Článek
Salem ve Virginii, leden 2005. V rodeové aréně před zaplněnými dřevěnými tribunami stojí muž v kovbojském klobouku a komolí angličtinu silným východoevropským přízvukem. Představuje se jako Borat Sagdijev, novinář z Kazachstánu, a místní pořadatelé mu právě dali mikrofon, aby zazpíval americkou hymnu.
Než začne, stihne si získat publikum několika rozvernými větami: chválí amerického prezidenta a se vší vážností slibuje, že jeho národ podporuje „vaši válku proti teroru“. Dav nadšeně aplauzuje cizinci, který přijel vzdát hold Americe.
Když však začne zpívat na melodii The Star-Spangled Banner, z úst mu nezazní známá slova americké hymny, ale falešný zpěv o tom, že „Kazachstán je největší země na světě“. Borat zpívá americkou melodii, ale slova své „kazašské hymny“ si vymyslel: o nadřazenosti Kazachstánu a o tom, že „všechny ostatní země řídí malé holky“.
Zaskočené publikum nejprve ztichne a vzápětí se ozve bučení. Někteří diváci vstávají a mávají na pořadatele, ať vystoupení ukončí. Borat i štáb chápe, že zašel příliš daleko – a klopýtavě opouští arénu dřív, než se rozhořčení diváci rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Byla to jen jedna scéna z připravovaného satirického filmu, ale příznačná. Sacha Baron Cohen, který Borata hraje, tu riskoval víc než jen trapas. V zájmu vtipu záměrně popíchl vlastenectví cizího davu a to se mu skoro vymstilo.
Nebylo to zdaleka poprvé, co humor tohoto britského komika balancoval na hraně – a občas za ní i skončil.
První velký převlek
Sacha Noam Baron Cohen se narodil v roce 1971 v Londýně do židovsko-britské rodiny a vystudoval historii na prestižní Univerzitě v Cambridge. Už během studií ho ale víc než akademická dráha lákalo divadlo a satira. Díky svému komediálnímu talentu se brzy prosadil v televizi.
Koncem 90. let začal vystupovat v britském satirickém pořadu The 11 O’Clock Show v převleku za fiktivního moderátora jménem Ali G.
Ali G byla karikatura „uličního“ rappera: nevkusné sportovní oblečení, výrazný londýnský přízvuk plný slangu a sebevědomá neomalenost. Jako tento vychloubačný „frajírek ze Staines“ vedl Baron Cohen rozhovory se skutečnými osobnostmi, které netušily, že nejde o seriózního novináře.
S předstíranou naivitou a komolenou angličtinou pokládal politikům, odborníkům i celebritám absurdní a provokativní otázky. Mnozí hosté jeho pořadu byli zmateni – a diváci se bavili nejen jejich rozpačitými reakcemi, ale i drzou improvizací skrytého komika.
K nejnápadnějším kouskům patří rozhovor, v němž Ali G coby začínající podnikatel navrhoval americkému magnátovi nesmyslný vynález v podobě rukavic na jedení zmrzliny. Dotyčný byznysmen Donald Trump rozhovor po minutě utnul a odešel.
V jiné scénce zase Baron Cohen v roli Aliho G přesvědčoval slavného lingvistu Noama Chomského, aby mu vysvětlil význam sprostých slov.
V Británii se Ali G rychle stal fenoménem a Sacha Baron Cohen získal vlastní program Da Ali G Show. Jeho alter ego proniklo i do popkultury – objevilo se v hudebních videoklipech a v roce 2002 dokonce ve vlastním celovečerním filmu Ali G Indahouse.
Komik si systematicky střežil autenticitu svých postav: veřejné rozhovory téměř nedával jako „Sacha“, vždy se objevil v masce a hlasem Aliho G nebo později Borata. Když byl v roce 2004 pozván, aby pronesl proslov k absolventům Harvardovy univerzity, samozřejmě dorazil jako Ali G – v teplákové soupravě, s obřími brýlemi a salvou nekorektních vtipů.
