Článek
Přesto si Fick všimne nepatrného pohybu. Neváhá, přeskočí do kolébajícího se člunu a roztřesenou rukou odhrne okraj ztuhlé vlněné deky. Pod ní leží několikaměsíční nemluvně – naživu, zabalené a ukryté mezi zmrzlými těly. Malé děťátko slabě pláče. Zázrak uprostřed noční můry.
O několik hodin dříve je ještě tma, večer dne 30. ledna 1945. Na palubě německé lodi Wilhelm Gustloff vládne stísněné ticho. Téměř 10 000 lidí – většinou vyděšených civilních uprchlíků, převážně žen a dětí – se tísní v kajutách, chodbách i na palubě.
Ucpaným lodním ventilátorem proniká dovnitř štiplavý mráz pruské zimy. Mladá matka, sotva dvaadvacetiletá, tiskne k sobě svou malou dcerku a hledí do tmavé dálky. Za ní leží přístav Gotenhafen (dnešní Gdyně), odkud loď před pár hodinami vyplula v rámci zoufalé evakuační Operace Hannibal.
Východní fronta se hroutí; tisíce německých rodin prchají před postupující Rudou armádou. Na palubě Gustloffu konečně na chvíli uvěřili, že jsou v bezpečí. Byli to „ti šťastnější“ – aspoň pro tuto noc.
Loď byla postavena jako výletní parník, ale válka z ní učinila transportní plavidlo. Gustloff míří na západ po Baltu. Vezme tyto uprchlíky daleko od fronty, snad do Německa – pokud dopluje. Ve stísněné místnosti je cítit pach strachu, moře a žaludečních štáv; někteří pasažéři trpí mořskou nemocí, děti pláčou vyčerpáním. Co je čeká v příštích hodinách? Kdy asi dorazí na pevninu? Kdo by tušil, že jejich naděje už za pár minut pohltí ohnivá smršť torpéd?
Kapitán Gustloffu Friedrich Petersen stojí na velitelském můstku, pod nímž se rozléhá potemnělá hladina. Původně měla loď ochranu doprovodných plavidel, ale osud tomu nepřál: jeden doprovodný parník zradily motory a torpédový člun musel pro poruchu zpátky do přístavu.
Wilhelm Gustloff tak pokračuje osamoceně, prakticky bez eskorty. Z opatrnosti před německými minolovkami nařizuje kapitán rozsvítit navigační světla na bocích lodi. Záře zeleného a červeného světla protíná černočernou noc – osudové rozhodnutí. Obří loď svítí do tmy jako plovoucí lucerna, viditelná na kilometry daleko. Ve studených hlubinách nedaleko kurzu lodi číhá sovětská ponorka S-13, vedená kapitánem Alexandrem Marineskem. Když se v temnotě objeví světélkující silueta parníku, ponorka zahajuje stíhání.
kapela zachycená na palubě lodi, během pobytu v přístavu
Je krátce po 21. hodině, když moře proříznou tři výbuchy za sebou. Ponorka S-13 vypálila salvu torpéd – tři našla svůj cíl. První torpédo trhá příď lodi. Druhé exploduje v místě, kde se tísnily desítky pomocnic námořnictva a zraněných vojáků.
Třetí projektil zasahuje střed lodi a nutí kolos k prudkému zhoupnutí. Ozývá se šok, křik a tma. Zhasínají světla, přestávají pracovat generátory i rádiové spojení – loď se noří do černočerné tmy. Mladá matka klopýtne, jak se paluba nebezpečně naklání. Do podpalubí se tlačí ledová voda. Chaos. Žena slyší výkřiky a dusot stovek lidí ženoucích se ke schodištím. Vybíhá s dcerkou v náruči ze zatuchlé kajuty – ven, nahoru, za každou cenu nahoru!
Na úzkých schodech propuká panika. Lidé padají, šlapou jeden na druhého v divoké snaze dostat se výš. Matka cítí, jak jí dav drtí paže; křečovitě svírá své dítě u hrudi, aby je ochránila. Vzduch zaplní pach kouře a spáleniny – někde hoří. Ze tmy zní zoufalý pláč dětí volajících matky, sténání raněných, úpěnlivé modlitby.
