Článek
Byla to obyčejná núbijská vesnice, jedna z mnoha rozesetých po horách na jihu Súdánu, kde běžela devatenáct let stará občanská válka mezi severem a jihem. Podle odhadů OSN unesli a prodali do otroctví během téhle války až patnáct tisíc lidí, většinou dětí, z jihosúdánských vesnic podobných té Mendině. Toho večera v roce 1993 na ni zaútočili ozbrojenci na koních. Znásilňovali, mrzačili, zabíjeli. A brali děti.
Mende utíkala s rodinou do tmy mezi skalami. Netrefila se s nimi. Jeden z jezdců ji chytil. Bylo jí dvanáct. Nebyla sama. Té noci odvedli jednatřicet dětí
Cena za dítě
V Chartúmu ji koupila zámožná arabská rodina. Cena: sto padesát dolarů. Míň, než stojí dobrá koza.
Vzali jí jméno. Začali jí říkat abid. Yebit. Černý otrok. Ona jim musela říkat pane, paní. Núbijský jazyk, kterým mluvila celé dětství, směla zapomenout — nikdo jí ho nedovolil používat, jako by slova sama byla nebezpečná.
V téhle domácnosti, stejně jako v celé té části súdánské společnosti, platili černí Núbijci za méněcenné, i když byli stejně jako jejich majitelé muslimové. Hanlivé slovo pro to existovalo taky — ona ho slýchala denně.
Spala na podlaze zamčené zahradní kůlny. Jedla, co po rodině zbylo. Žádná výplata. Žádný volný den. Sedm let.
Bila ji hlavně paní domu — žena, kterou později ve své knize pojmenovala Rahab. Zneužívala ji, fyzicky i sexuálně. Mende to snášela beze slova, protože neměla komu si stěžovat, a nikdo, kdo by ji slyšel, by jí nepomohl. Nevěděla, jestli je její vlastní rodina naživu. Ptát se nesměla. Ptát se nemohla — neměla se koho zeptat.
Roky plynuly stejně — probuzení v kůlně, práce od rána do noci, žádné slovo o tom, co se děje za zdmi domu, natožpak za hranicemi Chartúmu. Byla to existence tak úplně izolovaná, že si přestala pamatovat, jaké to je, když se člověka někdo zeptá, jak se má. Bylo jí dvanáct, když ji chytili. Bylo jí devatenáct, když ji poslali pryč.
Balík do Londýna
„Předali mě jako balík,“ řekla o tom později sama. Nová domácnost patřila příbuzné jejích chartúmských majitelů — manželce súdánského diplomata Abdela Mahmúda al-Koronkyho, který sídlil v londýnské čtvrti Willesden Green. Jiná země, jiný dům, stejná role. Zamčené dveře. Žádná mzda. Žádné jméno.
Londýn kolem ní žil normálním životem — lidé chodili do práce, děti do školy, autobusy jezdily podle jízdního řádu — a ona o tom všem věděla jen tolik, kolik prosáklo skrz zdi domu, který ji držel stejně jistě jako předtím kůlna v Chartúmu.
Jedenáctého září 2000 utekla. S pomocí jednoho Súdánce, kterého se jí podařilo potkat, prostě jednoho dne odešla z domu, který ji držel jako otroka. Téhož roku požádala o azyl. Myslela, že tím nejhorší skončilo. Mýlila se.
V říjnu 2002 jí britský vnitřní úřad žádost zamítl. Útěk z otroctví na britské půdě prý sám o sobě nezakládá nárok na azyl — argument, který zněl jako z jiného světa pro ženu, jež právě unikla sedmi letům otroctví ve dvou zemích.
Súdánské velvyslanectví ve Washingtonu ji označilo za podvodnici. Diplomat, z jehož domu utekla, zažaloval noviny, které její příběh otiskly, za pomluvu. Na jedné straně stál stát se vším svým aparátem. Na druhé osmadvacetiletá žena bez peněz, bez rodiny nablízku, s minulostí, kterou jí nikdo nevěřil.
