Spal s Marilyn a proslavil Marlona Branda. Režisér Elia Kazan udal osm kolegů, aby mohl dál točit

Na vrcholu slávy však v dubnu 1952 vyslovil před kongresovým výborem osm jmen. Přišel kvůli nim o nejbližšího přítele Arthura Millera a nálepka udavače mu zůstala až do smrti.

Elia Kazan natočil Tramvaj do stanice Touha, V přístavu i Na východ od ráje a herci pod jeho vedením získali devět Oscarů. Dustin Hoffman pochyboval, že by se bez jeho vlivu on, De Niro nebo Pacino vůbec stali herci. Jedno rozhodnutí z roku 1952 ale zastínilo všechno, co kdy natočil.

Bylo 21. března 1999 a před divadlem v Los Angeles, kde se předávaly Oscary, postávaly stovky demonstrantů s transparenty, které Kazana nazývaly zrádcem. Na druhé straně ulice pochodovala hrstka jeho příznivců a mezi oběma tábory došlo i na potyčky. Nervozita se přenesla i do sálu. Komik Chris Rock odbočil od připraveného textu a prohlásil, že by měli De Nira držet od Kazana dál, protože prý nesnáší krysy. Nikdo se nezasmál.

O dvě hodiny později přivedla starého pána na pódium jeho třetí manželka a Robert De Niro s Martinem Scorsesem mu předali sošku. Kamery zachytily, jak hned vstal Warren Beatty a za ním Meryl Streep, zatímco Nick Nolte a Ed Harris zůstali sedět se založenýma rukama. Steven Spielberg tleskal, ale nevstal. Kazan objal oba předávající a řekl jen: „Myslím, že teď můžu prostě nenápadně zmizet.“ Ten chlad v sále nepatřil jeho filmům. Patřil jednomu čtvrtku v dubnu 1952.

Narodil se 7. září 1909 v Istanbulu jako Elias Kazantzoglou do rodiny anatolských Řeků. Do Ameriky je přivedl strýc, který podle rodinné legendy naložil celé rodinné jmění na osla, cestou o všechno přišel a v Istanbulu pak zametal v obchodě s koberci. Nakonec se nějakým zázrakem dostal až do New Yorku a postupně převezl celou rodinu. Čtyřletý Elia připlul s matkou v roce 1913. Otec prodával koberce na Páté avenue, nikdy nepřečetl knihu a počítal s tím, že obchod jednou převezme syn.

Ten měl ale jiné plány. Na prestižní univerzitě si na studium vydělával mytím nádobí a obsluhou u stolů a na večírcích bohatých spolužáků dělal barmana, ačkoli mezi sebe ho nikdy nepřijali. Tam dostal přezdívku Gadg, podle anglického gadget, tedy šikovná věcička, protože byl malý, kompaktní a hodilo se ho mít po ruce. Tak mu pak říkali Brando, Dean i Marilyn. Od otce si přitom odnesl to, čemu sám říkal anatolský úsměv. Vlídný a úslužný úsměv lidí, kteří po staletí přežívali jako menšina pod cizí mocí a za kterým se schovávala úzkost i vztek.

V roce 1932 se oženil se spolužačkou Molly z vážené americké rodiny a přidal se k newyorskému levicovému divadelnímu souboru, který považoval za svou první skutečnou rodinu. Jako mnoho mladých umělců v době velké hospodářské krize vstoupil v roce 1934 i do komunistické strany. Dlouho tam nevydržel. Když po něm soudruzi chtěli, aby pomohl převzít vedení divadla, odmítl. Strana ho za to postavila před vlastní soud, všichni hlasovali proti němu a žádali, aby se veřejně pokořil. Ten večer přišel domů a řekl Molly, že končí. Ponížení si ale nesl dál a o šestnáct let později ho vytáhl jako jeden z důvodů, proč promluvil.

Ve čtyřicátých letech se z Kazana stal nejžádanější režisér Broadwaye a dostal i prvního Oscara. Když obsazoval Tramvaj do stanice Touha, vzpomněl si na mladíka, který neměl ani stálou adresu a každou noc spal jinde. Jmenoval se Marlon Brando. Kazan mu dal dvacet dolarů na autobus a poslal ho na konkurz k autorovi hry Tennessee Williamsovi. Brando nedorazil a Kazan už sháněl náhradu.

Mladík totiž peníze utratil, podle jedné verze za jídlo, podle jiné za večírek, a vydal se stopem. Po třech dnech našel Williamse s přáteli sedět potmě, protože vyhořely pojistky a ucpal se záchod. Brando nejdřív opravil elektřinu i odpad a teprve pak četl roli. Williams Kazanovi volal hlasem na pokraji hysterie. Hra se na Broadwayi hrála přes 850krát a z Branda se stala hvězda.

Hned potom Kazan uvedl Smrt obchodního cestujícího od Arthura Millera. S Millerem si byli tak blízcí, že o sobě mluvili jako o bratrech.

