Věra Čáslavská, hrdinka, kterou nezlomili Sověti, ale její vlastní osud

Právě získala další zlato. Vedle ní stojí sovětská soupeřka. Do ticha haly začne hrát hymna Sovětského svazu – hymna okupantů, jejichž tanky jen před pár týdny rozdrtily naděje její vlasti. A tehdy to přijde. Žádné zaťaté pěsti, žádná hesla. Jen tichý, vzdorovitý pohyb.

Věra pomalu skloní hlavu a odvrátí pohled od rudé vlajky. V tom jediném, téměř neznatelném gestu je všechno: zrada, bolest, hrdost i nezlomný odpor. V tu chvíli se z nejlepší sportovkyně světa stává hrdinka v očích svobodného světa a nepřítel státu doma. Je to okamžik, který ji navždy proslaví a zároveň jí zničí kariéru a na desítky let poznamená její život způsobem, který si ani v nejdivočejších snech nedokázala představit.

Odvaha Věry Čáslavské se nezrodila na olympijském pódiu v Mexiku. Byla vykována v ohni Pražského jara a zocelena v mrazivém srpnovém ránu roku 1968. Věra nebyla jen fenomenální sportovkyní; byla hlasem našeho národa, symbolem naděje a uvolnění, které zachvátilo Československo. Její popularita byla obrovská a její slovo mělo váhu. A ona se nebála ho použít.

Klíčovým momentem, který předurčil její osud, byl podpis pod manifestem „Dva tisíce slov“ v červnu 1968. Nebyl to jen další dokument. Byl to text spisovatele Ludvíka Vaculíka, který s nevídanou otevřeností kritizoval dvacet let komunistické vlády a vyzýval k hlubokým reformám, které by daly moc zpět do rukou lidu. Bylo to tak radikální, že to vyděsilo i některé reformní komunisty v čele s Alexandrem Dubčekem.

Svým podpisem se Věra zařadila po bok největších osobností národa, jako byli Jan Werich, Rudolf Hrušínský nebo manželé Zátopkovi. Nebylo to gesto naivity. Byla to vědomá a odvážná volba, která ji okamžitě katapultovala na seznam nepřátel konzervativních sil v Praze i v Moskvě.

Když se 21. srpna 1968 valily do země tanky Varšavské smlouvy, Věra byla na soustředění v Šumperku. Zpráva o invazi ji zastihla uprostřed noci. „Ve tři ráno křičel pod okny vedoucí sokolovny, že nás napadli Rusáci. Říkala jsem si, že se zbláznil, že ve tři v noci vtipkuje, ale sedla jsem na kolo a jela na náměstí,“ vzpomínala později. Její jméno figurovalo na seznamech lidí určených k zatčení. Musela okamžitě zmizet.

Útočiště našla v srdci Jeseníků, na horské chatě Vřesová studánka, kde ji ukryla místní horská služba. Zatímco se její kolegyně připravovaly v tělocvičnách, Věra trénovala v divočině. Její příprava na olympiádu se proměnila v syrový boj o udržení formy za naprosto nemožných podmínek.

Místo kladiny jí sloužily poražené kmeny stromů, místo koberce pro prostná cvičení mech a lesní mýtiny. Nejsilnějším symbolem jejího odhodlání se stala obyčejná lopata. Aby si udržela mozoly na dlaních, klíčové pro cvičení na bradlech, přehazovala lopatou uhlí do sklepa horské chaty.

Tento prostý, fyzický akt dokonale vystihuje její tehdejší situaci. Byla to surová dřina, projev čisté vůle postavit se drtivé síle, která se ji snažila umlčet. V horách se nezrodila jen její olympijská forma, ale především nezlomnost ducha. Dokázala, že její síla není závislá na podpoře státu ani na moderním vybavení. Její síla pramenila z ní samé.

Když na poslední chvíli dostala povolení odletět do Mexika, její mise už nebyla jen sportovní. Stala se bojem za čest poníženého národa. Její slova před odletem zněla jako přísaha:

„Obětovala bych všechny své dosavadní medaile za letošní vítězství. Protože nebojuji za sebe, ale za nás za všechny. A naši lidé si zaslouží vítězství.“.

Do Mexika nepřijela jen jako sportovkyně. Přijela jako symbol vzdoru a okamžitě se stala miláčkem celé země. Mexičané ji zbožňovali a přezdívali jí „La Novia de México“ (Nevěsta Mexika). Její popularita explodovala, když pro svou sestavu v prostných zvolila hudbu „Jarabe tapatío“, známý mexický tanec s klobouky.

Nebyl to jen sportovní výkon; bylo to flirtování s publikem, dokonalé splynutí s místní kulturou. Desetitisíce diváků v hale se staly jejími osobními strážci. Bouřlivě oslavovali každý její úspěch a hlasitě protestovali, kdykoli měli pocit, že jí rozhodčí křivdí.

