Tycho Brahe měl zlatý nos, extrémní bohatsví a jeho smrt se vysvětlila až po 400 letech

Uvnitř jeho těla se zvyšoval tlak – ostrý a neúprosný. Přesto zůstával nehybně na svém místě. Nikdy by se neodvážil porušit etiketu císařského dvora. V přítomnosti Rudolfa II. se od hodovní tabule nevstává dříve než panovník – ani kdyby šlo o život.

Byl říjen 1601 a pražský velmož Petr Vok z Rožmberka pořádal okázalou hostinu. Ctihodní hosté pozvedali poháry na počest císařova hvězdáře a on se snažil nezklamat očekávání: připíjel, usmíval se, pronášel žertovná slova. Jen on sám věděl, jakou daň ho ta zdvořilost stojí. Netušil, že za ni brzy zaplatí cenu nejvyšší.

Tohle nebylo poprvé, co Tycho Brahe snášel bolest se zatnutými zuby. Život ho naučil vytrvalosti i tvrdohlavosti. Už ve dvaceti letech – kvůli sporu o matematický výpočet – stanul v souboji s rozzuřeným soupeřem. Ten střet ho málem stál život a navždy ho poznamenal. Ostří meče mu tehdy useklo kus nosu.

Krev byla všude. Mladík přežil jen zázrakem. Od té doby nosil na tváři malou protézu ze slitiny kovu, pečlivě upevňovanou speciálním lepidlem. Při každém nadechnutí cítil chladný dotek umělého nosu – mrazivou připomínku své horkokrevnosti.

Tvrdé lekce však zažil ještě mnohem dříve. Jako dvouletého ho unesl bohatý strýc a rodiče se ho bez velkých okolků vzdali. Vyrůstal tedy jinde, než se narodil – odmalička veden k výjimečnosti a vědě.

Když mu bylo dvacet šest, spatřil na noční obloze věc, co mu změnila život: novou hvězdu jasně zářící v souhvězdí Kasiopeji. Nebesa se proměnila před jeho očima. V tu chvíli se mladý šlechtic rozhodl zasvětit svůj život astronomii.

Z chlapce posedlého hvězdami vyrostl jeden z největších astronomů renesance. Dánský král Frederik II. ho zahrnul přízní a štědře financoval jeho práci. Daroval Tychonovi ostrov Hven, kde vědec vybudoval moderní observatoře Uraniborg a Stjerneborg.

Dvacet let tam mapoval pohyby planet a hvězd s nebývalou přesností, obklopen bohatstvím i podivínským dvorem. Brahe byl zámožný aristokrat – říkalo se, že vlastní až jedno procento veškerého dánského bohatství. Na svém zámku vedl poněkud excentrickou domácnost.

Jako dvorního šaška zaměstnával maličkého mužíčka jménem Jepp, o němž věřil, že má jasnozřivé schopnosti. Po chodbách tam prý občas poklidně klopýtal ochočený los – učenec ho choval jako bizarního mazlíčka.

Nic z toho nebylo králi proti mysli, dokud sloužilo vyšším cílům. Dánská pokladna utratila ohromné sumy, jen aby Brahe mohl pokračovat ve svých výzkumech. Svět se točit podle něj.

Jenže ten svět se nakonec změnil. Roku 1588 starý král zemřel a na trůn usedl jeho syn Kristián IV. Ten už pro extravagance slavného hvězdáře neměl pochopení. Navíc dvorem kolovala nebezpečná šeptanda: Tycho Brahe prý měl až příliš blízko ke královně matce.

Takové obvinění vrhalo na hvězdáře temný stín. Neshody mezi Brahem a Kristiánem brzy přerostly v otevřený konflikt. Tycho raději sbalil rodinu, své přístroje i letité záznamy a opustil rodnou zem.

Zachránilo ho pozvání z Prahy. Císař Rudolf II., známý mecenáš učenců a alchymistů, nabídl Brahemu útočiště na svém dvoře. Byla to nabídka, jaké nešlo odolat. Roku 1599 dorazil Tycho Brahe do zlaté Prahy – unavený zdlouhavým cestováním, ale plný optimismu.

Ujal se role císařského matematika a hvězdáře. Rudolf miloval hvězdy i alchymii; v Brahem našel spřízněnou duši. V malém domě na pražských Hradčanech, v tiché uličce zvané Nový svět, se dánský učenec znovu ponořil do práce. Praha se pro něj stala novým Uraniborgem.

Brzy se k Brahemu připojil také německý matematik Johannes Kepler. Geniální myslitel, ale povahou pravý opak. Zatímco Tycho byl energický, výbušný extrovert zvyklý na život v luxusu, Kepler působil tiše, zádumčivě a neduživě. Oba sdíleli vášeň pro astronomii, přesto jejich spolupráce skřípala.

