Článek
Je hluboká noc roku 1976 a na kraji silnice působí její drobná postava zoufale ztraceně. Bosé nohy hladí hrubý asfalt. V žaludku cítí chladný kámen strachu. Za zády nechává hotelový pokoj v Dallasu a v něm muže, který před chvílí usnul vyčerpáním – svého manžela Ikea Turnera.
Před několika hodinami ji zbil do bezvědomí. Teď prchá, s pár drobnými v kapse a jedinou kartou na benzín. Víc nemá. Třicet šest centů. Dokázali byste si představit, že s takovou almužnou začínáte nový život?
Srdce buší zoufalstvím i odhodláním. Její tvář zdobí modřiny a popáleniny od cigaret, bolest má vtisknutou v každém pohybu – přesto utíká dál. Neohlíží se. Nemůže. Kdyby zaváhala, zlomilo by ji to. A tak Tina Turnerová, jedna z nejslavnějších zpěvaček světa, kličkuje mezi kamiony a v duchu se modlí, aby to stihla. Aby to vůbec přežila.
Začalo to nenápadně, téměř pohádkově. Anna Mae Bullocková, jak se Tina jmenovala při narození, přitom dobře věděla, co je to utíkat. Poprvé utíkala její vlastní matka. Když bylo Anně asi 10 let, rodiče ji poslali pryč – prostě ji nechtěli.
Maminka Zelma sbalila kufry a beze slova zmizela. Otec Floyd se pak znovu oženil a novému životu neměla malá Anna co překážet. „Celé dětství jsem cítila, že jsem nechtěná,“ líčila zpěvačka později ve svých pamětech.
Malá holčička s velkýma očima putovala od příbuzných k prarodičům a zase zpátky, jako nechtěný balíček. V kostele zpívala andělským hláskem gospel, ale doma ji čekalo ticho prázdné náruče. Osamělost. Zoufalství.
Přesto z této plaché dívky vyrostla mladá žena s ohromným darem. Osudový okamžik přišel v nočním klubu v St. Louis roku 1957. Anna tam tehdy po večerech chodila tančit, aby zapomněla na všední starosti – pracovala jako pomocná ošetřovatelka v nemocnici a život nebyl lehký.
Té noci ale poprvé vzala do ruky mikrofon. Na pódiu hrála skupina Ikea Turnera, lokálního hudebníka a skladatele. Když jejich bubeník nabídnul publiku, jestli si někdo nechce zazpívat, Anna Mae neváhala ani vteřinu. Přihlásila se hned, zatímco ostatní dívky couvaly.
A když začala zpívat, klub ztichl úžasem. Sedmnáctiletá dívka s prostým copánkem měla hlas, který bral dech – syrový, podmanivý, zralý daleko nad její věk. Ike Turner zpozorněl. Ten večer se zrodila hvězda i osudové prokletí zároveň.
Ike Turner byl Anniným talentem okouzlený. Viděl v ní budoucí hvězdu světového formátu – a také svůj vlastní triumf. Nabídl jí místo v kapele Kings of Rhythm. Z Anny se stala Tina. Ike jí to jméno vymyslel sám: líbilo se mu, že se rýmuje s jeho oblíbenou komiksovou hrdinkou Sheenou.
Dokonce si jméno „Tina Turner“ nechal úředně zaregistrovat jako ochrannou známku, aby o ni nepřišel – kdyby mu snad chtěla utéct, mohl by na pódium dosadit jinou „Tinu“. Už to mělo být varování, ale tehdy to nikdo neviděl. Sedmnáctiletá Tina byla polichocená, zamilovaná do hudby i do charismatického Ikea. Když jí později nabídl sňatek, přijala. Psal se rok 1962 a oni stáli před oltářem v mexické Tijuaně. Netušila, že místo manžela si bere svého trýznitele.
Jako dynamické pěvecké duo Ike & Tina Turner neměli na pódiu chybu. Jejich koncerty byly elektrizující, úspěchy strmě rostly. Ale cesta ke slávě byla dlážděná utrpením v soukromí. Ike Turner, o devět let starší než Tina, s sebou nesl pověst násilníka a drogového bouřliváka.
Zpočátku se choval jako starostlivý partner i manažer: učil ji pracovat s hlasem, vodil ji do nahrávacích studií, psal jí písně na tělo. Z nevýrazné dívky z Tennessee vytvořil během pár let energickou šelmu, divu afroamerického rock’n’rollu, která svým pohybem a projevem strhla davy. Pod tím leskem se ale odehrávalo domácí drama.