Publikum i prestižní akademici tehdy plakali smíchy. Za pouhých pár let se tak ze syna knihkupce z Londýna stal uznávaný bavič, který dokázal nachytat profesory, politiky i popové hvězdy.
Fenomén s mezinárodní odezvou
Po úspěchu Aliho G hledal Baron Cohen další výzvu. V roce 2006 vtrhl do kin jeho film Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu – a zrodil se globální fenomén.
Postava reportéra Borata Sagdijeva, kterou původně představoval už v Da Ali G Show, dostala celovečerní příběh na cestě napříč Spojenými státy. Film kombinoval fiktivní děj se záběry, v nichž Baron Cohen jako Borat interaguje s nic netušícími skutečnými Američany.
Záměrně při tom narážel do nejcitlivějších společenských témat: Borat se prezentoval jako sexistický, antisemitský a primitivní cizinec, který svou „jinakostí“ odhaluje předsudky lidí kolem sebe.
Provokativní koncept slavil ohromující úspěch. Borat se stal jednou z nejvýdělečnějších komedií desetiletí – při rozpočtu 18 milionů vydělal celosvětově přes 260 milionů dolarů.
Sacha Baron Cohen získal za hlavní roli Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon v komedii nebo muzikálu a spolu se scenáristy byl nominován na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. Boratovy hlášky typu „Very nice!“, „Jagshemash!“, „Wa wa wee wa!“ nebo „Great success!“ zlidověly.
Komik přes noc pronikl do mainstreamu – jako tvář v plavkách typu „mankini“ na titulních stranách časopisů i v podobě nekonečných parodií na internetu.
Jenže sláva měla i odvrácenou stránku. Ještě před premiérou filmu se zvedla vlna odporu z Kazachstánu, fiktivní Boratovy domoviny. Kazašským představitelům vadilo, že jejich zemi vykresluje jako zaostalou a barbarskou.
Ministerstvo zahraničí v roce 2006 hrozilo právními kroky a prezident Nursultan Nazarbajev na státní návštěvě v USA veřejně vysvětloval, že skutečný Kazachstán je jiný než ve filmu. Baron Cohen – konzistentně v roli Borata – reagoval nejprve posměšně. Ve „vzkazu“ z Londýna pochválil Nazarbajevovy snahy potlačit protesty v Kazachstánu a oficiální protesty odmítal.
Později, už jako sebe sám, vysvětloval, že Kazachstán si zvolil právě proto, že o něm publikum skoro nic neví: mohl mu tedy libovolně vymýšlet tradice, aniž by kazil pověst skutečné země.
„Vtip není na účet Kazachstánu, ale na účet lidí, kteří věří, že taková země vůbec může existovat,“ řekl k tomu v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. Ve skutečnosti padaly v Boratovi ostré výroky spíš na adresu Američanů, Židů či Romů.
Po uvedení filmu se ozvali také jednotlivci, kteří se v Boratovi objevili nechtěně. Někteří se cítili podvedeni a veřejně si stěžovali, že nevěděli, že jde o satiru – například postarší manželé, majitelé penzionu, které film žertovně označil za Židy proměňující se v šváby, nebo trojice vysokoškolských studentů, která se na kameru opila a pronášela oplzlé výroky.
Několik účastníků natáčení podalo na tvůrce Borata žaloby pro údajné poškození své pověsti. Hlavní žaloby však u soudu neuspěly – soudci konstatovali, že dotyční podepsali souhlas s natáčením, a obsah filmu je navíc chráněn svobodou projevu.
Navzdory kontroverzím, nebo možná právě díky nim, si Borat vydobyl trvalé místo v popkultuře. Kazašská vláda časem zmírnila postoj a místo dalšího boje zkusila film využít pro sebe.
Již koncem roku 2006 Nazarbajevův zeť veřejně pozval Barona Cohena do Kazachstánu, aby prý na vlastní oči poznal skutečné poměry. A o mnoho let později, v roce 2020, dokonce oficiální kazašská turistická agentura zařadila Boratovu frázi „Very nice!“ do své reklamní kampaně.
