Vystudovaný inženýr z ČVUT rozesmál republiku. Petr Nárožný vyměnil rýsovací prkno za herectví

Na plátně jen pár minut, přesto vstoupil do paměti publika. V roce 1976 měl premiéru školní film Marečku, podejte mi pero!, jedna z nejúspěšnějších československých komedií. Vedle hereckých es té doby se ve filmu objevil tehdy málo známý Petr Nárožný jako večerní student Týfa – vypočítavý spolužák, který se snaží ulehčit si studium podvodem.

I tato malá role stačila, aby si ho diváci zamilovali. Po projekcích se neprobíraly jen hlavní postavy a slavné hlášky, ale také nenápadný Týfa a jeho šibalsky odříkané poznámky ve třídě.

Ve druhé polovině sedmdesátých let zažívala česká filmová komedie zlatou éru a Nárožný se stal její součástí. V televizních a filmových příbězích normalizační doby představoval typ postavy, která byla směšná i povědomá zároveň – vychytralý úředník, komický snaživec nebo oplácaný strážmistr.

Jeho kultivovaný projev a precizní dikce kontrastovaly s živelnými komiky té doby. Zatímco jiní sázeli na burácivý humor, on budil smích nenápadnými gesty a přesně načasovanou replikou. Paradoxně právě tím si získal masovou oblibu v době, která přála spíš snadné zábavě.

Nárožný se k herectví dostal netypickou cestou. Narodil se v roce 1938 v Praze a původně vystudoval stavební fakultu ČVUT – byl dokonce spolužákem budoucího zpěváka Pavla Bobka. Už při studiu ale hrál ochotnické divadlo v Osvětové besedě ve Smečkách a komediální talent na sebe upozornil brzy.

Když pak koncem 60. let uvolněnější ovzduší pražského jara nalákalo do kultury i amatéry z jiných oborů, mladý inženýr se rozhodl vyměnit rýsovací prkno za divadelní prkna. Nezačínal jako hvězda první velikosti – o to neobyčejnější je, kam až to dotáhl.

První profesionální krůčky na jevišti zažil Petr Nárožný na legendární pražské scéně Semafor. V roce 1973 ho sem přivedla pověst pohotového vtipálka s inteligentním humorem. Tehdejší vůdčí osobnost divadla a populární bavič Miloslav Šimek hledal nové partnery po předčasné smrti Jiřího Grossmanna.

Nejprve vytvořil dvojici s Luďkem Sobotou a záhy ji doplnil právě Nárožný. V Nárožném našel ideálního konferenciéra – moderátora a spoluhereckého partnera v jednom. Brzy vznikla komediální trojice Šimek–Sobota–Nárožný, která vyprodávala hlediště.

Na Semaforu uváděli sérii zábavných pořadů a skečů, v nichž Nárožný vystupoval většinou v roli rozvážného glosátora. Publikum se bavilo kontrastem mezi potrhlými výstupy Luďka Soboty a suchým, dospěle seriózním projevem Petra Nárožného. Například v populárním komediálním pásmu o fiktivní zvláštní škole ztvárnil Nárožný přísného pana inspektora, který s kamennou tváří reaguje na žákovské výstřelky v podání svých kolegů. Jeho uhlazený zjev a věcné komentáře vyvolávaly salvy smíchu – Nárožný dokázal být vtipný, aniž by hnul brvou.

Účinkování v Semaforu a příbuzných kabaretech mu zajistilo celonárodní známost. Televize začala záznamy populárních skečů vysílat i na Silvestra a Nárožného vystoupení se tak dostala do mnoha obýváků.

Filmový debut Petra Nárožného přišel shodou okolností zároveň s první velkou rolí jeho kolegy Soboty. V bláznivé komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) režiséra Oldřicha Lipského si Nárožný zahrál automobilového závodníka. I když šlo o několik vět na plátně, zaznamenali ho diváci i filmaři. Lipský a další režiséři si povšimli Nárožného komediální jistoty a začali ho obsazovat do vedlejších rolí v dalších projektech.

