Článek
Svatopluk Karásek se narodil roku 1942 v protektorátní Praze do rodiny, kde se víra, humor i vzdor předávaly po generace. Tatínek Petr Karásek pracoval jako úředník na ministerstvu, ovšem po únorovém převratu 1948 dopadl tvrdě: nový režim ho kvůli politické „nespolehlivosti“ vyhodil z práce a na čas uvěznil.
Maminka Doubravka, rozená Černíková, pocházela z evangelické rodiny a vedla Svatopluka k upřímné víře v Boha. Zároveň v něm ale pěstovala smysl pro šaškovství – nakažlivý smích a recesi, s nimiž se lze postavit i těžkostem života. Malý Sváťa tak odmala poznává, co je bezpráví, ale také, jak si uchovat vnitřní svobodu navzdory vnějším okovům.
Koncem 50. let je z něj hubený dlouhovlasý kluk, kterému učarovala beatnická literatura a rock’n’roll. Rodiče možná trochu trnou, co z něj bude – ve škole to totiž žádná sláva není. Mladý Karásek raději hltá Ginsberga a Kerouaca než učebnice. Z gymnázia nicméně zamíří na zahradnické učiliště v Děčíně, kde se má naučit pěstovat růže a jabloně.
Místo růží ale brzy zasévá rebelii – je dvakrát vyloučen a nakonec přestupuje na vinařskou školu do Mělníka. Tam se však odehraje setkání, které mu změní život. První den v nové škole si všimne o dva roky staršího studenta s divokými vlasy a kufrem plným knih.
„Kam jdeš, do vinařský?“ osloví ho. Je to Vratislav Brabenec, budoucí saxofonista Plastiků. Slovo dá slovo a třetí ročník uteče k pivu s maturantem do hospody U Šrachtů. K jejich překvapení totiž oba nesou v tašce Bibli – nevšední výbava pro dva mladé milovníky bigbítu. Místo vyučování tak sedí nad pivem a probírají evangelia i beatnické básně. Tohle náhodné setkání je začátkem celoživotního přátelství.
Po maturitě v roce 1961 čeká Karáska povinná vojna a pak tvrdá práce v kladenských dolech. Komunistický režim mladíka s kádrovou škraloupem (syn bývalého politického vězně) ke studiu teologie nechtěl pustit. Svatopluk tedy dva roky fáral a potil krev v podzemí, než dostal druhou šanci.
Profesor Josef L. Hromádka, vlivný teolog, se za něj zaručil – a mladík Karásek konečně nastupuje roku 1964 na vytouženou Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Je roztěkaný, nekonvenční, ale vnitřně pevný. Studium dokončí v osudovém roce 1968, právě když se země nadechuje svobodou. Pražské jaro přináší církvím krátké uvolnění – a pro Karáska životní šanci.
Ve svých pětadvaceti letech se stává vikářem neboli jáhnem Českobratrské církve evangelické. Dostává na starost venkovskou faru ve Hvozdnici kousek za Prahou. Po osm let tam nebyl farář a zbyli jen dva babička a jeden děda ve studených lavicích kostela.
Ambiciózní absolvent teologie tu může napáchat pramalou škodu – říkali si asi církevní tajemníci, když ho tam posílali. Jenže Karásek má „nové metody“: mluví k lidem srozumitelně, osobně navštěvuje rodiny, opravuje sborový dům, organizuje besedy. Jeho kázání nejsou nudné učené traktáty – jsou ze života.
A lidé naslouchají. Za pár měsíců je plný kostel. Vesnice ožila, ze dvou farníků je rázem celá obec – děti, mládež, rodiče, všichni zvědaví na toho dlouhovlasého „faráře s kytarou“.
Idyla však netrvá dlouho. Po invazi vojsk a nástupu normalizace se režim vrací k osvědčené kontrole církví. Do Hvozdnice přichází nový krajský církevní tajemník a mladému duchovnímu oznamuje, že musí pryč. Karásek odmítá – cítí odpovědnost za rozjitřené společenství věřících, které tam probudil.
Půl roku slouží „na černo“: zůstává ve Hvozdnici i bez souhlasu nadřízených, kázat sice nesmí, ale jeho kázání za něj vždycky někdo z místních přečte. Vytrvá vzdorovitě až do chvíle, kdy církevní vedení raději dosadí jiného bohoslovce.
