Článek
Příběh dívky, která se nebála postavit celému nacistickému aparátu, začal v polském městečku Brzesko. Mala Zimetbaumová přišla na svět 26. ledna 1918 jako nejmladší z pěti dětí v rodině obchodníka Pinchase Zimetbauma.
Když jí bylo deset let, rodina se přestěhovala do belgických Antverp. Mala byla mimořádně bystrá a učenlivá dívka. Už na základní škole vynikala v matematice a projevovala fenomenální jazykový talent. Mluvila vlámsky, francouzsky, německy, anglicky a polsky a ovládala také trochu ruštiny.
Mala (vlevo) s rodinou
V Antverpách vstoupila do sionistického mládežnického hnutí Hanoar Hatzioni. Kvůli nemoci otce a špatné finanční situaci rodiny nemohla pokračovat ve vyšším studiu a začala pracovat jako švadlena ve známém módním domě Maison Lilian. Později našla práci také jak sekretářka v diamantovém průmyslu. Byla vzdělaná, energická a milovala život.
Všechno se zhroutilo v květnu 1940, kdy hitlerovská vojska vtrhla do Belgie. Pro Židy začala doba teroru, nošení žlutých hvězd a zákazů. Podle dokumentace Auschwitz-Birkenau Memorial byla Mala 11. září 1942 zatčena během razie na hlavním nádraží v Antverpách.
Nacisté ji převezli do tranzitního tábora v Malines. Odtud byla 15. září 1942 zařazena do transportu 1048 Židů, který o dva dny později dorazil do Auschwitz-Birkenau. Mala prošla selekcí a na předloktí dostala vytetované číslo 19880.
Anděl v pruhovaném
Díky své perfektní znalosti několika jazyků se Mala vyhnula otrocké práci na polích a v bažinách. Vedení tábora ji zaměstnalo jako táborovou tlumočnici a poslíčka, takzvanou Lagerläuferin.
Tato funkce jí zajišťovala relativně lepší podmínky a především možnost pohybovat se mezi jednotlivými částmi tábora, což byla v Birkenau mimořádná výsada. Jiní by takové postavení využili hlavně k vlastnímu přežití. Mala se však rozhodla pomáhat ostatním.
Nosila hladovějícím vězeňkyním jídlo a sháněla léky či oblečení. Předávala zprávy mezi lidmi rozdělenými do různých částí tábora a využívala svého postavení k tomu, aby slabším vězeňkyním pomohla dostat se na lehčí pracovní komanda.
Nejodvážnější činy prováděla v souvislosti se selekcemi. Podle svědectví přeživších dokázala varovat nemocné vězeňkyně před blížící se selekcí a pomáhala ženám ohroženým smrtí. Některé výpovědi hovoří dokonce o tom, že měnila čísla na seznamech a nahrazovala živé vězeňkyně těmi, které už zemřely.
Láska za ostnatým drátem a muž s číslem 531
V tomto nelidském prostředí plném kouře z krematorií potkala Mala osudovou lásku. Jmenoval se Edward Galiński, kterému v táboře nikdo neřekl jinak než Edek.
Edek
Edek byl polský politický vězeň, který do Auschwitz dorazil hned v prvním transportu z Tarnówa 14. června 1940. Měl neuvěřitelně nízké číslo 531. Byl to zkušený veterán tábora, který pracoval mimo jiné v zámečnické dílně a v komandě instalatérů, díky čemuž se mohl pohybovat v různých částech komplexu.
Poznali se na přelomu let 1943 a 1944. Oba měli díky své práci určitou možnost pohybu po táboře a navzdory obrovskému riziku začali hledat příležitosti, kdy se mohli alespoň krátce vidět.
V táboře smrti, kde lidský život neměl hodnotu ani jednoho haléře, mezi nimi rozkvetl hluboký milostný cit. Edek původně plánoval útěk se svým polským kamarádem Wiesławem Kielarem. Když se však zamiloval do Maly, plán změnil.
Kielar nakonec ustoupil a pomohl dvojici s přípravou útěku. Edek odmítl odejít bez ní. Chtěli společně uniknout z tábora a dostat se co nejdál od osvětimského pekla.
