Článek
Noční chlad proniká hliněnými stěnami chatrče. Na posteli leží drobná shrbená postava, pečlivě přikrytá bílou tkaninou. U ní klečí tři siluety – dvě ženy a muž – ruce zaťaté v modlitbě, rty se bezhlesně pohybují. Čekají. Věří, že se každou chvíli stane zázrak. Věří, že matka, kterou před chvílí sami usmrtili v bizarním obřadu, znovu ožije.
Ve vzduchu je cítit železitá nasládlost krve. Na studené udusané podlaze se leskne rudá louže, kterou sourozenci spěšně překryli roztrhanou dekou. Nejmladší z nich, osmatřicetiletá Aurelia, odtrhne oči od nehybného těla a pohlédne na své sourozence. „Mámu jsem už odoperovala a do hodiny vstane,“ pronese přesvědčeně. Čas plyne. Hodina uplyne, ale stařena stále nehybně spočívá pod prostěradlem. Žádný zázrak se nekoná.
Andabamba. Zapadlá horská osada v peruánských Andách, v regionu Ayacucho. Venkovští obyvatelé tu žijí prostě – obdělávají terasovitá políčka, chovají pár ovcí a večer se modlí k Bohu za lepší úrodu i zdraví svých blízkých. Jsou odříznuti od světa vysokými horami a často i vlastní chudobou.
Víra a mystika tu prorůstají do každodennosti, stejně jako mlha stoupající z údolí za svítání. Když se v polovině července 2018 rozšířila krajem zpráva o brutálním rituálním zločinu, mnozí jen nechápavě vrtěli hlavou – ač v kraji občas kolují příběhy o čarodějných obřadech či vymítáních, s takovou krutostí se nesetkali ani nejstarší pamětníci.
Teodora Quispe Ccayllahuaová byla jednou z místních stařenek. Bylo jí 74 let, měla vrásčitou tvář a unavené oči, ale každý pátek se oblékla do čisté sukně a vydala se na shromáždění modliteb v evangelickém sboru zvaném Pentecostés Andino.
Právě tato „letniční“ církev – ve volném překladu Andský svatodušní kostel – přitahovala v okolí pozornost svou horlivou vírou a také nevšední směsicí učení. Jejich kázání prokládaly výkřiky haleluja, ale i varování před démony.
Modlitby se tu mísily s lidovými pověrami. Sourozenci Quispeovi patřili k této sektě a modlitební setkání bývalo často to jediné, co je vytrhlo z jednotvárnosti izolovaného života.
Sobotní večer 14. července 2018 se Teodora vracela z církevní skupinky domů pozdě. Doprovázela ji její nejmladší dcera Aurelia a syn Percy, čtyřicátník s věčně zachmuřenou tváří. K Andabambě se blížila chladná noc. Obloha byla poseta ostře zářícími hvězdami a štěkot psů se nesl v dáli. Aurelia šla mlčky, ale v hlavě jí vířily hlasy.
Už několik nocí nemohla spát – pronásledoval ji živý sen, v němž k ní promlouval tajemný hlas z nebes. Říkal jí, že je vyvolená k velkému činu. Že právě ona musí něco vykonat, aby zlomila kletbu. Aby uzdravila svou matku. Aurelia cítila, jak jí tluče srdce. Pokud je to Boží vůle, nemůže selhat.
Cestou tmou se k nim připojila ještě 46letá Marcelina – jejich sestra, která bydlela opodál. S Aurelií sdílela hlubokou víru a poslední dobou i podezření, že s jejich matkou není něco v pořádku. Teodora si v posledních týdnech stěžovala na bolesti a mluvila o zlých snech.
Aurelia pojala přesvědčení, že matku ovládl ďábel. Vzpomněla si na slova kazatele o démonech, kteří se mohou usídlit v těle a působit nemoc. Když dorazili k malé hliněné chalupě, Aurelia náhle prohlásila, že se musejí pomodlit – hned teď, společně, aby zlý duch neměl šanci vstoupit do domu.
