Článek
Vladimír Jiří Rott se narodil 8. října 1885 v Praze do zámožné měšťanské rodiny obchodníků. Jeho dědeček Vincenc založil roku 1840 malý krámek na Malém náměstí a postupně z něj vybudoval vyhlášený obchod se železným zbožím. Rottovi vždy patřili k velkým českým vlastencům a štědrým mecenášům – přispěli například na stavbu Národního divadla.
Jejich honosný obchodní dům na Malém náměstí v Praze vyzdobili freskami Mikoláše Alše a průčelí dodnes nese zlatý nápis „V. J. Rott“.
Ladislav Rott, Vladimírův otec, vedl firmu po svém otci Vincencovi a odmalička chystal syny na to, že jednou převezmou rodové dědictví. Jako by tušil, že sám zemře poměrně mlád. Když roku 1906 nečekaně skonal, bylo Vladimírovi pouhých jednadvacet let.
Spolu se starším bratrem Ladislavem Vincencem (1881–1927) najednou stáli v čele vyhlášeného železářství. Náročného úkolu se však nezalekli – převzali firmu a pokračovali v rodinné tradici s odhodláním a pokorou vůči odkazu předků.
Bratři vedli obchod úspěšně v době před první světovou válkou i během ní. Jejich podnik postupně rostl, skupoval sousední domy a otevíral nová oddělení. Když Vladimír s bratrem roku 1923 přestavěli vnitřní prostory, vznikla moderní centrální hala překlenutá jednou z prvních sklobetonových kopulí v Praze.
Zákazník tak mohl přecházet mezi propojenými historickými domy téměř jako v chrámu železářského zboží – pod jednou zářící skleněnou střechou. V roce 1927 však Vladimíra zasáhla osobní tragédie: starší bratr Ladislav Vincenc náhle zemřel.
Všechna tíha vedení slavného podniku tak spočinula na Vladimírovi samotném. Přesto firma V. J. Rott právě v té době mířila k vrcholu své slávy – a mladší ze sourozenců dokázal toto dědictví na vrchol skutečně dovést.
„Rott dodá vše!“ – impérium první republiky
Nástupnická generace Rottů prožila vrchol kariéry ve zlatých časech první republiky. Ve 30. letech zažil rodinný podnik éru obrovského rozkvětu. Reklamy sebevědomě slibovaly: „Rott dodá vše!“ a nebyl to planý slogan. Firemní katalogy obsahovaly okolo 70 000 položek zboží – zákazník si mohl vybrat od drobného kolečka do hodinek přes kladívko či ponk až po vybavení celého řemeslného provozu.
Pod jednou střechou fungovalo 21 specializovaných oddělení a firma zaměstnávala na 170 lidí. Denně obsloužili prodavači na dva tisíce zákazníků a objem prodaného zboží dosahoval váhy několika plných železničních vagónů. Tehdejší noviny nazývaly železářství U Rotta „domem jakostního zboží“ a továrny vyráběly mnohé produkty přímo pro tento obchod pod značkou V. J. R.. „Potřebujete kolečko do hodinek? Máme. Slečna se bude vdávat a potřebuje výbavu? Není problém, jen račte,“ takovou atmosférou lákal obchod U Rotta davy zákazníků.
Úspěch rodinné firmy ale rozhodně nebyl zadarmo. Vladimír Jiří Rott zavedl na svou dobu moderní metody řízení podniku. Zakládal si na kvalifikovaném personálu, propracovaném systému zásobování i péči o zaměstnance.
Sám patřil k respektovaným osobnostem československého obchodního světa – stál u zrodu několika dalších firem a organizací, působil ve správních radách bank, předsedal Ústavu pro vnitřní obchod a angažoval se v četných profesních spolcích. Ve světě byl podnik V. J. Rott známý jako jeden z největších a nejlepších obchodů s kovovým zbožím v Evropě.
Není proto divu, že dědic rodinné tradice získal diplomatický věhlas – stal se honorárním konzulem Norska v Praze (a po válce byl jmenován konzulem generálním). Zdálo se, že odkaz tří generací poctivé práce je pevně zajištěn a nic nemůže narušit prosperitu proslulého domu U Rotta. Jeho zakladatel Vincenc by jistě jen uznale pokýval hlavou nad tím, kam až to vnuk Vladimír dotáhl.
Pomoc v nejtemnějších časech
Březen 1939. Prahu ochromila nacistická okupace. Během druhé světové války se chod někdejšího „domu jakostního zboží“ zákonitě zpomalil – přišly dodávkové a přídělové systémy, výroba i prodej byly vázány válečným hospodářstvím. Mnohem tíživější však byla atmosféra strachu.
Židovští obyvatelé, odbojáři i další nepohodlní lidé prchali z Protektorátu nebo se ukrývali před pronásledováním. Vladimír Jiří Rott nezůstal vůči jejich osudům lhostejný. Naopak – využil všech svých možností, aby ohroženým pomohl. Jako soukromý občan i ve funkci honorárního norského konzula se aktivně zapojil do záchrany lidí, jimž hrozila smrt z rukou nacistů a jejich pomahačů.
Pod diplomatickou záštitou nabízel úkryt i cesty k útěku těm, kteří by jinak skončili v transportech. Riskoval tím vlastní bezpečí, ale neváhal. Za jeho statečnost a pomoc mu po válce norský král udělil nejvyšší poctu: jmenoval ho generálním konzulem Norska.
