Věru Chytilovou vyhodili z FAMU a ona si sáhla na život. Pak se před ní třásli herci i režim

Byl konec padesátých let a v jednom pokoji na pražské studentské koleji ležela na podlaze mladá žena a dívala se, jak jí z rozříznutých zápěstí odkapává krev. Jmenovala se Věra Chytilová, bylo jí skoro třicet a před pár dny se dozvěděla, že ji vyhazují z FAMU. Zamkla se, aby ji nikdo nerušil. „Já jsem se zamkla, ale oni se ke mně dobourali,“ vzpomínala později. Spolubydlící přišla domů v tu nejnepravděpodobnější chvíli, vlámala se dovnitř a zabránila tomu nejhoršímu.

Chytilová přežila. Jizvy na rukou jí ale zůstaly až do smrti jako trvalá připomínka okamžiku, kdy se rozhodla, že už nechce žít. „Řekla jsem si konec, že nechci žít. Pro mě to bylo buď anebo,“ svěřila se s odstupem let. Film pro ni nebyl koníček. Byl to jediný důvod, proč vstávala z postele. A ten jí právě sebrali.

Ke kameře se přitom probojovala oklikou, jakou by si nikdo nevymyslel. Narodila se roku 1929 v Ostravě jako dcera bývalého legionáře, který provozoval nádražní restaurace. Vyrůstala v Olomouci, v přísné katolické výchově a klášterní škole, kde se naučila disciplíně i touze po svobodě. Otec z ní chtěl mít architektku, a tak poslušně nastoupila na techniku v Brně. Vydržela jen pár semestrů. „Nebaví mě nic rovně. Mám to ráda křivé a s chybami. Moje domy by určitě spadly,“ shrnula později, proč jí rýsování výkresů nesedělo.

Živila se jako kreslička a laborantka, chodila předvádět šaty jako manekýna do zasedaček textilních podniků. K filmu ji přivedla drobná role dvorní dámy ve veselohře Císařův pekař – Pekařův císař. Na place jí to došlo: tohle bylo ono. Nastoupila na Barrandov jako klapka, tedy na úplně nejnižší příčku, a svým ostrým jazykem a neústupností se vypracovala přes skriptku a asistentku až na pomocnou režisérku. Režisérům mluvila do práce, i když ji o to nikdo neprosil.

V devětadvaceti se konečně přihlásila na FAMU. Před přijímací komisí složenou ze samých režisérů prohlásila, že chce dělat film, protože to, co se u nás točí, je „prostě nuda“. Vzali ji. Ocitla se v pověstném silném ročníku profesora Otakara Vávry, jako jediná žena mezi muži, z nichž se později staly legendy: Evald Schorm, Jan Schmidt, Jiří Menzel. To, že je žena, brala jako výhodu. „Proč by mě to mělo handicapovat? Já bych nechtěla být mužem,“ říkala.

Idyla netrvala ani rok. Toho roku nastoupilo na obor sedm studentů a vedení dopředu vědělo, že dva bude muset vyhodit. Vytipovali si Věru. A teprve pak začali hledat důvod. Nejdřív jí vyčetli, že místo němého cvičení natočila film s hudbou. Pak přišel udavačský dopis, že si prý jezdí z Prahy do Olomouce taxíkem, což bylo v padesátých letech označeno za „buržoazní chování“. Byla to čirá politická taškařice a Věra to věděla. Nemohla s tím ale nic udělat.

Po zoufalém činu na koleji bloudila zlomená Prahou. Skončila na Bílé hoře, kde dlouhé hodiny ležela v trávě a plakala. Nakonec zabloudila do výstavní síně na Karlově náměstí, kde se dala do řeči s neznámým mužem. V domnění, že jde o cizince, mu vypověděla celý svůj nešťastný příběh. Ukázalo se, že je to docent Stefan Morawski, estetik z varšavské univerzity, který přijel do Prahy na setkání rektorů uměleckých škol. Věřin příběh tam přednesl s tím, že nechápe, jak se u nás může stát něco tak absurdního jako vyhazov studenta kvůli takové malichernosti.

A stal se zázrak. Chytilovou vzali na FAMU zpět. Místo ní ale museli vyhodit jiného studenta. Dlouho si to vyčítala, než dospěla k závěru, který ji pak provázel celý život: bojovala sama za sebe, ne proti někomu jinému. V roce 1961 školu úspěšně absolvovala částečně autobiografickým snímkem Strop o krásné, ale vnitřně nespokojené modelce.