Čtyři lidé vstupují do potemnělé světnice. Aurelia škubavě zavře dveře, jako by s sebou do místnosti vniklo cosi nepatřičného. Zapálí petrolejovou lampu; její roztřesené světlo kreslí na zdi bizarní stíny. Matka Teodora se unaveně posadí na lůžko. Netuší, co bude následovat. Aurelia náhle začne křičet: „Ďábel je tady! Je v našem oblečení!“
Ruce se jí třesou, když strhává z ramen svůj svetr a pohybem hlavy pobízí ostatní, aby učinili totéž. Percy i Marcelina váhavě odkládají své bundy a střídavě pohlížejí na Aurelii a na zmatenou matku. Aurelia je očima nepříčetně pobízí: „Svléknout! Všechno dolů, a šlapejte po ďáblovi!“ Velí jim rozdrtit neviditelného démona pod chodidly, a sama začne dupat po hliněné podlaze, jako by rozmačkávala jedovatého štíra.
Marcelina vzlyká a tiskne v dlaních dřevěný krucifix. Percy přistoupí k matce, která se teď třese strachy a chladem ve spodní košilce. „Mami, musíme se modlit, neboj,“ šeptá, ale Aurelia ho přeruší ostrým hlasem: „Drž ji!“ Percy zezadu uchopí matku a prudce trhne hlavou staré ženy.
Ozve se tlumené křupnutí, Teodořino drobné tělo sebou škubne a sune se k zemi. Marcelina vykřikne. Aurelia se skloní k matce, na okamžik zaváhá – jako by bojovala sama se sebou – a pak zvedne ze stolu nůž. „Budu operovat!“ vyrazí ze sebe chraplavě.
Nikdo ji nezastaví. V nastalém chaosu se modlitby mísí se zoufalými výkřiky. Aurelia jednou rukou drží nůž a druhou zanořuje do útrob své matky. Krev stříká na stěny i na Aureliiny paže. Marcelina se hroutí na kolena, zavírá oči a hystericky odříkává Otčenáš.
Percy stojí jako zkamenělý, nevěří pohledu na nejmladší sestru, která se sklání nad jejich matkou a sahá hluboko do jejího břicha. Aurelia vytahuje jeden orgán za druhým – bez cíle, bez plánu, v šílené snaze vyhnat cosi zlého z těla. Její tvář se leskne potem a krví. V místnosti to páchne teplem a smrtí.
Sourozenci jako by upadli do transu – modlí se, skáčou po prknech podlahy a volají střídavě boha i ďábla. Okamžitě znejistí, zda konají boží dílo, anebo se sami propadají do pekla. V jedné chvíli Aurelia zdvihne zkrvavené ruce k nebi a vykřikne hrdelním hlasem: „Ježíši, veď mě!“
Hned nato však přitiskne ruce k hrudi a s nepříčetným smíchem volá: „Satane, vyjdi z ní!“ Percy střídavě mumlá úryvky žalmů a pak zas výhrůžky temným silám. Vše splývá v nesouvislý ryk, který unavené stěny stařičkého domu možná slyšely poprvé a naposled.
K ránu se chatrčí rozhostí ticho. Aurelia, Percy i Marcelina vyčerpáním klesnou na zem. Jako by se náhle probudili ze zlého snu. Chvějí se zimou i šokem – uvědomují si, co se stalo? Na posteli leží nehybné tělo jejich matky. Je zohavené: chybí mu části vnitřností, na prázdné oční důlky nejde pohlédnout. Podlaha, stěny i lůžko – vše je pokryto krví. Percy se pozvrací do kouta světnice.
Marcelina nepřestává plakat. Aurelia si sedá vedle mrtvé matky. Její ruce, celé od krve až po lokty, se najednou jemně dotknou matčiny ztuhlé tváře. Aurelia snad opět slyší ten nebeský hlas, který jí našeptával, že tohle je cesta ke spáse. Hladí matku po vlasech a něžně jí zavírá víčka.
