Článek
Narodil se v roce 1915 do chudých poměrů v moravském Blansku. Otec dřel jako kovář v továrně, matka v cihelně. Mladý Rudolf se vyučil typografem a za první republiky okusil bídu hospodářské krize. Možná už tehdy začal vnitřně tíhnout doleva – ke straně, která slibovala nový spravedlivější svět.
Jako dvacetiletý se údajně dostal do problémů se zákonem za tisk letáků s komunistickými hesly. Podle archivních záznamů měl být v roce 1935 odsouzen k několika týdnům vězení za šíření zakázaných tiskovin s provokativním sloganem „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Nic velkého, spíš epizoda – ale dost na to, aby se zapsal do paměti KSČ.
Za války pracoval v továrně a oženil se. V protektorátu přibyli do rodiny dva synové a dcera. Na jaře 1945, těsně před koncem okupace, se Barák aktivně zapojil do odboje v rodném Blansku. Hovořilo se o něm jako o „tajemníkovi ilegálního národního výboru“, který na sklonku války organizoval revoluční dění ve městě. A hned po osvobození naskočil do komunistické politiky naplno.
Byl mladý, nadšený a ideologicky zapálený. V chaosu poválečných měsíců rostl překotně vzhůru. Už v roce 1946 se stal bezpečnostním referentem okresního úřadu v nedalekých Boskovicích. Učil se řemeslu moci od píky – dohlížel na policii a pořádek v kraji.
Po únoru 1948 dostal šanci ve vyšších patrech: předsedal okresním národním výborům v Boskovicích a pak v nově zřízeném okrese Blansko. Rychle si budoval reputaci spolehlivého kádru. Když komunistická mašinérie začala semílat i vlastní lidi, Barák se pružně přizpůsobil.
Nebyl žádný salónní intelektuál, ale měl přirozenou inteligenci a obratnost. V říjnu 1950 zatklo StB obávaného brněnského tajemníka KSČ Otto Šlinga – a třicátník Barák neváhal. Ve veřejné kritice svého padlého patrona viděl příležitost a hlasitě se přiživil na odsouzení „Šlingova spiknutí“.
Tím se v očích stranického vedení projevil jako ideově čistý a loajální komunista. Odměna na sebe nenechala čekat. Ještě před koncem roku 1950 povýšil do Brna: stal se předsedou krajského národního výboru a členem vedení krajského výboru KSČ.
Přišel prostě ve vhodný čas na vhodné místo – v období, kdy probíhaly velké čistky a bylo třeba zaplnit mezery po „nepřátelích“. Barák byl nový, nezatížený, byl doma během války, bez vazeb na staré elity. Z pohledu paranoiou posedlé strany ideální kandidát.
Kariéra pak nabrala zběsilé tempo. V prosinci 1952 ho na celostranické konferenci zvolili kandidátem Ústředního výboru KSČ a po Stalinově smrti už stál na prahu nejvyšší moci. Když v březnu 1953 zemřel prezident Klement Gottwald, roztočilo se kolo změn – a sedmatřicetiletý Rudolf Barák povyskočil mezi absolutní špičku.
Deset dní po Gottwaldově pohřbu ho nová vláda jmenovala náměstkem svého předsedy (tedy místopředsedou). A za pár měsíců, v září 1953, usedl do křesla ministra vnitra.
Nikdy předtím nebyl členem odboje v zahraničí ani součástí předválečné komunistické elity. Ale nevadilo to – spíše naopak. Nebyl kompromitovaný, nepojil ho sentiment ani přátelství s žádným z popravených soudruhů. Pro stalinské veterany představoval tvárného „mlaďase“ bez minulosti, kterému mohli věřit.
Dvojí tvář ministra
Na vnitru začal zhurta. V počátcích působil velmi uvědoměle, oddaný stranické linii a rázný ve svých rozhodnutích. S postupem let se však jeho styl proměnil. Barák nebyl dogmatik – aspoň ne navenek. Doba se po roce 1956 zvolna měnila a on uměl číst mezi řádky. Pochopil, že k udržení moci nestačí jen strach.
