně podpořit rozvoj manufaktur, které monarchie zoufale potřebovala pro výrobu uniforem, zbraní a munice.
Jednání trvala měsíce a nebyla snadná. Moravští stavové váhali, počítali náklady a diskutovali rizika. Nakonec ale převládla Blümegenova vize. Dne 9. ledna 1751 vydala císařská kancelář patent k založení nové finanční instituce v Brně. O týden později obdržel správce zemských daní Jan Antonín Kernhofer a jeho společníci oficiální privilegium na 25 let – první bankovní licenci v dějinách českých zemí.
Nová banka podléhala státnímu dohledu. Hrabě Blümegen byl jmenován jejím kurátorem a Vídeň pečlivě určovala vedení i pravidla provozu. V pozadí stál také prezident Komerční rady - hrabě Chotek. Právě tito osvícení šlechtici dali vzniknout vůbec první obchodní bance v celé habsburské monarchii. Brno se tak stalo – obrazně řečeno – kolébkou moderního bankovnictví v českých zemích.
Banka dostala vznešený název „Lehenbank zu Unseren Lieben Frau“ – česky zhruba Úvěrová banka u Milostivé Paní – ale lidé jí brzy začali říkat prostě Půjčovní banka. Její znak zobrazoval moravskou orlici s Madonou na prsou a sídlem se stal honosný dům U Zlaté koule na brněnském Velkém náměstí.
Právě v tomto domě měl Michael Köffiller svůj obchodnický sklad a nyní v něm otevíral i bránu nové banky. Co se mu asi honilo hlavou ve chvíli, kdy se poprvé rozhlížel po prázdné pokladní síni? Možná pýcha – a možná tíživá obava, zda se odvážný plán nezhroutí.
Základní kapitál banky byl stanoven na 100 000 zlatých, obrovskou sumu odpovídající hodnotě menšího panství. Kdo ji složí? Oficiálně se k příspěvkům přihlašovali „dobrovolně“ moravští šlechtici a města, ve skutečnosti však bylo podílnictví považováno za projev loajality vůči panovnici.
Mezi akcionáři tak muselo být i město Brno – a radní z obav před ztrátou vložili jen velmi neochotně 4 000 zlatých. Podílníci měli slíben šestiprocentní úrok ročně a podíl na zisku, avšak do řízení banky nesměli zasahovat, neboť její vedení jmenovala vídeňská vláda. Všechny zásadní kroky řídila státní moc. Nezbylo než věřit, že císařský projekt uspěje.
Michael Köffiller byl jedním ze soukromých zakladatelů banky a vložil do ní nejen peníze, ale i své jméno. Byl to inteligentní a zkušený obchodník – zbohatl mimo jiné tím, že za války půjčoval velké obnosy procházejícím armádám.
Teď však stál před mnohem větší výzvou. Už nešlo jen o jeho vlastní zisk, ale o budoucnost celého města. Když na jaře 1751 banka v tichosti otevřela své dveře, Köffiller věděl, že Brno buď čeká obrození – anebo propad ještě hlouběji do sklíčenosti.
Nově zřízená Půjčovní banka začala poskytovat drobné úvěry místním obchodníkům a živnostníkům – něco do té doby nevídaného. Úrok byl stanoven na 5 % ročně, což bylo i na poměry 18. století velmi přívětivé. Peníze se však nepůjčovaly jen tak: dlužník musel dát do zástavy majetek, ať už nemovitost nebo cenné zboží.
Banka mu proti tomu vystavila směnku obvykle se splatností tři měsíce (při zástavě domu) nebo jeden měsíc (při zástavě movitostí). Pokud klient chtěl hotovost hned, vyplatila mu ji banka s 3% srážkou – a slušně na tom vydělala.
Každý úvěr byl krátkodobý – nejvýše na 11 měsíců, často mnohem kratší. Dlužníci tak museli peníze rychle obrátit a vrátit, jinak riskovali ztrátu zastaveného majetku. Pokud totiž úvěr včas nesplatili, měla banka právo dát zástavu do dražby a získat své peníze zpět.
Nikdo tu neznal slitování ani odklady. Přesto byly nové půjčky pro brněnské podnikavce požehnáním – poprvé měli možnost financovat své plány jinak než pomocí lichvářů či milosti vrchnosti.
Brzy na sebe nová banka strhla pozornost celého města. 4. května 1751 uspořádala ve velkém sále brněnského Zemského domu velkolepou událost: první veřejné losování loterie. Tisíce lidí se tísnily v sále i před ním, aby byli u toho, až se budou tahat vítězná čísla.
Výhry nebyly v hotovosti, nýbrž ve stříbře, porcelánu a jiných cennostech – touha po takové výhře vykouzlila v utrápených tvářích na okamžik úsměv. Ještě v prosinci téhož roku proběhlo druhé slosování.
Poté ale císařská vláda udělila monopol na provoz loterie italskému hraběti Ottaviu di Cataldi a brněnské losování muselo ustat. Bylo to krátké, přesto cenné rozptýlení – po letech skutečného válečného pekla si lidé mohli alespoň zahrát hru o štěstí.
Mezitím se bankovní podnik rozjížděl po praktické stránce. Už v roce 1753 otevřela Půjčovní banka pobočku v Olomouci, aby obsloužila i sever Moravy. Ve Vídni zřídila vlastní obchodní sklad a v dalekém přístavu Terstu najala komisionáře – i tam hledala příležitosti k obchodu.
