„V naší zemi je hodně zbabělců a zlodějů!“ Vincenc Koutník, hrdina, kterého zradil vlastní národ

Vincenc Koutník se narodil 19. července 1911 na samotě Jalovčí u obce Dolní Rožínka na Vysočině. Vyrůstal v kraji rybníků a lesů, v rodině sokolských vlastenců a na masarykovských ideálech. Jako kluk cvičil v Sokole, vedl skauty a obdivoval hrdiny legionářských příběhů.

Mnichovskou dohodu 1938 nesl těžce – pocit zrady se vryl hluboko. Když nacisté v březnu 1939 okupovali zbytek republiky, mladý Koutník dvakrát zkusil ilegálně přejít hranice, aby se přidal k zahraničnímu odboji, ale neuspěl. V Protektorátu Čechy a Morava se tedy zapojil do domácího odboje.

Spojil se se sokolským náčelníkem Františkem Kadlecem a pomáhal převádět ohrožené lidi do úkrytu. Kadlec však na podzim 1941 při masovém zatýkání sokolských činovníků padl do rukou gestapa a zahynul v koncentračním táboře. Mladému Vincencovi tím gestapo vzalo blízkého učitele – a ještě posílilo jeho odhodlání bojovat.

Na jaře 1943 Koutník kontaktoval předválečný komunista Rudolf Procházka, přezdívaný pro svou malou postavu „Malý Pepek“. Procházka byl dosazen ze Sovětského svazu jako radista – měl organizovat odboj, ale zatím úspěšný nebyl. Teprve na Vysočině narazil na ochotné pomocníky. Vincenc Koutník mu zajistil bezpečný úkryt u rodiny Holečkových v obci Albrechtice.

Z venkovského statku se brzy stala základna – Procházka navázal radiové spojení se Sověty a několikrát dostal pokyn změnit místo i čas vysílání. Koutník mu našel nový úkryt u sedláka Houdka v Divišově, Procházka však odchod stále odkládal. U Holečků mu totiž nic nechybělo – pálila se tam samohonka, jídla bylo dost a scházela se veselá společnost.

Koutník s odstupem hodnotil Procházku bez okolků: „Byl to bezohledný člověk. Dobrodruh! Neopatrný, na lidech mu vůbec nezáleželo,“ řekl později na jeho adresu. Byla to drsná charakteristika spolubojovníka – ale brzy se měla tragicky potvrdit.

Brněnské gestapo totiž Procházkovu vysílačku zaměřilo a v noci na 15. července 1944 uskutečnilo razii. Osm příslušníků gestapa obklíčilo statek Holečkových a vtrhlo dovnitř právě ve chvíli, kdy Procházka vysílal. „Malý Pepek“ vyrazil dveře chléva, naslepo pálil po tmavých postavách a prchal do blízkého lesa.

Pistoli při útěku ztratil, ale utekl. Gestapo na půdě našlo radiostanici, šifry, seznamy jmen – poklady pro vyšetřovatele. Akce však měla krutou dohru pro nevinné. Procházkův přítel Josef Holeček mladší sice gestapu unikl, avšak jeho otec Josef, matka Marie, sestra Ludmila i manželka Růžena byli zatčeni a později zavražděni v plynové komoře.

Stejný osud stihl i odbojáře Aloise Koukala, který Procházkovi opatřil falešné doklady. A Procházka? Ten pokračoval ve své riskantní činnosti a zanedlouho svou neopatrností přivedl na smrt ještě tři členy rodiny Štěrbových.

Nakonec kolem sebe vytvořil fiktivní partyzánskou skupinu (po válce nazvanou „Prokop Holý“), která místo bojů přinesla hlavně další zbytečné oběti. Koutníkovi se tím potvrdilo, že Malý Pepek byl možná zapálený komunista, ale nebezpečný společník.

Vincenc Koutník se po této zkušenosti ještě více osamostatnil. Mimo kruté zimní měsíce odmítal přespávat v obydlených staveních – raději nocoval venku v lesích. Spolu s mladým učitelem Jaromírem Mrkosem si v lesním úkrytu zvaném Zvolák vybudovali bunkr maskovaný větvemi.