Mende, místo aby zmlkla, udělala něco, co nikdo nečekal — napsala knihu. Se spisovatelem Damienem Lewisem, který dřív ze Súdánu reportoval a osobně jí s útěkem pomohl, sepsala vlastní příběh do knihy Slave: My True Story. Vyšla v roce 2002. V Německu, pod titulem Sklavin, se stala bestsellerem. Organizace na ochranu lidských práv, mimo jiné Anti-Slavery International, se za ni postavily veřejně.
Tlak sílil, měsíc za měsícem, až v listopadu 2002 britská vláda oznámila, že případ přehodnotí. V roce 2003 azyl konečně dostala — formálně uznaná za uprchlici, s právem zůstat v zemi, která ji nejdřív odmítla uvěřit.
Po azylu nastoupila na Stanmore College v Londýně. Studovala. Získala britské občanství — dokument, který jí konečně dal to, co jí roky brali: právo být tam, kde je, bez obav z deportace. Kniha mezitím sklízela uznání za jasnost, s jakou dokázala vylíčit vlastní příběh, aniž by ho zjemňovala nebo přehánět nad rámec toho, co skutečně prožila. Bydlela v Londýně jako svobodná žena. Chodila, kam chtěla. Nikdo ji nekontroloval.
Cesta zpátky do hor
Po sedmnácti letech se v roce 2007 vrátila do núbijských hor. Do stejné krajiny, odkud ji jako dvanáctiletou odvedli jezdci na koních. Opustila bezpečí Londýna, opustila všechno, co si tam vybudovala, a vydala se zpátky do země, která ji jednou vzala všechno.
Riskovala všechno, co si v Británii vybudovala, jen aby zjistila, jestli z její rodiny ještě někdo žije. Sedmnáct let mlčení, sedmnáct let nevědění, jestli matka, otec, sourozenci přežili tu samou noc, kdy přišli jezdci — a teď se konečně měla dozvědět odpověď, ať zněla jakkoliv.
Cestu popsala v knize Freedom. Bylo to hledání odpovědí, jaké jí sedmnáct let mlčení nikdy nedalo — cesta, na které musela znovu projít stejnými horami, možná kolem stejných míst, kde kdysi jako dítě utíkala do tmy a nedoběhla.
Dnes žije v New Yorku, vdaná za muže, kterého potkala na knižní tour po Spojených státech — sám kdysi uprchlík, z núbijského kmene Karko, muž, který rozuměl bez dlouhého vysvětlování, odkud pochází a co za sebou nechala. Založila nadaci, která do rodných hor posílá jídlo během akutních zásobovacích krizí, léky, vybavení pro místní obyvatele — pomoc směřující přesně tam, odkud ji kdysi odvedli.
V roce 2011 se její příběh dostal na jeviště v inscenaci Slave: A Question of Freedom. Inscenace se v roce 2024 vrátila znovu, právě když se Súdánem zase valí další občanská válka — dramaturgyně tehdy poznamenala, že od Mendina zážitku uplynulo čtyřiadvacet let, ale podobných příběhů existují po světě dodnes tisíce, jen málokterý se dostane k tak širokému publiku.
Řekla, že odpustí únoscům jedině tehdy, až budou volní všichni její přátelé, kteří v Súdánu zůstávají zotročení dodnes — podmínka, kterou možná sama nikdy neuvidí naplněnou, ale kterou si přesto klade jako měřítko vlastního odpuštění.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/uk/2003/jan/08/immigration.immigrationandpublicservices
https://hansard.parliament.uk/Lords/2016-07-08/debates/d88acad7-6d00-4767-8052-aa3ca145fbb3/LordsChamber
https://www.antislavery.org/latest/new-exhibition-exposes-modern-slavery-london/
https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/cameron-urged-to-sign-eu-ban-on-slave-trafficking-2121213.html
https://mendenazer.org/en/
https://books.google.com/books/about/Slave.html?id=hSGqFr-YUNkC
