Článek
Radúz Činčera byl nenápadný vizionář – „velký hračička“, jak ho s úsměvem popisuje jeho dcera Alena. Od dětství rád vymýšlel nové hry a kouzla; s oblibou vzpomínal, že už jako malý „vynalezl dabing“, když si při školní uvítací akci troufl dublovat projev prezidenta Masaryka vlastními slovy.
Tahle hravá představivost ho neopustila ani v dospělosti. V 60. letech, kdy v Československu vzkvétala tvůrčí odvaha nové filmové vlny, začal Činčera experimentovat s multimediálními formami. Spolupracoval s proslulou Laternou magikou a přemýšlel, jak víc vtáhnout diváka do děje.
Myšlenka interaktivního filmu byla na svou dobu odvážná a bláznivá. Filmaři po celém světě dosud divákům servírovali hotové příběhy – Činčera však snil o tom, že publikum dostane moc rozhodovat, co se bude na plátně dít. V hlavě se mu rodil Kinoautomat: filmový systém, který by „byl jako parlament, ale zábavnější“, jak sám vtipně poznamenal.
Málokdo tehdy chápal, oč mu jde. Dokonce i malé Alence Činčerové připadal tátův nový projekt jen jako nějaký „zázračný film“, kterému nerozuměla. Ale Činčera věřil své vizi interaktivního média a nevzdával se.
Štěstí mu přálo. Roku 1965 Československo hledalo trumf na světovou výstavu Expo 67 v Montrealu. Činčerův koncept interaktivního filmu s hlasováním diváků nadchl porotu – Kino-Automat vyhrál výběrovou soutěž a stal se hlavním lákadlem československého pavilonu.
Činčera kolem sebe shromáždil špičky tehdejší kultury: na scénáři spolupracoval spisovatel Pavel Juráček, režijně pomohli Ján Roháč a Vladimír Svitáček, hlavní roli získal oblíbený komik Miroslav Horníček.
Technické řešení vyvinul Jaroslav Frič – génius, který už pro Expo 58 sestrojil slavný polyekran. Nikdo něco takového dosud nezkusil. Bylo třeba prodrátovat celé kino: do každého ze 127 sedadel instalovali konzoli se dvěma tlačítky – zeleným a červeným.
V projekční kabině místo jediného promítače běžely dva synchronizované projektory s alternativními verzemi scén; ve vhodný okamžik se mezi nimi přepnulo pomocí clony před objektivem.
Celý experiment spolykal spoustu peněz a nervů. Radúz Činčera ale stále pochyboval hlavně o jediném: Přijmou diváci tak neobvyklou hru? Nezůstane jeho interaktivní film jen nepochopenou kuriozitou?
Premiéra, která ohromila svět
Dne 23. června 1967 se Činčerovy obavy rozplynuly. Premiéra Kinoautomatu v Montrealu sklidila nadšení, jaké si nepředstavoval ani v nejdivočejších snech. Ve speciálně postaveném sále praskalo plátno smíchy i napětím.
Černá filmová komedie Člověk a jeho dům (jak se Kinoautomat oficiálně jmenoval) rozesmála publikum svým bláznivým příběhem o panu Novákovi, v jehož bytě jednoho dne nastane série absurdních situací – a každé rozhodnutí diváků ho zavede z deště pod okap.
Horníček, který se pro Expo naučil moderovat hlasování foneticky v angličtině, v pravých chvílích zastavoval děj a obracel se do hlediště: „Co má pan Novák udělat teď? Hlasujte!“ Diváci, zpočátku váhaví, brzy propadli kouzlu možnosti volby. Zelené tlačítko pro ANO, červené pro NE – a osud hrdiny byl v jejich rukou.
Každý hlas byl okamžitě vidět na světelné tabuli kolem plátna, kde se rozsvítila zelená či červená u čísla každého sedadla. V sále to při hlasování zašumělo vzrušením. Když se obraz znovu rozjel, zazněl společný úlevný smích – anebo pobavené zklamání, pokud většina rozhodla jinak, než by si člověk přál. Interakce publika a filmu fungovala dokonale.
„Je to naprostý hit Expo 67 a Češi by měli postavit pomník muži, který ten nápad vymyslel,“ rozplýval se americký magazín The New Yorker nad Kinoautomatem. Před pavilonem se brzy stály mnohahodinové fronty zvědavých návštěvníků. Činčera viděl, že jeho risk se vyplatil – publikum jeho „zázračný film“ skutečně pochopilo.
Ve speciálně postaveném sále se ozýval smích a potlesk, lidé diskutovali o volbách, které právě učinili. Atmosféra připomínala spíš divadlo než obyčejné kino: diváci se stali herci na dálku, hra je pohltila. A ačkoli to byla „jenom hra“, měla i skrytou hloubku. Pan Novák se bez ohledu na volby publika vždy nakonec dočkal téhož osudu – jeho dům nakonec v závěru filmu shořel.
