Rudolf Hrušínský ml.: V Ulici slaví dvacet let, v soukromí žije dvojí život.

Čtyři roky. Tak dlouho čekal čerstvý absolvent herectví na první stálé angažmá. Čtyři nekonečné roky, během nichž stále dokola slýchal jediné slovo: „Ne.“ Nebylo to kvůli nedostatku talentu nebo píle. Důvodem bylo jeho příjmení – slavné jméno Hrušínský, které se mladému herci Rudolfu Hrušínskému mladšímu v jediném okamžiku změnilo z požehnání v prokletí.

Když začátkem sedmdesátých let dokončil studia na DAMU, ocitl se v izolaci. Divadla ho nechtěla, film a televize pro něj neexistovaly. Domov, kde dosud nechyběly prostředky, se ocitl v materiální tísni. Jeho otec – legendární herec Rudolf Hrušínský st. – dostal od režimu de facto zákaz hrát, a on, Rudolf mladší, věděl, že za odpor režimu platí celá rodina.

Důvod téhle kruté stopky byl jediný – jeden podpis a jediné rozhodnutí, které ovšem učinil někdo jiný. V euforickém létě roku 1968 patřil Rudolf Hrušínský st. k prvním signatářům manifestu Dva tisíce slov, odvážné výzvy volající po demokratizaci komunistického režimu. Když pak v srpnu do Československa vtrhla okupační vojska a začala „normalizace“, nastal hon na všechny, kdo manifest podpořili.

Tito lidé měli veřejně odvolat svůj podpis a kát se. Rudolf Hrušínský st. to odmítl. Nezradil své přesvědčení – a zaplatil za to. Přišel tvrdý trest: zákaz práce ve filmu, v televizi, v rozhlase, zákaz pedagogické činnosti.

Z jeviště Národního divadla sice úplně nezmizel, ale přidělovali mu jen menší role a postupně ho odsouvali na okraj. Slavný herec upadl u komunistů v nemilost. Jeho charismatický hlas zmizel z éteru, tvář z filmových pláten i televizních obrazovek. Jako by pro něj herectví přestalo existovat.

A nebyl to trest jen pro něj – postih zasáhl celou rodinu. „Daleko horší bylo, že s Rudolfem to odnášeli i naši dva synové,“ vzpomínala později hercova manželka Eva Hrušínská. „Rudla po absolutoriu na DAMU neměl čtyři roky angažmá a společně s Honzou nedostávali ani role ve filmu či televizi. Kdo je obsadil, musel je zase hned vyškrtnout. Tehdy jsme neměli skoro žádné peníze a ta doba se podepsala i na Rudolfově zdraví,“ líčila těžké časy.

Kdesi nahoře na Barrandově zatím někdo spřádal ďábelský plán, jak legendárního herce zlomit skrze jeho děti. Komunističtí funkcionáři si pozvali oba syny Rudolfa Hrušínského st. na pohovor. Požadavek, přednesený chladným hlasem stranického aparátčíka, zněl neuvěřitelně: ať se veřejně zřeknou svého otce a raději si změní příjmení.

Zbaví se tak prokletí jménem Hrušínský – a snad pak dostanou prostor hrát. Byl to trýznivý morální dilema pro dva mladé muže? Nikoli. Ani na vteřinu o tom neuvažovali. O tomto drsném nátlaku po letech otevřeně promluvil bratr Jan Hrušínský, který potvrdil, že se jednalo o „sprosté vydírání“. Nabídku, aby si změnili jméno a zavrhli vlastního otce, oba bratři bez vteřiny zaváhání odmítli.

Za svou loajalitu k otci zaplatili dalšími lety na černé listině. Ve vile Hrušínských v pražských Nuslích zatím drnčel telefon s výhrůžnými anonymními hovory. Neznámí fanatici dokonce volali domů a zvráceně oznamovali: „Váš syn se právě zabil.“ Byla to jen psychologická válka – ale v duších všech zanechávala stopy.

