Článek
Když Edmund Kemper v dubnu 1973 zvedl telefon, policisté v Santa Cruz mu nejdřív nevěřili. Znali ho z baru. Obrovský muž, kterému říkali Big Ed, se rád pohyboval kolem policistů, poslouchal jejich historky a tvářil se jako člověk, který by chtěl být jedním z nich. Teď jim z telefonní budky v Coloradu tvrdil, že je vrah, kterého hledají.
Musel volat opakovaně. Teprve potom mu začali věřit. Řekl jim, co udělal, kde nechal těla a co najdou v domě jeho matky v Aptosu. Nebyl to první telefonát na policii v jeho životě. Poprvé volal jako patnáctiletý kluk z ranče v horách u North Forku. Tehdy právě zabil své prarodiče.
Obr z Burbanku
Edmund Emil Kemper III. se narodil 18. prosince 1948 v Burbanku v Kalifornii. Byl prostřední ze tří dětí a jediný syn. Otec Edmund Kemper II. byl válečný veterán, matka Clarnell pracovala později mimo jiné na univerzitě v Santa Cruz. Doma se hádali. Rodiče se rozvedli a Ed zůstal s matkou. V pozdějších výpovědích se k ní vracel pořád. Popisoval ponižování, hádky, alkohol, zavírání ve sklepě a věty, které si z dětství nesl dál.
Byl jiný už vzhledem. Rychle rostl a mezi dětmi působil jako obr. Později měřil kolem 206 centimetrů. Ve škole vynikal inteligencí, ale mezi spolužáky nezapadal. Už jako dítě ubližoval zvířatům. Schovával si části těl domácích mazlíčků, rozebíral panenky sester a hrál hry, ve kterých se opakovala poprava, svazování a smrt.
Tohle všechno ještě neznamenalo, že musí skončit jako vrah. Ale u Kempera se skládaly věci, které si nikdo včas nespojil. Vysoká inteligence, samota, fantazie o násilí, ubližování zvířatům, vztah k matce a pocit, že se ho otec zbavil. Když za otcem později utekl, nezůstal u něj. Otec už měl nový život. Ed skončil u prarodičů z otcovy strany.
Babička Maude a dědeček Edmund žili na ranči u North Forku v Kalifornii. Edovi bylo patnáct. Byl vyšší a silnější než většina dospělých, ale pořád to byl kluk, kterého rodina přesouvala z místa na místo. Dne 27. srpna 1964 se pohádal s babičkou. Odešel pro pušku a zastřelil ji. Potom čekal, až se domů vrátí dědeček. Zastřelil i jeho.
Později vysvětloval, že chtěl vědět, jaké to je zabít babičku. Dědečka prý zabil proto, aby nemusel vidět, co se stalo s jeho ženou. Pak zavolal matce. Ta mu řekla, aby zavolal policii. Ed Kemper poslechl. Čekal, až si pro něj přijedou.
Soudní psychiatři ho označili za paranoidního schizofrenika a poslali ho do Atascadero State Hospital, zařízení pro duševně nemocné pachatele. Tam se začal učit věc, která mu později pomohla přežít mezi pacienty, policisty i vězni. Mluvit tak, aby mu lidé věřili.
V Atascaderu
V léčebně brzy pochopili, že Kemper není hloupý. Naopak. Testy mu opakovaně ukazovaly vysoké IQ a personál si všímal, že dokáže přesně sledovat, co se kolem něj děje. Nechoval se jako člověk mimo realitu. Nevykazoval známky halucinací ani bludů. Postupně se z diagnózy těžké psychózy stával obraz inteligentního, problémového mladého muže s poruchou osobnosti.
Kemper se v ústavu choval ukázněně. Pomáhal s testy, učil se jazyk odborných posudků a získával důvěru. Čím víc se mluvilo o jeho nápravě, tím blíž byl návratu ven. Dne 18. prosince 1969, v den svých jednadvacátých narozenin, byl podmínečně propuštěn. Rozhodnutí mělo jednu větu, která se zpětně jeví skoro neuvěřitelně. Měl se vrátit k matce. Právě k ženě, o které roky mluvil jako o zdroji největší nenávisti.
Clarnell tehdy žila v Aptosu nedaleko Santa Cruz. Pracovala jako administrativní pracovnice na University of California, Santa Cruz. Ed bydlel u ní, chodil do školy a zkoušel začít nový život. Chtěl být policista. Do uniformy se ale nedostal. Kvůli své výšce nesplňoval požadavky. Místo toho se začal pohybovat kolem policistů aspoň jako jejich známý.
V Santa Cruz chodil do baru, kam chodili i muži od policie. Poslouchal, jak mluví o případech. Věděl, jak se vyšetřuje, jaké chyby pachatelé dělají a co policie hledá. Byl vysoký, nápadný a přitom působil klidně. Říkali mu Big Ed.