Pak vezme lavor s vodou a začne omývat zohavené tělo, jako by pečovala o nemocnou, nikoli o mrtvou. Percy mechanicky pomáhá – společně oblékají Teodorino bezvládné tělo do čistých šatů a přikrývají ho dekou. Když je vše hotovo, klesnou na kolena a tiše se modlí za zázrak.
Jenže žádný nepřichází. Slunce už vyšlo nad horské hřebeny a jeho ostré paprsky nemilosrdně odhalují tu hrůzu uvnitř domku. Aurelia pochopí, že jejich „operace“ matku nevzkřísila, ale zabila. Ve zbytcích náhlé racionality se rozhodne zahladit stopy.
Sebere zakrvácené kusy orgánů rozházené po zemi a vhodí je do igelitového pytle. Pak, v podroušeném stavu mezi pláčem a modlitbou, vyjde ven a táhne pytel k nedalekému zavlažovacímu kanálu. V chladné ranní mlze není vidět dál než na pár metrů. Aurelia vysype obsah pytle do zurčící vody – zbytky střev a jedna oční bulva odplouvají po proudu. Doufá, že tím odplave i vina.
Té noci a jitra si v osadě nikdo ničeho nevšiml. V horách se občas ozývají podivné zvuky – výstřely lovců, šamanské bubny o svatojánské noci, ozvěny pláče, které mohou patřit lidským duším nebo jen liškám v lese. Lidé si hledí svého. Přesto něco přitáhne pozornost vesničanů už během sobotního dopoledne.
Percy, s tváří strhanou a oblečený ve špinavých kalhotách od krve, se potácí po cestě k místnímu kostelíku. Mumlá, že matka zemřela při modlitbě, a hledá faráře či pastora, aby jí udělali pohřeb. Vesničané zbystří: co se mohlo stát? Ještě včera večer přece Teodora vypadala v pořádku.
Netrvá dlouho a k domku Quispeových vyráží hlídka policie z nejbližší stanice ve Vinchos. Strážníci po vstupu na místo činu oněmí. Pohled na zmasakrované tělo stařenky na posteli a krvavou spoušť kolem je víc než zarážející – je to děsivé svědectví rituální vraždy. „Chyběly jí oči i některé vnitřnosti,“ líčí později novinářům otřesený vyšetřovatel Julio Torreblanca.
Zkušení kriminalisté v Ayacuchu viděli ledacos, ale tady na místě tuhne krev i jim. Ještě ten den policie zatýká všechny tři Teodořiny dospělé děti. Zpráva se rychle šíří regionem a brzy zaplní i titulky celostátních deníků: „Tři sourozenci z Peru brutálně zavraždili vlastní matku během satanistického rituálu“.
Aurelia, Percy i Marcelina jsou přepraveni k výslechu na venkovskou policejní stanici. Jsou překvapivě klidní a spolupracující – na tvářích smířené výrazy, jako by si neuvědomovali dosah svého činu, nebo už přijali svůj osud. Okamžitě se do detailů přiznávají a barvitě líčí, co matce provedli.
Hovoří o nutnosti očisty a o oběti pro vyšší dobro. Aurelia zapáleně vysvětluje, že chtěla matku uzdravit od neduhů – prý to byl „zvláštní léčebný rituál“, který se vymkl kontrole. Nad její chladnokrevností mrazí i otrlé policisty. Nejmladší ze sourozenců, Aurelia, dokonce na stanici vykřikuje cosi o pekelných mocnostech.
Její hlas zní, jako by ještě byla v transu: „Pán temnoty mě pověřil, král démonů je mezi námi, je nás více a každým dnem se rozrůstáme!“ křičí nepříčetně a vzápětí se z jejího hrdla dere šklebivý smích. Okolostojícím policistům přejede mráz po zádech – tolik zla a šílenství v jedné události nepamatují.
Vyšetřování otřesného činu trvá několik dní. Forenzní experti pročesávají dům i okolí. V nedaleké strouze nalézají pohřešované orgány – zakrvácené vnitřnosti a jedno oko plavaly v mělké vodě. Vše se zdokumentuje pro pitvu a trestní spis.