Tina už v 21 letech pečovala o čtyři děti – svého malého syna, kterého měla s Ikem, k tomu syna, kterého měla dřív s jiným muzikantem, a ještě dva chlapce, které si Ike přivedl z předchozího manželství. Sotva dospělá dívka tak přes noc získala „rodinu“, o kterou se musela starat, zatímco její muž se toulal po nocích.
Ike ji systematicky odřezával od okolního světa, aby patřila jen jemu. Peníze, smlouvy, dům – všechno řešil on. Tina byla hvězda, kterou stvořil, a neměla zapomenout, komu vděčí za slávu.
Poprvé na vlastní kůži pocítila tu temnou stránku jednoho dne roku 1960 ve studiu. Tehdy s Ikeem natočili první společný hit a ona – tehdy těhotná – sebrala odvahu a řekla, že už s ním nechce dál intimně žít. Jeho reakce byla mrazivá. Popadl dřevěný rozpínák od bot a vší silou ji udeřil do hlavy.
„To bylo poprvé, co mi skutečně nahnal strach,“ vzpomínala Tina upřímně. Ike ji tehdy uhodil a vzápětí ji znásilnil. Jako by ji chtěl „potrestat“ hned poté, co ji zbil. Tak začal bludný kruh násilí a omluv, slz a smíření – a dalšího násilí. Domov, ve kterém žili, se proměnil v souostroví strachu.
Zpočátku se to snažila nevidět. „Byla jsem do něj zamilovaná,“ říkala později. Ike Turner pro ni znamenal všechno: byl to muž, který jí dal novou identitu, úspěch, pódium i lásku, po které toužila. Jenže postupně se z něj stával někdo cizí. Navenek uhlazený umělec, doma nevyzpytatelný tyran.
Ike a Tina Turner, 1971
Čím víc stoupala jejich hvězda, tím horší to za zavřenými dveřmi bylo. Ike měl pocit, že ztrácí kontrolu – a tu on nedokázal snést. Narůstal v něm vztek, žárlivost, drogy ho změnily k nepoznání. Často se mu oči zalily nepříčetnou krví a malichernost končila výbuchem.
Bil Tinu holí, věšáky, pěstmi. Pálil ji na rukou cigaretami. Jednou jí zlomil nos tak silně, že musela na plastickou operaci – přitom dál vystupovala s úsměvem, s nalepenými řasami a make-upem, který kryl modřiny. Naučila se maskovat bolest za profesionální pódiovou personu.
Ve skrytu duše ale trpěla v pekle, z něhož nešlo uniknout. Ike ji psychicky ničil: izoloval ji od přátel, srážel její sebevědomí, a když se mu vzepřela, brutálně ji zbil a pak se tvářil, že se nic nestalo. Údajně se pak sám hroutil v slzách a prosil ji za odpuštění – jenže ráno bylo vše při starém. Koloběh, z něhož nebylo úniku.
V roce 1968, po letech manželství plných strachu, přetekl pohár. Tina ležela v nemocnici s poraněnou tváří a pocítila naprostou beznaděj. Spolykala padesát tablet valia – léků na spaní. Pokus o sebevraždu. Chtěla jen ticho a klid, utéct z tohoto světa, když z Ikeova světa utéct nedokázala. Zachránili ji na poslední chvíli.
Probudila se s výčitkami a hněvem: byla stále naživu a vedle její postele seděl Ike, který světu sehrál roli starostlivého manžela. Ten muž, který ji sám dohnal na práh smrti, teď držel její ruku a líčil to jako nešťastnou náhodu. Tina mlčela. Pochopila, že smrt nechtěla – chtěla jen, aby skončilo to příšerné utrpení. Slíbila si, že když už dostala druhou šanci, jednou se z toho vězení dostane po svých. Jen ještě nevěděla jak.
Osm dalších let snášela Ikeovy nálady, fyzické útoky a nekonečné ponížení. Byl pro ni jako démon, kterého nedokázala zahnat. Jako by se jí znovu a znovu ptal: „Kam bys šla? Beze mě nejsi nic.“ A ona tomu skoro věřila. Žila ve zlaté kleci – navenek slavná „Lady of Soul“, uvnitř ustrašená žena s modřinami.
Bála se odejít. Ike hrozil, že ji zničí, že ji zabije, jestli ho opustí. A ona věděla, čeho je schopen. Tak dlouho v sobě dusila vzdor, až skoro zapomněla, kým kdysi byla. Její vlastní jméno Anna Mae zmizelo, zbyla Tina Turnerová – loutka v rukou svrchovaného pána.
Ale pak přišla ona noc v Dallasu. 1. červenec 1976. Ike a Tina vystupovali v dalším z nekonečné řady koncertů. Ike byl v deliriu z kokainu a vztekal se kvůli malichernosti. Už v letadle do Dallasu prý Tině vrazil facku jen proto, že mu odmítla vzít jeho cestovní tašky. Ona mlčela, jako vždy.