A pocit křivdy visel ve vzduchu neustále. V atmosféře nabité politikou studené války se každé rozhodnutí posuzovalo nejen sportovními, ale i politickými měřítky. Když porota po vynikajícím výkonu na kladině přiřkla zlato i sovětské gymnastce Natalii Kučinské, publikum pískalo. Vrchol přišel v prostných. Věra předvedla životní sestavu, za kterou obdržela známku 9.90.

Vypadalo to na jasné zlato. Pak ale přišlo oznámení, že rozhodčí dodatečně „opravili“ předchozí známku sovětské závodnice Larisy Petrikové, což vedlo k nevídané situaci – dělené zlaté medaili. Ačkoli pozdější analýzy ukázaly, že se mohlo jednat spíše o nápravu dřívější úřednické chyby než o spiknutí , v tu chvíli to vnímali všichni – Věra, publikum i celý svět – jako politickou krádež.

Pocit, že ji mocný sovětský aparát okradl o zasloužené vítězství, dokonale zrcadlil pocit celého československého národa, který byl před dvěma měsíci okraden o svobodu. Její osobní zranění se stalo zraněním národním.

A pak přišel ten moment. Dvakrát musela na nejvyšší stupínek vedle sovětské soupeřky. A dvakrát, když začala hrát sovětská hymna, udělala totéž. Tichý, ale nesmírně výmluvný protest. Sklonila hlavu a odvrátila pohled od stoupající rudé vlajky.

„Nebylo to plánované, přišlo to zevnitř, z mé duše, z mého srdce,“ řekla později. V tom tichu byla ohlušující síla.

Uprostřed tohoto politického a sportovního dramatu se odehrál ještě jeden příběh, jako z pohádky. Pár dní po svých triumfech si Věra v metropolitní katedrále v Mexico City vzala za muže československého atleta, běžce Josefa Odložila. Na jejich svatbu se přišly podívat statisíce lidí, kteří zaplavili náměstí a okolní ulice. Byla to poslední chvíle čisté, nespoutané radosti. Poslední záblesk světla, než se nad ní na dvacet let zatáhla neprostupná tma.

Z Mexika se Věra Čáslavská vrátila jako globální celebrita. Byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa pro rok 1968 a druhou nejpopulárnější ženou planety, hned za Jacqueline Kennedyovou. Prezident Ludvík Svoboda jí na Hradě vděčně tiskl ruku. Jenže sláva byla pomíjivá a pomsta normalizačního režimu trpělivá a krutá.

Začala její občanská smrt. Cílem nebylo jen ji potrestat, ale zcela ji vymazat z veřejné paměti. „Jejich cílem bylo, abych byla zapomenuta,“ konstatovala. Byla donucena ukončit kariéru. Bylo jí zakázáno cestovat, trénovat, jakkoli se veřejně angažovat. Žena, která byla na vrcholu světa, nemohla sehnat práci. Nějakou dobu se živila jako uklízečka. Vrcholem absurdity a ponížení bylo, když ji v lednu 1971 Tělovýchovná jednota Rudá hvězda Strašnice vyloučila ze svých řad. Oficiální důvod?

„Nedostatečná spolupráce“. Nejlepší gymnastka planety, držitelka sedmi olympijských zlatých medailí, nebyla dost dobrá pro místní tělovýchovný spolek. Tento akt dokonale odhalil nejen krutost, ale i malost a patetickou nejistotu komunistického režimu, který se takto mstil jediné neozbrojené ženě.

Nejbolestivější rány ale nepřicházely od anonymních funkcionářů, nýbrž od těch nejbližších. Jak odhalily archivy Státní bezpečnosti, na Věru donášela její kamarádka, mentorka a bývalá gymnastická hvězda Eva Bosáková. StB na Čáslavskou vedla spis s krycím názvem „Gymnastka“ a Bosáková, vedená jako agentka „Doktor“, jim dodávala informace o jejích kontaktech a náladách.

Zatímco svět vzpomínal na její pár vteřin trvající tichý protest v Mexiku, Věra vedla svůj vlastní, mnohem delší a těžší boj. Dvacet let byla pod neustálým tlakem, aby odvolala svůj podpis pod manifestem „Dva tisíce slov“. Byly jí nabízeny výhody, návrat do pohodlného života, stačilo jediné – zradit své přesvědčení. Nikdy to neudělala. Její tichý, tvrdohlavý a dvacet let trvající odpor byl jejím největším vítězstvím. Režim ji mohl izolovat, mohl ji ponížit, ale nemohl ji zlomit.

