Svou oběť uškrtil, znásilnil a dal jí blahopřání k Novému roku. Kolik dalších žen mu padlo za oběť?

Kolem krku měla pevně utaženou černou nylonovou punčochu, kterou ji vrah uškrtil, a mezi chodidly se jí skvěla pohlednice s cynickým nápisem „Happy New Year“. Jako by pachatel zanechal novoroční pozdrav z pekla.

Mary byla navíc brutálně sexuálně zneužita násadou od koštěte a celý byt vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo – zásuvky povytažené, věci rozházené. Přesto na první pohled nic cenného nechybělo. Další bestiální vražda, další mladý život vyhaslý rukou neznámého maniaka. „Bostonský škrtič“ znovu udeřil.

Mary Sullivanová se stala poslední známou obětí obávaného sériového vraha žen, který na přelomu let 1962–1964 terorizoval Boston a okolí. Během těchto dvou let bylo v bostonské oblasti nalezeno celkem třináct zavražděných žen ve věku od pouhých 19 až do 85 let. Většina z nich zemřela podobně jako Mary – byla sexuálně napadena a uškrcena ve vlastním bytě, často vlastními punčochami, šátky či spodním prádlem, které měl vrah drzost uvázat do ozdobné mašle.

Na tělech obětí se našly stopy znásilnění či pokusu o něj. Žádné dveře nebyly vypáčené ani okna rozbitá; po celém městě se šeptalo, že vrah musí své oběti přimět, aby ho samy vpustily dovnitř. Možná se vydával za řemeslníka, opraváře topení či třeba poslíčka – zkrátka někoho, komu ženy bez obav otevřely.

První vraždy ještě proběhly tiše, ale když začaly přibývat, média rozvířila paniku. Už v červenci 1962 varoval titulek deníku Sunday Herald: „Šílený škrtič zabil v Bostonu čtyři ženy!“ Noviny překřtily neznámého pachatele na „šíleného“ či „fantomového škrtiče“, a jak obětí postupně přibývalo, vžil se nakonec přízračný titul „Bostonský škrtič“.

Záhy se z případu stala celonárodní senzace a obyvatelé Bostonu upadli do stavu obležení a strachu. Policie naléhavě radila ženám, aby si dávaly pozor na cizí muže, jenže vrah útočil dál. Ještě koncem roku 1962 si mnoho Bostonanek myslelo, že obětí jsou jen starší dámy žijící samy – první zavražděné totiž byly převážně osamělé ženy ve věku nad 55 let.

Jenže pak byla uškrcena 20letá studentka Sophie Clarková a o pár týdnů poté 23letá Patricia Bissettová; obě mladé, krásné a plné života. Mýtus, že v nebezpečí jsou jen seniorky, se rozplynul. Panika zachvátila bohaté čtvrti i chudší předměstí. Mnohé ženy se bály být doma samy a večer nevyšly ven.

Zámky u dveří se hromadně vyměňovaly za nové a v obchodech mizely domácí závory a slzný plyn, jak se vyděšení obyvatelé snažili zabezpečit. Některé mladé ženy se dokonce raději odstěhovaly z Bostonu k příbuzným. Vraždy totiž pokračovaly nejen ve městě, ale i v okolních obcích v širším okolí Bostonu. V každé domácnosti se probíralo, kdo bude další na řadě a jak zastavit neviditelného zabijáka, který útočí přímo v oběťmi považovaném bezpečí domova.

Policii navíc scházely jasné stopy. Žádné otisky prstů, žádní svědci, žádný podezřelý. Vrah po sobě zanechával jen hrůzu a mrtvá těla. Jediným spojujícím článkem byla jeho zvrácená metoda – škrcení a sexuální napadení – a fakt, že si jej oběti zřejmě samy pustily k tělu. Bostonští kriminalisté marně prohledávali evidenci násilníků a sexuálních delikventů, ale „škrtič“ jako by neměl tvář ani jméno.

Média mezitím každý nález těla detailně rozebírala. Vznikla přezdívka „vraždy hedvábnou punčochou“, protože několik žen bylo uškrceno právě punčochami z hedvábí či nylonu. Žurnalisté Loretta McLaughlinová a Jean Coleová z listu Record American napsaly dokonce sérii článků, kde jako první použily název „Boston Strangler“ – Bostonský škrtič – čímž posílily legendu nepolapitelného fantoma. Celé město žilo ve stínu tohoto přízraku. Důvěra v bezpečí domova byla otřesena a tlak na policii rostl každým dalším dnem hrůzy.