Začal si budovat pověst téměř liberálního komunisty otevřeného novým myšlenkám. Ovšem opatrně – nikdy si nedovolil překročit mantinely systému. Na veřejnosti vystupoval kultivovaně a občas překvapil, když podpořil nekonvenční divadelní představení či film, který by ortodoxní cenzory popuzoval. Měl rád sport a umění, navštěvoval fotbalisty, malíře, herce.
Stal se z něj patron – mecenáš v uniformě. Pomáhal umělcům v nouzi, obstarával jim ateliéry a byty za státní peníze. Využil svého postavení dokonce k vyřešení bytové situace slavných malířů Otakara Kubína a Jana Zrzavého, kterým jeho ministerstvo obstaralo pohodlnější bydlení v centru Prahy.
Sám Barák začal sbírat obrazy: některé koupil, jiné dostal darem či „zajistil“ prostřednictvím tajné policie. Umění miloval – a miloval i demonstraci svého vkusu. Ve své sbírce nakonec shromáždil na sto cenných děl. Vlastnil dokonce několik obrazů od Picassa. Na tehdejší poměry nevídané bohatství v rukou komunistického funkcionáře.
Zároveň však Barák velel jednomu z nejmocnějších represivních aparátů v zemi. Ministerstvo vnitra s rozvětvenou sítí StB – to byla páteř totalitního státu. A on stál v jeho čele plných osm let (1953–1961). Rychle si uvědomil, že pokud chce ministerstvu skutečně vládnout, musí získat respekt tajné bezpečnosti. Podřízení z StB se na mnoho předchůdců dívali skrz prsty, považovali je za neschopné figurky, které lze vodit za nos.
Barák se rozhodl to změnit. Nechal kolovat legendy o svém svérázném stylu kontroly: prý se po budově ministerstva pohyboval v přestrojení, inkognito naslouchal řečem řadových policistů a odhaloval tím nepoctivost a intriky v aparátu.
Když zjistil, že cosi zpravodajského nechápe, sám sebe ironicky shazoval: „Vždyť já nebyl ani agentem gestapa, tak co můžu znát.“ Tím popichoval své podřízené i současně narážel na minulost vlastního předchůdce – nechvalně proslulého ministra Ladislava Kopřivu, o kterém se říkalo, že během války zradil a spolupracoval s gestapem.
Barák se snažil být jiný šéf než ti před ním. Hned na konci roku 1953 posvětil odvážnou akci: únos Bohumila Laušmana z exilu. Laušman, předválečný šéf sociální demokracie, žil v té době v rakouském exilu. Barákův rezort ho nechal vylákat do pasti a 24. prosince 1953 ho agenti StB omámili a tajně převezli přes hranice.
Únos „nepohodlného“ politika přímo na Štědrý den – to byl vskutku temný dárek nového ministra zemi. Laušman pak strávil zbytek života v československém vězení, kde za nejasných okolností zemřel.
Nebyl to jediný krvavý čin, který se s Barákovým požehnáním odehrál. Pod jeho vedením se rozjela celá série tajných operací. V srpnu 1955 otřásl mnichovskou poštou výbuch, při němž zahynul exilový politik Matúš Černák a dva nevinní lidé – dodnes jsou indicie, že to zosnovala pražská rozvědka.
V květnu 1957 zase vybuchla nálož ve Štrasburku, kde měla zavraždit tamního policejního prefekta. Prefekt atentát přežil, ale bomba roztrhala jeho manželku přímo v jejich bytě.
Později se zjistilo, že akci pod falešnou vlajkou radikálních nacionalistů provedli příslušníci československé StB – a Barák o tom věděl a souhlasil. Výčet by mohl pokračovat. Byl to paradox: navenek kultivovaný milovník umění, a přitom muž, který se nebál schválit i teror.
Po Chruščovově odhalení kultu Stalinovy osobnosti v roce 1956 se i Praha musela nějak vyrovnat s dědictvím monstrprocesů. Barák stanul v čele tzv. Barákovy komise, jež měla přezkoumat justiční zločiny padesátých let. Jenže doba skutečným rehabilitacím ještě nepřála.