Brüno a hranice provokace
Popularita Borata postavila Sachu Barona Cohena před paradoxní problém. Jeho tvář – potažmo Boratova hustá černá kštice a knír – se stala natolik proslulou, že další skryté natáčení by prozradila na první pohled.
Komik proto své nejznámější identity načas „uložil k ledu“ a zkusil se vrátit k méně profláknuté postavě, kterou širší publikum neznalo tak jako Borata. V roce 2009 přišel do kin film Brüno o výstředním rakouském moderátorovi módních magazínů.
Baron Cohen opět zvolil fiktivního cizince, který naráží na americké poměry – tentokrát na téma homofobie a celebrit. Blond vlasový příčesek, úsporné přiléhavé oblečky a silný německý přízvuk proměnily herce k nepoznání. Jen málokdo v obětech mystifikací tušil, že pod nalepeným porostem hrudi a extravagantním chováním Brüna Geharda je tatáž osoba, která hrála Borata.
Z hlediska návštěvnosti byl Brüno opět úspěch – na tržbách přinesl téměř 140 milionů dolarů –, ale reakce veřejnosti a kritiků byly tentokrát rozpolcenější. Baron Cohen se snažil posouvat hranici ještě dál – a leckterý vtip tak už působil více šokově než zábavně.
Přesto film nabídl několik nezapomenutelných momentů, které odhalovaly předsudky i absurdity showbyznysu podobně ostře jako Borat. V jedné scéně Brüno pozve na pohovor zpěvačku, tanečnici a televizní porotkyni Paulu Abdulovou a požádá ji, aby se posadila na „židli“, kterou ovšem tvoří klečící mexický pracovník.
Jindy se Brüno vetře na módní přehlídku v Miláně v obleku ze suchého zipu a při útěku před ochrankou cestou strhává z přítomných modelek kusy oblečení – scéna, kvůli níž se tvůrci museli potýkat s italskou policií.
Nejdramatičtější zážitek přineslo samotné finále filmu, natáčené se skrytými kamerami na americkém jihu. Brüno se v závěru vydává do arény na ultimátní zápas ve stylu MMA, který má demonstrovat jeho „napravenou“ heterosexualitu.
Na akci známé jako Blue Collar Brawlin’ ve Fort Smith v Arkansasu se sešlo několik stovek nic netušících diváků, kteří čekali drsný souboj. Místo toho však přihlíželi, jak se Baron Cohen s kolegou před zraky všech políbí.
V tu chvíli propuklo hotové peklo: šokovaní fanoušci zápasů začali bučet, házet do ringu plastové kelímky, odpadky a židle a snažili se dostat k aktérům fyzicky. V nastalém chaosu musel štáb uniknout připravenou únikovou cestou a zachránit holé životy.
Baron Cohen později vzpomínal, že právě při téhle scéně se skutečně bál o život – dav podle něj nebyl od lynče daleko. I přesto potřebný materiál kamery zachytily a Baron Cohen vyvázl nezraněn.
Zároveň platilo, že laťka šoku se s každou podobnou akcí zvedala – a nebylo lehké ji dál překonávat. Po Brünovi se zdálo, že éra halasných mystifikačních komedií by mohla být u konce. Sacha Baron Cohen se však dokázal plynule přesunout do nové fáze své kariéry.
K velkofilmům a zase zpátky
Koncem nultých let o Barona Cohena projevil zájem i klasický Hollywood. Už v roce 2007 se v drobné roli objevil vedle Johnnyho Deppa ve filmu Sweeney Todd. Po Brünovi ale přišly nabídky, které ho definitivně usadily na plátně vedle herecké elity – tentokrát už bez skrytých kamer a nic netušících obětí.