Vyšetřování sériových vražd v 60. letech nemělo zdaleka takové možnosti jako dnes. Profilování zločinců bylo v plenkách, o DNA analýze se nikomu ani nesnilo a koordinace mezi policejními útvary drhla. Zločinec navíc řádil v jurisdikcích několika různých měst (Boston, Cambridge, Salem, Lawrence a další), což komplikovalo sdílení informací.

Ačkoliv se už brzy objevil názor, že pachatel nemusí být jen jeden, veřejnost i většina tisku byla přesvědčená, že všechno je dílem jednoho chorého maniaka. V lednu 1964 – po vraždě Mary Sullivanové – byl kvůli neúspěchům místní policie povolán na pomoc nejvyšší státní zástupce státu Massachusetts Edward W. Brooke. Ten sestavil speciální „Strangler Bureau“ – tým nejlepších detektivů, kteří dostali za úkol co nejrychleji dopadnout „škrtícího“ vraha.

Brooke přizval jako vedoucího vyšetřovatele asistenta Johna Bottomlyho, známého svými nekonvenčními metodami. Detektivové se ponořili do hor důkazních materiálů, výpovědí a pitevních zpráv. Pokusili se dokonce vytvořit psychologický profil vraha: měl to být muž kolem 30 let, pečlivý, zručný řemeslník, zřejmě samotářský typ, možná rozvedený nebo odloučený od rodiny. Ani tento teoretický „portrét“ však nepřinesl žádnou konkrétní stopu.

V zoufalství se policie uchýlila i k neobvyklým krokům. Brooke dokonce povolil účast nizozemského jasnovidce Petera Hurkose, který tvrdil, že pomocí mimosmyslového vnímání dokáže pachatele určit. Hurkos na místě činu „vycítil“ údajného vraha – podle jeho vize mělo jít o pacienta z psychiatrické léčebny, který vždy na pár dní utekl z ústavu, spáchal vraždu a zase se vrátil.

Tato verze však záhy ztroskotala, protože zatímco média nadšeně referovala o „zázračném senzibilovi“, vrah udeřil znovu v době, kdy žádný pacient neutekl. Hurkos nakonec policii předložil podrobný popis úplně nesprávné osoby a stal se Brookovi spíš přítěží – tisk ho rozcupoval a vážený státní zástupce se stal terčem posměchu za to, že dal na okultní praktiky. Bylo to fiasko a vyšetřovatelé opět stáli na začátku, bez jediné kloudné stopy.

K průlomu nakonec došlo čirou náhodou – a překvapivě ne díky práci „štábu“ elitních detektivů, ale všímavosti jedné oběti, které se podařilo přežít. Dne 27. října 1964 vnikl do bytu jedné mladé ženy neznámý muž vydávající se za detektiva. Pod záminkou vyšetřování ji přiměl, aby ho pustila dovnitř. Jakmile byl ale uvnitř, vytáhl nůž a ženu svázal k posteli, načež ji sexuálně napadl.

Ve chvíli, kdy se oběť domnívala, že ji čeká smrt, se však útočník náhle zarazil – podivně se omluvil a z bytu utekl dřív, než ji stihl zabít. Otřesená žena ale na nic nečekala a vše okamžitě nahlásila policii. Zapamatovala si jeho vzhled do nejmenších detailů. Díky jejímu skvělému popisu a identikitu policie konečně získala tvář svého podezřelého. O pouhé dva dny později zatkli detektivové muže jménem Albert Henry DeSalvo – 33letého místního obyvatele, který nápadně odpovídal popisu onoho pachatele.

Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by tenhle nenápadný opravář a bývalý vojenský veterán mohl být hledaným „škrtičem“. DeSalvo byl ženatý, měl dvě malé děti a žil s rodinou na předměstí. Na první pohled obyčejný pracující muž, možná trochu výstřední – jeho známí později vzpomínali, že Albert měl neobvykle vysokou potřebu sexu a choval se občas podivně. Ve skutečnosti měl DeSalvo za sebou pohnuté mládí i zločineckou minulost.