Jenže na začátku zimy 1944 jejich bunkr objevili myslivci při honu a dvojice musela narychlo zmizet. Na Vánoce 1944 nalezli azyl u rodiny Králových v osadě Jiříkovice poblíž Nového Města na Moravě.

Místo leželo v údolí stranou od silnic a zdálo se bezpečné. Koutník dokonce využil příležitosti poslat tajně dopis své lásce – skrze odbojářskou spojku Aloise Prokopa doručil několik řádků snoubence Marii Zelinkové do Brna. Plánoval si Marii po válce vzít za ženu.

Osud ale zasáhl krutě. Bratr Marie Zelinkové, kterého do odboje zatáhl právě nezodpovědný Procházka, byl gestapem sledován a zatčen i s dalším odbojářem na návštěvě nedaleko od úkrytu. Gestapo objevilo u Marie onen lístek od Vincence. Následoval tvrdý výslech, který prozradil cestu, kudy proudily odbojové zprávy – a přivedl nepřítele až k prahu Králova statku v Jiříkovicích.

Bylo brzké ráno 9. ledna 1945, když se ozvaly podezřelé zvuky. Koutníka a Mrkose probudilo šramocení a stíny za okny. Gestapo obklíčilo stavení. Na malé vesnické stavení nasadili Němci početnou přesilu – nechtěli, aby jim odbojáři znovu unikli. Přesto se stal zázrak.

Koutník se odhodlal k zoufalému činu. Vlezl po hlavě malým okénkem ve zdi ven – pistoli sevřenou v zubech. Mrkos se protáhl těsně za ním. Oba seskočili do úzké uličky za domem. Chvíli měli štěstí – v té uličce nikdo nehlídkoval. Rozeběhli se k sousednímu stavení, ale zahlédl je strážný a začal se přesouvat jejich směrem.

Mrkos strachem zmizel – Koutník ho v panice nemohl najít, až objevil přítele schouleného v hromadě harampádí za vozy a sáněmi. Učitel byl bledý a roztřesený, neschopen slova. Koutník na něj sykl, že musí jednat – a to hned.

Donutil Mrkose, aby z plných plic vykřikl v němčině: „Jděte pryč! Jste sami obklíčeni!“. Vzápětí sám odstrčil závoru vrat a vypálil několik ran na postavy ve tmě. Manévr překvapil i otrlé gestapáky – na okamžik se stáhli za roh stavení. Jeden z Němců naslepo vystřelil a Mrkos se zhroutil, ale nebyl zasažen, jen klopýtl strachy.

Koutník neváhal, popadl druha za límec a táhl ho noční uličkou pryč. Pod rouškou tmy přeběhli přes zahrady k velké stodole, od ní do stráně nad vsí. Za jejich zády vzduch pročesávaly dávky ze samopalů, kule rozhrabovaly sníh kolem, ale ani jedna je nedostihla. Zázračně unikli.

Radost z úniku kalila starost – v domě zůstala rodina hostitelů. Gestapo zatklo hospodáře Jana Krále a jeho tři syny. Všichni byli odvezeni do koncentračního tábora Mauthausen, kde 10. dubna 1945, několik týdnů před koncem války, zahynuli.

Ve stejný den v Mauthausenu zemřeli i Alois Prokop, Jaroslav Křenek, Jan Zelinka – a také Marie Zelinková, Koutníkova snoubenka. Vincenc přišel o milovanou ženu, dříve než stihli cokoli společně prožít. Tato ztráta ho navždy poznamenala – Marii v srdci nosil po celý život a oženil se až jako kmet v 85 letech.

Po útěku z Jiříkovic neztrácel Koutník čas. V polovině ledna 1945 vstoupil do nově tvořené partyzánské jednotky nazvané „Doktor Miroslav Tyrš“. Stal se kulometčíkem 2. družstva a dostal k ruce jako pomocníka opět Jaromíra Mrkose, který překonal počáteční zbabělost. Jednotka operovala v hlubokých lesích na pomezí Moravy a Čech a brzy zažila další křest ohněm.

