Rudolf Hrušínský: kvůli roli Švejka ztloustnul, kvůli komunistům šest let nehrál a byl i poslancem

Důvodem toho tísnivého bezčasí bylo jediné rozhodnutí, jediný podpis. V euforickém létě 1968 byl Rudolf Hrušínský mezi prvními, kteří podpořili manifest 2 000 slov spisovatele Ludvíka Vaculíka – výzvu k demokratizačním reformám během Pražského jara.

Když pak do země vtrhla okupační vojska a nastala doba takzvané normalizace, režim chtěl po signatářích manifestu veřejné odvolání. Hrušínský však svůj podpis neodvolal, nezradil své přesvědčení.

Následoval tvrdý trest: zákaz práce. Z rozhlasových éterů zmizel jeho podmanivý hlas, z filmového plátna jeho tvář. Nesměl natáčet, nesměl učit na DAMU, nesměl režírovat – jako by pro něj divadlo i film najednou přestaly existovat.

Postih zasáhl celou rodinu: starší syn po absolvování herecké fakulty nenašel angažmá a mladší nesměl účinkovat ve filmu ani divadle. Domácnost, kde do té doby nechyběly prostředky, se ocitla v finanční tísni.

Přednosti slavného jména se rázem proměnily v prokletí. Rudolf Hrušínský si nakonec musel přivydělávat mimo obor – podle svědectví jezdil nějaký čas i jako taxikář, aby zabezpečil rodinu. A zatímco jeho kolegové nadále hráli, on seděl doma a užíral se.

Abychom pochopili neoblomnost a vnitřní sílu Rudolfa Hrušínského, musíme se vrátit na samý začátek jeho příběhu – doslova na divadelní jeviště. Narodil se 17. října 1920 v malém jihočeském městečku Nová Včelnice (tehdy nazývaném Nový Etynk), a to přímo během štace kočovné divadelní společnosti svého dědečka Václava Červíčka-Budínského.

Jeho matka Hermína, principálova dcera, jeden večer odehrála hlavní roli v lidové vesnické veselohře – a o dva dny později přivedla na svět syna za kulisami provizorního jeviště. Osud malého Rudolfa byl doslova od kolébky svázán s divadlem. Pocházel z významného hereckého rodu Červíčků-Budínských, jehož kořeny sahají až k 19. století, k éře národního buditele J. K. Tyla.

Herectví měl zkrátka v genech – i jeho otec byl komediant. Jmenoval se sice Rudolf Böhm, ale už jako mladý si zvolil umělecký pseudonym Hrušínský. Podle rodinné historky k této přezdívce přišel poté, co byl nachytán při krádeži hrušek v sousedově sadu – a důkladný výprask mu pak navždy změnil jméno. Jakkoli úsměvně tahle anekdota zní, symbolicky předznamenala založení nové slavné herecké dynastie Hrušínských.

Malý Rudolf vyrůstal na cestách – dětství strávil s kočovnou divadelní společností svých prarodičů, kde účinkovali i jeho rodiče. Neustálé stěhování znamenalo, že jen málokdy zažil běžný domov nebo školu jako jeho vrstevníci. Do školy začal chodit, kde právě soubor zakotvil; sám později spočítal, že vystřídal dvaadvacet různých škol po celé zemi.

Když mu bylo devět, rodina se konečně usadila v Praze – otec získal stálé angažmá v pražské Akropoli a pronajal vilku ve čtvrti Nusle. Pro malého Rudolfa to znamenalo hned dvojí změnu: konec bloudění po venkovských štacích, ale také odchod z kouzelného světa potulných komediantů.

Jenže divadlo ho nepřestalo přitahovat. Poprvé stál na jevišti už v šesti letech, když s rodiči vystupoval během dlouhého hostování na Křivoklátě. Jako dítě si zahrál menší role, a jakmile trochu povyrostl, neváhal a zkusil to s divadlem naplno.