Na promrzlé horní palubě se v příštích minutách odehrává scéna jako z pekla. Námořníci s nadlidským úsilím uvolňují ztuhlé záchranné čluny, ale mnoho jich zamrzlo v žerdích a nejde spustit. Pár člunů se nakonec houpavě spouští k vodě, některé však narážejí do bortící se paluby nebo se převrhávají pod tíhou zoufalých lidí.
na boku lodi vidíte záchranné čluny, většinu z nich nebylo kvůli extrémnímu mrazu možné dostat na moře
Matka se prodírá k okraji paluby – vidí před sebou jeden z posledních člunů, už přeplněný plačícími dětmi a ženami. Do uší jí proniká ostrý zvuk výstřelů: někteří muži zešíleli hrůzou a vraždí ze soucitu své rodiny, aby je uchránili před smrtí v ledové vodě. Mladá žena cítí, jak se jí podlamují nohy, ale nemůže si dovolit slabost – v náručí se jí drobně vrtí dcera a pláče strachem.
V příštích vteřinách se kolos Wilhelm Gustloff naklání na pravobok. Obrovská masa kovu, ještě před pár hodinami hrdá loď, se během necelé hodiny potápí do černých hlubin Baltu. Na hladině plave změť trosek, kufrů, dřevěných sudů a tisíců mrtvých či umírajících lidí.
Ti, kteří pád z paluby přežili, se nyní v šoku zmítají v ledové vodě. Je minus 18 °C, moře je rozbouřené. Vlny je rychle zabíjejí chladným sevřením – většina těch, kdo přečkali výbuchy, umírá během několika minut mrazem.
Mladá matka zázrakem dokázala naskočit do jednoho z posledních člunů, když se loď lámala. Teď leží na dně vratké pramice, promočená ledovou vodou, a celým tělem chrání před mrazem svou dcerku. Dítě slabounce křičí. Matka ho zahaluje poslední suchou dekou, kterou nahmatá, a přivine si drobné tělíčko k prsou.
Už necítí vlastní ruce ani nohy. Okraje záchranného člunu pokrývá silná vrstva ledu a víčka se jí klíží vyčerpáním. Všude kolem je tma a nářek postupně utichá – naříkající hlas jeden po druhém umlká v nekonečném tichu noci.
Noc přechází v brzké ráno 31. ledna 1945. Na místo tragédie dorazilo několik německých záchranných lodí a loví z vody trosečníky – živé i mrtvé. Z více než deseti tisíc pasažérů Gustloffu přežilo jen okolo 1 200 lidí. Mrazivé moře si vyžádalo nekompromisní oběťi na životech – nejméně čtyřikrát více obětí než slavný Titanic.
na palubě lodi byl dokonce i malý bazén
Jen málokdo ale tuší, jaké drama se odehrálo na jednom malém člunu dál od lodi. Je 5:30 ráno, když hlídková loď VP-1703 objeví v dálce tmavý obrys na vodě. Záchranný člun plný ztuhlých mrtvých těl. Werner Fick, mladý poddůstojník, si nejprve myslí, že se opozdili – všichni na člunu zřejmě dávno prohráli boj s mrazem.
Pak však uvidí ten drobný pohyb. Bez váhání skáče dovnitř. Uprostřed změti promrzlých postav nachází živé miminko zabalené v teplé dece mezi zmrzlými mrtvolami. Vytahuje děťátko opatrně do náruče. Vedle něj leží mladá žena s otevřenýma očima zírajícíma kamsi do nebe – už nedýchá. Její ruce stále ještě objímají to děťátko, jako by ho i po smrti chtěla chránit.
Fick svírá holčičku a její tvářička je ledová, promodralá, ale dítě slabě dýchá a pláče. Námořník ho pevně zabalí do své vlastní deky a přenáší na palubu záchranné lodě. Toto nemluvně je posledním oficiálním přeživším katastrofy Wilhelm Gustloff; námořník Werner Fick a jeho manželka si holčičku později osvojí jako vlastní.
Zdroje:
https://www.poznatsvet.cz/clanek/wilhelm-gustloff.html
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/sinking-wilhelm-gustloff
https://ctif.org/news/fire-rescue-rear-view-mirror-9400-people-died-sinking-ms-wilhem-gustloff-1945
https://en.wikipedia.org/wiki/MV_Wilhelm_Gustloff
https://www.myjournalcourier.com/opinion/article/Commentary-The-last-survivor-of-a-deadly-rescue-12594857.php