Už 8. února 1945 padl oddíl Tyrš do obklíčení znovu. Při třeskutém mrazu kolem -30 °C se partyzáni probojovávali sněhem do zapadlé osady Koníkov. Rozdělili se do několika chalup, aby unikli pozornosti. Koutník našel úkryt v chalupě u Zobačů společně s ruským velitelem Slavkem Začupejkem a devatenáctiletou zdravotnicí Rufou Krasavinovou.

Netušili, že se blíží další zrada. Do Koníkova dorazila skupina šesti mužů vydávajících se za partyzány – ve skutečnosti SS. Zajali místní vesničany a pod hrozbou smrti z nich dostali polohu skutečných partyzánů. Po setmění obklíčili Zobačovu chalupu a nechali jednoho z držených rukojmí volat, ať se „partyzáni vzdají“.

Uvnitř nastal chaos. Rufa se zděšeně ukryla v komůrce za skříní a odmítala vyběhnout ven. Koutník ji doslova vytáhl i se skříní a přinutil k ústupu do tmy, kde se schovali za hromadu dřeva na zahradě. Začupejko měl jediný samopal, ostatní jen pistole. Koutník zasyčel, ať se plíží k plotu a pálí po Němcích dávkami, aby přikrýval jejich ústup.

Jenže Začupejko odmítl – strachy zkoprněl a zbraň nevydal. V tu chvíli šlo o život všem. Koutník později hořce komentoval chování svých druhů: „Oba se báli, oba byli k ničemu! Jaké sem posílali lidi, to byla hrůza!“ vzpomínal na zbabělost Začupejka i Rufa, kteří mu v kritické chvíli nepomohli.

Nakonec tedy k plotu zalehl on sám. Sjela pod ním závěj sněhu, ale zůstal ukryt a střelbou z pistole kryl ostatním ústup. Dočkal se však jen Začupejka – mladá Rufa odmítla dál utíkat. Byla zdrcena nedávným potratem i smrtí svého milého v boji a netoužila se vrátit do Sovětského svazu.

Rozhodla se raději zemřít. Vystřílela na útočníky celý zásobník – dva falešné „partyzány“ přitom zranila – a poslední náboj obrátila proti sobě. Padla v boji, který neměl šanci na vítězství.

Skuteční partyzáni z ostatních chalup v Koníkově mezitím zůstali pasivní a nepomohli – i když měli přesilu. Hrůzná epizoda tak skončila obětí mladičké dívky a vinou váhavosti některých také hořkým rozkolem uvnitř odboje.

Partyzáni z oddílu Tyrš tehdy nedokázali pochopit, jak mohlo dojít k tak náhlému prozrazení. Bez důkazů pojali podezření, že je zradila místní rodina Pospíšilova – ti lidé žili samotářsky a odboji příliš nepomáhali.

Rozhodli se proto k zoufalé a kruté „výstraze“. Dne 21. dubna 1945 skupina partyzánů vtrhla k Pospíšilům a vykonala nad nimi svůj samozvaný „ortel“. Zastřelili sedmdesátiletou hospodyni, její dceru Marii, desetiletou vnučku Květu i syna Františka.

O tři dny později pak popravili v nedaleké vsi Líšná i druhou dceru Pospíšilových s jejím manželem. Šest nevinných lidí zemřelo jen pro podezření. Krvavý stín války padl i na Vincencovy spolubojovníky – a Koutník neskrýval zděšení. Takový způsob spravedlnosti on nikdy neuznával.

Koutník se prokazatelně účastnil několika sabotážních akcí na železnici a pomáhal vykolejit vojenský vlak u obce Rovné. 7. května 1945, pouhý den před kapitulací, ale oddíl zbytečně ztratil dva své členy při nerozvážném přepadu německého polního lazaretu na Bystřicku.

Válka tak končila směsicí hrdinství i chaosu. Koutník přežil – vyčerpaný, prolezlý vší, ale živý a ověnčený válečnou slávou. Za statečnost v boji obdržel Československý válečný kříž 1939 a medaili Za chrabrost. Netušil však, že největší zkoušky jej teprve čekají.