Samotná firma Rott se konce války dočkala v útlumu, ale nezničená. Když Praha v květnu 1945 oslavovala svobodu, on už myslel na obnovu podniku i rozvrácené země.
Po šesti letech okupace stál znovu ve dveřích svého milovaného obchodu. Regály byly poloprázdné, zaměstnanci rozprášení, ale rodinný nápis na průčelí stále zářil do ulic. Vladimír věřil, že přijde nový začátek.
Víra v národ a kruté procitnutí
Poválečné nadšení vlilo Vladimíru Rottovi do žil novou energii. Setkal se i s prezidentem Edvardem Benešem, který vyzýval vlastenecké průmyslníky a podnikatele, aby pomohli obnovit republiku. Rott neváhal – veškeré finance a rezervy, které za války prozíravě ukryl v cizině, přivezl zpět do Československa, aby jimi přispěl k poválečné rekonstrukci země.
Přátelé ho varovali, že vsadit všechny trumfy na jednu kartu není moudré. Jenže Vladimír je odbyl slovy: „Můj národ mě nikdy nezradí!“. Odmítal připustit, že by se český národ – kterému on i jeho rodina tolikrát nezištně pomohli – mohl obrátit proti němu. Bohužel, mýlil se.
V únoru 1948 nastal zlom. Komunistický puč v Praze vehnal zemi do náruče nové totality. Vladimír Jiří Rott patřil k prvním na ráně. Jako „kapitalista“, vlastník slavného podniku, rotarián a svobodný zednář představoval pro nastupující režim třídního nepřítele, kterého bylo třeba zlomit. Krátce po uchopení moci začali komunisté zabavovat soukromé majetky – a železářství U Rotta se stalo jedním z prvních znárodněných podniků.
Stát zabavil všechen majetek firmy, včetně finančních prostředků a podílů, které Vladimír před nacisty včas ukryl za hranicemi a po válce na Benešovu výzvu poctivě přivezl zpět. Zkonfiskovány byly také všechny nemovitosti, zařízení prodejny, sklady zboží i rodinné sbírky umění. Mocipáni tím zabrali doslova celý Rottův život.
Vladimír Rott a jeho žena Růžena zvaná Růžka pochopili, že tentokrát jde do tuhého. Varování přišlo naštěstí včas – podle rodinné legendy je jeden „slušný komunista“ tajně upozornil, že se na ně chystá oprátka. Manželé tedy narychlo sbalili pár kufrů. Svou rodnou zemi, kterou tolik milovali, museli náhle opustit.
Jejich syn Vladimír Jan (v roce 1948 dvacetiletý mladík) zůstal v Praze – matka s otcem ho opouštěli s vědomím, že ho možná už nikdy nespatří. Zoufalství, vztek, strach a bezmoc. To vše se muselo mísit v mysli hrdého podnikatele, který ještě před pár lety věřil, že se nemůže nic zlého stát. Teď se s ním vlast, do níž vložil celé srdce i majetek, loučila tím nejkrutějším způsobem.
Poslední cesta: daleko od domova
Rodina Rottových našla po útěku nový domov za oceánem. Vladimír Jiří Rott emigroval v roce 1948 do Spojených států. V Americe se dokázal znovu postavit na nohy – brzy platil za uznávaného ekonomického experta a pracoval jako poradce pro americkou vládu.
Růžena působila v exilovém rozhlase Svobodná Evropa v New Yorku. Ještě jednou v sobě Vladimír probudil energii a přes svůj pokročilý věk se vrhl do práce, kterou považoval za smysluplnou.
Své hluboké znalosti obchodu a průmyslu využil k sepsání zpráv o poválečné československé ekonomice a infrastruktuře pro americký Kongres – možná malý příspěvek k boji proti komunismu, který ho připravil o vše. V každém případě nezahořkl nečinností.
Posledních pár let života strávili manželé Rottovi ve Švýcarsku. Usadili se v poklidné obci Hilterfingen u Thunského jezera, obklopeni alpskými štíty a zrcadlem vody, které možná připomínalo klidnou hladinu Vltavy. Vladimír Jiří Rott zemřel 22. listopadu 1965 ve věku 80 let daleko od rodné vlasti.
Jeho žena Růžena ho následovala roku 1971. Do Prahy se už nikdy nevrátili – alespoň ne za života. Jejich posledním přáním však bylo spočinout v rodné zemi. A tak dnes na Olšanských hřbitovech v Praze najdete dvě nenápadné urny s popely Vladimíra a Růženy Rottových. Po všech útrapách a exilu se symbolicky vrátili domů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Ji%C5%99%C3%AD_Rott
https://nasregion.cz/vlastnil-legendarni-zelezarstvi-a-pro-prahu-navrhl-metro-skvely-obchodnik-a-nadseny-vlastenec-z-rodu-rottu-115293/
https://dvojka.rozhlas.cz/vladimir-jiri-rott-od-sroubku-po-lokomotivu-aneb-zivot-majitele-slavneho-9327404
https://archiv.hn.cz/c1-25934650-v-j-rott-prvni-moderni-obchodni-dum
https://www.das-mcp.cz/muzeum/files/vestniky/ve1206.pdf