Abychom porozuměli hodnotám a vnitřní síle Rudolfa Hrušínského ml., musíme se vrátit na samý počátek jeho příběhu. Narodil se 5. října 1946 v Praze do herecké dynastie, jejíž tradice sahá hluboko do 19. století. Divadlo měl doslova v genetickém rodokmenu – jeho otec Rudolf Hrušínský st. patřil k největším osobnostem českého herectví 20. století a sám byl potomkem slavných divadelních rodů Červíčků-Budínských.

Malý Rudolf tak vyrůstal obklopen kulisami a legendami – dětství trávil často v hledištích a zákulisí, kde hrával jeho otec i další příbuzní. „Už jako malý kluk jsem chodil za tátou do divadla. Díval se na představení, byl v jeho šatně… Být v divadle bylo naprosto přirozené,“ vzpomínal Rudolf ml. po letech na své dětství v uměleckém prostředí. Přesto mu slavné jméno ani talent předky vyšlapanou cestu příliš neusnadnily.

Po základní škole nejprve studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír a akordeon – hudba ho přitahovala. Brzy však následovalo rozhodnutí přece jen pokračovat v rodinné tradici a přestoupil na divadelní fakultu DAMU. Studium úspěšně dokončil v roce 1972. Ačkoliv diplom z prestižní školy držel pevně v ruce, dveře do velkých divadel zůstávaly zavřené.

Politický cejch, který komunistický režim vypálil jeho otci, dopadal plnou silou i na něj. Zatímco jeho spolužáci získávali angažmá, on narážel na odmítání. Čekání na první skutečně stálé a významné angažmá se tak pro něj protáhlo na dlouhé roky, které strávil na volné noze a hostováním na menších scénách, jako bylo například pražské Divadélko Ateliér.

Ten slavný otec, jehož příjmení nosil, pro něj v tu chvíli představoval spíše kámen na noze než pomoc. Hrušínský mladší vždycky stál ve stínu svého táty, a teď ten stín potemněl ještě víc kvůli politické perzekuci. Bylo mu pouhých dvaadvacet let, když přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy a změnila celý jeho život.

Dospívání v šedesátých letech prožil po boku slavných rodičů a bratra Jana relativně spokojeně – v době uvolnění a kulturního rozkvětu. Jako chlapec hltal filmy, v nichž otec exceloval, a samozřejmě snil o tom, že jednou půjde v jeho šlépějích. Jenže pak přišel srpen 1968 a všechno bylo jinak. Mladý Rudolf musel dospět ve zrychleném režimu: najednou místo aplausu poznal, jak chutná zákaz, strach a nejistota.

Zatímco jiné herecké kolegy čekal plynulý nástup do angažmá, on trávil první polovinu 70. let převážně doma. Sledoval tajně dovezené zahraniční filmy, aby neztratil kontakt s uměním, a udržoval si hereckou kondici aspoň v úkrytu – četbou her, nácvikem monologů před zrcadlem. Teprve v roce 1974 se situace začala zvolna lámat.

V komunistickém Československu polevila nejtvrdší represe, režim nabyl sebevědomí, že už má situaci pod kontrolou, a některým „nepohodlným“ umělcům tiše dovolil vrátit se k práci. Pomalými krůčky dostal šanci i Rudolf Hrušínský mladší. Nejprve mohl vystupovat aspoň v malém pražském Divadélku Ateliér, kde sbíral cenné zkušenosti na komorní scéně.

A pak přišel zlomový rok 1978: Hrušínský nastupuje do slavného Činoherního klubu. V pražském Činoheráku stráví následujících dvacet sezón – dvě dekády, během nichž se z nadějného adepta herectví stává respektovaný divadelní harcovník. Konečně mohl naplno dokazovat, co v něm je.

Během 80. let účinkoval v řadě inscenací, kde se potkal s významnými režiséry a kolegy své generace. Ten tíživý stín otcova jména, který ho provázel na startu, jako by se na jevišti postupně rozplýval ve světle ramp. Mladý Hrušínský se definoval sám za sebe – vlastním hereckým mistrovstvím.