Pak přišel film, který ji proslavil po celém světě. Sedmikrásky z roku 1966 natočila se scenáristkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou a s kameramanem Jaroslavem Kučerou, který se mezitím stal jejím druhým manželem. Dvě dívky, Marie I a Marie II, hrané neherečkami, se rozhodnou, že budou tak zkažené jako svět kolem nich, a tropí jeden naschvál za druhým, včetně devastace luxusní hostiny.

Obě dívky si zahrály neherečky, Jitka Cerhová a Ivana Karbanová, a inspiraci Chytilová našla u družiček z experimentální hry divadla Semafor. Výsledek nebyl žádná přímočará zábava. Trhaný obraz, herci proměňující se v loutky, zploštělý prostor, prudké vpády hudby. Kučera za kamerou vytvořil obraz, jaký v československém filmu nikdo neviděl.

Pro soudruhy to bylo příliš. V květnu 1967 vystoupil v Národním shromáždění poslanec Jaroslav Pružinec a o filmu prohlásil, že „nemá s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“. Pohoršovalo ho i plýtvání jídlem v době, kdy ho nebyl dostatek. Žádal stažení z kin.

Sedmikrásky byly po jeho kritice staženy z hlavních kin, omezeny v distribuci a zhruba na rok odstaveny z běžného uvádění. Zatímco doma narážely na zákaz a cenzurní obstrukce, v zahraničí slavily obrovský úspěch a Chytilovou vynesly mezi světové režisérky.

Když v srpnu 1968 vjely do Československa sovětské tanky, řada jejích kolegů zvolila emigraci. Odešel i Miloš Forman. Chytilová dostala lákavou nabídku točit svobodně ve Francii, dokonce v Americe. Odmítla. Diktované podmínky by pro ni byly tvůrčím „znásilňováním“ a její místo bylo doma.

Možná v tom hrála roli i dávná rána: její první velká láska, snoubenec Zdeněk, byl kdysi zatčen za pokus o emigraci a odsouzen na dvacet let. Věra tehdy marně obcházela vyšetřovatele a posílala balíčky do vězení. Sama utéct nechtěla nikdy.

Rozhodla se zůstat a bojovat ve vlastní zemi. Režim jí to spočítal. Záminkou se stala televizní inscenace Kamarádi z roku 1971, po níž následoval tvrdý, zhruba šestiletý zákaz činnosti. Přišla o film, který milovala. Živila rodinu, jak se dalo, a tak pod cizím jménem natáčela aspoň reklamní spoty.

Státní bezpečnost se ji opakovaně pokoušela zlomit a získat ke spolupráci. Narazila však na zeď. Chytilová se svou pověstnou tvrdohlavostí nátlaku odolala a zachovala si rovnou páteř. Když měla podle vzpomínek podepsat Antichartu, komunistický pamflet odsuzující disidenty, odmítla, i když riskovala definitivní konec kariéry.

Právě v těch letech, odstřižená od filmu, vrhla svou nezměrnou energii do stavby vily v pražské Troji. Sama si ji vyprojektovala. Na tehdejší poměry šlo o částku z jiného světa, podle dobových vzpomínek přes milion korun, kterou zaplatila i z peněz za zahraniční ocenění. Vychovávala tam dceru Terezu a syna Štěpána a čekala na svou chvíli.

Chvíle nepřicházela, a tak si Chytilová řekla, že si ji vyvzdoruje sama. Na podzim 1975 sáhla po prostředku, jaký si troufl málokdo. Napsala dopis přímo prezidentu Gustávu Husákovi. Nežebrala. Prostě žádala, aby směla pracovat, a úřady v něm nařkla z nezákonných praktik i sexismu. Dopis později dostal název, který vystihoval všechno: Chci pracovat.

A ono to zabralo. V roce 1976 se vrátila k filmu snímkem Hra o jablko, za který si přivezla Stříbrného Huga z festivalu v Chicagu. Žádnou úlitbu režimu v tom ale nikdo hledat nemusí. Ať dostala zakázku odkudkoli, natočila ji po svém. Její sžíravá satira na panelové sídliště Panelstory z roku 1979 měla být oslavou socialistického bydlení. Místo toho ukázala pološílené obyvatele brodící se blátem ke svým kójím.