Zlom nastal právě s Marečku, podejte mi pero! (1976), kde vytvořil figurku vychytralého Týfy. Tento „věčný student“ z večerní průmyslovky, který raději opisuje, než studuje, patří dodnes k nejvděčnějším postavám filmu. Stačilo, aby Nárožný ve filmu nenápadně pootočil oči nebo suše utrousil poznámku, a kino se rozesmálo.

V 80. letech se objevila další příležitost: pohádkové filmy. Petr Nárožný v nich často představoval komicky záporné postavy. Roku 1984 měl premiéru film S čerty nejsou žerty, moderní pohádka plná humoru, kde Nárožný vytvořil jednu z ústředních komických figur – chamtivého kaprála. Jeho kaprál vyhrožující chudým vesničanům a nadbíhající bohaté mlynářce byl zosobněním maloměstského nafoukaného panáka.

Za dvě desetiletí natočil okolo třiceti filmů a nespočet televizních inscenací. Málokdy dostal příležitost v hlavní úloze, jeho doménou zůstávaly krátké výstupy a vedlejší role. Přesto právě ty mnohdy utkvěly divákům v paměti nejvíc. Nárožného tvář i hlas patřily k běžnému koloritu tehdejší televizní zábavy – od večerních estrád po nedělní pohádky. Stal se hercem, jehož jméno sice v titulcích figurovalo menším písmem, ale v povědomí publika zanechal stopu srovnatelnou s hlavními hvězdami.

Jedno z nejnečekanějších dědictví, které po sobě Petr Nárožný zanechal v české popkultuře, je hlas večerníčkových postaviček. V roce 1982 oslovili tvůrci animovaného seriálu Mach a Šebestová právě jeho, aby namluvil vypravěče a řadu postav v tomto kresleném příběhu o dvou žácích 3. B.

Nárožný propůjčil hlas přísnému panu řediteli školy i dalším figurkám, které se v kreslených příhodách objevily. Jeho civilní, lehce karatelský tón se dokonale hodil k učiteli mentorujícímu dva zvídavé žáky – a zároveň dokázal bavit dětské publikum.

Úspěch Macha a Šebestové překvapil snad všechny včetně samotného Nárožného. Krátké večerníčky o kouzelném sluchátku a dvojici školáků se staly hitem a jejich hlasy zlidověly. Děti v 80. letech možná ani netušily, že vypravěč, který je každý večer provází příběhem, je tentýž muž, jenž ve filmech baví jejich rodiče.

Kombinací animace Adolfa Borna, scénářů Miloše Macourka a Nárožného vyprávění vzniklo dílo, které přetrvalo desetiletí. Když se dnes pustí některý z dílů Macha a Šebestové, hlas Petra Nárožného v roli pana ředitele okamžitě vyvolá v posluchačích nostalgii – pro jedny po dětství, pro druhé po časech české filmové komedie.

Dabing a práce s hlasem obecně patřily k mírně skrytým, ale významným rovinám Nárožného kariéry. Kromě Macha a Šebestové načítal také audioknihy a pohádky na gramofonové desky, často v humorném duchu. Sám jednou poznamenal, že „škoda slova, které padne vedle“ – tedy že v humoru musí každé slovo trefit cíl. Právě takovou pečlivostí proslul i při práci v rozhlase a dabingu. Jeho nezaměnitelný hlas se stal značkou kvality a spolehlivosti pro několik generací posluchačů.

Zatímco ve filmu a televizi platil Petr Nárožný za osvědčeného baviče, v roce 1980 překvapil přestupem do uznávaného dramatického souboru Činoherního klubu. Na prknech této pražské scény, proslulé už od 60. let náročným repertoárem, dostal příležitost ukázat své herecké schopnosti v plné šíři.

12. února 1980 si zde zahrál svou první roli – titulního hejtmana z Kopníku v inscenaci Ladislava Smočka. Najednou stál vedle hereckých osobností jako Josef Abrhám, Libuše Šafránková či Jiří Kodet a musel prokázat, že je víc než jen televizní komik pro masy.

Ukázalo se, že Nárožný dokáže utáhnout i náročnější činoherní part. V Činoherním klubu sloužil v angažmá neuvěřitelných čtyřicet let a postupně zde vytvořil desítky rolí – od konverzačních komedií až po absurdní dramata.