V limuzíně cestou z letiště začal další výbuch – Ike do ní pálil sprosté nadávky a pak udeřil pěstí do žeber. Zastavili před hotelem Statler Hilton a Tina se sotva držela na nohou. V šeptu poprosila manažera kapely: „Pomoz mi do pokoje.“ Nechtěla, aby ji kdokoli viděl zmlácenou. Ve výtahu ji Ike uhodil znovu, prudce, do obličeje. Cítila, jak jí praskla lícní kost – ostrá bolest projela hlavou. Chuť krve v ústech. Žaludek se jí zvedal strachem a zlobou zároveň.
V apartmá zůstali nakonec sami dva. Ike klopýtal v drogové mlze, Tina stála u okna a cítila, že se uvnitř ní něco láme. Toho muže milovala, ale to, co dělal, už nemohla snést. Na zemi uviděla svůj bílý kostým, co měla ten večer na vystoupení. Sako bylo roztrhané a polité krví z rozbitého rtu.
Na nic nečekala. Ike hlasitě chrápal. Tina se tiše zvedla, popadla malé sluneční brýle – paradoxně aby zakryla podlitiny okolo očí – a vyklouzla z pokoje ven. Běžela bosky hotelovou chodbou, uháněla po schodišti dolů, v ruce jen kabelku s drobnými. Nikdo si jí nevšiml: hluboká noc v hotelu byla prázdná a tichá.
Prosmýkla se postranním vchodem na parkoviště – a dala se do běhu. Před ní svítila široká osvětlená dálnice, za ní jen temné obrysy hotelu, kde zůstal Ike. Ani nevěděla kam běží; prostě pryč. Neměla plán, jen pud sebezáchovy.
V půl třetí ráno dobíhá k motelovému osvětlenému nápisu přes čtyřproudou silnici. Kdosi troubí – řidič z okénka něco křičí, snad nadávku, snad varování. Tina se rozeběhne posledních pár metrů a skočí na chodník. Ramada Inn – záchrana v pustině noční dálnice. Vběhne do haly a nohy se pod ní podlamují. Krvavé stopy bosých chodidel zůstanou na naleštěné dlažbě.
Noční recepční zalapá po dechu, když tu postavu pozná. Před ním stojí Tina Turnerová – zmáčená potem, s rozmazanou řasenkou a rozbitou pusou. Nemá zavazadla, nemá peníze, jen těch 36 centů a benzínovou kartu Mobil. Přesto se nadechne a klidným hlasem toho muže žádá o pokoj a možnost zavolat právníka. Musí znít přesvědčivě, i když uvnitř se celá třese.
Recepční ani vteřinu neváhá. Podává jí klíč – možná ze slušnosti, možná z účasti a možná prostě proto, že tu ušlechtilou tvář sice znetvořily modřiny, ale pořád v ní vidí legendární zpěvačku. Teprve za dveřmi pokoje 105 se zhroutí na zem a rozvzlyká se tak, až se celá třese. Je volná. Po šestnácti letech v očistci je volná.
Trvalo to však ještě další dva dlouhé roky, než se opravdu zbavila všech okovů. 27. července 1976 podala žádost o rozvod – jako důvod uvedla „nepřekonatelné neshody“. Eufemismus, za nímž se skrývala léta trýzně, která nešla vyčíslit.
Soudní tahanice se táhly. Ike Turner zuřil, snažil se ji zničit, ale marně. Tina překvapila všechny, když se vzdala naprosto všeho, jen aby měla klid. Nechtěla peníze, nechtěla společný majetek, nechtěla nic z minulého života. Souhlasila, že Ikeovi přenechá všechna práva k jejich společným písním, veškerý nemovitý majetek, studiové vybavení – všechno.
Jediné, co si vyprosila, bylo ponechat si své umělecké jméno Tina Turner. To bylo totiž její – ona ho proslavila, ona mu dala význam. „Nechala jsem si jen své jméno,“ vzpomínala později, „a to jméno pro mě znamenalo svobodu.“ Rozvod byl definitivně uzavřen v roce 1978. Tina Turnerová odešla od soudu s pár saky svých kostýmů, dvěma postaršími sportovními auty, několika šperky – a svým jménem. Všechno ostatní zůstalo Ikeovi.
Jenže „všechno“ je relativní pojem. Co je auto nebo dům proti holému životu? Tina získala něco mnohem cennějšího: vlastní budoucnost. Ale začátky byly kruté. Ocitla se bez peněz, s dluhy za zrušené koncerty, které musela promotérům uhradit. Nějaký čas žila z potravinových lístků a příležitostných vystoupení v laciných hotelových show, kde zpívala za pár dolarů večer.