V roce 1970 tak Svatopluk s těžkým srdcem balí kufry a stěhuje se s manželkou na druhý konec republiky – do zapadlé farnosti Nové Město pod Smrkem na Frýdlantsku.
Severní Čechy, drsné kraje po sudetských Němcích, mu přichystají nové výzvy. Karásek tu začne skutečně psát písničky. Ve volných chvílích si do sešitu zapisuje jednoduché texty inspirované Biblí, blues a folkem, které mu zní v hlavě. Vznikají první skladby: Vy silní ve víře, Boj na nebi, Svatba v Káni Galilejské a další.
A co nestihl ve Hvozdnici, dokoná pod Smrkem: na jeho kázání sem do kostelíka začnou proudit zástupy mládeže z celého kraje. Vlasy, džíny, kytary v ruce – tihle kluci a holky hledají smysl života, protestují proti režimu tím, že prostě jsou jiní. A Karáskovy otevřené, radostné promluvy je oslovují.
Jenže opět – kde se objeví svobodný prostor, tam přispěchá státní dozor. Církevní tajemník v Novém Městě si mladého faráře okamžitě všimne. A to se v kraji ještě traduje, jak mu nabízel směšné odměny: pokud prý nebude „blbnout“ a pracovat jen tak akorát, dostane přidáno 60 Kčs ke svému mizernému platu.
Karásek se mu vysmál: za mlčení ho neumlčí. Konflikt byl nevyhnutelný a na konci roku 1971 (podle jiných zdrojů 1973) přichází trest nejvyšší: odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Bez tohoto komunistického štemple nesmí kněz ani pokřtít dítě, jinak mu hrozí vězení.
Najednou je bez práce, bez poslání. Tři křížky na krku – tak se říkalo farářům odstaveným režimem. Karásek je zdrcený, ale nevzdává se. Má rodinu, o kterou se musí postarat. S manželkou Stáňou (rozenou Žaludovou) se vzali v roce 1968 ještě během studií.
Stáňa mu byla oporou v dobrém i zlém. Hned na začátku manželství je potkala krutá zkouška – narodila se jim předčasná dvojčata, chlapečci, kteří záhy zemřeli. Tragická shoda okolností – v přívěsu sanitky zrovna nefungovalo topení a ta dvě drobná tělíčka v lednovém mrazu cestou do inkubátoru podchlazením vyhasla.
Mladí manželé se z toho šoku vzpamatovávali dlouho. I proto snad Sváťa tak lpěl na své víře, která ho učila přijímat i nevysvětlitelné rány osudu. Bůh prý dal, Bůh vzal… a přesto je třeba jít dál. V dalších letech je naštěstí čekala radost: narodila se dcera Adéla (1970), syn Šimon (1974) a nejmladší Kristýna (1978).
Teď v polovině sedmdesátých let jsou všechny tři děti malé a Karásek jako živitel rodiny schází z kazatelny na úplné dno. Bere jakoukoli práci – chtěl by dělat třeba krmiče prasat v JZD, ale i odtud ho brzy vyhodí. Nepohodlného člověka se bojí zaměstnat každý.
A pak přichází spása z nečekané strany. Hrad Houska – opuštěný, polorozpadlý zámek uprostřed hlubokých lesů na Kokořínsku. Tamní kastelán náhle končí a shání se náhrada. Karásek nelení: přihlásí se a je přijat. Možná si režimní úředníci pomysleli, že je to ideální způsob, jak odříznout toho kazatele od lidí: zavřít ho do vlhké zříceniny, daleko od civilizace.
Hrad je navíc nepřístupný veřejnosti – od 50. let slouží jako depozitář Státní knihovny, není tu elektřina ani topení. Předchozí správci tu všichni onemocněli revmatismem z vlhka. To nevadí – Svatopluk Karásek se té výzvy nezalekne. „Byl tam mokrej byt, ze stěn stékala voda po pískovci. Asi si estébáci řekli, že tam budu sám uprostřed lesů,“ vzpomínal s úšklebkem.
Na Housce prožije s rodinou několik překvapivě krásných let. V chátrajících síních znovu zní hudba a smích. Karásek tu skládá jedny ze svých nejdelších písní – prý mívaly i dvanáct slok. Nechává se inspirovat tajuplnou atmosférou místa, jehož kapli dle pověsti hlídá samotný kníže pekel.