Plán byl geniální a neuvěřitelně drzý. Edek s Kielarem získali od někdejšího velitele zámečnického komanda, esesáka Edwarda Lubusche, uniformu SS a pistoli. Mala opatřila formulář propustky, který uprchlíci použili k odchodu z přísně střežené zóny.
První dny na svobodě musely působit jako sen. Mala a Edek se vyhýbali hlavním cestám a směřovali k horám. Původně chtěli dojít do Zakopaného k sestře Wiesława Kielara, nakonec však na Malin návrh zamířili směrem ke Slovensku, kde žili její příbuzní.
Více než deset dní se jim dařilo unikat rozsáhlému pátrání. Každý kilometr je vzdaloval od Birkenau a přibližoval k hranici.
Začátkem července však jejich svoboda skončila. Podle dokumentace Auschwitz Memorial byli kolem 7. července 1944 zadrženi německou pohraniční hlídkou v oblasti Beskyd nedaleko slovenské hranice.
Edek mohl podle pozdějších vzpomínek zkusit utéct. To však pro něj nepřipadalo v úvahu. Nechtěl Malu opustit a zůstal s ní. Oba byli zatčeni a jejich krátká cesta na svobodu skončila.
Jména vyrytá do zdi
Oba uprchlíci byli eskortováni zpět do Osvětimi a uvrženi do cel bloku 11, obávaného Bunkru smrti. Politické oddělení tábora zahájilo dlouhé a brutální vyšetřování.
Nacisté chtěli za každou cenu vědět, kdo jim poskytl esesáckou uniformu, zbraň a pomohl s přípravou útěku. Byla to otázka prestiže, protože tak troufalý útěk znamenal pro vedení tábora obrovské ponížení.
Edek i Mala byli během vyšetřování tvrdě vyslýcháni. Ani jeden však podle dochovaných svědectví neprozradil jména lidí, kteří jim s útěkem pomáhali.
I v podzemních celách po nich zůstala stopa. Edek vyryl do zdi jejich jména a táborová čísla: Edward Galiński 531, Mala Zimetbaum 19880. Dochovaly se také dva pramínky vlasů označené jejich jmény a čísly, které po Edkově popravě převzal Wiesław Kielar a uchoval je i během svého dalšího věznění.
Po týdnech v bloku 11 bylo rozhodnuto o veřejném potrestání obou uprchlíků. Mělo se stát výstrahou ostatním vězňům, kteří by snad začali snít o podobném útěku.
Za nejpravděpodobnější datum popravy je dnes považován 15. září 1944. Nacisté z ní chtěli udělat odstrašující divadlo. Edek měl být veřejně oběšen v mužské části Birkenau a Mala před shromážděnými vězeňkyněmi ženského tábora.
Edek Galiński kráčel k šibenici se vztyčenou hlavou. Ještě před dokončením čtení rozsudku se podle svědectví pokusil sám spustit z oprátky, esesáci ho však vrátili na popraviště. Před smrtí ještě stačil vykřiknout: „Ať žije Polsko!“
Na ženském apelplacu mezitím předvedla Mala Zimetbaumová scénu, která se nesmazatelně zapsala do paměti přeživších. Vytáhla ukrytou žiletku a podřezala si žíly. Když se jí jeden z esesáků pokusil zabránit v dalším krvácení a vzít jí žiletku, udeřila ho zakrvácenou rukou do obličeje.
V táboře propukl zmatek. Mala byla zbita a následně odvezena do táborového lazaretu. Co přesně následovalo, už není možné s jistotou rekonstruovat. Jedno svědectví uvádí, že v nemocnici vykrvácela. Podle dalších vězeňkyň zemřela cestou ke krematoriu nebo byla u krematoria zastřelena.
Zdroje:
https://kazernedossin.eu/en/onderzoeksproject/transporten/
https://mas.be/nl/pagina/mala-zimetbaum
https://www.antwerpenherdenkt.be/oorlogsgetuigen/hoe-mala-zimetbaum-zich-verzette-tegen-de-nazis
https://www.europeremembers.com/stories/216/malka-zimetbaum
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0449010X.1999.10704304
https://books.google.com/books/about/Mala.html?id=b9yxAAAAIAAJ
https://www.arbos.at/on-the-move/download/Langbein_People_in_Auschwitz.pdf