S částečným uvolněním poměrů se vrátil také na obrazovku. Rudolf Hrušínský ml. se koncem 70. let začal znovu objevovat před filmovou a televizní kamerou, zpočátku spíš nenápadně. V roce 1976 komunisté konečně pustili zpátky do filmu jeho otce díky neústupnosti režiséra Františka Vláčila (který si prosadil Hrušínského st. do hlavní role lyrického snímku Dým bramborové natě).

A s otcovým návratem přišla šance i pro syna. Rudolf mladší získal drobné role v televizních inscenacích a brzy i ve filmu. Zprvu to byly jen epizodky – sem tam vojáček ve válečném dramatu, sanitař nebo řidič autobusu v televizní komedii.

Režiséři zjistili, že mladý Hrušínský je spolehlivý, civilní herec, který zdědil po otci výrazné charisma i schopnost zahrát výstižně drobnokresbu charakteru. A co víc – byl ochotný a nadšený pro jakoukoli zajímavou práci, jakoby si chtěl vynahradit ta promarněná léta čekání.

Osmdesátá léta znamenala pro Rudolfa Hrušínského ml. skutečný rozjezd filmové kariéry. Postupně se objevil v řadě notoricky známých snímků té doby – třeba ve válečném dramatu Signum laudis, v legendární komedii Postřižiny režiséra Jiřího Menzela nebo v trezorové grotesce Rozpuštěný a vypuštěný podle Járy Cimrmana.

Zprvu se objevoval spíše vedle svého otce, který opět exceloval v nových filmech. Otec a syn Hrušínští si spolu zahráli například v Hrabalovské komedii Slavnosti sněženek nebo v dojemné povídce Lítost, která je vůbec prvním filmovým ztvárněním Škvoreckého díla. Pro mladého Rudolfa to pokaždé byla pocta a cenná lekce – stát před kamerou po boku tatínka.

Ale brzy dokázal zaujmout i sám o sobě. Režisér Ladislav Smoljak mu svěřil výraznou roli domýšlivého nadporučíka v bláznivé komedii Jára Cimrman ležící, spící (1983), kde Hrušínský ml. skvěle uplatnil svůj komediální talent. A v roce 1985 se objevil v dnes už kultovní tragikomické féerii Vesničko má středisková, kde hrál menší, ale zapamatovatelnou úlohu zemědělce Pazderky. Byl to nenápadný mistr malých rolí – s civilní tváří, která skvěle zapadala do mozaiky příběhů obyčejných lidí.

Po sametové revoluci v roce 1989 padly poslední bariéry. Jméno Hrušínský už nebylo překážkou – naopak se stalo pojmem, který lákal diváky do kin. Rudolf Hrušínský ml. byl v nejlepších letech a patřil k vyhledávaným hercům vedlejších, ale výrazných rolí.

V devadesátých letech jeho filmografie dál narůstala: zahrál si v hořké komedii Dobří holubi se vracejí o léčení alkoholiků, v oscarovém filmu Obecná škola (kde opět hrál po boku svého otce) nebo jako bodrý patolog Slavíček v divácky úspěšné sérii komedií Byl jednou jeden polda. Tehdy už definitivně setřásl nálepku „syn slavného otce“ – publikum ho znalo jako svého oblíbeného herce a cenilo si jeho spolehlivosti.

V roce 1997 přišlo i oficiální ocenění: za svůj herecký výkon ve filmu Knoflíkáři obdržel Rudolf Hrušínský ml. prestižní cenu Český lev. Získal ji za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli a dojatě ji na pódiu věnoval svému otci, který už se toho bohužel nedožil. Bylo to symbolické gesto – potvrzení, že rodová herecká tradice pokračuje se ctí dál.

Divadelní prkna neopustil ani po revoluci. V 90. letech už byl respektovaným matadorem Činoherního klubu, ovšem v roce 1998 se rozhodl pro změnu. Přijal nabídku ke stálému angažmá v Divadle Bez zábradlí – a dodnes ho tam můžeme vídat v řadě inscenací.