Hned po osvobození v květnu 1945 se Vincenc Koutník těšil, že začne nový život v svobodné vlasti. Vrátil se do rodného kraje jako válečný hrdina. Brzy ale přišlo rozčarování. Zúčastnil se ustavující schůze odbojářů v Bystřici nad Pernštejnem a nevěřil vlastním očím: skutečných partyzánů tam byla jen hrstka, zato se vyrojily desítky „zájemců“ o členství v odbojářských organizacích – lidí, které z odboje vůbec neznal.

Ze všech koutů slyšel do omrzení oslovování „soudruhu, soudruhu“, a pochopil, kdo se dere do popředí. „Řekl jsem si, tady nemáš, Vindo, co dělat – a nikdy jsem do té organizace nevstoupil,“ vzpomínal později s trpkostí. Už tenkrát vycítil, že komunisté chtějí slávu odboje urvat pro sebe, a odmítl se na tom podílet.

Nepřijal dokonce ani lukrativní nabídku od Rudolfa Procházky, který mu po válce za dobré služby nabízel teplé místo na ministerstvu vnitra.

Po válce se tedy vrátil ke svému oboru. Vyučil se zámečníkem a pracoval jako zručný nástrojař v továrně nedaleko Nového Města na Moravě. Jenže klid netrval dlouho. Únor 1948 změnil život jemu i celé zemi. Komunistický puč uvrhl republiku do nové totality. A Vincenc Koutník nemohl přihlížet nečinně.

S několika podobně smýšlejícími kamarády – zejména s partyzánským druhem Rudolfem Hájkem a svým bratrem Josefem – založil na Bystřicku protikomunistickou odbojovou skupinu nazvanou „Doktor Hřebík“. Jméno dali skupině podle bývalého starosty Sokola Antonína Hřebíka, popraveného nacisty, aby navázali na sokolské ideály svobody.

Od léta 1948 se tato skupina snažila pomáhat lidem prchajícím před nastupující diktaturou. Nejmladší Koutníkův bratr František, který sloužil u Sboru národní bezpečnosti na západní hranici, tajně převáděl uprchlíky do Německa. Vincenc s Rudolfem mezitím na Vysočině shromažďovali zbraně, tiskli protirežimní letáky a navazovali kontakty s dalšími odbojovými buňkami.

Státní bezpečnost (StB) brzy začala větřit spiknutí. V roce 1949 nastražila na členy skupiny past. Brněnská StB infiltrovala tišnovskou sokolskou skupinu, se kterou se Koutník s Hájkem snažili spojit. Agenti vystupující pod krycími jmény „Mirek“ a „Olda“ nabídli pronásledovaným odbojářům zprostředkování útěku za hranice.

Všechno ovšem byla pečlivě připravená provokace – tzv. akce „Pernštýn“ v sobě zkombinovala infiltrační agenty i pozdější falešnou hranici v rámci akce „Kámen“. Koutník a Hájek se StB agentům nevědomky chytili na udičku.

Několik půlnočních schůzek proběhlo v romantickém údolí říčky Bobrůvky – z jedné strany přicházeli ilegální odbojáři, z druhé agenti a všichni schválně hlasitě rachotili samopaly, aby se budili vzájemnou důvěru i respekt.

Po pár takových setkáních přišla nabídka k „elegantnímu odchodu do zahraničí“. Koutník s Hájkem souhlasili – netušili, že podepisují vlastní rozsudek.

Dne 16. září 1949 se odbojová dvojice skutečně vydala na „útěk“ za svobodu v režii StB. Na smluveném místě na Vysočině na ně čekal černý automobil s diplomatickou značkou – luxusní limuzína údajně západních spojenců. V noci projeli polovinou republiky až do pohraničí u obce Tři Sekery na Šumavě, kde měl být tajný přechod do americké zóny v Německu.

Tam už čekal falešný převaděč, který je dovedl k hranici označené závorou. Stála tam budka s cedulí, před ní dva muži v amerických uniformách – vše pečlivě zinscenováno. Hájek s Koutníkem uvěřili. U „hranic“ musel Vincenc odevzdat svoji pistoli a dvě ruční bomby, které nesl za pasem.