Hrál například ve Smočkových autorských hrách, kde uplatnil svůj smysl pro suchý humor, ale i v čechovovských inscenacích, kde překvapil jemným hereckým detailem. Kolegové z divadla o něm mluvili s respektem jako o pečlivém a dochvilném členovi souboru, který nikdy neopomněl večer co večer podat spolehlivý výkon.

Činoherní klub mu poskytl zadostiučinění v podobě velkých rolí, které mu film často odepřel. Zahrál si zde hlavní postavy v komediích Velké sestry či Prachy? Prachy!, kde naplno projevil komediální talent i v delším tvaru. Zároveň překvapil hlubšími polohami v dramatických kusech – diváci například oceňovali jeho výkon v Camusově dramatu Caligula, kde dokázal, že umí být na jevišti nejen legrační, ale i mrazivě vážný.

V roce 2020, ve svých 82 letech, se s Činoherním klubem rozloučil – symbolicky na den přesně po čtyřiceti letech od první premiéry. „Je čas přenechat místo mladším,“ řekl tehdy stručně. Odešel tiše, bez patosu, jak byl zvyklý.

Odchod ze stálého angažmá však neznamenal konec hraní. Nárožný objížděl republiku s několika lehčími komediálními představeními jako hostující herec. Jeho pracovní morálka nepolevila ani v pokročilém věku – naopak, jak sám přiznal, „stáří brzdím prací“.

Přestože si ho publikum spojuje hlavně s humorem, v soukromí působí Petr Nárožný spíše klidným a rozvážným dojmem. „Rád jsem dělal srandu, ale vnitřně zas takový srandista nejsem,“ přiznal upřímně v jednom rozhlasovém rozhovoru. Ke kolegům na place i na divadle se choval vždy profesionálně, bez hvězdných manýrů.

Na večírcích bavičů nepatřil k těm, kdo by do noci vyprávěli anekdoty. Spíše věcně diskutoval o práci nebo poslouchal ostatní. Možná i díky této povaze se vyhnul skandálům a excesům, které potkaly jiné populární umělce jeho generace. Žil a stále žije poklidně se svou rodinou, kterou si bedlivě střeží před bulvárem.

Jeho intelektuální založení se projevilo i tím, jak přistupoval k medializaci svého života. Dlouho odmítal nabídky na paměti či knihy rozhovorů – obával se, aby výsledkem nebyly banality. Když už kývl na delší interview, pečlivě se připravil.

Reportér Tomáš Poláček, který s ním vedl v roce 2023 rozsáhlý rozhovor, popsal, že Nárožný dorazil s dvaceti listy vlastnoručně popsaných poznámek, aby se neopakoval a měl co říct k věci. Taková důslednost není u bavičů obvyklá: potvrzuje však, že v Nárožném vždy dřímal spíše přemýšlivý perfekcionista než bohémský klaun.

V osobních vzpomínkách často zmiňuje své přátele z branže, kteří ho ovlivnili. „Nejraději vzpomínám na Vladimíra Menšíka,“ řekl Nárožný při jedné příležitosti – cenil si jeho lidskosti a spontaneity, která ale šla ruku v ruce s profesionalitou. Z hereckých kolegů a kamarádů mu během let odešla řada – například už zmíněný Miloslav Šimek, velký parťák ze Semaforu. Luděk Sobota, s nímž Nárožný tvořil komickou trojici, se v pozdějších letech z veřejného života spíše stáhl.

Zdroje:

https://www.denik.cz/moje_rodina/naroznyrozhovor20080403.html

https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/91809/stari-brzdim-praci-a-nejradeji-vzpominam-na-vladimira-mensika-rika-herec-petr-narozny.html

https://reportermagazin.cz/71609/petr-narozny-jak-se-budu-chovat-az-prijde-muj-cas/

https://radiozurnal.rozhlas.cz/jedina-brzda-stari-je-prace-jako-povinnost-mysli-si-dlouholety-clen-cinoherniho-8154809

https://plzen.rozhlas.cz/petr-narozny-desim-se-toho-jakou-budoucnost-pripravujeme-detem-8617708

https://www.csfd.cz/tvurce/940-petr-narozny/prehled/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_N%C3%A1ro%C5%BEn%C3%BD