Publikum mohlo hlasovat, jak chtělo, ale konec to nezměnilo. Byla to rafinovaná satira na demokracii – na zdánlivou volbu, která o výsledku vlastně nerozhodne. Činčera s ironickým úsměvem ukázal, že iluze volby možná stačí k pocitu svobody, i když realita zůstává pevně daná. Nikdo tehdy netušil, jak prorocké to poselství pro Československo bude.
Po montrealské senzaci se z Radúze Činčery stala mezinárodní celebrita. Kinoautomat si okamžitě získal status technologického zázraku a mluvilo se o něm v mnoha světových médiích. Západní producenti neváhali – Hollywood zbystřil. Ještě v Montrealu se o interaktivní film začala zajímat studia jako Paramount a Universal.
Vlivní filmoví magnáti chtěli koupit licence a rozšířit Kinoautomat do kin po celém světě. V představách amerických producentů se rýsovaly nové verze interaktivních filmů, možná celé série pro kina vybavená hlasovacími zařízeními. Radúz Činčera byl unavený, ale šťastný – po tolika letech vynalézání se dočkal světového uznání. Zdálo se, že má před sebou zářnou budoucnost na poli filmové zábavy.
Tvůrce versus režim
Euforie však netrvala dlouho. Zatímco Činčera v Kanadě sklízí ovace, doma v Československu už nad projektem začínají houstnout mraky. Vedení komunistické strany sice před Expo dalo odvážnému projektu zelenou, ale jakmile vidí tu zahraniční senzaci, zpozorní ideologové.
Interaktivní film, v němž „lidé hlasují jako v parlamentu“, jim začíná připadat podezřelý. A co hůř – Činčera i jeho kolegové patří k nezávisle smýšlejícím umělcům nové vlny. Po srpnu 1968 přichází v Československu období „normalizace“ a s ním tvrdý kulturní dohled. A tak příběh Kinoautomatu, který měl triumfálně pokračovat, naráží na studenou zeď.
Činčera nesměl osobně vyjednávat ani s americkými zájemci, protože oficiálně bylo dílo majetkem státního filmu. Stranické orgány rozhodly, že se licence neprodá velkým studiím, ale raději jakési okrajové zahraniční producentce, které prý československé úřady něco dlužily.
Výsledek? Projekt uvízl kdesi v šuplíku a z velkých hollywoodských plánů sešlo. Kinoautomat se ještě objevil v roce 1968 na světové výstavě HemisFair v americkém San Antoniu, kam ho ta zmíněná producentka přivezla – a sklidil tam opět velký ohlas. To však bylo vše. Činčera, ač byl duchovním otcem celého nápadu, nemohl o dalším osudu svého díla rozhodovat vůbec nijak. Jeho sny o světové kariéře se zadrhly vinou zrady ze strany vlastního státu.
Přesto ještě zrníčko naděje žilo: československé publikum dosud Kinoautomat nevidělo a Činčera tajně doufal, že aspoň doma lidé pochopí genialitu projektu. Roku 1971 se skutečně podařilo prosadit uvedení Kinoautomatu v Praze – kino Světozor kvůli tomu prošlo nákladnou přestavbou a instalací hlasovacího zařízení.
Divácký hit se opakoval: i Pražané nadšeně hlasovali o osudu pana Nováka a kino bylo vyprodané. Jenže nadřízeným soudruhům se to celé ani trochu nelíbilo. Stačila jediná zvláštní projekce pro vybrané stranické funkcionáře – a bylo po všem. V roce 1972 padl ortel: Kinoautomat se zakazuje.
Stranická komise shlédla interaktivní představení a usoudila, že „nemá ten správný kulturně společenský dopad“. Oficiálně se důvody příliš nezdůvodňovaly, ale bylo jasné, oč jde: Činčerův vynález byl ideologicky nepohodlný. Volné hlasování publika – byť jen o filmové frašce – působilo podezřele v zemi, kde skutečné volby byla jen prázdná formalita.
Navíc mnozí tvůrci kolem projektu (Juráček, Roháč aj.) už měli nálepku politicky nespolehlivých a jejich tvorba mířila do trezoru podobně jako desítky jiných děl zlatých šedesátých let.
Pro Radúze Činčeru to byla osobní tragédie. Během několika let prošel cestu od triumfu k zatracení. Ještě roku 1974 se jeho Kinoautomat naposledy ukázal světu – na Expo 74 v americkém Spokane si ho znovu nadšeně užili zahraniční diváci. Doma v Československu se ale o projektu příliš nemluvilo. Činčera mohl jen bezmocně přihlížet, jak jeho životní dílo mizí z očí veřejnosti a pomalu upadá v zapomnění.
Génius na vedlejší koleji
Činčera se však nevzdal tvoření – nemohl jinak, vynalézavost měl v krvi. Normalizační mocipáni mu v hrané či dokumentární kinematografii prakticky zarazili další působení, ale uvědomovali si, že jeho talent mohou využít jinde. Radúz Činčera měl ve světě jméno a to se režimu hodilo.