Jeho herecký projev zestárl do pokorného klidu a vnitřního humoru, kterými naplňuje postavy moudrých strýců, dobrosrdečných bručounů nebo životem zkoušených mužů. Jako by v nich vždycky kus sebe přinášel na jeviště – vzpomínku na vlastní trpké zkušenosti, bolest i smíření. Publikum ho miluje pro lidskost, kterou z něj cítí.

Koncem 90. let odešla jedna éra – v dubnu 1994 zemřel Rudolf Hrušínský st., milovaná hlava rodu. Syn Rudolf stál u otcovy nemocniční postele až do poslední chvíle; v tichosti se mu snažil vynahradit všechnu tu hořkost, kterou musel starý pán kvůli svým postojům protrpět.

Na přelomu tisíciletí se filmový svět proměnil a pro herce střední generace nastala nová výzva – televize. Rudolf Hrušínský ml. nikdy netoužil po laciné popularitě, spíše si cenil dobře odvedené práce. K televizním seriálům měl dlouho rezervovaný vztah; přece jen vyrůstal v prostředí klasického divadla a filmu.

Když mu však v roce 2005 zazvonil telefon a režisér Dušan Klein ho lákal do nového projektu TV Nova, kývnul. „Původně jsem měl hrát jen nerudného dědka. A teď už jsem z něj opravdu tak trochu dědek, možná větší, než režisér Klein tehdy čekal,“ smál se později při vzpomínce na své začátky v tehdy zcela novém seriálu Ulice.

Ano – Vlastimil Pešek z Ulice, bručounský domovník se zlatým srdcem, se stal rolí, kterou původně přijal spíš z rozmaru, a nakonec ho proslavila víc než cokoliv předtím.

Zpočátku se jeho postava v seriálu jevila jako nevrlý starousedlík, ale postupně si svými dobrými skutky a legračními přeřeky získala srdce diváků. Rudolf Hrušínský ml. do ní vtělil hodně ze sebe – stárnul spolu s Peškem a vtiskl mu své vlastní koníčky.

Stejně jako on miluje rybaření a klid u vody, stejně jako on někdy bručí, ale přitom by se pro druhé rozkrájel. Diváci ho za to zbožňují. Po dvaceti letech vysílání Ulice už si málokdo umí představit podvečer bez laskavého pana Peška v kšiltovce. Tato role přinesla Hrušínskému ml. popularitu, jakou nikdy předtím nepoznal: „Diváci v anketách ANNO a TýTý jej označili za nejlepšího herce uplynulého roku,“ psal tisk v roce 2010, kdy mu televizní sláva vynesla tyto ceny popularity.

On sám to bral s pokorou a nadhledem. Slavnostně převzal skleněné trofeje, ale žádné hvězdné manýry si nepřipustil. Stále z něj čiší skromnost.

Co mu televize dala, to mu částečně i vzala – soukromí. Když si chtěl po natáčení zajít na skleničku do hospůdky v Karlíku, kde žije, vždy se našel někdo, kdo ho poznal a halasně zdravil „Nazdar Pešku!“ nebo chtěl podpis. Přízeň fanoušků ho těšila, ale někdy i unavovala.

Možná i proto se od určité chvíle začal ještě častěji uchylovat do ústraní přírody. Otec v něm kdysi probudil vášeň k rybaření a Rudolf mladší v ní našel celý život zalíbení. Je vášnivý rybář a cestovatel.

Po revoluci se dokonce účastnil rybářských expedic do Mongolska a Číny. Spolu s přáteli brázdil tajgovité řeky za velkými úlovky. V milované jihočeské Plané nad Lužnicí, kam jezdí od dětství, si po roce 1989 otevřel vlastní malou galerii U Rudolfa, kde vystavoval své obrazy – málokdo ví, že je také zapálený malíř. Když tam nebyl u plátna, stál po pás ve vodě s prutem.