Už od dětství se potýkal se zákonem – jeho otec byl notorický násilník a malý Albert od svých 6 let kradl, v 10 letech se údajně zapletl do sexuálních hrátek se sousedy a ve dvanácti se ocitl v polepšovně. Později sloužil u armády, kde si vzornou službou vydobyl propuštění s poctami, a oženil se s německou dívkou. Navenek se tedy snažil žít spořádaně, ale démoni v něm zůstali.

Již roku 1961 byl DeSalvo zatčen za obtěžování žen (vydával se za pracovníka modelingové agentury a pod záminkou měření tělesných proporcí lákal dívky do bytů, kde je osahával – odtud přezdívka „Měřič“). Později, v roce 1964, už policie řešila sérii vniknutí do bytů, kde ženám se zbraní v ruce hrozil a znásilňoval je muž v zelené kombinéze – média tohoto fantoma překřtila na „Zeleného muže“.

Teď se ukázalo, že oním „zeleným mužem“ je právě zadržený Albert DeSalvo. Po zveřejnění jeho fotografie se přihlásily desítky dalších žen a shodně uvedly, že to je ten muž, který je přepadl nebo se je pokusil znásilnit. Policie tak jednoznačně spojila DeSalva s vlnou znásilnění, která souběžně s vraždami děsila Boston. Stále se však nevědělo – byl tím hledaným vrahem?

Šok přišel záhy. Albert DeSalvo se totiž ve vazbě začal chlubit spoluvězňům, že on je oním nepolapitelným Bostonským škrtičem. Jeho druh z cely George Nassar zpozorněl – pokud by se mu podařilo pomoci objasnit slavný případ, čekala ho odměna. Nassar proto informoval svého advokáta, kterým nebyl nikdo menší než proslulý F. Lee Bailey (pozdější obhájce O. J. Simpsona).

Bailey, vždy lačný po velkých případech, se DeSalva ujal a zajistil mu také několik psychiatrických vyšetření. Vyslýchal svého klienta dlouhé hodiny, aby zjistil, zda nejde jen o vymyšlenou báchorku. To, co od DeSalva slyšel, mu však doslova vyrazilo dech. Albert líčil detailně každou vraždu: dopodrobna popsal, jak to vypadalo u obětí doma, co měla která žena na sobě, jaký nábytek stál v jejich bytě. Znal okolnosti, které nikdy nebyly zveřejněny.

Například přesně věděl, že v obýváku jedné zavražděné stála modrá židle – přitom i příbuzní té ženy byli přesvědčeni, že měla jen hnědý nábytek. (Dodatečná prohlídka bytu prokázala, že DeSalvo měl pravdu – modrá židle tam skutečně byla.) Popisoval i, co cítil při škrcení každé oběti, jak postupoval. Chladnokrevnost a mrazivý klid, s nimiž se zpovídal, vyrážely dech zkušeným kriminalistům i jeho právníkovi.

DeSalvo do detailů popsal všech třináct vražd a nevynechal ani tu poslední – vraždu Mary Sullivanové. Vyšetřovatelům přiznal i otřesnou skutečnost, že jednu ze svých obětí původně nezamýšlel zabít: šlo o mladou ženu cizí národnosti (později se ukázalo, že nejspíše mluvil o dánské au-pair, která útok skutečně přežila). Tu prý začal škrtit, ale zahlédl při tom svůj obraz v zrcadle na zdi a zděsil se sám sebe – ve slabé chvilce ji pustil, začal se slzami v očích omlouvat a utekl.

Tato dojemná historka měla ukázat, že i v nelítostném vrahovi možná zbyl střípek svědomí. DeSalvovi však nikdo nevěřil ani slovo, pokud šlo o projevy lítosti – spíše to zapadalo do jeho plánu. Hrál o všechno. Dobře věděl, že za série znásilnění mu hrozí dlouhé roky vězení, ne-li doživotí. Pokud by se ale podařilo přesvědčit soud, že je duševně chorý a byl to právě on, kdo spáchal i oněch třináct vražd, mohl by se vyhnout běžnému žaláři a skončit „jen“ v psychiatrické léčebně.