V té době v okolí často stopovaly studentky. Kalifornie počátku sedmdesátých let měla jinou atmosféru než pozdější doba. Mladí lidé jezdili po pobřeží, stopovalo se běžně a auto s univerzitní nálepkou nepůsobilo nebezpečně. Kemper si všiml, že stačí zastavit.
Stopařky
V květnu 1972 nasedly do jeho auta Mary Ann Pesce a Anita Luchessa. Obě byly osmnáctileté studentky. Chtěly se dostat ke známým. Domů se už nevrátily. Další byla patnáctiletá Aiko Koo. Potom Cynthia „Cindy“ Schall. V únoru 1973 Rosalind Thorpe a Alice Helen „Allison“ Liu z kampusu v Santa Cruz.
Kemper dívky a mladé ženy bral do auta, odvážel je stranou a zabíjel. Těla pak zohavoval a části ostatků odkládal na různých místech. Některé se našly, jiné ne. Když se v okolí začalo mluvit o vrahovi stopařek, studenti dostávali varování, aby si sedali jen do aut s univerzitní nálepkou. Kemper takovou nálepku měl. Protože jeho matka pracovala na univerzitě.
Vždycky se vracel domů. Do domu, kde žila Clarnell. Podle pozdějších výpovědí v něm hádky s matkou spouštěly další útoky. Kemper sám opakovaně spojoval vraždy mladých žen se vztahem k ní.
Na jaře 1973 se Kemper rozhodl, že zabije Clarnell. Stalo se to v domě v Aptosu, kde spolu bydleli. Matku zabil ve spánku. Pak pozval její přítelkyni Sally Hallettovou. I ona zemřela.
Tím se jeho plán rozpadl. Nebylo kam pokračovat. Sedl do auta a odjel pryč z Kalifornie. Cestoval přes státy, polykal kofeinové tablety a čekal, kdy se za ním někdo vydá. Nikdo ho nehonil.
To ho podle pozdějších výpovědí rozčilovalo. Chtěl být pronásledovaný, chtěl vidět, že policie pochopila, kdo je. Místo toho jel dál. V Coloradu zastavil u telefonní budky a zavolal do Santa Cruz.
Když mu policisté konečně uvěřili, pomohl jim najít místo, kde byl. Zadrželi ho v Pueblu.
Kemper se přiznal. Popisoval vraždy dlouze a s detaily, které vyšetřovatelé mohli ověřit. U soudu se snažil vystupovat jako nepříčetný. Porota tomu neuvěřila. V listopadu 1973 byl odsouzen za osm vražd prvního stupně. Trest smrti v Kalifornii tehdy nebylo možné vykonat kvůli rozhodnutí o protiústavnosti tehdejší podoby trestu smrti. Kemper dostal osm doživotních trestů.
Na papíře možnost podmínečného propuštění zůstala. V praxi ji opakovaně nedostal. V dalších desetiletích se znovu a znovu řešilo podmínečné propuštění. Pokaždé neúspěšně. Skončil v California Medical Facility ve Vacaville. A tam začala další zvláštní část jeho příběhu.
Vězeň, který mluvil s FBI
V sedmdesátých letech začali agenti FBI v Behavioral Science Unit zpovídat odsouzené vrahy. Chtěli pochopit, jak takoví pachatelé uvažují, jak si vybírají oběti a co o sobě říkají, když už nemají kam utéct.
Kemper byl pro ně výjimečný materiál. Byl ochotný mluvit, měl dobrou paměť, dokázal se popisovat s chladným odstupem a uměl působit vstřícně. Právě to na něm bylo nebezpečné.
FBI z podobných rozhovorů později skládala základy profilování sériových pachatelů. Kemper se tak stal jedním z vrahů, jejichž výpovědi se dostaly i do televize. V seriálu Mindhunter ho ztvárnil Cameron Britton.
Ve Vacaville se Kemper zapojil do programu nahrávání audioknih pro nevidomé. Strávil u mikrofonu tisíce hodin a načetl stovky knih.
To ale nikdy nezměnilo důvod, proč tam sedí. Za mřížemi zestárl. Přicházely další žádosti o podmínečné propuštění a další zamítnutí. V roce 2024 se k projednání nedostavil a komise ho znovu nepustila. Další možnost má přijít až v roce 2031. V té době mu bude přes osmdesát.
Zdroje:
https://www.biography.com/crime/edmund-kemper
https://www.ebsco.com/research-starters/biography/edmund-kemper
https://www.aetv.com/articles/ed-kemper-hospital-release
https://www.aetv.com/articles/edmund-kemper-serial-killers-helping-fbi-interviews
https://www.oxygen.com/kemper-on-kemper-inside-the-mind-of-a-serial-killer
https://lookout.co/santa-cruz-serial-killer-ed-kemper-denied-parole-again/story
https://www.cdcr.ca.gov/bph/2024/08/28/hearing-results-july-2024/
https://www.cdcr.ca.gov/bph/wp-content/uploads/sites/161/2024/05/pv-July-Schedule-2024-4.pdf