Studium na gymnáziu ho příliš nebavilo – mnohem víc času trávil po zákulisí pražských scén. Ve čtvrtém ročníku byl ze školy vyloučen pro časté absence. Chvíli zvažoval, co dál: koketoval prý s myšlenkou stát se advokátem či pilotem, ale nakonec bylo jasno. Divadlo zvítězilo. V pouhých patnácti letech zahájil profesionální hereckou dráhu – roku 1935 nastoupil do pražského holešovického Divadla Uranie.

Zároveň hostoval v avantgardním Divadle D u režiséra E. F. Buriana, kde poznal moderní herecké postupy, jež ho formovaly na celý život. Burianovo politicky angažované divadlo mladého Hrušínského ovlivnilo – v pouhých dvaceti letech v novinovém rozhovoru prohlásil, že touží hlavně po vážných, hlubokých rolích, nikoli jen po veselohrách.

Burian rozpoznal jeho talent a učil ho preciznosti, ovšem záhy zasáhly události doby. V roce 1941 gestapo zatklo E. F. Buriana a jeho soubor se rozprchl. Mladého Hrušínského na čas přijal Vinohradský divadelní soubor, ale během heydrichiády nacisté česká divadla zcela zavřeli.

Ve druhé polovině války tak Hrušínský paradoxně našel útočiště u filmu. Tehdejší vlivný šéf barrandovských ateliérů Miloš Havel (strýc budoucího prezidenta) ho spolu s dalšími mladými herci angažoval ve své společnosti Lucernafilm. Pod protektorátní cenzurou se natáčely převážně nenáročné komedie a melodramata na odlehčení těžké doby.

Hrušínský před kamerou debutoval už jako sedmnáctiletý student ve filmu Lízin let do nebe (1937) a do konce války stihl zahrát přes desítku menších filmových rolí, nejčastěji studentíky a mladé muže.

Dokonce dostal příležitost režírovat – ve svých 24 letech natočil podle objednávky lyrický film Jarní píseň (1944). Někteří kolegové ale těžko nesli, že nezkušený mladík dostal takovou šanci, a šeptanda připisovala Hrušínského kariérní vzestup známosti s vlivným Milošem Havlem.

Po osvobození proto musel Hrušínský čelit nepříjemnému nařčení z „kariéry přes postel“. Miloš Havel byl známý bonviván a gay, kterému nacisté během okupace ledacos tolerovali výměnou za loajalitu. Po válce Havla vyšetřovali pro kolaboraci – a právě tehdy soud povolal jako svědky i dva mladé muže, považované za Havlovy údajné milence: produkčního Oldřicha Papeže a herce Rudolfa Hrušínského.

Před tribunálem zaznělo absurdní obvinění, že Hrušínský získal finanční i profesní výhody výměnou za intimní poměr s Havlem. Třiadvacetiletý herec se proti takové lži důrazně ohradil. Soud nakonec mladému herci uvěřil. Aféra vyšuměla a on mohl pokračovat v kariéře bez cejchu nemorálnosti.

Krátce po válce prožil Rudolf Hrušínský i jednu z nejšťastnějších chvil života. Při poválečném představení hry Maryša v jihočeské Plané nad Lužnicí se seznámil s místní dívkou Evou Koubkovou, která v ochotnickém souboru hrála titulní roli Maryši.

Zamilovali se do sebe daleko od světa divadelní slávy – při procházkách okolo řeky Lužnice a na plovárně v Plané. Eva neměla s profesionálním herectvím nic společného, byla prostou dívkou ze dvou sirotků.

Možná i proto ji Rudolf miloval: představovala pro něj klidný přístav mimo blikající reflektory. Už v prosinci 1945 se vzali a vstoupili spolu do manželství, které mělo trvat bezmála půl století.

Eva se stala jeho oporou, pravou rukou a nejbližší přítelkyní. V letech 1946 a 1955 se manželům narodili synové Rudolf a Jan, kteří později oba pokračovali v rodové herecké tradici. Přestože herecké prostředí skýtá mnohá pokušení, Hrušínský svou ženu nikdy neopustil a rodina pro něj zůstala na prvním místě.