Občas uklízela domy cizích lidí, jen aby měla na jídlo. Před pár lety plnila stadiony, teď drhla cizí podlahy a trému před koncertem vystřídala úzkost, jestli bude mít na nájem. Někteří známí z branže nad ní zlomili hůl: Je po ní, říkali si. Čtyřicetiletá, odepsaná… Bez Ikea nic nedokáže. Ani vydavatelství už neměla zájem – mladá konkurence jela v disku a Tina Turnerová jim připadala jako vyhaslá hvězda z minulé dekády.
Jenže Tina v sobě měla stejnou houževnatost jako kdysi ta dívka, co zpívala v kostelním sboru. Nechtěla končit v zapomnění. Už jednou se z průšvihu zvedla a teď se hodlala zvednout znovu. Roky ponižování ji zocelily a daly jejímu projevu hloubku, které žádná disco princezna nemohla konkurovat.
Vsadila vše na jednu kartu: změní styl, půjde do rocku, do rytmů nabitých energií a žízní po životě – stejně jako ona sama. Zpívala v malých klubech, dřela na sobě, oslovovala nové manažery. Trvalo to osm let od rozvodu, než konečně přišel zlom.
V roce 1984 seděla Tina Turnerová ve studiu a natáčela desku, ke které jí většina lidí blahosklonně popřála „hodně štěstí“, ale nikdo v ni nevěřil. Album se mělo jmenovat Private Dancer – Soukromý tanečník, možná narážka na všechny ty roky, kdy byla jen loutkou v cizích rukách.
Když o několik měsíců později vyšel první singl „What’s Love Got To Do With It“, strhla se lavina. Tohle nebyla zastaralá hvězdička, tohle byla drásavě upřímná, divoká a svobodná Tina Turnerová. Píseň vystřelila na první místo americké hitparády. A Tina? Bylo jí čtyřicet pět let – a právě se vrátila na výsluní jako královna.
Její velký comeback ohromil hudební svět. Private Dancer se stal multiplatinovým albem, Tina posbírala ceny Grammy a vyprodala haly, o jakých se jí ani nesnilo. Všechna ta bolest, hněv i naděje, které si nesla v srdci, se přetavily v její hlas. Když stála na pódiu, působila jako zjevení – dravá energie, vášeň a životní zkušenost v jednom.
Už to nebyla něčí loutka, ale žena, která si svou sílu vydobyla z utrpení. „Rocková babička,“ přezdívali jí s úsměvem novináři – v jejích 45 letech, s rozviřující hřívou vlasů a nekonečně dlouhýma nohama, působila vedle dvacetiletých popových hvězdiček jako živel z jiné dimenze.
A Tina zářila. Jako by všechny rány minulosti dohořely na pódiu v jeden ohňostroj. Na koncert v Rio de Janeiru v roce 1988 přišlo 184 tisíc lidí – tehdejší světový rekord. Stotisícový dav křičel její jméno, ruce se vlnily v rytmu a Tina na pódiu tančila s elektrizující radostí. Každým pohybem jako by říkala: Vidíte, přežila jsem.
V očích jí plály jiskry, a když dozpívala poslední refrén, na zlomek vteřiny zavřela oči. Možná v tu chvíli myslela na tu drobnou vyděšenou ženu, která před dvanácti lety utíkala do tmy s 36 centy v kapse. Možná se tím obrazem loučila jednou provždy.
Od té doby uplynuly desítky let. Tina Turnerová, ta kdysi zlomená Anna Mae z Tennessee, nakonec našla klid i v osobním životě. Daleko od hlučných klubů se znovu nadechla – ve Švýcarsku, kam se v 80. letech přestěhovala za svou láskou, hudebním producentem Erwinem Bachem. Po boku tohoto muže objevila, jak chutná láska beze strachu. Vzali se a usadili u Zürichu, kde Tina přijala i švýcarské občanství a konečně se zbavila duchů minulosti.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Tina_Turner
https://www.buzzfeed.com/kaylayandoli/times-media-failed-tina-turner
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/apr/08/tina-turner-interview
https://www.dotyk.cz/magazin/rockova-babicka-tina-turner-zila-s-tyranem-a-za-dva-roky-mela-ctyri-deti-2014100.html
https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-65673196
https://theconversation.com/tina-turner-the-singers-resilience-and-defiance-were-typical-of-a-survivor-of-intimate-partner-abuse-206725
https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-65673196
https://www.oprah.com/omagazine/oprahs-interview-with-tina-turner/4