V roce 1951 vyrazili oba přátelé do Hollywoodu prodat Millerův scénář. Kazan si přitom zašel na natáčení jedné komedie za mladou herečkou, kterou kdysi letmo potkal. Marilyn Monroe tam hrála malou roli a byla zdrcená smrtí svého agenta a milence. Kazan byl o sedmnáct let starší a ženatý, přesto spolu měli poměr, který trval skoro rok.

Na jednání s obávaným šéfem studia ji vzali s sebou a Marilyn se vydávala za Kazanovu sekretářku. Šéf studia ji nepoznal. Kazan ji tehdy seznámil i s Millerem, kterého okouzlila stejně a který si ji o pár let později vzal. Manželka Molly se o poměru dozvěděla a Kazan jí v dopise napsal, že Marilyn byla „jako všechny Chaplinovy hrdinky v jedné osobě“. Zároveň jí pohrozil, že když se s ním rozvede, ožení se znovu a bude mít další děti.

Na začátku roku 1952 dostal Kazan předvolání před Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, který už pět let hledal komunisty v Hollywoodu. Kdo odmítl spolupracovat, skončil na černé listině a nesehnal práci. Při prvním slyšení v lednu Kazan přiznal, že byl ve straně, jména ostatních ale odmítl prozradit. Pak mu šéf studia vzkázal, že střední cesta neexistuje. Kazan pochopil, že ač je zrovna nominovaný na Oscara, žádné studio mu práci nedá.

Jednoho deštivého jarního rána k němu Miller přijel do Connecticutu a přítel mu na dlouhé procházce lesem vysvětlil, co se chystá udělat. Komunisty prý roky nenávidí a kvůli nim kariéru zahodit nehodlá. Podle Kazana ho Miller objal a řekl, že ví, že má srdce na správném místě. Do deníku si ale zapsal, že „by obětoval i mě“, a zamlčel, že sám kdysi chodil na komunistické schůzky.

U auta ho ještě Molly zpražila otázkou, jestli vůbec rozumí své zemi. Miller jí odpověděl, že jede do Salemu studovat staré čarodějnické procesy. O týden později uslyšel v autorádiu, co Kazan udělal. Z poznámek ze Salemu pak napsal hru Čarodějky ze Salemu o muži, který raději zemře, než by udal druhé.

Ve čtvrtek 10. dubna 1952 předstoupil Kazan před výbor znovu a jmenoval osm bývalých kolegů z divadla, kteří s ním byli ve straně. Mezi nimi i svého kamaráda dramatika Clifforda Odetse, se kterým se předem domluvili, že se jmenují navzájem. Jedno z těch jmen patřilo mrtvému. Herec, v jehož šatně se kdysi scházeli, zemřel o čtyři měsíce dřív v Londýně na infarkt. Doma už kvůli černé listině hrát nemohl, a tak hledal práci v Anglii. U herečky Phoebe Brand Kazan ochotně dodal, že ji do strany přivedl on sám.

O dva dny později otevřeli čtenáři The New York Times celostránkový inzerát, v němž Kazan komunismus označil za „nebezpečné a cizí spiknutí“ a vyzval ostatní, aby promluvili jako on. Text za něj z velké části napsala Molly. Právě to mu mnozí nedokázali odpustit. Jména vyslovovalo víc lidí, ale Kazan se nejen nestyděl, on k tomu vyzýval i ostatní. Přátelé se pak na ulici otáčeli jinam a Miller s ním přestal mluvit. Kazan přitom nikdy nezaváhal zda se rozhodl správně. Desítky let poté to shrnul větou: „Raději ublížím jim trochu než sobě hodně.“

Krátce po výpovědi se Kazan pustil do filmu V přístavu o dělníkovi, který se postaví mafii a svědčí proti bývalým kumpánům. Hlavní roli měl hrát Frank Sinatra, který byl přesvědčený, že ji má zpečetěnou podáním ruky. Kazan ale chtěl Branda. Ten s udavačem točit nechtěl a roli několikrát odmítl. Kazan mu nakonec zalhal, že o ni stojí mladý Paul Newman, a Brando podepsal. Točilo se v mrazivé zimě přímo v přístavu a Kazan si raději najal ozbrojeného bodyguarda.

Producent šetřil, kde mohl. Slavná scéna v taxíku vznikla v otlučené karoserii se žaluziemi na zadním okně, aby nebylo vidět, že se auto nehýbe. Brando měl ve smlouvě, že každý den odchází ve čtyři za psychoanalytikem, a kolega pak své záběry dotáčel jen proti náhradníkovi. Když Kazan Brandovi ukázal hotový film, herec byl svým výkonem tak zdeptaný, že odešel z promítací místnosti. Snímek přitom získal osm Oscarů a Brando svého prvního v kariéře. V pamětech pak napsal, že Kazan film natočil hlavně proto, aby ospravedlnil práskání na přátele. Kazan sám přiznal, že se s hrdinou, kterého okolí za svědectví bojkotuje, ztotožňoval. Ještě v roce 1982 ho Orson Welles v Paříži veřejně nazval zrádcem. Když sál zatleskal, dodal, že je to ale velmi dobrý režisér.