Oněch osmnáct měsíců, kdy bok po boku bádali v Praze, bylo plných plodných objevů – i napjatých hádek. Brahe svého mladšího kolegu obdivoval, avšak plně mu nedůvěřoval. Své celoživotně shromažďované záznamy o pohybech hvězd a planet mu ukazoval jen po částech. Snad se obával, aby s nimi Kepler neutekl a nevydobyl si slávu, po které Tycho sám toužil.

Podzim 1601 zastihl Tycha v plné práci na nových planetárních tabulkách. V Praze se stal váženou osobností. Císař si ho cenil a česká šlechta ho ráda zvala na své slavnosti. 13. října 1601 se Brahe zúčastnil honosné večeře pořádané Petrem Vokem z Rožmberka. Byla to pocta – a Tycho, milovník dobrého vína, se jí nijak nebránil.

Ten večer však vypil více, než snesl. Při bujaré hostině pozvedal číši za číší a jeho tělo marně protestovalo. Hrdě a neústupně setrvával u stolu, jak se slušelo. Právě tehdy se odehrálo to, co bylo popsáno: hvězdář se zlatým nosem zdvořile seděl s tváří zbrocenou potem, lapen ve svízelné situaci, z níž nebylo úniku.

Když se pozdě v noci vrátil domů na Pohořelec, byl na pokraji zhroucení. Konečně mohl odhodit společenskou masku – ale úleva nepřicházela. Nebyl schopen močit. Bolest v podbřišku se stupňovala k nepříčetnosti. Tycho se svíjel ve svých komnatách, zatímco lékaři i nejbližší bezmocně přihlíželi.

Každá hodina byla utrpením. Pyšný muž, který po desetiletí vzdoroval osudu, se teď zmítal na lůžku v zoufalství. Možná cítil strach. Možná ho v slabých chvilkách napadlo, že ho stihla kletba či otrava – vždyť se pohyboval ve světě alchymie a jedy znal velmi dobře.

Dny míjely a jeho stav se nelepšil. Trpěl v horečkách jedenáct dní. Blouznil a údajně opakoval dokola jedinou naléhavou prosbu: „Ať se nezdá, že jsem žil nadarmo.“ Jako by se naposledy ptal, zda jeho celoživotní úsilí mělo smysl. Jako by tušil, že jeho čas se krátí.

24. října 1601 Tycho Brahe zemřel. Bylo mu 54 let. Praha se ponořila do smutku. Císař Rudolf II. se postaral o velkolepý pohřeb. Rakev s ostatky slavného astronoma spočinula v kostele Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí. Zdálo se, že tím příběh končí – že jedno dramatické osudové finále navždy uzavřelo život geniálního muže. Nikdo tehdy netušil, kolik otazníků kolem té smrti bude ještě v budoucnu kroužit.

Po léta se tradovalo, že příčinou skonu Tycha Braha byla banalita – prasklý močový měchýř a následná infekce, způsobené onou osudnou zdrženlivostí u císařského stolu. Jenže jak plynula desetiletí, měnil se i pohled na celou událost. Byla to opravdu jen nešťastná náhoda? Tak náhlá smrt vzbuzovala pochybnosti. Kdo by ale chtěl připravit o život ctihodného vědce, kterého si vážil i sám císař?

Ukázalo se, že Brahe neměl jen přátele. Jeho brilantní úspěchy budily obdiv, ale mohly vzbuzovat i závist či strach. Jedna teorie ukázala prstem na daleký dánský dvůr. Starý král Frederik II. kdysi hvězdáře zahrnoval přízní, avšak syn Kristián IV. mohl mít motiv ho nenávidět.

Pokud byla pověst o Braheho důvěrném poměru s královnou matkou pravdivá, představoval nemilý skandál pro celou dynastii. Kristián už před lety Tycha vyštval z Dánska – a podle některých zašel ještě dál. Dánský historik Peter Andersen nalezl v archivech deník hraběte Erika Brahe, vzdáleného Tychova příbuzného.

Zápisky neobsahují otevřené přiznání, ale zaznamenávají, že se hrabě v roce 1601 několikrát sešel s princem Hansem, bratrem krále. Právě Hans měl podle podezření předat Erikovi pokyn k vraždě Tycha jménem krále. Erik Brahe skutečně pobýval v Praze v době, kdy Tychonova záhadná choroba propukla. Náhoda?

Nebo tichý vykonavatel královy msty, který podal jed do poháru bratranci, jenž zneuctil rodinu?

Druhé podezření míří na Johanna Keplera, tichého učence, který stanul po Braheho boku v Praze. Po Tychově smrti převzal prestižní post císařského matematika – a hlavně se konečně dostal k Braheho pečlivě střeženým datům. Během několika let z nich Kepler vyčetl své slavné zákony o obězích planet, které ho proslavily na celá staletí.

