Článek
Shelley Alexis Duvallová se narodila 7. července 1949 ve Fort Worthu v Texasu jako nejstarší ze čtyř dětí úspěšného právníka a realitní makléřky. Už od malička měla nezaměnitelný vzhled – velké tmavé oči, výrazné přední zuby, štíhlou, až éterickou postavu.
Ačkoli ji matka přezdívala „bláznivá myška“ pro její živou a veselou povahu, mladá Shelley netoužila stát se herečkou. Vyrůstala převážně v Houstonu a do svých dvaceti let nevytáhla paty z Texasu. Po střední škole nastoupila na místní vysokou a přivydělávala si jako prodavačka v obchodním domě. Její život se ubíral docela obyčejnou cestou – do chvíle, než zaklepala na dveře náhoda.
Na jaře 1970 pořádala Duvallová ve svém houstonském bytě večírek, kde chtěla představit obrazy svého snoubence Bernarda Sampsona potenciálním kupcům. Místo mecenášů se však mezi hosty objevilo pár členů filmového štábu, kteří v Texasu připravovali natáčení nového snímku režiséra Roberta Altmana.
Dva Altmanovi spolupracovníci si jednadvacetileté dívky ihned všimli – upoutala je svým zjevem i bezprostředností. „Byla jako laskavé stvoření z jiné planety, které rozzářilo nudný večírek,“ líčil později s nadsázkou Altman, kterému nadšení kolegové Shelley tajně předvedli v domnění, že našli ideální herečku.
Altman souhlasil – vysoké hubené děvče s netradiční krásou a spontánním projevem ho okouzlilo. Duvallovou přesvědčili, ať zkusí kamerovou zkoušku v místní zoologické zahradě. „Už mě unavovalo odporovat,“ vzpomínala později herečka na zásadní zlom ve svém životě.
„Říkala jsem si, možná herečka opravdu jsem. Řekli mi, ať přijedu – tak jsem prostě nasedla do letadla a udělala to. Úplně mě to strhlo.“
Múza Roberta Altmana
Tak začala kariéra, kterou sama Duvallová vnímala jako moderní pohádku: „Bylo to tak trochu jako v pohádce,“ řekla kdysi o svém objevení pro film. V Altmanově surrealistické komedii Brewster McCloud (1970) debutovala rolí prostoduché průvodkyně po houstonském Astrodome – a její podivínský půvab zaujal kritiky i diváky.
Altman si Duvallovou oblíbil a učinil z ní svou dvorní herečku 70. let. Během necelé dekády ji obsadil do sedmi filmů, což byla po boku veterána Berta Remsena nejčastější herecká tvář Altmanových snímků. Shelley, nepolíbená hereckým školením, se ukázala být přirozeným talentem. Její styl byl nekonvenční, jakési „jazzové herectví“ – nevybroušený, přesto emotivně podmanivý a autentický.
Díky své nekonvenčnosti však také nezapadala do běžných představ o filmových hvězdách. Mimo Altmanovy autorské filmy dostávala jen málo nabídek, protože pro ni Hollywood těžko hledal škatulku. Ona si tím hlavu nelámala; nechávala se vést proudem jedinečných rolí, které jí Altman psal přímo na tělo.
Během 70. let tak Duvallová ztvárnila celou galerii svérázných postav. Z nesmělé Texasky, která ještě před pár lety prodávala kosmetiku, se rázem stala respektovaná herečka s pověstí Altmanovy múzy. Přesto si v jádru uchovala zemitou skromnost a odstup od pozlátka showbyznysu. V té době například žila dva roky s písničkářem Paulem Simonem, kterého poznala při natáčení Allenovy komedie Annie Hall (1977).
Románek ale neslavně skončil – Shelley seznámila Simona se svou kamarádkou Carrie Fisherovou a on zanedlouho odešel k ní. Po této zradě zůstala Duvallová v Hollywoodu zase sama, ale před osamělostí ji uchránila práce: role přicházely dál a herectví se stalo jejím útočištěm.
Cena za dokonalost
Koncem 70. let upoutal neobvyklý talent Shelley Duvallové pozornost slavného perfekcionisty – režiséra Stanleyho Kubricka. Bez jediného setkání jí nabídl roli Wendy Torranceové ve své adaptaci hororu Osvícení (1980).
Kubrickovi imponovala její křehká energie a schopnost zahrát vyděšenou ženu na pokraji nervového zhroucení. „Říkal, že jsem skvělá v pláči,“ vzpomínala herečka hořce. Netušila, jak krutou daň si vyžádá režisérova posedlost dokonalostí.
Natáčení Osvícení se protáhlo na 56 týdnů – téměř rok a čtvrt izolace na odlehlém anglickém statku přestavěném na interiéry hotelu Overlook. Kubrick proslul tím, že jednu scénu točil znovu a znovu, dokud nedosáhl absolutní spokojenosti.