Komise proto brzy sklouzla k formalitě: došla k závěru, že odsouzení sice spáchali zločiny, ale v procesech byly procedurální chyby a některé tresty příliš přísné. Pár desítek vězňů se díky tomu dostalo domů o něco dříve nebo s kratším trestem. Ale mnozí zůstali dál za mřížemi. Barák se zkrátka neopovážil zpochybnit rozsudky, pod kterými byli podepsáni jeho mocní kolegové.
Žádné pochybení nenašel například v případě odsouzení Gustáva Husáka, svého stranického druha ze Slovenska. Husák přitom patřil k obětem brutálního zacházení: byl přikován ve sklepě ke zdi, po pás ve studené vodě během výslechů. Husák mu to nikdy neodpustil – ta hořkost budoucího československého prezidenta měla později ještě dohrát svou roli.
Ve stínu ministerské kanceláře zatím Barák souběžně rozvíjel systém špehování tzv. „bývalých lidí“. Tak komunisté nazývali příslušníky „starých“ elit: prvorepublikové továrníky, šlechtu, důstojníky, církevní hodnostáře či třeba členy nepovolených spolků jako YMCA nebo Sokol.
Ačkoliv takové osoby byly režimu trnem v oku od počátku, až 3. ledna 1959 podepsal ministr Barák přísně tajný rozkaz, jímž přikázal tyto „bývalé lidi“ systematicky sledovat, evidovat a šikanovat.
Mocenský souboj
Na přelomu 50. a 60. let patřil Barák na absolutní vrchol. Byl nejen ministrem vnitra, ale i členem nejužšího vedení KSČ – tehdejšího politbyra. Tím se ocitl v unikátní dvojroli: podléhal vládě i straně současně, což mu dávalo značnou autonomii.
Zatímco běžní ministři museli poslouchat stranické orgány, Barák si často prosazoval svou. Přímo ignoroval pokyny různých stranických oddělení, která se snažila mluvit mu do řízení rezortu. Jeho moc rostla a s ní i jeho sebevědomí a politické ambice.
V té době byl ovšem pánem komunistického Československa jiný muž: Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 i prezident republiky.
Barák a Novotný spolu v 50. letech úzce spolupracovali – dokonce se přátelili. Režim je prezentoval jako soudružské „kohouty na jednom smetišti“, kteří ale táhnou za společný provaz. Jenže uvnitř stranického hradu to začalo skřípat.
Barák byl mladší než Novotný a měl lepší pověst mezi lidmi. Po odhalení stalinských zločinů působil na veřejnost umírněněji než strnulý Novotný. Někteří ho dokonce viděli jako „korunního prince“ režimu, což Baráka nepochybně těšilo.
Začal si věřit, že by jednou mohl soudruha Antonína nahradit. Měl v ruce mocenské trumfy: jako ministr vnitra ovládal bezpečnostní aparát, shromažďoval kompromitující materiály na kdekoho a udržoval si dobré kontakty v sovětské KGB. Pocit jistoty mu dodávala i přízeň samotného sovětského vůdce Nikity Chruščova, který ho znal osobně.
Postupně se tak ze spolupracovníků stali soupeři. Barák, opojený mocí a pocitem vlastní nepostradatelnosti, zřejmě předpokládal, že Novotného čas se chýlí ke konci a on sám bude tím, kdo převezme žezlo.
Začal aktivně kout pikle a přesvědčoval své okolí o nevyhnutelnosti svého vzestupu. V tichosti si údajně nechal vytisknout letáky oslavující jeho osobu jako budoucí hlavu státu. Viděl se už ve funkci, na kterou si podle svého mínění brousil zuby.
Jenže Novotný, ačkoliv postrádal Barákovo charisma, byl mistrem zákulisních stranických intrik a nebezpečí vytušil včas. Nečekal, až Barák svůj tah dokončí, a udeřil jako první. V mocenském střetu si dokázal zajistit klíčovou podporu v Moskvě a okamžitě začal rozkládat Barákovu mocenskou základnu.