Po válce se rozběhla Hrušínského kariéra naplno. Divadelní angažmá střídal jedno za druhým, hledaje místo, kde by naplno uplatnil svůj talent. Krátce působil u souboru v paláci U Nováků, pak se vrátil na Vinohrady pod vedením modernistického režiséra Jiřího Frejky.

Frejka však v roce 1952 čelil politickým intrikám a spáchal sebevraždu – Hrušínský se s ním na jevišti dojemně rozloučil při derniéře Figarovy svatby. Když poté armáda převzala správu Vinohradského divadla, mnoho herců odešlo; Hrušínský mezi nimi. Zamířil do Komorního divadla (součást Městských divadel pražských), kde přišel do herecké společnosti tehdejší elity – vedle legend, jako byl Zdeněk Štěpánek, Marie Glázrová, Karel Höger či Jiřina Štěpničková.

Zde jeho projev definitivně uzrál. Později vzpomínal, jak ho inspiroval precizní herec Zdeněk Štěpničný, k němuž vzhlížel a dokonce docházel na jeho přednášky na konzervatoři. Roku 1960 se pak Hrušínskému splnil sen: stal se členem činohry Národního divadla, nejvýznamnější české scény, a zůstal jím až do své smrti v roce 1994. Na prknech Zlaté kapličky ztvárnil desítky rolí klasického repertoáru i moderních her; souběžně pokračoval v práci pro film a televizi.

U filmu byl Rudolf Hrušínský brzy považován za jednoho z nejlepších českých herců vůbec. Jeho herectví bylo vnitřně pravdivé, střídmé a civilní – žádné patetické deklamace, ale spíše drobné, o to však působivější detaily mimiky či intonace. Pracoval naplno pro film, divadlo, televizi i rozhlas. Za svůj život vytvořil okolo 120 divadelních rolí a před kamerou dokonce přes 200 filmových a televizních postav.

Měl neobyčejný rozsah – od komických figurek přes charakterní role až k mrazivým portrétům zla. Řada z jeho postav se nesmazatelně zapsala do dějin české kinematografie. Jen namátkou: v 50. letech nezapomenutelně ztvárnil dobrého vojáka Švejka (1956) ve filmové adaptaci slavného Haškova románu.

Kvůli roli Švejka musel tehdy přibrat dvacet kilo – podstoupil náročnou „ztučňovací kúru“, po níž se z drobného elegána proměnil v obtloustlého chalupníka. Ve Švejkově pokračování Poslušně hlásím (1957) si musel udržet stejnou váhu a toto úmyslné přejídání se bohužel podepsalo na jeho zdraví: s nadváhou bojoval po zbytek života.

Na plátně se ovšem stal Švejk jeho životní rolí – dodnes si české publikum představuje Švejka právě s tváří a hlasem Rudolfa Hrušínského. Během 60. let pak vytvořil skvostné kreace v několika filmech tzv. nové vlny. V poetické komedii Rozmarné léto (1967) sehrál lázeňského bonvivána Důru, který znuděně filozofuje o prchavosti léta.

V drsném psychologickém dramatu Spalovač mrtvol (1968) naopak ztělesnil démonického vraha Karla Kopfrkingla – úředníčka krematoria, jenž se dá zfanatizovat nacistickou ideologií a chladnokrevně zavraždí vlastní rodinu. Hrušínského výkon v tomto filmu je dodnes považován za jeden z nejlepších hereckých výkonů v historii českého filmu. Dokázal vdechnout hrůzu postavě, která navenek budí lítost; jeho Kopfrkingl je zároveň obludný i směšný, a právě v tom tkví síla. „Nikdo nebude trpět, všechny je spasím…,“ šeptá blaženě v jedné z nejmrazivějších scén filmu a divák mu bez dechu věří každé slovo.

Vedle těchto náročných dramatických úloh zvládal Hrušínský s lehkostí i komedie. V 80. letech ho například režisér Jiří Menzel obsadil do laskavé vesnické komedie Vesničko má středisková (1985), kde Hrušínský vytvořil svou další ikonickou postavu – venkovského lékaře Skružného.