Soudní lékař později potvrdí, že příčinou smrti byly hrubé zásahy do těla a vykrvácení, tedy jednoznačně vražda. A co motiv? To je ta nejbizarnější část celé záhady. Podle výpovědi všech tří sourozenců je k činu navedl „hlas z nebes“, který prý promlouval zejména k Aurelii. Tato drobná žena s planoucíma očima se jeví být vůdčí postavou celého tragického příběhu.
Aurelia Quispeová. Matka tří vlastních dětí, hluboce věřící křesťanka – a nyní vražedkyně své mámy. Kdo je tato žena? Jak se z oddané dcery a modlící se venkovanky stala aktérkou „ďábelského plánu“, jak případ nazvala média? Odpovědi hledají nejen novináři, ale i psychiatři, které úřady přizvaly k posouzení příčetnosti pachatelů.
Obraz Aureliiny psychiky se začíná rýsovat z útržků příběhů od známých a přátel. Jedna z Aureliiných dětských přítelkyň prozradila místnímu reportérovi, že Aurelia už od puberty hovořila o knihách černé, rudé a bílé magie. Už jako dospívající ji tedy fascinovalo vše tajemné a mystické – Bible ji zřejmě uchvátila stejně jako okultní literatura.
Jindy zamlklá dívka se prý dokázala hodiny bavit o nadpřirozených jevech, démonech a andělích. V komunitě silně katolické vesnice ale nenašla pochopení. Možná už tehdy se cítila nepochopená a trochu odstrčená – vrstevníci na ni hleděli jako na podivínku, která se raději noří do snů a vizí než do prosté reality pasení ovcí.
Když se Aurelia stala mladou ženou, přivedla ji její touha po spiritualitě až k evangelikálnímu hnutí. Tradiční katolické mše jí nestačily – byly příliš svázané, příliš vzdálené jejímu vnitřnímu světu plnému vidin. V Pentecostés Andino našla, co hledala: živelnou víru, která přijímala zázraky a uzdravování jako reálnou součást života.
Modlitby provázené pláčem, extází, mluvením v jazycích; proroctví a exorcismy – to vše ji okouzlilo. Pentekostální kazatelé v horách často vystupují i jako léčitelé duší a těl. Aurelia jim naslouchala s očima rozšířenýma a srdcem planoucím. Konečně patřila někam, kde její zanícení nebylo divné, ale naopak vítané.
Její bratr Percy a sestra Marcelina se k tomuto hnutí přidali spíše z tradice a zvědavosti. Percy byl rozvedený a vrátil se domů pomáhat stárnoucí matce s hospodářstvím. Marcelina, ač vdaná a žijící v sousedství, navštěvovala různé církevní akce – někdy katolické, jindy evangelické – v touze najít útěchu pro vlastní trápení (mluvilo se o tom, že přišla o dítě, jiné zdroje naznačovaly deprese).
Pentecostés Andino je do svých řad přijala všechny. Jejich společenství bylo malé, uzavřené, možná i poněkud izolované od zbytku vesnice. Bývalý katolický farář z Vinchos o té skupince později prohlásil, že „to nebyla opravdová církev, ale taková rodinná sekta“. Těžko říct. Jisté je, že v této náboženské bublině sílila Aureliina posedlost bojem s temnotou.
Co se odehrávalo v Aureliině mysli v dnech před vraždou? Zdá se, že kombinace silné víry, lásky k matce a snad i latentní duševní poruchy vytvořila výbušnou směs. Aurelia pevně uvěřila, že její nemocnou matku lze zachránit jen provedením rituálu. Možná se inspirovala příběhy z Písma svatého o vzkříšení Lazara, nebo starými pověrami o obětování černé ovce za uzdravení hospodáře.
V její hlavě se pospojovaly biblické obrazy s halucinacemi a strachem ze ztráty milované matky. Je paradoxní, že praktiky místních sekt většinou zahrnují modlitby za zdraví blízkých – a přesně takovou modlitbou mělo vše začít i tady. Nikdo – ani Aurelia sama – zřejmě neplánoval vraždu pro vraždu. V jejich pokřiveném uvažování šlo o akt milosrdenství, o krajní vymítací léčbu, po níž měla přijít spása.