Pro Na východ od ráje objevil neznámého Jamese Deana, který s ním do Los Angeles letěl poprvé v životě letadlem a oblečení si nesl v papírovém pytli. Kazan se nastěhoval do šatny vedle něj, aby mu neutekl. Schválně přiživoval nevraživost mezi Deanem a starším hercem, který hrál jeho přísného otce. Před scénou, kde otec nutí syna číst Bibli, Deanovi pošeptal, ať mezi verši potichu sprostě nadává. Kolega zuřil a na plátně to bylo vidět. Kazan sám přiznal, že příběh otce, který nedokáže milovat syna, byl vlastně příběhem jeho a jeho otce. Byl to jediný film, který Dean viděl celý. O rok později zemřel při autonehodě, bylo mu čtyřiadvacet.

Věrnost nebyla Kazanovou silnou stránkou. Poměrů měl mnoho a v pamětech o nich psal stejně otevřeně jako o filmech. Kritici mu vyčítali, že léta zneužíval svou moc nad mladými herečkami. V roce 2017 ho britská herečka Carol Drinkwater obvinila, že se ji v roce 1975 při jednání o roli pokusil znásilnit. Kazan už se k tomu ale už vyjádřit nemohl.

Molly náhle zemřela v prosinci 1963 na krvácení do mozku, tři týdny po atentátu na Kennedyho. Na pohřbu stálo přes čtyři sta lidí a mezi nimi i Arthur Miller. Kazan už tou dobou léta žil s milenkou Barbarou Loden, o třiadvacet let mladší dívkou z chudého venkova, která v šestnácti utekla do New Yorku a tančila ve sboru nočního klubu.

O pár týdnů později se stalo, co by dřív nikdo nečekal. Kazan s Millerem znovu pracovali spolu, na Millerově nové hře o muži a jeho ženě, krásné a zoufalé zpěvačce. Nikdo nepochyboval, že je to Marilyn Monroe, která zemřela o rok a půl dřív. Kazan roli svěřil Barbaře, protože podle něj prožily s Marilyn téměř stejné dětství. Barbara za ni dostala nejvyšší divadelní cenu Tony. Přátelství s Millerem se ale už nikdy neobnovilo.

Kazan si Barbaru vzal v roce 1967 a o jejich vztahu napsal bestseller Tichá dohoda. Když ho ale zfilmoval s Kirkem Douglasem, roli milenky jí nedal. Dostala ji Faye Dunaway a film propadl. Barbara pak sama napsala, režírovala a natočila film, za který získala cenu kritiků v Benátkách. Kazan ho režírovat odmítl. V roce 1979 souhlasila s rozvodem, ale zjistili jí rakovinu. Zemřela v roce 1980, bylo jí osmačtyřicet.

Jeho posledním filmem byl v roce 1976 Poslední magnát s Robertem De Nirem. Ten kvůli roli shodil skoro dvacet kilo a podle Kazana byl jediný herec, který ho prosil o zkoušky i v neděli, když ostatní hráli tenis. O 23 let později mu De Niro předával Oscara.

Než k tomu došlo, uplynulo hodně let. Kazan vydal 848stránkové paměti, v nichž přiznal nevěry i ješitnost, ale omluvu v nich nenašel nikdo. Americký filmový institut mu cenu za celoživotní dílo odmítl udělit. Když se akademie po letech přemlouvání konečně rozhodla, přišel nečekaný obhájce. Arthur Miller napsal, že na tehdejší dobu se dívá stejně, ale dějiny se přepisovat nemají a Kazanovo dílo si uznání zaslouží. Zato Phoebe Brand, kterou Kazan do strany přivedl a pak jmenoval, novinářům pár dní před ceremonií řekla: „Odpustím hodně, ale Kazanovi asi odpustit nedokážu.“ Kvůli černé listině ji Hollywood odstrčil na desítky let a první filmovou roli dostala až v šestaosmdesáti.

Elia Kazan zemřel 28. září 2003 ve svém bytě na Manhattanu ve věku 94 let. Phoebe Brand ho přežila o devět měsíců.

Zdroje:

https://www.pbs.org/wnet/americanmasters/elia-kazan-about-elia-kazan/642/

https://www.nybooks.com/articles/1988/09/29/odd-man-in/

https://www.nybooks.com/articles/2014/11/06/elia-kazan-voice-rebel/

https://writing.upenn.edu/~afilreis/50s/kazan-protest.html

https://www.irishtimes.com/culture/oscars-with-an-edge-1.165848

https://www.tcm.com/articles/27026/behind-the-camera-on-the-waterfront

https://www.tcm.com/articles/372675/behind-the-camera-east-of-eden

https://www.theguardian.com/books/2017/oct/20/carol-drinkwater-reveals-sex-attack-by-hollywood-director-elia-kazan-the-lost-girl