Výjevům z Apokalypsy na oprýskaných stěnách zpívá o naději, která je silnější než Zlo. „Nesměl jsem kázat, tak jsem hrál dlouhé písničky,“ říkával. Hraje je každému, kdo přijde – návštěvám z okolí, havířům z dolek, co zavítají na pivo. Lidé si jeho písně nahrávají na magnetofon a kazety kolují po celém Československu. Tak se jeho texty o víře dostávají i k těm, kdo by do kostela nikdy nepáchli.
Z osamění na Housce se brzy stává živé podhoubí undergroundu. Karásek nabízí prostory hradu k dispozici zakázané kapele Plastic People, ať tu zkouší a nahrává, co potřebuje.
O víkendech se na Housce scházejí mágové českého undergroundu: Vratislav Brabenec s Plastiky, „Magor“ Jirous, kytarista Karel „Charlie“ Soukup, písničkáři Londýn (Zdeněk Vokatý) a Jan Pavelka, občas dorazí i dramatik Václav Havel či herec Pavel Landovský – zkrátka pestrá směs hudebníků, výtvarníků i intelektuálů, které spojuje touha žít svobodně.
Karásek s rodinou je hostí přímo na hradě, v bývalé hájovně opodál se mezitím utáboří další parta. Přes den společně opravují hradní nástěnné malby, večer hrají a zpívají u ohně. Na Housce vznikne i první deska Plastic People, nahraná načerno v zámeckých komnatách. Čas od času to působí, jako by uprostřed nesvobody přece jen bylo možné žít svobodně.
Jedno léto přijede za Karáskem jeho kamarád Charlie Soukup s vojenským džípem. Nahází na korbu kytary a aparaturu, naloží pár muzikantů a vyrazí společně brázdit okolní vesnice. Zastaví u rybníka nebo na návsi a spustí koncert pro místní – jen tak, bez povolení. Lidé zírají s otevřenou pusou, co se to děje.
Kde se v komunismu vzali tihle svobodní potulní trubadúři? Karásek s přáteli se smějí a volají na ně: „Nebojte se! Už není padesátý léta, nikdo vás za tohle nezavře. Žijte svobodně uprostřed nesvobody!“ A ti starší sedláci jen kroutí hlavami, zatímco mládež nadšeně tleská.
Mladým lidem jsme ukazovali, že se nemusejí krčit, popisoval později Svatopluk. Tyhle výjezdy byly provokativní a krásné. Policie sice o všem věděla, ale kupodivu nechávala bláznivého kastelána i jeho vlasaté kumpány zatím být.
Dvakrát do roka se dokonce podaří uspořádat tajný velký koncert – vždy na jiném místě a s jinými hosty. Okolnostmi stvořený kazatel undergroundu tak kolem sebe šíří radostnou zvěst nejen v kostele, ale i na rockové scéně.
Jeho optimismus a víra v dobro v lidech jsou nakažlivé a v ostrém kontrastu s apokalyptickými vizemi jiných protirežimních umělců té doby.
Idyla na Housce trvá jen do onoho osudného roku 1976, kdy režim definitivně ztrácí trpělivost. Proces s podzemními hudebníky už jsme viděli: Karásek po něm vychází z vězení jako nezaměstnatelný mukl a oficiálně zakázaný umělec. Podepsal Chartu, a to mu v očích StB zpečetilo osud.
Akce Asanace – tak se jmenuje tajný program komunistické rozvědky, který má jednou provždy „očistit“ zemi od disidentů. Svatopluk Karásek patří mezi nejznámější a nejaktivnější z nich, a tak si ho vezmou na mušku. Začnou pozvolna: estébáci ho občas vytáhnou z postele uprostřed noci a odvezou za Prahu, kde ho vysadí v lese.
Jindy mu pohrozí: „Mysli na svoje děti. Západní život se ti líbí, viď? Tak proč tam nejdeš?“ Takové návrhy zpočátku odmítá. Vydržet doma, i kdyby všechno – to je přece princip odboje. Jenže tlak sílí. Doma tři malé děti, stále častěji vyděšená žena. Na podzim 1979 Karáskovi dochází síly.