Duvallová záhy zjistila, co to znamená v praxi: „[Kubrick] nikdy netiskl nic dřív než asi na 35. záběr. Pětatřicet záběrů, při kterých běháte, křičíte a vláčíte malého chlapce – to je na hranici sil,“ líčila později. Pro Kubrickovu kameru musela každý den autenticky prožívat panickou hrůzu: od rána do večera plakat, třást se, křičet.
Aby z ní dostal maximum emocí, neváhal ji psychicky deptat. Pověstná je scéna, kdy Wendy couvá po schodech a ohání se baseballovou pálkou proti šílenému manželovi Jackovi. Kubrick ji nechal opakovat celý tři týdny – neuvěřitelných 127 záběrů téže scény. Duvallová musela 127krát zahrát totéž zděšení a hysterický pláč, dokud fyzicky neodpadla vyčerpáním.
„Tělo se po čase vzbouří. Říká: ,Přestaň mi to dělat. Nechci brečet každý den,‘“ popisovala, jak si musela pouštět smutné písně a vybavovat bolestné vzpomínky, aby ze sebe vymačkala slzy na povel. Její organismus trpěl – začaly jí chumáče vypadávat vlasy a propadala úzkostem.
Každé pondělní ráno se budila s hrůzou, že zase má „na rozvrhu celodenní pláč“, a propadala zoufalství. „Říkala jsem: ,Už nemůžu, už nechci.‘ A stejně jsem to udělala. Vůbec nevím, jak jsem to dokázala,“ přiznala Duvallová.
Duvallová se v průběhu filmování ocitla v konstantním stresu a izolaci. Štáb ani herečtí kolegové jí příliš nepomáhali – pohroužení do Kubrickova náročného procesu jakoby otupěli vůči jejímu utrpení. Anjelica Hustonová, tehdejší přítelkyně Nicholsona, později vzpomínala, že atmosféra na place připomínala „kluky spolčené proti holce“.
„Měla jsem pocit, že nikdo na Shelley nebere zvláštní ohledy. Vypadala uštvaně, otřeseně,“ popsala Hustonová. „Kluci (Kubrick s Nicholsonem) ji nechali zápasit s emocemi víceméně samotnou.“ Shelley skutečně během natáčení procházela psychickým peklem – ale z profesionální hrdosti si nestěžovala a poslušně plnila režisérovy extrémní požadavky.
Kubrick se k ní navenek choval vlídně, ba otcovsky. Rád s ní a s Jackem dlouho vysedával nad scénami a rozebíral detaily, zatímco celý štáb musel čekat. Ve výsledném filmu je Duvallové bezmezná úzkost téměř hmatatelná.
Její Wendy působí tak autenticky zděšeně, že divák místy zapomíná, že to není dokument o týrané ženě, ale „jen“ horor o nadpřirozeném zlu. Shelley předvedla výkon pro dějiny kinematografie – zaplatila za něj však svým duševním zdravím.
Po skončení natáčení Osvícení se Duvallová psychicky zhroutila. „Bylo to skoro k neunesení,“ hodnotila s odstupem tuto zkušenost, „ale z jiného úhlu pohledu to vlastně bylo svým způsobem fajn.“ Toto zvláštní smíření možná pramenilo z pocitu zadostiučinění – přes všechnu hrůzu byla hrdá, že to dokázala.
Kubricka navzdory drsným metodám označila za „vřelého a přátelského“ člověka. Jako by si uvědomovala, že pro velké umění někdy umělec podstoupí i velké utrpení. Je ale jisté, že po Osvícení už nikdy nebyla tím bezstarostným děvčetem jako dřív.
Od hororu k pohádce
Během vyčerpávající práce na Osvícení dostala Duvallová nabídku, která jí měla přinést zcela odlišnou zkušenost: roli potrhlé Olive Oyl v muzikálové komedii Pepek námořník (1980) po boku Robina Williamse. Shodou okolností film režíroval opět Robert Altman, což Shelley vnímala jako bezpečnou volbu po Kubrickově tyranii.
Olive Oyl, komická hrdinka v námořnické pohádce, byla přesně ta odlehčená role, kterou Duvallová potřebovala – a ke které byla jako stvořená. Kritici vtipkovali, že Olive Oyl vlastně celou dobu hrála sebe samu. Její spolužáci ji prý už od dětství kvůli podobě s kreslenou námořníkovou snoubenkou škádlili.
„Byla to role, pro kterou se Shelley narodila,“ napsal filmový kritik Roger Ebert s tím, že Duvallové velké oči a útlá postava jako by z animované předlohy vystoupily přímo na plátno. Sama herečka později označila tohle natáčení na Maltě za jednu z nejhezčích vzpomínek kariéry – nejen pro idylické prostředí a hravý tón filmu, ale i proto, že po předchozím hororu konečně pocítila úlevu.