Závora se zvedla a údajní pohraničníci jim česky oznámili, že je odvezou na americkou stanici k výslechu. Ve falešné kanceláři americké rozvědky na ně čekal muž v americké důstojnické uniformě s tlumočníkem. Dekorace působila věrohodně – vlajky, portrét prezidenta Trumana na zdi, všude anglické nápisy. Začal několikahodinový výslech, kdy „Američané“ z odbojářů tahali informace o jejich skupině.

Vincenc Koutník byl celý život ostražitý a teď vycítil past. Během výslechu nabídl falešný Američan uprchlíkům sklenku koňaku – gesto „na oslavu svobody“. Rudolf Hájek nepohrdl a vypil ji jedním douškem, aby zapil stres. Koutník však odmítl. Ne jednou, ale rovnou třikrát po sobě přípitek rezolutně odmítl.

Později se ukázalo, že koňak byl patrně smíchaný s uspávacím prostředkem. Trval na svém, takže ho „Američané“ nakonec odvedli zpět k hraniční závoře s tím, že dostali zprávu o Koutníkově údajné kriminální minulosti: prý jde o vraha a lupiče. Najednou se na ně vrhli „Němci“ v uniformách – začali Vincence bít a vzápětí ho jako zadrženého předali „české stráži“ s tím, že jde o zločince.

Českoslovenští pohraničníci (ve skutečnosti příslušníci StB) pak v hraném rozhořčení Koutníka zmlátili ještě víc. Těžkou dřevěnou deskou mu vyrazili několik zubů. Celá scéna byla absurdním divadlem – ale realita dopadla tvrdě. U soudu se pak do protokolu chladně uvedlo, že Koutník a Hájek byli zatčeni „německými celními orgány a vydáni československým úřadům“. Skutečnost byla daleko děsivější.

Zkrvaveného Vincence převezli do tajné věznice StB v Brně-Pisárkách. Tam začalo mnohaměsíční martyrium výslechů a mučení. Dostal pouta na ruce – a ta z něj nesundali celé tři měsíce. Tři měsíce ho nechali spoutaného chodit, jíst i vykonávat potřebu.

Nesvlékl pouta ani při spaní na studené pryčně. Bylo to psychické i fyzické týrání, jehož cílem bylo zlomit ho a donutit k přiznání. Současně StB vyslýchala i omámeného Rudolfa Hájka, který stále netušil, že celá hranice byla falešná.

Hájek si myslel, že je stále v rukou Američanů, a ve své naivitě prý vyklopil vše, co věděl. Dokonce ještě zveličil význam skupiny, aby udělal dojem – netušil, komu vlastně své nadšení líčí. Vyšetřovatelé pak Koutníkovi strčili pod nos Hájkovy výpovědi a posmívali se mu, jak se kamarád rozpovídal.

To byla pro Vincence snad nejhorší rána – vědět, že jeho druh podlehl lsti. V kleci brněnské StB strávil přes rok. Rodina zatím netušila, co s ním je a doufala, že se mu podařilo uprchnout na Západ.

Inscenovaný monstrproces s osmi členy skupiny proběhl 3.–6. října 1950 před Státním soudem v Brně. Soudní síň se proměnila v divadlo – vystavili zabavené zbraně, v tisku vycházely očerňující články o „velezrádcích“. Prokurátor se s ničím nemazal: pro Vincence Koutníka i Rudolfa Hájka rovnou navrhl trest smrti za velezradu a vyzvědačství.

Soud nakonec ustoupil o krok – oba hlavní obžalované odsoudil „jen“ na doživotní těžký žalář. Koutníkův bratr Josef vyvázl s „druhým nejvyšším“ trestem 22 let odnětí svobody. Nejmladší bratr František, který stihl včas emigrovat, byl v nepřítomnosti označen za zrádce a jeho jméno zmizelo z rodinné kroniky.

Další spolupracovníci skupiny dostali dlouholeté tresty v rozmezí 12 až 20 roků vězení. Nový režim si dal záležet, aby exemplárně zničil celou tuto sokolskou odbočku. Ještě potupnější bylo, co následovalo.

Státní soud vynesl rozsudek a nezapomněl Vincence Koutníka zbavit i oficiální pověsti válečného hrdiny. Byl mu odebrán status partyzána a při domovní prohlídce mu StB zabavila všechny jeho válečné dekrety a vyznamenání.

