Článek
Narodil se 25. února 1952 v Praze, vyrůstal však v malebném Městečku u hradu Křivoklát. Jako dvanáctiletý chlapec musel opustit milovaný venkov – rodina se přestěhovala do průmyslové Ostravy. Přechod z brdských lesů do kraje černého uhlí nebyl snadný.
Snad už tam, v ostravském smogu, se v něm zrodila tichá vzpoura proti osudu. Únik hledal v hudbě. Hrál na kytaru a bicí ve školní beatové kapele a skládal vlastní písničky. Verše a texty plnil sešity – právě ty, jejichž spálené zlomky jednou uvidí poletovat kolem svých nohou v osudové ranní mlze.
Původně se chtěl stát leteckým mechanikem, jak si vysnil v dětství, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Zasáhla v tom i láska. Když jeho dívka odešla na vysokou školu do Prahy, rozhodl se ji následovat. Po maturitě na ostravském gymnáziu se nejprve vyučil fotografem, ale nakonec podal přihlášku na Divadelní fakultu AMU – prý tak trochu z romantického popudu srdce.
U přijímacích zkoušek na DAMU vážil přes metrák. Na jevišti před komisí se rozeběhl do kotrmelce – a když se jeho statné tělo (měřil 195 cm) přehouplo přes hlavu, ze stěn začala opadávat omítka. Zkoušející zvedli obočí, ale talentu si všimli. Vladimír Kratina byl přijat a roku 1975 úspěšně absolvoval studia herectví.
Do prvního angažmá nastoupil v období tuhé normalizace. Komunistický režim vládl pevnou rukou – a svobodomyslný mladík Kratina pod jeho tíhou nehodlal pokleknout. V hradeckém Divadle Vítězného února dokonce místní funkcionáři zvažovali, že by ho získali do KSČ, aby „omladili“ členskou základnu.
Dvaadvacetiletý herec však záhy ve stranících žádnou oporu budovat nemusel. Jednoho večera se v divadelním klubu opil, popadl stůl a židle a rozmlátil vybavení tak, že musela zasahovat Veřejná bezpečnost. Výsledek? Ticho po pěšině – soudruzi si rozmysleli, že by zrovna tento bouřlivák byl vhodným kandidátem na „perspektivního“ komunistu.
Skutečný malér však teprve přišel. Psal se rok 1972 a dvacetiletý Vladimír zažil vážný střet s režimem, který mohl jeho život zlomit v půli. Během bujarých oslav 1. máje se v areálu školního divadla povalovala zapomenutá rudá vlajka – součást výzdoby, která spadla na zem.
Podnapilý student ji popadl a s kamarádem zavtipkoval, že si ten symbol odvezou na kolej. Jenže právě v tu chvíli projížděla kolem hlídka Státní bezpečnosti. Zřejmě vypadali podezřele; Vladimír vlajku upustil, ale příslušníci ho přesto bleskově strčili do auta.
Následovaly hodiny výslechů a první kruté rány obuškem. Mladík nechápal, co hrozného provedl – ovšem v očích režimu „znesvětil sovětskou vlajku“.
Z blikající lampy v cele předběžného zadržení visela osamělá můra. Na betonové podlaze sedělo třicet potichu trpících lidí; v rohu stál jen kýbl místo toalety. Vladimír strávil prvních pár nocí v šoku, neschopen spánku. Teprve dvacetiletý kluk, kterého dozorci mlátili a ponižovali při každé příležitosti.
Za „výtržnictví“ podle paragrafu 202 mu hrozilo až osmnáct měsíců nepodmíněně. Vyšetřovatelé i prokurátorka s fanatickou vervou tlačili na exemplární trest. Kratina zakusil, jak chutná bezmoc – a dodnes přiznává, že si hrůzu z psychického teroru a surovosti bachařů nese v sobě celý život
Ve vazební věznici v pražské Ruzyni nakonec strávil skoro dva měsíce. Každý den čekal, jestli mu soud definitivně zničí budoucnost. A pak, zničehonic, přišla spása. Profesor Ota Sklenčka, pod jehož vedením Vladimír na DAMU studoval, se za svého svěřence neohroženě postavil.
Zburcoval právničku Milicu Vejmělkovou a společně se jim podařilo dosáhnout zázraku: prezident Ludvík Svoboda udělil mladému herci milost. Trestní stíhání bylo zastaveno, dveře cely se otevřely. „Část trestu jsem si odseděl v ruzynské věznici, pak mě naštěstí pustili. Byla to hodně drsná zkušenost,“ vzpomínal po letech Vladimír Kratina.
Měl obrovské štěstí – nebýt prezidentovy milosti, „dopadlo by to s ním zřejmě hodně špatně a na hereckou kariéru by mohl zapomenout“.
Z vězení vyšel změněný. Zůstal v něm vzdor, ale přibyla pokora k životu na svobodě. Chuť hrát ho neopustila – naopak, s jevištěm i kamerou se sžil jako s vlastní spásou. Navenek působil jako suverénní chlapák s plnovousem a jiskrou v oku. Svými fyzickými proporcemi a nebojácným pohledem přímo předurčen k rolím charizmatických drsňáků.
Brzy dostal příležitost to předvést. Juraj Herz mu svěřil roli v psychologickém dramatu Křehké vztahy, následovaly populární televizní seriály jako Druhý dech či dobrodružné Místo v životě. Ve filmu Prázdniny pro psa (1980) se proměnil v bodrého traktoristu přezdívaného Drtikol – a předvedl v něm i kaskadérskou scénu, z níž tuhla krev v žilách.