Mezitím samozřejmě prosáklo na veřejnost, že policie má v rukou údajného Bostonského škrtiče. Případ, který už byl pomalu na mrtvém bodě, najednou zažil obrat o 180 stupňů. Albert DeSalvo se přiznal – a nejen to, barvitě vylíčil, jak sám zabil třináct žen. Jeho doznání proběhlo nejprve neveřejně, v psychiatrické léčebně Bridgewater State Hospital, kam byl umístěn před procesem.

Zpráva o „ďábelském přiznání“ se ale rozkřikla. Z nenápadného obtěžovatele žen se rázem stal nejproslulejší zločinec v Americe. Když se Bailey setkal s DeSalvovou manželkou Irmgard, která do té doby neměla tušení o dvojím životě svého muže, nevěřila mu ani slovo: „Albert možná nebyl žádný svatoušek, ale vrah žen? Nesmysl! Určitě to hraje, aby z toho něco měl – vsadím se, že čeká, že mu noviny zaplatí za jeho příběh,“ prohlásila zdrceně.

A skutečně – ukázalo se, že DeSalvo a Nassar zřejmě měli připravený plán, jak z celé věci profitovat. Za informace vedoucí k dopadení Bostonského škrtiče byla vypsána odměna. Podle všeho chtěli oba vězni rozdělit tučnou sumu mezi sebe (DeSalvo už počítal s tím, že zbytek života stráví za mřížemi, a chtěl zajistit svou rodinu). DeSalvo tedy hrál roli masového vraha s překvapivou precizností – a státní zástupce i policisté mu uvěřili. „Měli jsme skutečného vraha před očima a ani o tom nevěděli,“ hlesl prý jeden z boston­ských detektivů, když vyslechl DeSalvovy výpovědi.

Příběh, který by se za normálních okolností uzavřel spektakulárním procesem s mnohonásobným vrahem, měl ale velmi zmatenou dohru. Prokuratura se totiž ocitla v nezáviděníhodné situaci: měla sice přiznání a množství detailů od DeSalva, neměla však jediný fyzický důkaz, který by ho s vraždami spojoval. V žádném z bytů se nenašly použitelné stopy, které by ho usvědčily – DNA analýza tehdy neexistovala a vrah byl opatrný.

DeSalvo tedy nakonec nebyl nikdy formálně obviněn z vraždy ani jediné ze svých domnělých obětí! Místo toho stanul před soudem pouze za loupeže, vloupání a znásilnění, kterých se prokazatelně dopustil jako „Zelený muž“. Soudní líčení probíhalo začátkem roku 1967 a provázely ho paradoxní momenty.

Obhájce Bailey se rozhodl využít DeSalvovo přiznání k vraždám jako součást strategie – snažil se soudu předložit jeho doznání k brutálním činům jako důkaz, že jeho klient musí být duševně nemocný (a tedy neodpovědný za své jednání). Doufal ve verdikt o nepříčetnosti, který by DeSalva ušetřil místo ve vězeňské cele a místo toho ho dostal na psychiatrii.

Soudce však tento postup nepřipustil – vraždy nebyly oficiálně předmětem procesu, a jakékoliv zmínky o nich tedy označil za irelevantní. Porota proto rozhodovala jen o DeSalvových prokázaných sexuálních zločinech a vloupáních. Verdikt zněl vinen a padl nejvyšší možný trest: doživotí.

Albert DeSalvo byl odsouzen k doživotnímu vězení a putoval zpět do ostrahy v Bridgewater State Hospital, kde měl zůstat, dokud se nerozhodne o jeho případném přemístění do běžné věznice. Jenže DeSalvo, zdálo se, nehodlal zůstat pasivně zavřený. V únoru 1967 způsobil pořádný rozruch – uprchl z léčebny společně s dalšími dvěma vězni.

Na své pryčně zanechal vzkaz řediteli policie, ve kterém napsal, že jeho útěk má být poukazem na špatné podmínky v ústavu a na jeho vlastní zoufalou situaci. Na několik desítek hodin zachvátila Boston opět panika: Bostonský škrtič je na útěku! Ozbrojené hlídky pročesávaly okolí léčebny, média vydala mimořádné zprávy a ženy se opět bály vycházet.