Pryč byl Československý válečný kříž 1939, pryč medaile Za chrabrost, pryč i Velká partyzánská medaile – jako by nikdy neexistovaly. Z vlastence a odbojáře udělali „zrádce národa“. Koutník s Hájkem nastoupili výkon doživotního trestu a čekala je dlouhá pouť po věznicích a lágrech komunistického Československa.

Vincenc putoval nejprve do přísné věznice Plzeň-Bory, pak na jáchymovský uranový tábor Vojna, následně do věznice Leopoldov, a opět do lágru – tábor Rovnost a tábor Vykmanov, poté věznice Valdice… a tak dále.

Řetěz žalářů jako by neměl konce. Ze statného sedláka o váze 80 kg se při uranové dřině stal vyhublý stín vážící 50 kg. Koutník rubal uranovou rudu v hlubině i převážel těžké vozíky, jindy zas dral peří nebo pracoval v dílnách – kde díky své zručnosti patřil mezi nejlepší pracovníky.

Dřel mlčky a hrdě. Jako „organizátora nebezpečné protistátní skupiny“ se ho netýkaly žádné částečné amnestie, kterými občas režim propouštěl méně významné vězně. Zatímco jiní na začátku 60. let vyšli na svobodu, Vincenc Koutník zůstával dál za mřížemi. Teprve v dubnu 1964, po čtrnácti a půl letech nepřetržitého žaláře, se i jeho cela konečně odemkla.

Bylo mu 52 let. Odmítl podepsat jakoukoli spolupráci se StB, nepodepsal ani ponižující prohlášení propuštěného vězně, že se polepší. Vyšel hrdě, s rovnou páteří – ale do světa, kde jeho příběh oficiálně neexistoval.

Z bývalého partyzána a doživotního vězně se stal bezejmenný dělník. Nikdo se nesměl dozvědět o jeho hrdinství ani utrpení – cenzura a strach před „třetím odbojem“ byly příliš velké. Koutník se uchytil jako nástrojař v závodu Chirana v Novém Městě na Moravě a pracoval tam až do důchodu v roce 1973. Byl nesmírně šikovný mechanik a kutil. Od mládí spravoval známým rozbité bicykly, po válce pro kamarády dokonce upravoval vojenské pušky na lovecké kulovnice.

I v penzi ještě uměl opravit každé hodinky – ruce měl zlaté a hlavu jasnou. O tom, co prožil ve válce a v lágrech, však dlouho nemluvil. Věděl, že není radno se chlubit – mohl by ohrozit rodinu i sebe. Státní bezpečnost na něj nezapomněla; sledovali ho agenti, zkoušeli ho i ve vězení zlomit, ale nikdy neuspěli. Pro režim zůstával nepřítelem.

Teprve pád komunismu v listopadu 1989 přinesl satisfakci. Koutník byl v roce 1990 plně rehabilitován. Soud zrušil rozsudky z politických procesů jako zločinné. Z Vincence Koutníka se oficiálně stal nevinný člověk – a mohl konečně veřejně promluvit. V rodných Rozsochách ho místní dokonce zvolili místostarostou, protože si vážili jeho morální autority.

Ve svých takřka osmdesáti letech pomáhal znovu zakládat místní organizaci Sokola. Po desítkách let zákazu se ke své milované sokolské orlici opět hrdě hlásil. A dočkal se také opožděné osobní radosti – v 85 letech se poprvé oženil. Jeho vyvolenou se stala o 34 let mladší Jitka Fárková, dlouholetá přítelkyně, která s ním sdílela osud i hodnoty. Po Marii Zelinkové zůstala navždy jizva v srdci, ale Jitka mu po boku zajistila klidné stáří.

Navzdory svobodě ale nezmizely staré křivdy úplně. Koutník léta marně usiloval o navrácení svých válečných vyznamenání – trvalo to až do poloviny 90. let, než mu ministerstvo obrany vrátilo alespoň Československý válečný kříž a další medaile odebrané komunisty.