V létě 1961 jej odvolal z klíčové funkce ministra vnitra a „vykopl vzhůru“ na méně významný post předsedy vládní komise pro dohled nad národními výbory. Ačkoliv Barák formálně zůstal členem vlády, ztráta kontroly nad ministerstvem vnitra byla první, ochromující rána. Následovala rána druhá, definitivní.
Pád a trest
Začátkem roku 1962 vypukla na veřejnosti aféra kolem zneužívání fondů ministerstva vnitra. Někdo vytáhl na světlo, že když Barák odcházel z funkce, předal svému nástupci pokladnu se schodkem 200 tisíc korun. Zpronevěra? Zprvu se to tak nejevilo – v té době se spousta věcí dělala „podpultem“ a účetnictví bezpečnosti se vedlo v režimu přísného utajení.
Barák se hájil, že peníze použil na nákup speciální techniky pro rozvědku. Jenže neexistovaly o tom žádné doklady. Veškeré účtenky nechal skartovat a teď mu nikdo neměl potvrdit, za co státní finance utratil. Rozběhlo se vyšetřování, které postupně odhalovalo podivný stínový fond: Barák si prý z ministerských peněz nakupoval lecjaké luxusní zboží – vzácné látky, punčochy, moderní rádia a podobné nedostatkové zboží.
Souběžně se začaly hromadit i další skandální nálezy: bezpečáci provedli prohlídky, sepsali inventury a vytáhli na světlo Barákovy umělecké poklady a různá cizí cenná aktiva. V Blansku, jeho rodném městě, dokonce režim uspořádal veřejnou výstavu předmětů, které měl ukrást. Lidé si tam chodili prohlížet zabavené obrazy, perské koberce a šperky.
Byla zde také brož zavražděné manželky vědce Hudce na kunštátském zámku – drobný šperk, který Barák nebo jeho podřízení zjevně sebrali při jedné hrůzné akci z roku 1948, kdy zahynula nevinná žena a dítě. Teď ten malý předmět na výstavce symbolizoval morální propad kdysi mocného muže. Pro pamětníky bylo zdrcující vidět, jak hluboko Barák klesl: z prvního policajta země se vyklubal zloděj šperků mrtvé paní.
Vedení komunistické strany v čele s Antonínem Novotným dalo ruce pryč. Politbyro KSČ 3. dubna 1962 rozhodlo, že konflikt s Barákem nepojme jako vnitrostranickou záležitost, ale shodí jej do roviny kriminální kauzy. Rudolf Barák byl vyloučen ze strany a postaven před soud. Stal se exemplárním případem – jako vysoce postavený komunistický funkcionář, který zpronevěřil „majetek lidu“.
Soud jej odsoudil za sabotáž a rozkrádání k nepodmíněnému trestu 15 let odnětí svobody. Byl to šok. Tehdejší propaganda tvrdila, že socialistický stát korupcí netrpí – a najednou byl „symbol komunistické korupce“ odhalen přímo v nejvyšším vedení strany. Aby toho nebylo málo, odsouzena byla i Barákova rodina.
Jeho manželku a oba syny soud potrestal pro napomáhání při trestné činnosti – zřejmě věděli o některých tatínkových černých nákupech či pomáhali zakrývat stopy. Rodina padla společně. Z milující ženy se stala spolupachatelka, ze synů – kterým otec kdysi dláždil kariéru – spoluviníci.
Rudolf Barák putoval za mříže jako obyčejný kriminálník. Žádný soucit nečekal. Jeho dřívější kolegové si oddechli; nepohodlný a příliš ambiciózní „korunní princ“ zmizel z očí. Od roku 1962 do 1968 si Barák odpykával svůj trest ve věznici v Opavě.
Místo výsadní vily teď obýval studenou celu. Nebyl zde dobrovolně – jak suše konstatoval dobový tisk – a nikdo ho nešetřil. Mezi spoluvězni byl tento bývalý pohlavár možná ještě nenáviděnější než jinde. Mohl přemítat, kolik z těch zlodějíčků a „nepřátel státu“ tam poslal on sám svými podpisy. Teď sdílel jejich osud.