Tu nekonečnou trpělivost čekání na záběr měl v sobě vypěstovanou ještě z dob, kdy kdysi musel čekat na svou hereckou šanci. Rybaření se pro něj stalo terapií i filozofií. „Pešek má dvacet let stejný rybářský kalhoty, ve kterých furt chodí,“ žertoval, že i jeho seriálová postava sdílí tuhle zálibu. „A ty kalhoty jsou mi celých těch dvacet let pořád dobře,“ dodal s úsměvem herec, který si i ve vysokém věku udržuje vitální kondici.

Navzdory občasným zdravotním komplikacím – léta se léčí s cukrovkou a musí si píchat inzulin – zůstává Rudolf Hrušínský ml. stále aktivní. Když v seriálové Ulici jeho postavu stihla mozková mrtvice a boj o život, leckterý divák strnul, zda to není předzvěst odchodu oblíbeného herce do hereckého důchodu. On ale všechny uklidnil: končit rozhodně nehodlá, dokud mu zdraví slouží. Herectví je jeho život.

Příběh Rudolfa Hrušínského ml. není jen příběhem hereckým, ale i rodinným. Na sklonku života se mu podařilo překlenout staré bolesti a najít klid – třebaže poněkud nekonvenční. Jeho osobní život by možná vydal na román sám o sobě.

Oženil se už v mládí, vzal si elegantní právničku Evu a společně vychovali tři syny. Vlastně – jak sám přiznává – hlavně ona je vychovala, zatímco on se naplno věnoval herectví. „Výchovu synů jsem nechal na své ženě, a udělal jsem dobře,“ konstatoval s neskrývaným uznáním k manželčiným schopnostem.

Nejstarší syn Rudolf (*1970) zpočátku kráčel v rodových šlépějích: jako teenager zazářil ve filmu Discopříběh, stal se idolem dívčích srdcí, a pokračoval i v dalších rolích. V dospělosti ale herectví postupně opustil. Na rozdíl od táty a dědečka ho nelákalo strávit život na jevišti – dal přednost cestování a soukromému podnikání.

Několik let žil ve Španělsku, později procestoval Jižní Ameriku a pomáhal jako dobrovolník na Haiti. Mluví plynně čtyřmi jazyky a nakonec se usadil zpátky v Čechách, kde se věnuje psaní. Prostřední syn David se vydal zcela mimo uměleckou sféru – je z něj manažer a podle otce „skvělý obchodník“.

Nejmladší Martin strávil několik let v Itálii, kde provázel turisty po památkách, a nyní žije s rodinou v Praze. Ani jeden z mladších synů k prknům, jež znamenají svět, netíhl – a jejich táta to plně respektoval.

Jestli něco rod Hrušínských provází po generace, je to silná pospolitost – ale i bouřlivé emoce. Po smrti maminky Evy vypluly na povrch spory, které dlouho doutnaly mezi dvěma slavnými bratry. Rudolf a Jan Hrušínští spolu kdysi žili pod jednou střechou v rodinné vile v Nuslích.

Po rodičích ji zdědili napůl, jenže soužití dvou rodin v jednom domě nebylo jednoduché. Když matka zemřela, starší Rudolf se s rodinou z vily odstěhoval a hodlal svou polovinu domu prodat. Pro Jana, který tam zůstal bydlet s rodinou, to bylo nepřijatelné. Následovala ostrá rozepře. Bratři spolu dlouhé roky nemluvili – prý jen tehdy, když bylo nezbytně potřeba. Nakonec došlo na vypořádání: Jan sehnal peníze a bratrův podíl ve vile za několik milionů odkoupil.

Ačkoliv se tímto krokem vyřešila majetková stránka sporu, citové rány se hojily mnohem déle. Jak to v rodinách bývá, peníze byly často jen rozbuškou pro hlubší, léta nastřádané křivdy a rozdílné pohledy na život.

Trvalo to bezmála dvě další dekády, kdy se slavní sourozenci vzájemně odcizili. „Je to mé bolavé místo,“ přiznal kdysi Rudolf ml. v době, kdy spolu téměř nekomunikovali. Každý si šel svou cestou – Jan si vybudoval vlastní divadlo, Rudolf se stáhl do soukromí mimo veřejné dění.