Po třicítce už Duvallová přenechávala hlavní úlohy jiným. „Možná právě tíha Wendy a Olive naráz byla důvodem, proč jsem pak zůstala u menších rolí,“ podotkla s nadhledem. V 80. letech postupně přesunula své tvůrčí ambice od herectví k produkci.
Založila produkční společnosti Platypus Productions a později Think Entertainment, s nimiž se vrhla na výrobu televizních pořadů pro děti. A nebyly to ledajaké pořady: antologická série Faerie Tale Theatre (1982–87), kterou moderovala a produkovala, adaptovala klasické pohádky s hvězdným hereckým obsazením.
Duvallová dokázala získat pro kouzelný svět televizních pohádek takové osobnosti jako Robin Williams, Jeff Goldblum či Christopher Lee.
Navzdory producentským aktivitám se herectví nevzdala úplně. Objevovala se v menších filmových a televizních rolíc. Její osobní život byl ovšem čím dál vzdálenější od hollywoodského ruchu. Po bouřlivých 70. letech našla trvalé štěstí v klidnějším vztahu s muzikantem Danem Gilroyem, kterého obsadila do jedné pohádky v roce 1990.
Gilroy, frontman newyorské kapely Breakfast Club, se stal jejím přítelem a životním druhem. Vedle něj poznala Duvallová obyčejné rodinné štěstí, které do té doby postrádala.
Ústup z Hollywoodu
Začátkem 90. let začala Duvallová pociťovat, že doba se mění a pro ni v ní už není tolik místa. Hollywood, posedlý kultem mládí, nenabízel stárnoucí herečce zdaleka tolik příležitostí jako dřív. „Po určitém věku najednou dostáváte mnohem méně rolí. Je to věková diskriminace, já vím,“ konstatovala trpce v jednom osobním vyznání.
Ránu jistotě Duvallové zasadil i nečekaný zážitek: v roce 1994 udeřilo v Los Angeles ničivé zemětřesení Northridge, které vážně poškodilo její dům. Otřesená Shelley to vzala jako znamení. Ještě téhož roku se spolu s Danem Gilroyem natrvalo odstěhovala z Hollywoodu do rodného Texasu.
V poklidu texaského venkova začali démoni, které si Duvallová odnesla z minulosti, nenápadně vyplouvat na povrch. Trpěla úzkostmi a podle všeho i bludy, které zůstávaly okolí skryté – dokud se jednoho dne nerozhodla zničehonic přijmout nabídku vystoupit v populární televizní show.
V roce 2016, po téměř 14 letech naprosté izolace od filmu i médií, se jednasedmdesátiletá Duvallová objevila jako host v pořadu Dr. Phil. Slavný moderátor Dr. Phil McGraw ji pozval, aby „otevřeně promluvila o svých problémech“. To, co následovalo, vešlo do dějin televizních faux pas jako jeden z nejvíce odsuzovaných rozhovorů vůbec.
Shelley Duvallová se na obrazovce objevila jako stín někdejší hvězdy – pohublá, rozcuchaná, nejistá. Hned v úvodu prohlásila: „Jsem hodně nemocná,“ čímž naznačila své duševní potíže. Místo soucitného zacházení však show nabídla spíš senzaci.
Dr. Phil před miliony diváků nechal Duvallovou blouznit o smyšlených scénářích: herečka upřímně věřila, že ji sledují mimozemšťané a že komik Robin Williams (její herecký kolega) ve skutečnosti nezemřel, nýbrž změnil podobu a převtělil se.
Ve studiu seděla zranitelná, pomatená stará paní – a moderátor z ní tahal nejbizarnější výroky, které pak sestřih pořadu náležitě zdůraznil. Když jí Dr. Phil na konci teatrálně nabídl psychiatrickou léčbu, Duvallová vystrašeně odmítla a doslova utekla ze scény.
Po této zkušenosti se držela v ústraní ještě více. Poslední léta života trávila Duvallová jednoduše. Každé ráno sedla s Danem do auta a projížděla známé kraje Texas Hill Country, zastavila se pro oběd v oblíbeném bistru nebo se stavila poklábosit v místním obchůdku.
K jejím drobným radostem patřily cigarety značky Parliament a oslavy narozenin v restauraci Red Lobster, kam ji každý rok 7. července vozil Dan na humra. Shelley Duvallová zemřela v červenci 2024 ve spánku ve věku 75 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Shelley_Duvallov%C3%A1
https://www.tshaonline.org/handbook/entries/duvall-shelley-alexis#t-taxonomy
https://people.com/movies/shelley-duvall-recalls-difficult-experience-filming-the-shining/
https://people.com/movies/shelley-duvall-reflects-controversial-dr-phil-interview/
https://people.com/shelley-duvall-regretted-controversial-dr-phil-interview-8676807
https://uproxx.com/movies/shelley-duvall-rare-interview-dr-phil-backlash/
https://www.tshaonline.org/handbook/entries/duvall-shelley-alexis
https://faroutmagazine.co.uk/shelley-duvall-hollywoods-accidental-star/