Zemským úřadům na Moravě přišel rozkaz ukládat volné peníze (třeba sirotčí fondy) právě u této banky s úrokem 3 %. Peníze, které dosud ležely ladem v pokladnách, tak najednou začaly proudit do oběhu. Brněnská banka dokonce od roku 1755 vydávala týdeník – první obchodní zpravodaj v zemi.
Každý týden informoval o cenách surovin, nabídce a poptávce zboží i o nových úředních nařízeních. I díky tomu se obchodníci z Brna začali napojovat na širší trhy – a město pomalu ožívalo.
Za čtyři roky fungování už banka ukázala svou sílu. Jediná dochovaná účetní bilance z roku 1755 uvádí, že půjčila na nemovité zástavy celkem 17 424 zlatých a na movité 36 231 zlatých – dohromady částku odpovídající hodnotě středně velkého šlechtického panství.
Desetitisíce zlatých proudily do podnikání a rodící se průmyslové výroby. Pro srovnání: před založením banky by takový objem úvěrů byl v Brně nemyslitelný. Nyní už ale cinkaly mince v pokladnách a dílny díky nim rozjížděly výrobu na plné obrátky.
Vláda chtěla z Brna vytěžit maximum – a brněnská banka jí v tom pomáhala. V roce 1754 vyslala Půjčovní banka na Balkán a do Itálie zvláštní misi vedenou nejvyšším kancléřem Friedrichem Vilémem Haugwitzem. Jejím úkolem bylo zmapovat nová odbytiště pro moravské sukno, plátno a další výrobky a navázat obchodní vztahy.
Netrvalo dlouho a první kontrakty byly na světě: banka investovala celkem přes 69 000 zlatých do rozvoje exportu do Polska a středomoří. A kapitál dál rostl – do roku 1763 bylo základní jmění postupně navýšeno až na 124 510 zlatých. Brno tak mělo k dispozici úvěrovou sílu, o níž se mu dříve ani nesnilo.
Pak přišel klíčový okamžik, kvůli němuž to všechno začalo. V lednu 1764 zahájila v Brně provoz první moderní textilní manufaktura – c. k. privilegovaná továrna na jemné sukno. Přesídlila na Moravu z východních Čech a díky úvěrům Půjčovní banky rozjela výrobu, o jaké se starým cechovním mistrům ani nesnilo.
Do Brna přijeli zahraniční odborníci – tkalci a barvíři z vyhlášených soukenických center v Rakouském Nizozemí či Porýní – aby zde předali své know-how novým pracovníkům. A v čele podniku stanul mladý brněnský obchodník Johann Leopold Köffiller.
Johann Leopold Köffiller, Michaelův syn, měl teprve dvacet let, ale už byl ve svém živlu. Díky rodinnému kapitálu mohl pohotově reagovat na hlad po chybějících textiliích – a protože byl zcestovalý a vzdělaný, věděl také jak. Cestoval po Evropě, poznal tkalcovské manufaktury v severním Porýní a viděl, co obnáší moderní velkovýroba sukna.
V Brně našel ideální podmínky: soukenický cech byl slabý a nebránil se zavádění nových metod, zároveň tu byly řeky poskytující energii valchám i barvírnám. Mladý podnikatel tedy pozval do své brněnské továrny několik specialistů – zkušené mistry z měst Verviers, Eupen či Monschau – a společně se pustili do díla.
Továrna brzy vyráběla až 2000 kusů jemného sukna ročně. Köffillerův podnik navíc lákal do Brna další a další zájemce – šikovné řemeslníky z ciziny i místní učně, kteří se tu zaučovali moderním metodám.
Poprvé v historii se Brno objevilo na mapě evropského textilního obchodu jako slibný bod. Ještě před pár lety to bylo provinční město za hradbami; nyní z jeho předměstí proudily na trhy balíky kvalitního sukna.
Johann Leopold Köffiller se o své dělníky staral na svou dobu překvapivě dobře. Většina zahraničních tkalců byli protestanti a v katolickém Brně neměli kde se modlit – mladý Köffiller proto, ač katolík, vyjednal pro své zaměstnance zřízení evangelické modlitebny poblíž továrny.
A aby měli kde složit hlavu, vystavěl pro ně hned vedle dílen kolonii jednopatrových domků zvanou Červená ulička. Tam žili severští mistři i jejich rodiny pospolu s místními pracovníky. Bylo to první dělnické předměstí v Brně a symbol nové éry – světa manufaktur, kde se pomalu stíraly rozdíly mezi původem lidí tváří v tvář dřině u stavů a v barvírnách.
Roku 1781 do Červené uličky zavítal sám císař Josef II. Procházel mezi skromnými dělnickými domky, nahlížel do tkalcovských dílen a možná v duchu žasl, jak daleko se za pár desítek let Brno dostalo. Johann Leopold Köffiller ho provázel jako vážený průmyslník – za své zásluhy na rozvoji moravského průmyslu byl právě povýšen do rytířského stavu.
Z Brna se díky bance a odvaze mocných té doby stal postupně „moravský Manchester“ – město textilu, strojírenství a inovací.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/prvni-banka-u-nas-mela-nemalou-zasluhu-na-rozmachu-brna-8906334
https://www.gotobrno.cz/info/textilni-tradice/
https://www.stoplusjednicka.cz/prvni-banka-v-monarchii-pujcovni-banka-nastartovala-brnensky-textilni-prumysl
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=7206
https://epochaplus.cz/nejstarsi-banky-u-nas-financoval-je-nemecky-kapital/