Poslední léta
Vězně Rudolfa Baráka nakonec z cely dostaly politické zvraty. V roce 1968 se komunistický režim nadechl k poslednímu pokusu o reformu – Pražskému jaru. Staré křivdy se začaly přehodnocovat. Z vězení tak tehdy vycházeli mnozí političtí vězni a dočkal se i Barák. Z vězení byl propuštěn po Novotného pádu v roce 1968.
Nebyl sice v očích veřejnosti hrdinou jako jiní nespravedlivě souzení (vždyť jeho proces vykreslili jako obyčejnou kriminalitu), ale přesto věřil, že přijde alespoň částečné očištění jeho jména. A skutečně – Nejvyšší soud v roce 1968 zrušil jeho rozsudek jako nezákonný.
Barák prohlásil, že mu bylo ukřivděno, a dožadoval se plné rehabilitace. Městská prokuratura sice zahájila nové vyšetřování jeho případu, ale než se cokoliv vyřešilo, přišla v srpnu 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy a s ní konec svobodných nadějí.
Politické uvolnění vystřídala tzv. normalizace – návrat přituhujícího režimu pod taktovkou Gustáva Husáka. A Husák, nyní v čele státu, rozhodně neměl v plánu vracet Baráka do veřejného života. Jednak se mu mohl chtít pomstít za někdejší neochotu komise přiznat mu nevinu, jednak Barák představoval nežádoucí připomínku vnitrostranických sporů. Do politiky se Barák již nesměl vrátit.
Noví mocipáni dokonce zvrátili i jeho částečnou soudní rehabilitaci. V polovině 70. let generální prokuratura znovu prozkoumala Barákův případ a dospěla k závěru, že jeho jednání naplnilo znaky zločinu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Jinak řečeno – že přece jen byl vinen defraudací a podvodem při nakládání s tajnými fondy. Případ tak byl uzavřen s tím, že Barák nemá nárok na odvolání ani nový proces.
Tresty pro jeho ženu a syny zůstaly platné beze změny. Pro rodinu to bylo drtivé. Barák se stáhl do ústraní a zbytek života žil jako obyčejný občan v Praze. Veřejnost na něj téměř zapomněla, a pokud ne, pamatovala si ho spíš ve zlém.
Přesto se bývalý ministr vnitra ještě jednou připomněl. V první polovině 90. let, na sklonku života, poskytl západním médiím nečekanou zpověď. V rozhovoru pro německý časopis se pochlubil jednou dosud neznámou operací: „Moji agenti v roce 1956 unesli nacistického pohlavára Heinricha Müllera z Argentiny do Prahy a předali ho KGB,“ prohlásil Barák.
Heinrich Müller, bývalý šéf hitlerovského gestapa, byl jedním z nejhledanějších válečných zločinců – jeho poválečné zmizení dodnes vyvolává dohady. Barák tvrdil, že dopadl i jeho: sovětská KGB prý Müllera převzala a někde v gulagu ho nechala zemřít.
Dodnes se neví, zda je na tom něco pravdy, nebo šlo o poslední zoufalý pokus bývalého papaláše připomenout světu svou někdejší moc. Každopádně jako by v té historce zazněla ozvěna jeho celého života: únosy, tajné operace, nekontrolovaná moc a trpké konce.
Rudolf Barák zemřel v zapomnění v srpnu 1995, ve věku osmdesáti let. V tehdejší porevoluční době už jeho jméno patřilo minulosti. Odešel bez fanfár a bez rehabilitace, které se tolik domáhal.
Zůstal po něm příběh o závratu moci a o pádu, který byl stejně strmý jako vzestup.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bar%C3%A1k
https://g.cz/rudolf-barak-komunisticky-ministr-vnitra-ktereho-odsoudili-za-rozkradani-stranicke-kasy/
https://opavsky.denik.cz/zpravy_region/historie-rudolf-barak18062017.html
https://plus.rozhlas.cz/dva-kohouti-na-malem-smetisti-oblibeny-rudolf-barak-a-mistr-machinaci-antonin-7172627
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/43764/BPTX_2010_1__0_293947_0_97695.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BAR%C3%81K_Rudolf_1915%E2%80%931995
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1130615451-ceskoslovensky-filmovy-tydenik/218562262700026/cast/634988/