Horší bylo, že určité struktury a lidé spjatí s minulým režimem přetrvali. V roce 2001 navrhla radnice v Bystřici nad Pernštejnem, aby stát vyznamenal Vincence Koutníka medailí Za hrdinství u příležitosti jeho blížících se 90. narozenin. Co čert nechtěl, proti návrhu se nečekaně postavili někteří funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu – organizace, která sdružovala veterány odboje.

Místo aby svého kolegu podpořili, začali šířit pomluvu, že Koutník prý zavinil smrt rodiny Králových v Jiříkovicích. Obviňovali ho, že to on přivedl gestapo na Královy (ačkoli skutečnost byla jiná). Zdálo se, že byrokraté odbojářských spolků, mnohdy bývalí komunisté, mu opět házejí klacky pod nohy.

Do sporu se tehdy vložil spisovatel a badatel Bořivoj Nebojsa (pravým jménem Hynek Jurman), který veřejně vystoupil na Koutníkovu obranu. Sám studoval archivní materiály a ve své knize odhalil i kontroverzní momenty partyzánského boje – za což si vysloužil od oněch funkcionářů nálepku „hanobitele partyzánů“. Paradoxně to byl právě on, kdo musel přesvědčovat odbojářskou obec, že Vincenc Koutník je hrdina hodný úcty.

Snaha naštěstí slavila úspěch. 28. října 2002 si 91letý Vincenc Koutník došel na Pražský hrad převzít z rukou prezidenta Václava Havla vyznamenání – medaili Za hrdinství. Stál tam vedle dalších osobností, ale možná si v duchu opakoval, co říkal před odjezdem: „Jestli tam budu stát vedle nějakých komunistů, tak bych tam radši nebyl!“.

Hradní ceremonie ho příliš neoslnila; po návratu domů suše glosoval hostinu, která na vyznamenané čekala: „Tam vám byl obrovský stůl plný jídla a pití. Lidi se na to vrhali, jako by umírali hlady, jako kdyby snad bůhvíjak dlouho nejedli!“ líčil s úsměvem tu bizarní podívanou.

Největší satisfakcí pro něj ale nebyly řády a medaile, nýbrž možnost konat dobro. Téměř veškeré peníze, které dostal od státu jako odškodnění za dlouholeté věznění, věnoval potřebným. Stejně tak naložil s finančním darem od bratra Františka, jenž žil v emigraci v USA.

Podpořil například nový stacionář pro postižené děti Zdislava v Novém Městě na Moravě. Nechtěl nic pro sebe. Žil skromně v malém bytě v Bystřici, jezdil na kole a staral se o svou zahrádku. Když mu město Bystřice n. P. v září 2006 udělilo čestné občanství, poděkoval – ale moc si ho neužil.

Hned následující rok místní zastupitelé navrhli stejný titul udělit i bývalému vysokému komunistovi, který se podílel na perzekucích (někdejšímu prověrkovému komisaři). To už bylo na Koutníka moc. Neváhal a své čestné občanství demonstrativně vrátil.

Krtáce nad Vincenc Koutník zemřel 21. července 2007 v moravském Jimramově, pár dní po svých 96. narozeninách. Jeho jméno se vrátilo do učebnic a kronik jako symbol odporu proti dvěma totalitám.

V jednom z posledních rozhovorů v roce 2002 shrnul svou životní zkušenost prostou větou: „V naší zemi je také hodně zbabělců a zlodějů!“.

Zdroje:

https://is.muni.cz/th/obajh/Text_DP_Odbojar_Vincenc_Koutnik.pdf

https://medium.seznam.cz/clanek/hynek-jurman-pistoli-mel-na-nemce-i-komunisty-87149

https://www.reflex.cz/clanek/causy/116481/vincenc-koutnik-jak-se-z-vyznamneho-odbojare-stal-psanec-ktery-hodne-trpel.html

https://www.pametnimista.usd.cas.cz/tag/koutnik-vincenc/

https://www.regionbystricko.cz/soubory/dokumenty/pruvodce-4-angl-www.pdf

https://tretiodboj.sdruzenipamet.cz/index.php/de/treti-odboj-na-jizni-morave/obeti-rezimu/obeti-provokacni-akce-kamen