Dostal tedy alespoň omezený prostor dělat speciální audiovizuální programy na výstavy a expozice – hlavně pro zahraničí, což zajišťovalo státu příliv tolik potřebných valut. Z Činčery se stal dvorní kouzelník československých výstav. Pro Expo 70 v Ósace vytvořil unikátní vertikální kino, pro expozici Člověk a jeho svět v Montrealu 1971 interaktivní Sound Game Show.
V 80. letech například realizoval pro Expo 86 ve Vancouveru multimediální rockovou operu The Scroll. A do japonské Ósaky se vrátil roku 1990 s projektem Cinelabyrinth – dalším experimentem, dějovým bludištěm kombinujícím film a interakci.
Doma však o těchto Činčerových aktivitách téměř nikdo nevěděl. Režim ho prezentoval spíš jako tvůrce technických kuriozit pro export a jeho jméno se v učebnicích filmu neobjevovalo. Směl točit i krátké instruktážní a propagandistické snímky, ale od svobodné tvorby byl odstřižen.
Hořkost z křivdy ale překonal prací – zůstával skromný, soustředěný na nové nápady. Občas trpce vtipkoval, že kdyby žil na Západě, byl by dnes milionářem, ale místo toho se stal „dvorním vynálezcem“ režimu. Ten ho sice držel v izolaci, ale občas jeho talent pragmaticky využil.
V polovině 80. let se československá televize pokusila napodobit princip Kinoautomatu v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Diváci tam hlasovali o pokračování děje pomocí vypínačů světel v domácnostech – energetický dispečink prý sledoval zvýšený odběr proudu a podle toho televize zaregistrovala volbu.
Činčera k tomu nebyl přizván a od projektu se distancoval: přišlo mu to nefunkční a nedůstojné originálu. Měl pravdu – interaktivní seriál byl jen bizarní výstřelek, na který se zapomnělo.
Na sklonku 80. let Radúz Činčera ještě doufal, že jednou přijde čas jeho nápadů. Sametová revoluce v roce 1989 mu konečně otevřela cestu zpět k volné tvorbě. Začal znovu natáčet dokumenty, vrhl se do plánů uvést své projekty i doma. Jenže dlouhé roky frustrace si vybraly daň na jeho zdraví.
Činčera se ještě v 90. letech pokusil uvést v Praze svoji rockovou operu The Scroll, ale narážel na produkční potíže a nezájem úřadů. Zdálo se, že prorok interaktivity zůstal i v nové době nedoceněný. Když 28. ledna 1999 Radúz Činčera v 75 letech zemřel, téměř zapomenut.
Druhý život Kinoautomatu
Naštěstí to nebyl definitivní konec příběhu. Činčerova dcera Alena Činčerová, sama filmová dokumentaristka, se rozhodla splnit otcovu touhu a jeho odkaz vzkřísit. Po revoluci se sice chvíli zdálo, že není zájem – interaktivní kino v éře počítačových her a internetu působilo možná jako naivní retro.
Alena však věřila, že Kinoautomat má co říct i novému publiku. V 90. letech se pokoušela materiály restaurovat a promítnout alespoň v televizi. Dokonce ČT zkusila kuriózní experiment: vysílala film souběžně na dvou kanálech a nechala diváky přepínat, čímž napodobili volbu – jenže kouzlo nefungovalo.
Průlom přišel po roce 2000, kdy zájem o retro novinky vzrostl. V roce 2006 oslovil Alenu Činčerovou Britský filmový institut v Londýně – chtěli uspořádat speciální projekci Kinoautomatu k 40. výročí. Alena s nadšením souhlasila. Originální film nechala digitálně vyčistit, hlasovací zařízení vylepšit moderní technikou (diváci nyní dostali malé bezdrátové ovladače).
Obnovená premiéra v londýnském National Film Theatre v únoru 2007 byla triumfální. Svět si s úžasem připomněl onen dávný vynález z Československa – a mladé publikum bavilo stejně jako jejich prarodiče. Ještě téhož roku se Kinoautomat vrátil domů do Prahy.
Kino Světozor (stejné, kde proběhla projekce v roce 1971) znovu instalovalo hlasovací sedadla a na jaře 2007 hlásilo vyprodáno každý večer. Po čtyřech desetiletích zapomnění české publikum znovu propadlo kouzlu interaktivní podívané. Kinoautomat se stal senzací podruhé.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rad%C3%BAz_%C4%8Cin%C4%8Dera
https://www.krajskelisty.cz/praha/29208-multimedialni-mag-a-srazka-s-politikou-aneb-je-to-jako-v-parlamentu-tajnosti-slavnych.htm
https://plus.rozhlas.cz/po-letech-ozivila-zazracny-film-tata-kdysi-nemohl-rozhodnout-nic-rika-o-8666394
https://www.praguereporter.com/home/2009/6/21/kinoautomat-movie-review-czech-interactive-movie-was-worlds-first/
https://www.expats.cz/czech-news/article/review-kinoautomat
https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/kinoautomat-v-domacim-kine-pro-pary-zakazan/r~i:article:602027/?lp=1