Nakonec se však DeSalvo sám přihlásil následující den policii – bez jediného výstřelu. Vzdal se v klidu na jedné benzínové stanici poté, co kontaktoval svého právníka. Údajně tímto teatrálním útěkem chtěl skutečně jen upozornit na svůj případ a na poměry v Bridgewateru. Úřady ale nemínily dál riskovat – DeSalvo byl promptně přemístěn do nejstřeženější věznice v Massachusetts, nechvalně proslulé Walpole State Prison, kde měl zbytek života strávit pod dohledem dozorců.

Ani tam však kontroverzní případ neskončil klidně. 25. listopadu 1973 – téměř přesně šest let od svého odsouzení – byl Albert DeSalvo nalezen časně ráno ubodaný k smrti na podlaze vězeňské ošetřovny. Někdo ho v noci devatenáctkrát bodl nožem do srdce a hrudi. Jeho vrah či vrazi nebyli nikdy odhaleni, přestože v tak střeženém objektu by nic podobného nemělo být možné bez vědomí dozorců.

Spekulovalo se proto, že šlo o promyšlenou likvidaci – snad vyřizování účtů mezi vězni, snad pomstu za některou z obětí, nebo dokonce o umlčení nepohodlného svědka. DeSalvo totiž krátce před smrtí vzkázal svému lékaři, že mu potřebuje sdělit něco „velmi důležitého o případu škrtiče“.

Nestihl to. Noc před domluveným setkáním ho někdo brutálně zavraždil. Tak či onak, Albert DeSalvo se konce svého vlastního příběhu nedožil – bylo mu 42 let. I tato kapitola jeho života však zůstává zahalena tajemstvím, neboť jeho smrt ve vězení dodnes nebyla objasněna.

Po DeSalvově smrti případ Bostonského škrtiče zdaleka neutichl. Naopak, v následujících desetiletích se rozhořely vášnivé debaty, zda byl Albert DeSalvo skutečně oním vrahem všech těch žen, anebo zda lhal. A pokud lhal, tak proč? Několik vyšetřovatelů i publicistů se pustilo do revize důkazů. DeSalvovi nejbližší – jeho rodina a zejména bratr – celou dobu tvrdili, že Albert nebyl schopen tak bestiálních činů, a dožadovali se očištění jeho jména.

Také rodiny některých obětí, především rodina Mary Sullivanové, měly pochybnosti. Klíčem k pravdě mohly být jediné tehdy zachované biologické stopy: spermie nalezené na těle Mary Sullivanové. Již v roce 2001 došlo k exhumaci DeSalvových ostatků a pokusu porovnat jeho DNA se stopami ze Sullivanové vraždy, avšak výsledek byl neprůkazný – dostupná technologie nedokázala získat jednoznačný profil.

Až o dvanáct let později přišel průlom. V červenci 2013 oznámili bostonský prokurátor a policie, že moderními metodami zkoumají dávno zajištěný biologický materiál ze Sullivanové případu. Nejprve analýza Y-chromozomální DNA ukázala shodu s DNA žijícího synovce Alberta DeSalva – už to silně napovídalo, že spermie ze Sullivanové těla patřila někomu z DeSalvovy rodové linie (přes otce).

Následně povolil soud další exhumaci DeSalvova těla a experti získali čistý vzorek jeho DNA. Výsledek, oznámený 19. července 2013, byl nezpochybnitelný: DNA ze spermatu na místě vraždy Mary Sullivanové patřila Albertu DeSalvovi na 100 %. Odborníci spočítali, že pravděpodobnost, že by šlo o DNA někoho jiného, je 1 ku 220 miliardám – prakticky nulová. Po půlstoletí tak měl Boston konečně v rukou tvrdý důkaz, který propojil Alberta DeSalva s jednou z obětí Bostonského škrtiče.

Pro místní obyvatele i příbuzné Mary Sullivanové to byl přelomový moment. „Je to skvělý den. Má teta Mary se po 49 letech dočkala spravedlnosti,“ prohlásil dojatý synovec zavražděné Casey Sherman, který sám léta patřil k pochybovačům o DeSalvově vině.

Massachusettská generální prokurátorka Martha Coakleyová slavnostně deklarovala, že výsledek analýzy „rozptýlil veškeré pochybnosti o tom, že Albert DeSalvo byl brutálním vrahem Mary Sullivanové“ a že je tudíž „více než pravděpodobné“, že to byl i proslulý Bostonský škrtič odpovědný za všechny ostatní oběti. Případ, který desítky let visel ve vzduchoprázdnu, tak nabral jasnější obrysy. Albert DeSalvo byl vrahem Mary Sullivanové – a zdá se, že tím pádem mluvil pravdu alespoň v tomto bodě svého doznání.