Jako bodrý doktor, který se každé ráno „kochá“ pohledem na krajinu, Hrušínský okouzlil publikum všech generací. Jeho suchý sarkastický humor zlidověl; například hláška „Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“ se dodnes s úsměvem cituje.

Sám herec měl podobný smysl pro humor i v soukromí – často glosoval situace lakonickými poznámkami. Ne každému však jeho styl žertování vyhovoval. Dokonce se traduje, že se rozkmotřil se svým letitým přítelem, hercem Josefem Kemrem, kvůli jedné nevydařené legraci: Hrušínský prý v žertu poplácal po pozadí Kemrovu partnerku, herečku Mariku Skopalovou, a hluboce věřící Kemr mu to nikdy neodpustil.

Dva kumštýři, kteří si tolik rozuměli na jevišti i ve filmu (Chalupáři, Marečku, podejte mi pero…), spolu od té doby už nepromluvili. Takové historky však zůstaly spíše výjimkou. Většina hereckých kolegů naopak na Rudolfa Hrušínského vzpomíná s láskou – vážili si jeho kolegiality i pokory k řemeslu.

Na sklonku 60. let stoupal Rudolf Hrušínský na vrchol své hvězdné dráhy. Za rok stihl natočit i několik filmů najednou, k tomu hrál klíčové role v Národním divadle. Roku 1965 obdržel titul zasloužilého umělce, oficiální poctu udělovanou režimem. Vypadalo to, že má vyhráno – byl uznávaným umělcem, finančně zajištěný, navíc obklopený milující rodinou.

Jenže doba klidu netrvala dlouho. Jako citlivý a přemýšlivý člověk vnímal Hrušínský už od poloviny 60. let společenské uvolnění a držel palce snahám o nápravu poměrů v socialistickém Československu. Sám patřil ke generaci, která zažila Mnichov, okupaci i komunistické čistky v 50. letech.

Možná i proto si svobody slova a projevu vážil více než jiní. Když v červnu 1968 spisovatel Ludvík Vaculík zveřejnil manifest „Dva tisíce slov“ – výzvu, aby občané bděli nad probíhajícími reformami a nedopustili návrat totality – Hrušínský neváhal ani vteřinu a podepsal. Byl mezi prvními padesáti signatáři z řad veřejných osobností. V té chvíli ještě netušil, že právě tento čin mu už za pár měsíců obrátí život vzhůru nohama.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se společenské uvolnění rychle změnilo v depresi. Začala normalizace – období tvrdých postihů pro všechny, kdo se znelíbili okupantům a nastupujícím kolaborantům. Hrušínský vyčníval a stal se terčem. Na počátku roku 1970 byl vyloučen z Komunistické strany Československa (jejímž členem se stal v poválečných letech, stejně jako většina jeho generačních vrstevníků) a byl zbaven všech uměleckých funkcí.

Přišel o místo v divadle, o možnost filmovat, učit, režírovat – a zákaz se vztahoval dokonce i na vystupování v rozhlase. Z oceňovaného umělce se rázem stal nežádoucí osoba. Tehdejší mocipáni mu dávali okázale najevo pohrdání. Jeho jméno se nesmělo objevit v tisku jinak než v negativním kontextu.

Mladší kolegové, pokud se s ním přátelili, riskovali kariéru. Pro Hrušínského nastalo šest nejhorších let života – doba nucené izolace, v níž ztrácel naději, zdraví i sebevědomí. Přátelé a rodina pozorovali, jak dříve energický muž chátrá. Stranou reflektorů jako by mu odcházela životní síla.

V roce 1976 však dostal nečekanou druhou šanci. Režisér František Vláčil, jedna z morálních autorit českého filmu, si prosadil Hrušínského obsazení do připravovaného psychologického filmu Dým bramborové natě. Byl to tak trochu obchod s ďáblem – komunistický režim zřejmě chtěl dát najevo, že je ochoten některé „hříšníky“ vzít na milost, pokud přijmou jeho podmínky.

