Článek
Aldo Maccione se narodil 27. listopadu 1935 v italském Turíně. Už jako kluk hrál školní divadlo a v padesátých letech se začal prosazovat v turínských kabaretech jako drobný komik. Právě tam si ho všiml impresário Aldo Zanfrognini, který ho spojil se čtyřmi dalšími mladými turínskými baviči, Gerrym Brunem, Eliem Piattim, Jackem Guerrinim a Giannim Zullem.
Na Zanfrogniniho popud vznikla hudebně-komická skupina I Brutos. Jejich princip byl jednoduchý, ale dokonale účinný. Uprostřed stál pohledný zpěvák a snažil se zazpívat romantickou píseň, zatímco kolem něj ostatní předváděli šílené grimasy, groteskní pohyby a různě deformované obličeje.
Aldo Maccione v souboru ztělesňoval především přihlouplého venkovana. Šilhal, křivil obličej, šklebil se a hrál tak bezostyšně, až se z toho stala jeho první komická značka. Publikum ho milovalo a napodobitelé se začali objevovat téměř okamžitě.
I Brutos se brzy dostali z Turína do Paříže. V legendární Olympii vystupovali mezi hlavními koncertními čísly, což byl pro komiky z Itálie mimořádný úspěch. Publikum je přijalo tak dobře, že skupina začala cestovat po Evropě i mimo ni. Maccione s Brutos sbíral první filmové zkušenosti už na přelomu padesátých a šedesátých let, mimo jiné v italské hudební komedii Urlatori alla sbarra.
Brutos
Ve Francii se také seznámil s Claudem Lelouchem, režisérem, který později sehrál v jeho kariéře klíčovou roli. Maccione se objevil ve filmu Nemluvte mi o lásce a postupně začal dostávat i samostatnější příležitosti. Jeho první výraznější sólovou filmovou úlohou byl Darebák z roku 1970.
Chůze, která ho proslavila
Skutečný zlom přišel o dva roky později. Claude Lelouch ho obsadil do komedie Dobrodružství je dobrodružství, v níž hráli také Lino Ventura, Jacques Brel, Charles Denner a Charles Gérard.
Maccione zde předvedl scénu, která ho měla definovat na zbytek života. Učí v ní své kolegy, jak správně kráčet jako neodolatelný svůdník. Je zakloněný, ramena má vystrčená dozadu, nohy klade přehnaně pružně a celý pohyb připomíná člověka, který je sám sebou tak fascinovaný, že ani neumí chodit normálně.
Tahle chůze, známá později jako „Aldo la classe“, nebyla náhodná. Maccione se inspiroval pohybem italského herce Alberta Sordiho a přetavil jej do vlastní, ještě přehnanější komické verze. Publikum scénu milovalo. Z malé role se stal okamžitě rozpoznatelný fenomén.
Ironie je v tom, že právě tahle krátká sekvence udělala pro jeho kariéru víc než většina pozdějších filmů. Maccione se od té chvíle proměnil v archetyp italského svůdníka: marnivého, sebejistého, lehce přihlouplého frajírka, který je přesvědčený, že každá žena v místnosti čeká jen na něj.
Roku 1973 přišla role, díky níž ho zná i české publikum. Maccione ztvárnil vojáka Tassina ve válečné komedii Roberta Lamoureuxe Kam se poděla sedmá rota? po boku Pierra Mondyho a Jeana Lefebvra.
Film se stal obrovským hitem. Do francouzských kin přilákal zhruba 3,9 milionu diváků a bylo téměř jisté, že vznikne pokračování. Zdálo se také logické, že se vrátí stejná trojice hlavních hrdinů. Jenže Maccione ve druhém dílu chyběl.
Oficiálně šlo o komplikované smluvní jednání. Maccione po úspěchu prvního filmu chtěl vyšší honorář, který by odpovídal jeho rostoucí popularitě. Produkce na jeho podmínky nepřistoupila. Podle jiných svědectví však mezi hercem a režisérem už během natáčení panovalo napětí: Lamoureux byl velmi přesný a přísný, zatímco Maccione si na place neustále dělal legraci a rozptyloval ostatní.
Tassina proto v pokračování Návrat sedmé roty převzal Henri Guybet. A protože byl druhý film znovu obrovsky úspěšný, Guybet zůstal i ve třetím díle Sedmá rota za úplňku .