Ženu, kterou nezlomil totalitní stát, nakonec srazila na kolena osobní tragédie. Její pohádkové manželství s Josefem Odložilem se postupem času proměnilo v peklo. Původní sláva a obdiv ustoupily tvrdé realitě. Věra později mluvila o jeho agresivitě a problémech s alkoholem. Vztah, který začal před zraky celého světa, se stal její nejtěžší životní zkouškou.

„Tento vztah byl nejtěžší zkouškou, kterou jsem musela zvládnout,“ přiznala po letech.

V roce 1987 se po devatenácti letech rozvedli. Skutečná katastrofa ale měla teprve přijít. V noci ze 6. na 7. srpna 1993 došlo na diskotéce „U Cimbury“ v Bělé pod Pradědem k osudnému střetu mezi Josefem Odložilem a jejich devatenáctiletým synem Martinem. Verze událostí se různí. Podle jedné přišel otec domluvit synovi kvůli neúspěšné maturitě.

Podle druhé opilý Odložil starší sám vyvolal potyčku. Fakta jsou však neúprosná: došlo k hádce a fyzickému střetu, při kterém Martin otce udeřil. Josef Odložil upadl, udeřil se do hlavy a po měsíci v kómatu, aniž by se probral, zemřel.

Pro Věru začal nový druh pekla. Národní hrdinka se stala matkou „otcovraha“, jak ho okamžitě označil bulvární tisk. Dlouhý a médii ostře sledovaný proces drásal celou rodinu. Martin byl nakonec odsouzen ke čtyřem letům vězení. V roce 1997 mu prezident Václav Havel, Věřin přítel, udělil kontroverzní milost.

Ačkoli o ni Věra nežádala, veřejnost to vnímala jako protekci. Milost nedostal Martin, milost dostala Čáslavská. Tento soud veřejnosti byl ranou, ze které se už nikdy plně nevzpamatovala. Hrdinka, která čelila tankům a tajné policii, se zhroutila. Následoval naprostý ústup z veřejného života a pád do hluboké deprese, umocněné závislostí na lécích na spaní.

Prožila, jak sama řekla, patnáct ztracených let. Její vlastní slova jsou nejděsivějším svědectvím o tomto období: „Deprese je strašná věc, nechci se rouhat, ale je to snad horší než rakovina. Ztratila jsem patnáct let! Dovedete si to představit?“. Tragédii dokreslují i slova jejího syna Martina, který se po letech v jediném rozhovoru vyznal ze svých pocitů:

„Zvláštní, tak stateční rodiče, a vychovají takového zbabělce.“. Ukázal se tak krutý paradox jejího života: síla a nekompromisní integrita, které jí pomohly přežít boj s totalitou, se ukázaly jako křehké v chaotickém a bolestivém světě rodinných vztahů. Svoboda, za kterou bojovala, jí prostřednictvím svobodného tisku a veřejného mínění uštědřila rány, jakých komunistický režim nebyl schopen.

Po sametové revoluci se zdálo, že pro Věru konečně nastal čas spravedlnosti a klidu. Stala se poradkyní prezidenta Václava Havla, předsedkyní Československého a později Českého olympijského výboru a členkou Mezinárodního olympijského výboru. Byl to triumfální návrat, který jí národ dlužil. Rodinná tragédie však tento šťastný konec brutálně přerušila.

Její skutečné vzkříšení přišlo až o mnoho let později. Po roce 2007 se pomalu a váhavě začala vracet do života. Znovu našla sílu a smysl v tom, co jí bylo vždy nejbližší – začala pomáhat mladým sportovcům. Nebyly to politické funkce, co ji zachránilo, ale osobní rozhodnutí znovu se zapojit do života po patnácti letech strávených ve tmě.

V roce 2015 jí lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky. Svůj poslední boj vedla se stejnou statečností, s jakou čelila všem předchozím výzvám. Zemřela 30. srpna 2016 ve věku 74 let.

Zdroje:

https://cs.wikiquote.org/wiki/V%C4%9Bra_%C4%8C%C3%A1slavsk%C3%A1

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/vera-caslavska-rakovina-deprese-lecba-chut-zit.A151216_113327_spolecnost_zar

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-syn-very-caslavske-zabil-sveho-otce-od-vezeni-ho-zachranila-milost.A160303_201015_lide_ele

https://dvojka.rozhlas.cz/litovani-z-duse-nesnasela-osudove-zeny-vera-caslavska-7450409

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/415932/sok-po-smrti-sportovni-legendy-very-caslavske-74-vlastni-kamaradka-ji-udavala-stb.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/124346/vera-caslavska-74-dostala-sbohem-od-muze-ktereho-ocistila-od-spoluprace-s-stb.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/415585/chvile-ktera-stala-caslavskou-karieru-tichy-protest-proti-rusum-v-roce-1968.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/olympiada-v-mexiku-1968-caslavska-protestovala-proti-okupaci-americti-bezci-proti-rasismu-74201