Hrušínský po dlouhém váhání nabídku přijal a ve Vláčilově lyrickém snímku si zahrál stárnoucího venkovského lékaře Meluzina. Po šesti letech se vrátil před kameru k práci, kterou miloval. Konečně mohl zúročit všechnu touhu a stesk po herectví – a byla to vítaná vzpruha i pro jeho zhuntované zdraví.

Dým bramborové natě měl úspěch a Hrušínský rázem dostal další nabídky. Hned příští rok (1977) zazářil jako svérázný detektiv Ledvina ve výpravné komedii Adéla ještě nevečeřela a jako podvodný doktor Radosta v hořké komedii Kulový blesk. Publikum bylo nadšené: Rudolf Hrušínský byl zpátky.

Po dlouhé pauze se vrátil na scénu vyzrálejší a možná ještě přesvědčivější než dřív. Přesto ho comeback stál hodně. V roce 1977, v souvislosti s chartistickým hnutím, podepsal Hrušínský takzvanou Antichartu – prohlášení loajality režimu, které bylo organizováno komunistickými úřady a otisknuto v Rudém právu.

Stejně jako desítky dalších umělců tehdy veřejně odsoudil Chartu 77, aby si pojistil možnost dál pracovat. Byla to hořká daň za návrat ke svobodné tvorbě. Hrušínský dobře věděl, že jde o morální selhání, ale po letech zákazů a ponižování už neměl sílu ani chuť znovu riskovat existenční potíže. V rozjitřené atmosféře té doby se tak paradoxně ocitl v obou seznamech: mezi dříve pronásledovanými signatáři 2 000 slov i mezi umělci, kteří zatratili Chartu 77.

Zatímco během sedmdesátých let hrál hlavně ve filmových komediích, v letech osmdesátých se pustil znovu i do vážnějších projektů. Televizní režisér Karel Kachyňa mu svěřil roli „bacilonosiče“ ve smutné komedii Pozor, vizita! (1981) o nemocničním oddělení pro nevyléčitelně nemocné.

V dalším Kachyňově filmu Smrt krásných srnců (1986) si Hrušínský zahrál milujícího tatínka ve válečném příběhu podle povídek Oty Pavla. Exceloval také v pohádkách – Tři veteráni (1983), Dařbuján a Pandrhola (1959) si dokonce zahrál samotného čerta. Každý snímek s jeho účastí se stal událostí a většina časem dosáhla statusu klasiky.

V roce 1988 se komunistický režim pokusil formálně napravit staré křivdy a udělil Rudolfu Hrušínskému titul národní umělec, nejvyšší možné vyznamenání pro tvůrce. Ten paradox neunikl ani samotnému herci – v soukromí ho prý komentoval s hořkým úsměvem. Od lidí z branže si ale vysloužil upřímné ocenění: v anketě TýTý získal roku 1991 cenu Herec roku (a v dalším roce se umístil na třetím místě).

Koncem 80. let se starý pořádek začal hroutit a Rudolf Hrušínský byl opět u toho. V listopadu 1989 nechyběl na balkóně pražského nakladatelství Melantrich vedle Václava Havla – stál tam s ostatními herci a zpíval hymnu před desetitisícovým zástupem, který cinkal klíči na Václavském náměstí.

Po sametové revoluci se mu tak splnil sen: dočkal se pádu totality a návratu demokracie, za níž se celý život modlil. Zatímco někteří kolegové zvolili v nových poměrech cestu podnikání či vedení divadel, Hrušínský – ač politicky nikdy aktivní nebyl – kývl na nabídku kandidovat jako nestraník za Občanské fórum v prvních svobodných volbách 1990.

Lidé mu dali důvěru a on se stal poslancem Federálního shromáždění. Původně to prý ani nečekal; souhlasil s kandidaturou spíš symbolicky, chtěl být jen do počtu na konci listiny. Jenže voliči ho díky jménu vynesli preferenčními hlasy až na přední místa kandidátky.