Lamoureux přitom Maccioneho nikdy nelíčil jako zlého člověka. Vzpomínal na něj jako na mimořádně temperamentního, citlivého a laskavého herce, kterého bylo těžké udržet v mezích. Popsal ho větou, která se později stala slavnou: „Aldo je jako mimino. Je mu tři a půl roku.“
A dodal, že s tím přicházejí všechny možné rozmary, výbuchy vzteku i přesvědčení: „Já jsem tady největší, nejkrásnější a nejsilnější.“ Přes všechna nedorozumění si ho však režisér pamatoval jako člověka s mimořádnou naivitou, energií a šarmem.
Hvězda francouzských komedií
Maccione se ztrátou Sedmé roty dlouho netrápil. Sedmdesátá a první polovina osmdesátých let byly vrcholem jeho kariéry. V roce 1977 si zahrál po boku Jeana-Paula Belmonda ve Zidiho komedii Zvíře. O rok později se objevil vedle Pierra Richarda ve filmu Jsem stydlivý, ale léčím se.
S Pierrem Richardem se znovu setkal v komedii To nejsem já, to je on z roku 1980. Maccione už tou dobou patřil mezi známé tváře francouzského humoru. Nemusel nutně hrát hlavní postavu. Stačilo, aby se objevil, zaujal typickou pózou, rozjel svou slavnou chůzi a divák věděl, co ho čeká.
Vrchol přišel při spolupráci s režisérem Philippem Clairem. Filmy Mlč, když mluvíš z roku 1981 a Krásnější než já, umřeš z roku 1982 patřily k jeho největším komerčním úspěchům. Dohromady přivedly do kin miliony diváků.
Podle databáze AlloCiné jeho filmy nasbíraly napříč kariérou přes třicet milionů vstupenek. Maccione přitom nehrál nespočet různých postav. V zásadě stále zdokonaloval jednu: Alda, který je přesvědčený, že je největším svůdníkem pod sluncem, a o to tvrději naráží na realitu.
Jenže každá silná značka má i druhou stranu. Ke konci osmdesátých let začal být Maccione postavou Aldo la classe unavený. Chtěl se zbavit obrazu věčného italského machra, který chodí jako kohout a svádí ženy, i když se mu to většinou nepodaří.
Rozhodl se tedy, že tuto polohu opustí. Jenže publikum chtělo právě ji. Jakmile přestal hrát Alda, kterého lidé znali, ztratil část zájmu producentů i diváků. Následovalo delší slabší období, v němž se objevoval méně často a ve výrazně menších rolích.
Přesto nikdy úplně nezmizel. V roce 1991 se jeho podoba objevila jako předloha pro postavu římského legionáře v devětadvacátém albu Asterixe Růže a meč. V roce 1997 hrál ve filmu Pokojská z Titaniku režiséra Bigase Luny. Objevil se také v italské komedii Legenda o Alovi, Johnovi a Jackovi a později ve francouzském filmu Travaux, on sait quand ça commence.
V roce 2010 se dokonce mihl v reality show La Ferme Célébrités po boku Brigitte Nielsenové. Oba ze soutěže odešli ve stejný den. Byla to zvláštní tečka za kariérou muže, jehož jméno kdysi znamenalo vyprodaná kina.
V soukromí je Aldo Maccione otcem pěti dětí, každého s jinou ženou. O životě mimo kamery ale vždy mluvil méně než o filmech. V roce 2015, kdy oslavil osmdesáté narozeniny, vyšla první rozsáhlejší biografie Aldo Maccione, la classe! od novináře a dokumentaristy Gillese Botineaua. Předmluvu k ní napsal Claude Lelouch.
Dnes je Maccionemu devadesát let a žije stranou veřejného života na francouzské Riviéře. Podle francouzských médií se s profesí už smířlivě rozloučil, přestřihl s ní, jak sám řekl, „pomyslnou pupeční šňůru“.
Zdroje:
https://www.nanarland.com/personnalites/acteurs/les-acteurs-connotes/aldo-maccione.html
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne_gen_cpersonne=3343.html
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=1000203067.html
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=1000156476.html
https://www.ina.fr/ina-eclaire-actu/1973-sur-le-tournage-de-mais-ou-est-donc-passee-la-7e-compagnie
https://www.leparisien.fr/culture-loisirs/cinema/il-ne-repond-plus-depuis-des-annees-on-a-retrouve-la-trace-daldo-maccione-90-ans-le-plus-discret-des-acteurs-27-11-2025-ZO5JL77IPFGMJAGF2M736N3JEI.php
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=1000178797.html