Žena, kterou kdysi málem zlomili, se změnila v sílu, před níž se třásli i ti nejtvrdší chlapi. Na place byla nesmlouvavá až krutá. Herce dokázala dohnat na hranici zoufalství, jen aby z nich vyždímala pravé emoce. Po kameramanech házela plechovky a vůbec všechno, co měla po ruce. Někteří z ní měli panickou hrůzu. Po natáčení ale kajícně přiznávali, že z nich vždycky dostala to nejlepší.

Historek kolovaly stovky. Milana Lasicu, který si nebyl jistý rolí v Pastech, pastech, pastičkách, pronásledovala až do Bratislavy. „Tehdy jsem pochopil, co to je být pronásledovaný,“ vzpomínal. Bolka Polívku, který si v hospodě dopřával s rodinou, obcházela s otázkou, jak dlouho tam ještě budou, a po půlhodině se vracela, že čas vypršel.

Milan Šteindler kvůli ní během jednoho natáčení vyrval z jedné skříňky celý šuplík. A svým studentům na FAMU, kde učila až do vysokého věku, kladla otázky, které se staly legendou: „Kde máš, ku*va, téma?“ Zle to nemyslela. Jen je chtěla vybičovat k nejlepším výkonům.

Herec Miroslav Donutil, kterého obsazovala nejčastěji, to shrnul přesně. Kdo se s ní setkal, měl podle něj na výběr ze dvou možností: buď se jí podřídit, věřit jí a mít úspěch, nebo si stěžovat, že mu to nevyhovuje. „Byla to jedna z největších režisérek, které kdy tato země měla,“ řekl po její smrti. „Vždycky si dokázala připravit takové podmínky, o kterých byla přesvědčená, že vedou k úspěchu.“

Stejně nekompromisní byla i v soukromí. Když ji herec Miloš Kopecký, s nímž prožila bouřlivé tři roky, jednou při výletě na kole popíchl, bez milosti ho shodila z kola. Jindy na něj vylila hrnek mléka. Vztah utnula ze dne na den poté, co si u ní zapomněl deníček, v němž stálo: „Konečně doma, konečně klid.“

Se svým druhým mužem, geniálním kameramanem Jaroslavem Kučerou, natočila své nejslavnější filmy. Vedle své dominantní a hlučné ženy ale tichý, hloubavý introvert často trpěl. „Život se mnou pro něj byl podle jeho vlastních slov smršť,“ přiznala Chytilová později otevřeně. Manželství, z něhož vzešly dvě umělecky nadané děti, nakonec neustálo tvůrčí ani osobní konflikty a skončilo rozvodem. Kučera zemřel v roce 1991.

Přes všechnu tvrdost si Věra Chytilová nikdy nemyslela, že problém je v ní. „Neměla jsem problémy s mocí, to ona měla problémy se mnou. Já jen chtěla vědět, proč něco musí být a něco nesmí,“ říkala. Byla přesvědčená, že když vidí, že je něco špatně, nemůže mlčet. „Nemůžete se zdržet kritiky, když vidíte, že je něco špatně.“

Zemřela 12. března 2014 ve věku pětaosmdesáti let, obklopena rodinou, po několika kolapsech v posledních letech. Ani svůj vlastní odchod ale nenechala bez své režie. Podle vzpomínek účastníků se na jejím pohřbu ve strašnickém krematoriu nad rakví z reproduktorů náhle ozval její vlastní hlas, jak přerušuje smuteční řeč větou „Nečti to, je to nudný!“. Věra Chytilová si zrežírovala i vlastní pohřeb.

Zdroje:

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1555/vera-chytilova

https://dvojka.rozhlas.cz/mocni-s-ni-meli-problem-nebala-se-pohadat-osudove-zeny-vera-chytilova-7577636

https://www.lidovky.cz/domov/vera-chytilova-permanentni-pytel-blech.A090131_000062_ln_noviny_sko

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396690/sedmikrasky

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73491/sasci-a-kralovna-vera-chytilova-prosazovala-umelecke-vize-i-pres-mrtvoly-normalizacnich-cenzoru.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/pohreb-chytilova.A140321_124602_filmvideo_ts