Mohlo se stát, že by se odhodlal odstranit svého mentora, aby urychlil vlastní cestu ke hvězdám? Na první pohled nemyslitelné. Kepler byl hluboce věřící člověk a Braheho si vážil. Přesto právě jeho jméno je často zmiňováno mezi možnými traviči – zejména od doby, kdy autoři Josua a Anne-Lee Gilderovi v roce 2004 znovu rozvířili tuto teorii knihou Nebeská intrika.

Vykreslili v ní Keplera jako chladného oportunistu, který údajně v touze po Braheho pokladech vědění neváhal sáhnout k jedu. Zní to jako divoký román – ale i takové romány občas píše sám život. Vždyť už pověst, že Tycho svedl královnu a rozběsnil krále, jako by vypadla ze Shakespearova Hamleta.

Skutečný průlom přinesla až moderní věda. V roce 1901 byla při rekonstrukci hrobky v Týnském chrámu poprvé zkoumána Braheho kostra. O devadesát let později získali dánští odborníci vzorky jeho vlasů a vousů a objevili v nich neobvykle vysoké koncentrace rtuti.

Tento nález jako by dával za pravdu teorii o travičství. Jed na bázi rtuti byl v renesanci rozšířený – a právě poškození ledvin prudkou otravou rtutí mohlo vysvětlovat kolaps, který Tycha postihl. Zůstávala však otázka: kdy a jak se mu rtuť do těla dostala?

Analýzy tehdy naznačily dvě možné stopy: podle jedné se jed mohl do Braheho organismu dostat asi 11 dní před smrtí, tedy kolem osudné hostiny. Podle druhé verze dostal smrtící dávku zhruba 13 hodin před skonem.

Někteří to interpretovali dokonce tak, že byl otráven nadvakrát – poprvé se jed neprojevil dost rychle, podruhé už dílo zkázy dokonal. Záhada byla rázem zamotanější než dřív. Příběh geniálního astronoma se četl jako detektivka plná možných pachatelů i nejasných důkazů.

Anebo snad nebylo potřeba žádného vraha? I tato možnost zůstávala na stole. Tycho Brahe byl totiž také alchymista a léčitel. Sám míchal medicíny a elixíry a věřil na všelijaké tinktury. Jeden z jeho vlastních přípravků – elixír Medicamenta Tria – obsahoval sloučeniny rtuti.

Profesor Bent Kaempe, dánský soudní chemik, vyslovil domněnku, že Brahe se mohl otrávit nešťastnou náhodou sám: při pokusu léčit se svým elixírem zřejmě spolkl i nemalou dávku jedu. Nakonec tedy mohla být otrava reálná, ale bez vraha – pouze jako tragický důsledek hvězdářovy vlastní medicíny.

Definitivní slovo řekla až moderní věda. V listopadu 2010 byl na žádost Dánska znovu otevřen Tychonův hrob v Týnském chrámu. Mezinárodní tým odborníků odebral vzorky z kostí, zubů i zbytků vousů a podrobil je důkladné analýze. Zároveň čeští radiologové prozkoumali Braheho kostru počítačovou tomografií, aby odhalili případné známky chorob.

Když o dvě léta později představili vědci výsledky, mnohé překvapily svou střízlivostí. Brahe nezemřel na otravu rtutí – v jeho ostatcích se nenašlo takové množství tohoto kovu, které by mohlo způsobit smrt.

Místo toho ukázaly testy na prozaičtější viníky: chronické nemoci, jež učence sužovaly. CT snímky odhalily, že Tycho trpěl difuzní hyperostózou kostí (onemocněním postihujícím zejména obézní jedince středního a vyššího věku).

Zřejmě měl i cukrovku a výrazně zvětšenou prostatu – ta by mohla vysvětlovat osudné potíže s močením. Jinými slovy, jeho nezdravý životní styl bohatého renesančního lorda si vybral krutou daň. Tycho Brahe skonal přirozenou smrtí v pouhých 54 letech.

Zdálo by se tedy, že záhada je vyřešena. Žádný Kepler s jedem v poháru, žádný mstitel z Dánska ve stínech pražských komnat. Život geniálního hvězdáře ukončilo selhání těla, umocněné možná jeho nevhodnou životosprávou. Přesto je představa úkladné vraždy Tycha Braha dodnes přitažlivá.

Má v sobě totiž cosi symbolického – ozvěnu dávného dramatu o pýše a žárlivosti, o géniovi, který mohl budit stejně silné emoce.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tycho_Brahe

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zadna-vrazda-rtuti-tycho-brahe-zrejme-zemrel-prirozenou-smrti-290160

https://chandra.harvard.edu/edu/formal/icecore/The_Astronomers_Tycho_Brahe_and_Johannes_Kepler.pdf

https://www.britannica.com/biography/Tycho-Brahe-Danish-astronomer

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2006/cislo-1/byl-tycho-brahe-otraven.html