Režisér Martin Scorsese si jej vybral do rodinného filmu Hugo (2011), kde Baron Cohen sehrál komickou postavu přísného vrchního inspektora železniční stanice. O rok později přišla výrazná role v adaptaci muzikálu Bídníci (2012), kde s Helenou Bonham Carterovou ztvárnili manžele Thénardierovy – vychytralé hospodské, kteří do ponurého dramatu vnášejí komický nadhled.
V obou případech herec prokázal, že dokáže svůj excentrický talent vložit i do ryze fiktivních postav, které nejsou jeho autorským výtvorem. Jako zlodějíček Thénardier zazpíval v Bídnících slavnou píseň Pán domu (Master of the House) a stal se jedním z oživení celé adaptace.
Na červeném koberci se však Baron Cohen provokatérských kousků nevzdal. V únoru 2012 pobouřil pořadatele udílení Oscarů, když se na ceremonii dostavil v kostýmu diktátorského vůdce Aladeena – titulní postavy své nové satiry Diktátor.
V ruce nesl pozlacenou urnu, o které tvrdil, že obsahuje „prach zesnulého severokorejského vůdce Kim Čong-ila“. Při rozhovoru před kamerami pak schválně „zakopl“ a vysypal prášek na frak moderátora Ryana Seacresta.
Ochranka ho z červeného koberce odvedla, ale z oscarového večera vyhozen nebyl: směl odejít do vyhrazené místnosti a převléct se. I tahle epizoda ukázala jeho nekonvenční přístup.
Od poloviny druhého desetiletí se Sacha Baron Cohen věnoval střídavě herectví a občas i návratům k mystifikaci. Ve vážnější poloze na sebe upozornil třeba v politickém dramatu Proces s chicagskou sedmičkou (2020), kde ztvárnil radikálního aktivistu Abbyho Hoffmana a vysloužil si za to nominaci na Oscara pro nejlepšího herce ve vedlejší roli.
Do světa skrytých kamer se mezitím vrátil v roce 2018, kdy pro americkou televizi Showtime vytvořil odvážný pořad Who Is America?. V něm vystřídal hned několik nových převleků – od izraelského vojenského experta po fiktivního liberálního akademika – a podařilo se mu nachytat mimo jiné řadu amerických politiků.
Například republikánský poslanec za stát Georgia Jason Spencer se v domnění, že trénuje sebeobranu proti teroristům, nechal před kamerou vyhecovat k rasistickým výrokům i bizarnímu striptýzu – po odvysílání epizody rezignoval na funkci.
Bývalý soudce Roy Moore, kterého Baron Cohen v převleku obvinil ze záliby v nezletilých a testoval na „detektoru pedofilie“, zase komika zažaloval o 95 milionů dolarů. Sacha Baron Cohen tím připomněl, že jeho starý recept – donutit lidi odhalit se vlastními slovy – pořád funguje, a zároveň že si vyslouží pořádné nepřátele.
V témže duchu navázal po letech i na svou nejslavnější roli. V pokračování Borat Subsequent Moviefilm (2020) se opět coby kazašský reportér vydal do současné Ameriky, tentokrát již poznamenané érou Donalda Trumpa a pandemií covidu-19.
I tentokrát Baron Cohen posouval hranice odvahy: v jedné z nejdiskutovanějších scén se herecké kolegyni v roli Boratovy dcery podařilo v hotelovém apartmá nachytat Trumpova osobního právníka Rudyho Giulianiho, jak po rozhovoru leží na posteli a sahá si do kalhot.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sacha_Baron_Cohen
https://www.theguardian.com/film/2006/dec/04/4
https://www.npr.org/2020/10/27/928133186/very-nice-kazakhstan-outraged-no-more-embraces-borat-in-new-slogan
https://www.cinemablend.com/new/Incredible-War-Stories-From-Making-Bruno-13759.html
https://www.axios.com/2018/07/25/jason-spencer-resigns-georgia-sacha-baron-cohen-who-is-america
https://www.theguardian.com/film/2012/feb/27/sacha-baron-cohen-ashes-dictator
https://www.reuters.com/article/lifestyle/college-frat-boys-in-borat-movie-sue-filmmakers-idUSN10161470/