A tak najednou seděl v parlamentních lavicích místo v herecké šatně. Svou úlohu bral zodpovědně, docházel na schůze, hlasoval pro zákony, ale ve vrcholné politice se necítil dobře. Po rozpadu Občanského fóra roku 1991 se ocitl v klubu nezařazených poslanců a v roce 1992 mandát složil, zklamán poměry a hašteřením, které v politice viděl.

Otevřeně pak přiznával, že aktivní politika ho nenaplňovala a že se v ní necítil spokojený. Vrátil se proto natrvalo do světa divadla a filmu – světa, jemuž rozuměl a který byl jeho skutečným posláním.

Po odchodu z parlamentu si Rudolf Hrušínský už příliš hereckých příležitostí neužil. Zdravotní problémy si vybíraly svou daň – celoživotní kouření a stres oslabily jeho srdce natolik, že po čtvrtém infarktu musel značně zvolnit.

Objevoval se už jen sporadicky: naposledy na plátně zazářil v roli laskavého ředitele školy ve filmu Obecná škola (1991) režiséra Jana Svěráka. Zajímavostí je, že tuto postavu měl původně hrát slovenský herec Marián Labuda, který však nabídku odmítl kvůli jinému natáčení. Hrušínský roli přijal – a svým charismatem filmu rozhodně prospěl.

Bylo symbolické, že v Obecné škole si zahrál po boku syna Jana a malého vnuka – ve jediném filmu, kde se potkaly tři generace slavných Hrušínských. Dědeček Rudolf jako stoický pan ředitel, syn Jan v úloze venkovského souseda Drápalíka a vnuk (Rudolf nejmladší) v drobné epizodce. Tahle rodinná herecká tradice byla něčím, na co byl Rudolf Hrušínský přes všechny životní trable hrdý. Svým synům i vnukům předával zkušenosti a lásku k divadlu tak, jako kdysi jeho vlastní rodiče jemu.

V posledních letech života se ještě stal pedagogickým asistentem na DAMU – zúročil tak aspoň částečně svůj hluboký umělecký vhled. Také uspořádal své paměti do několika vzpomínkových knih. Stáří ho však zastihlo unaveného. Zůstával skromný a nerad budil pozornost.

Když 13. dubna 1994 po těžké nemoci zemřel, bylo mu 73 let. Na jeho pohřbu na pražských Olšanských hřbitovech se sešlo velké množství kolegů i vděčných diváků, kteří mu přišli vzdát hold – přesto bez zbytečného patosu, jak by si to sám přál. Jeho milovaná manželka Eva ho následovala o pouhé tři roky později. Rod Hrušínských však pokračuje dál: nejen oba synové Rudolf a Jan, ale už i vnuci a vnučky se věnují divadlu a filmu.

Jméno Hrušínský tak zůstává pevně vryto do české kulturní historie.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Hru%C5%A1%C3%ADnsk%C3%BD

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/rudolf-hrusinsky-jeden-z-nejoblibenejsich-ceskych

https://www.csfd.cz/tvurce/961-rudolf-hrusinsky/prehled/

https://prazskypantheon.cz/index.php/Rudolf_Hru%C5%A1%C3%ADnsk%C3%BD

https://www.super.cz/clanek/celebrity-nejvetsi-tajemstvi-adiny-mandlove-do-taju-sexu-zasvetila-mladickeho-rudolfa-hrusinskeho-2455

https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/110713/fakt-nebo-sprosta-pomluva-hrusinsky-byl-pry-havluv-milenec.html

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/549157/josef-kemr-cely-zivot-tajil-syna-a-kvuli-zene-se-rozhadal-s-hrusinskym.html

https://nasregion.cz/pred-31-lety-zemrel-rudolf-hrusinsky-reditele-v-obecne-skole-hrat-nemel-kvuli-svejkovi-musel-pribrat-20-kilo-401590/

https://www.fdb.cz/osobnost/1654-rudolf-hrusinsky