Osud ale občas zasáhne nečekaně: stačila jedna vážná zdravotní krize a letité spory šly stranou. V roce 2023 Jan Hrušínský náhle onemocněl, protrhlý žlučník a oboustranný zápal plic ho upoutaly na týdny na lůžko. Starší bratr Rudolf okamžitě přijel, seděl u Jana v nemocnici a podporoval ho.

Nad pomíjivostí života si oba uvědomili, že bratrská krev je silnější než staré křivdy. „Jsme bráchové a jsme tady teď jeden pro druhého… hlavní je, že už je všechno v pořádku,“ řekl pak dojatý Jan po zotavení. Po tolika letech se k sobě sourozenci zase našli cestu – spojuje je společná historie, společné ztráty i láska k rodině.

Jestli má život sklon psát nečekané kapitoly, pak u Rudolfa Hrušínského ml. to platí dvojnásob. V posledních letech překvapil své okolí tím, jak neortodoxně si zařídil osobní štěstí. Žije tak trochu dvojím životem – jednou nohou v malebném Karlíku u Prahy, kde s manželkou Evou obývá útulnou vilu se zahradou, a druhou nohou v jižních Čechách, na břehu Lužnice, kde po boku své dlouholeté přítelkyně Heleny nachází klid duše.

Tenhle usměvavý herec tak každý týden pendluje mezi dvěma domovy, dvěma ženami, dvěma světy. Jeden je poblíž velkoměsta, obklopený rodinou a vnoučaty; druhý na venkově, v krajině jeho dětství, kde může být „jen obyčejný chlap od řeky“.

Paradoxně se zdá, že obě jeho životní partnerky toto uspořádání akceptují. Manželka o něm příliš nemluví – je to distingovaná dáma, která si soukromí přísně chrání. Jak přesně toto neobvyklé uspořádání funguje a jak je vnímáno uvnitř rodiny, zůstává s ohledem na soukromí všech zúčastněných stran diskrétně za zavřenými dveřmi. Sám herec ani jeho manželka Eva, která si své soukromí vždy pečlivě chránila, situaci veřejně nekomentují. Zvenčí se tak může zdát, že po desetiletích společného života našli model, který vyžaduje mimořádnou míru vzájemné tolerance.

Zato v Plané nad Lužnicí se slavný herec pohybuje zcela uvolněně. Dochází do místní kavárny na sklenku prosecca, zdraví sousedy a hlavně tráví čas s Helenou, ženou, s níž ho pojí hluboké přátelství a láska k přírodě. Společně podnikají výlety po českých luzích i daleké cesty do světa – když byli mladší, procestovali kus Evropy. Helena má v Plané svůj vlastní dům nedaleko řeky, takže Rudolfovi tam nic nechybí. Našel u ní druhý domov.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Hru%C5%A1%C3%ADnsk%C3%BD_mlad%C5%A1%C3%AD

https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/poslusne-hlasim-komuniste-udelali-filmovemu-svejkovi-ze-zivota-peklo-stalo-ho-to-2-infarkty_246727.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/94019/rudolf-hrusinsky-odporny-teror-komunistu-vyhrozovali-i-jeho-synum.html

https://ulice–serial.webnode.cz/news/hrusinsky-ml-s-bratrem-mluvim-jen-kdyz-potrebuji-video/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/684524/pesek-z-ulice-rudolf-hrusinsky-ml-74-dvoji-zivot-se-dvema-zenami.html

https://www.filmozrout.cz/pesek-v-ulici-bojuje-po-mrtvici-a-rudolf-hrusinsky-promluvil-o-jeho-budoucnosti/

https://www.betterlife.cz/po-mrtvici-milenka-a-jak-to-ma-s-postelovymi-scenami-rudolf-hrusinsky-ml-promluvil-o-jeho-peskovi-z-ulice/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-rudolf-hrusinsky-vychovu-synu-jsem-nechal-na-sve-zene-a-udelal-jsem-dobre-50160

https://in-lifestyle.cz/spory-o-miliony-mezi-bratry-hrusinskymi-ukoncil-boj-o-zivot/