Přesto ani moderní forenzní věda neumlčela všechny skeptiky. Byl Albert DeSalvo skutečně sériovým vrahem třinácti žen, nebo jen chorobný lhář? Tato otázka dodnes zaměstnává kriminalisty, historiky i novináře. Pochybnosti visely nad případem od samého počátku. Již v roce 1968, krátce po procesu, prohlásil ředitel psychiatrické nemocnice v Bridgewateru dr. Ames Robey, že podle jeho názoru DeSalvo nebyl Bostonský škrtič, nýbrž jen „velmi chytrý kompulzivní přiznávač“, který zoufale toužil po uznání.

Podobný názor zastával i okresní prokurátor John Droney a další činitelé, kteří měli s DeSalvem co do činění. Jeden spoluvězeň dokonce tvrdil, že slyšel jiného vězně, jak DeSalva koučuje v detailech vražd, aby jeho přiznání znělo věrohodně. Sám F. Lee Bailey ovšem až do své smrti věřil, že jeho klient říkal pravdu a byl oním hledaným monstrem – podrobně to popsal ve svých memoárech Obhajoba se nikdy nevzdává.

Na druhé straně novinářka Susan Kellyová po prostudování policejních spisů vydala roku 1996 knihu Bostonští škrtiči, v níž přesvědčivě argumentuje, že vraždy nemohl spáchat jediný člověk. Proč? Kellyová i další autoři upozorňují, že Modus Operandi se případ od případu lišil: některé oběti byly uškrceny punčochou, jiné šátkem, další třeba utopeny ve vaně; některá těla byla naaranžovaná obscénně (jako Mary Sullivanová), jiná „jen“ ponechána ležet.

Jedna z obětí – 23letá Beverly Samansová – byla dokonce ubodána nožem, což se do způsobu „práce“ škrtiče vůbec nehodilo. Také věk a vzhled žen se různí víc, než bývá u sériových vrahů obvyklé – vedle starších babiček se objevily i dvacetileté studentky různých etnik. Profil FBI by dnes tak široké rozpětí vyloučil.

Legendární kriminalista Robert Ressler, který zavedl pojem „sériový vrah“, kdysi prohlásil: „Je nemyslitelné, aby jediný člověk vykazoval tak odlišné vzorce chování.“ Také slavný profiler John E. Douglas (známý z knihy Mindhunter) se kloní k tomu, že DeSalvo byl typ osobnosti zvaný „ujišťovací násilník“ – tedy násilník, který znásilňuje, aby si dokázal moc nad obětí, ale nemá potřebu vraždit.

Naopak má sklon přehánět a chlubit se násilnostmi, které nespáchal, aby si připadal důležitější. Podle Douglase by tedy DeSalvo klidně mohl lhát, že je oním masovým vrahem, ač jím ve skutečnosti nebyl.

DeSalvovo původní přiznání navíc obsahovalo několik prokazatelných omylů a lží. Například tvrdil, že Mary Sullivanovou uškrtil holýma rukama a že s ní měl pohlavní styk – ani jedno nebyla pravda. Podobných nesrovnalostí našli kritici víc. Zastánci DeSalvovy plné viny na to namítají, že vzpomínky po letech mohly být nepřesné nebo že DeSalvo úmyslně některé věci popletl, aby si přihrál šílenství do karet. Jisté je, že případ dodnes budí vášně a nejistotu.

Použité zdroje:

https://abcnews.go.com/US/boston-strangler-case-solved-50-years/story?id=19640699

https://www.biography.com/crime/albert-de-salvo

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bostonsk%C3%BD_%C5%A1krti%C4%8D

https://www.lidovky.cz/relax/lide/bostonskeho-skrtice-obestiraly-zahady-nevyresena-zustala-i-jeho-vlastni-vrazda.A161123_205738_lide_gib

https://www.idnes.cz/xman/styl/krimi-pribeh-albert-desalvo-zlocin-skrtic-boston-vezeni.A230802_111612_xman-styl_spad