Povolí a kývne na nabídku k vystěhování. „Člověk není pořád vítěz,“ řekne později kajícně. Ví, že kamarád Magor Jirous mu nikdy neodpustí, že odešel. Jirous zuřil, nadával jako špaček, vzpomínal Karásek. Ale Svatopluk necouvne: musí ochránit rodinu. Není zbabělec, který utekl první raně – vydržel toho dost. Teď však přišel čas odejít.
V lednu 1980 sedí manželé Karáskovi se svými třemi dětmi ve vlaku do Vídně. Dvanáct let jejich společného života sbalených v několika kufrech. Vedle nich cestuje také přítel Zdeněk „Londýn“ Vokatý, věrný souputník od housovských ohňů, kterému režim taktéž vyrazil poslední zuby.
Za oknem ubíhají zasněžené české vesnice. Co je čeká tam za hranicí? Nikdo neví. Rakousko je přivítá vlídně – stráví pár týdnů v utečeneckém táboře, než se najde trvalejší řešení. A pak přichází nabídka, která je jako pohlazení osudu: dělat faráře ve Švýcarsku.
V zemi, kde nikdy nebyl, kde nikoho nezná, najednou chtějí jeho služby – evangelického pastora z Československa. „Po půl roce jazykových kurzů jsem začal kázat v Bonstettenu u Curychu. Přijali nás skvěle, žili jsme sborem a byla to hezká léta, oni byli nadšení, že nás mají,“ líčil s dojetím nový exulant.
Ve Švýcarsku se Karáskovi zprvu chtělo plakat štěstím: může zase svobodně vykonávat své poslání. Káže od srdce a místní si ho oblíbí. Z rozpadlého domu na Housce se rodina stěhuje do útulné fary ve vesnici Bonstetten. Děti chodí do školy, učí se německy a Švýcaři jim nosí čokoládu na uvítanou.
Nadšení z nového domova však kalí stesk po vlasti. Svatopluk v cizině necítí zášť vůči těm, kdo zůstali – naopak, srdcem je pořád tam. Zapojí se do exilových setkávání českých a slovenských křesťanů, káže v českém sboru v Curychu a přispívá do vysílání Rádia Svobodná Evropa, odkud svým typickým projevem oslovuje krajany za železnou oponou.
V písních i projevech nadále bojuje za pravdu a připomíná jména nespravedlivě vězněných kamarádů. Po pěti letech služby v Bonstettenu je povýšen – stává se jedním ze čtyř farářů v Curychu-Hönggu, u velkého městského sboru.
Tam ho zastihne přelomový rok 1989. 17. listopadu a zprávy o demonstracích v Praze sleduje u televize s napětím. Když padne totalita, má Karásek slzy na krajíčku. Po letech konečně může domů.
Hned v lednu 1990 balí kytaru a letí do milované Prahy. Na Václaváku zpívá s Karlem Krylem na velkém koncertu pro čerstvě svobodný národ. V Betlémské kapli káže zaplněné lodi, až se stěny otřásají – tentokrát už beze strachu z tajné policie.
Doma, v rodné zemi, je ale po letech cizincem. Manželka Stáňa i děti se do Československa vracet nechtějí. Ve Švýcarsku mezitím budují nový život: Stáňa si otevřela lékařskou praxi a děti studují. Proč to bořit? Svatopluk stojí před těžkým rozhodnutím – rodina, nebo vlast?
Nemůže opustit ani jedno. A tak následujících sedm let pendluje mezi Curychem a Prahou. Jezdí sem a tam vlakem EuroCity – v kupé občas vysvětluje spolucestujícím, že se musí rozdvojit mezi dva domovy.
V Čechách zatím znovu rozjíždí sbory, kde kdysi působil: slouží krátce v Novém Městě pod Smrkem, navštěvuje staré známé, pak zaskakuje v Praze. Někdy má kázání v Curychu v neděli ráno a večer už i v Praze – stíhá všechno, i když na úkor vlastních sil.
Pak ale přichází rána, kterou nečekal. Rok 1996 – telefonát ze Švýcarska: Stáňa dostala mrtvici. Jeho milovaná žena, statečná parťačka z nelehkých let, náhle umírá. Svatopluku se hroutí svět. Vrací se natrvalo do Česka – ovšem sám. Děti zůstávají ve Švýcarsku, kde mají zázemí, zatímco jejich otec se v Praze ocitá v bolestném prázdnu.