„Modlila jsem se a vzpomněla jsem si, že mi Bůh dal schopnost léčit, uzdravovat, operovat. A tak jsem jí vsunula ruku dovnitř a začala vytahovat vnitřnosti, ale máma už byla mrtvá,“ vypověděla Aurelia při výslechu suše a bez emocí. Její slova jako by zcela míjela hrůzu toho popisu.
Zmohla se pouze na vysvětlení, že matka byla posedlá a jinak to nešlo. Obhajoba Aurelii později u soudu líčila jako psychicky nemocnou, aby se vyhnula doživotnímu trestu – advokát tvrdil, že žena trpí bludy a silnými náboženskými halucinacemi.
Posudky znalců skutečně zkoumaly, nakolik si pachatelé uvědomovali realitu. Z dostupných svědectví je patrné, že všichni tři sourozenci upřímně věřili ve správnost svého činu v danou chvíli. Po probuzení z transu však nastal šok a pocity viny. Ty se nejvýrazněji projevily u Aurelie.
Výslechy, vazba a nekonečné hodiny v betonové cele. Aurelia se po zatčení proměnila z fanatické kazatelky v apatickou, zlomenou ženu. Od počátku vazby vykazovala známky hluboké deprese. Odmítala jíst, nemluvila. Strážné prosila jen o studenou vodu – snad v pomatené snaze smýt vinu, snad kvůli horečnatému deliriu, jež se v ní rozvíjelo.
Její bratr Percy na tom nebyl o moc lépe: také on upadal za mřížemi do těžkých depresí, zřejmě kombinace výčitek svědomí a doznívajícího fanatismu ho uvrhla do duševní temnoty. Marcelinu soud umístil do domácího ošetření – jako jediná z trojice nebyla ve vazbě, čekala na proces pod dohledem psychiatrů. Vyšetřovatelé usoudili, že tato nejstarší sestra se spíše stala obětí manipulace a přihlížejícím článkem hrůzného činu než jeho aktivním vykonavatelem.
Deset dní po vraždě – v pondělí 23. července 2018 časně ráno – panovalo ve věznici Yanamilla v Ayacuchu nezvyklé ticho. Dozorci otevřeli celu číslo 17 a našli Aurelii ležet na kamenné podlaze. Byla mrtvá. Její vyhublé tělo bylo strnulé, oči doširoka otevřené.
Zemřela na infarkt a plicní selhání, dehydratovaná, vyhladovělá a úplně psychicky zhroucená. Jako by se v ní zastavilo nejen srdce, ale i veškerá víra. V její dlani našli zmuchlaný kousek papíru – úryvek z Bible, snad vytržený z vězeňské knihy. Slova žalmu na něm psaná však byla rozmazaná a nečitelná, prosáklá slzami, které na papír dopadaly během posledních hodin Aureliina života.
Teodora Quispe Ccayllahuaová měla v Andabambě prostý hrob. Ještě téhož léta ji příbuzní pohřbili v jednoduché dřevěné rakvi na svahu kopce za vsí, s výhledem na kamennou zvonici místního kostela. Na pohřbu se sešlo jen pár sousedů. Vesnice byla stále v šoku – jak mohly vlastní děti něco takového udělat?
Zdroje:
https://epochaplus.cz/satanismus-v-peru-deti-zmasakrovaly-vlastni-matku/
https://noticiaspiura30.pe/ayacucho-aparece-muerta-en-su-celda-mujer-que-asesino-a-su-madre-en-un-ritual/
https://www.facebook.com/diariolavozdeayacucho/posts/se-la-llev%C3%B3-el-diablo-hija-que-asesin%C3%B3-a-su-madre-habr%C3%ADa-pactado-con-satan%C3%A1spor-/1917386634949027/
https://rpp.pe/lima/policiales/ayacucho-mujer-que-asesino-a-su-madre-en-ritual-aparecio-muerta-en-su-celda-noticia-1138590
https://diariolaopinion.com.ar/policiales/destriparon-a-la-madre-en-ritual-satanico.htm