A právě tehdy znovu najde smysl v tom, co celý život konal: začne znovu sloužit Bohu a lidem. V říjnu 1997 je s velkou slávou instalován jako farář u Salvátora na Starém Městě. Starobylý evangelický sbor, kdysi založený exulanty z německého Saska, mu připadá jako osudová náhoda – teď on sám je navrátivší exulant, který tu smí zase kázat.
Od církve se teď paradoxně obrací k politice. Není v tom touha po moci – spíš cítí, že veřejná služba je jen jiná forma kazatelství. V roce 2002 kandiduje jako nezávislý do Poslanecké sněmovny za alianci Unie svobody (US-DEU) a lidovců. A uspěje – díky preferenčním hlasům se z outsidera listiny stává poslanec za Prahu. V malém sále na Malé Straně skládá poslanecký slib s rukou na Ústavě.
Díky politice se oženil podruhé s mladou úřednicí Pavlou, která mu v roce 2000 porodila dceru Kláru.
Ač jeho domovská US-DEU byla pravicová strana, hlasoval občas i s levicí, pokud věřil, že je to správné. Všechno posuzoval podle svého svědomí – to se v české politice často nevidí.
Svatopluk Karásek se také otevřeně hlásil k monarchistickým názorům. Tvrdil, že by našemu národu znovuzavedení konstituční monarchie jen prospělo. V lednu 2003 dokonce kráčí v čele průvodu Tříkrálového pochodu za monarchii na Pražský hrad.
Vedle publicisty Petra Placáka volá: „Ať žije monarchie!“ Je to trochu recese, ale i trochu vážně míněná provokace. Ne každému se taková vybočení líbí – většinová společnost jeho nadšení pro krále nesdílí. A tak po čtyřech letech v politice končí. V roce 2006 se US-DEU už do Sněmovny nedostane a s ní vypadává i Karásek.
Do vysoké politiky už se nikdy nevrátí: neúspěšně zkusí kandidovat do Senátu, později se ještě na pár let stane zastupitelem Prahy 1, kam ho voliči vykroužkují jako nezávislého za Stranu zelených. To mu ale bohatě stačí. V hloubi duše zůstává především kazatelem a muzikantem.
V novém tisíciletí tak znovu ožívá hlavně Sváťa písničkář. Vydává několik desek – hned roku 1990 album s příznačným názvem Řekni ďáblovi ne, později například Nebeská kavárna nebo Boží mlýn. Koncertuje s vlastní kapelou Pozdravpámbu, jejíž hospodský rockový zvuk a jadrné texty o víře si najdou překvapivě široké publikum.
Karásek na pódiu působí ve svém živlu: kázat z kazatelny je fajn, ale udělat si kazatelnu z koncertního pódia, to je teprve jízda. A tak nepřestává vystupovat ani v době, kdy by jiní dávno odpočívali. Rok 2010 mu ovšem opět změní život – a málem vezme i hlas. Mrtvice. Z ničeho nic ho zasáhne cévní příhoda, která jej částečně ochrne na pravou stranu těla a zasáhne centrum řeči.
Karásek ztrácí schopnost mluvit, nemůže pořádně chodit. Pro člověka, jehož hlavním nástrojem byl vždy hlas, je to tragédie. Ale kdoví, snad je to jeho nezdolná víra, co ho znovu pozvedne. Svatopluk se s vypětím všech sil učí znovu vyslovovat slova, cvičí a modlí se, aby se mu vrátila řeč. A ona se vrátí.
Ve věku 78 let se v prosinci 2020 život muže, který svým originálním osudem ztělesnil bouře českých dějin druhé poloviny 20. století uzavřel.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatopluk_Kar%C3%A1sek
https://www.memoryofnations.eu/en/karasek-svatopluk-1942
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/svatopluk-karasek-farar-komunismus-hrad-houska-underground/r~16f226e45d0d11e9b6a9ac1f6b220ee8/
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/pavel-klusak-o-svatopluku-karaskovi_2012211819_btk
https://vltava.rozhlas.cz/rici-dablovi-ne-svatopluk-karasek-jeho-zivot-a-pisne-8388881
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/209562210800018/
https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/32/svatopluk-karasek