Když se mu zdálo, že záběr s jedoucím náklaďákem je příliš pomalý, vyřadil u vozu rychlost a řítil se z kopce dolů. Celý filmový štáb zděšeně uskočil, než kamion na poslední chvíli dobrzdil. Riskování měl zkrátka v povaze a nehodlal se ho vzdát ani jako herec.
Zároveň však začal poznávat i chuť obyčejného lidského štěstí – a bolesti. Krátce po absolutoriu se zamiloval do herečky Šimony Součkové, známé loutkoherečky. Vzali se a narodila se jim dcerka Marie. Chvíli to vypadalo na idylický rodinný příběh. Jenže manželství mladého páru šťastné nebylo a záhy následoval rozvod.
Součková si našla nového partnera a rozhodla se k odvážnému kroku – v 80. letech emigrovala s ním a malou Maruškou do Francie. Pro Kratinu to byl šok. Po režimu mu osud vyrval z náruče i vlastní dítě. Stýskalo se mu po dceři, ale za totality se s ní nemohl vídat, což velmi těžce nesl.
V hloubi duše uvažoval, že by svou rodinu následoval na Západ. „Přiznám se, že jsem přemýšlel i o tom, že bych také emigroval, abych mohl být s ní,“ svěřil po letech. Když byl s divadlem na zájezdě v Západním Německu, zkoušel si představit život v exilu – a právě tam si to rozmyslel.
Procházel nočním městem a díval se do oken, která jedno po druhém zhasínala. Uvědomil si, že ráno by kolegové odjeli a on by zůstal v cizině úplně sám. Neměl by tam „jediného kamaráda“, došlo mu. A tak se vrátil domů. Rozhodl se zůstat – a vytrvat.
Následujících dvanáct let popisuje jako období „bezvládí“. Navenek žil bohatě – hrál divadlo, točil filmy, navázal i pár známostí – uvnitř byl ale sám. Naučil se s tím žít. Nevztekal se na osud, naopak si řekl, že pro dceru bude mít nový život v zahraničí možná své výhody.
Zvládl si sám vyprat, sám uvařit, postarat se o sebe. „Stal jsem se naprosto soběstačným,“ konstatoval bez hořkosti. Po revoluci v roce 1989 konečně mohl odjet na Západ a zkusit získat dceru zpět do života. Ocitl se ale ve zvláštní situaci – Marie už mezitím dospěla v samostatnou mladou ženu daleko od něj. Vladimír tak paradoxně zůstal sám i ve svobodné zemi.
Trvalo to však jen dočasně. Ve čtyřiceti letech našel životní lásku. V roce 1992 se znovu zamiloval, a to do zdravotní sestry Jitky. Kratina si ji ještě téhož roku vzal za manželku a konečně prožil, jaké to je mít úplnou rodinu. Narodily se jim dvě dcery – Dominika a Sofie – a herec se zamiloval i do nové role starostlivého otce.
S nadšením vozil kočárek, uspával miminka a později vodil dcerky do školy. To, že se nedočkal syna, mu prý vůbec nevadilo. „Nejsem mužský šovinista. Vždycky jsem si přál jediné, aby holky byly zdravé a aby z nich nebyly pecky. A to se naštěstí vždycky splnilo,“ prohlásil spokojeně. V téhle větě je celý on – rázný, ale milující táta, kterému osud dopřál druhou šanci.
Navenek se z rebela stal seriózní pan herec, kterého si oblíbily generace diváků. V roce 2008 přijal nabídku účastnit se populární taneční show Stardance, kde předvedl, že vysoký chlap může být na parketu překvapivě hbitý. Objevoval se v televizi – mimo jiné v nekonečném seriálu Ulice či nověji v rodinném seriálu Zoo.
Po roce 2000 si dokonce na čas odskočil z herecké profese k podnikání; podílel se na produkci velkolepého muzikálu na ledě Mrazík a nějaký čas úspěšně propojoval svět kultury a byznysu. Nakonec se však k herectví opět vrátil s obnovenou chutí – od roku 2008 září na prknech pražského Činoherního klubu a diváci tleskají jeho výkonům dodnes.
Po třicet let působil jeho život konečně harmonicky. S Jitkou po boku vychoval dvě krásné dcery, vybudoval si respektovanou kariéru a zdálo se, že veškeré bouře už jsou zažehnány. O to větší překvapení přišlo roku 2023. V dubnu toho roku bulvární deník Blesk zveřejnil fotografie z pražské akce Zlatý kuchař, na nichž je Jitka Kratinová zachycena, jak se na veřejnosti drží za ruce a vášnivě líbá s jiným, neznámým mužem.
Okamžitě to vzbudilo poprask – po dlouhých desetiletích věrného manželství si něco takového nikdo neuměl představit. Vladimír zprvu mlčel. Bolest, kterou v sobě nosil z mládí, uměl dobře skrývat – a tuto novou ránu osudu se snažil ustát se ctí. Nakonec ale ani on nedokázal slepit to, co se rozbilo. Po 32 letech manželství následoval rozvod.
„Chci, abyste to věděli ode mě. Jsem rozvedený,“ oznámil tichým hlasem svým kolegům a fanouškům, když se rozhodl sám potvrdit, že vztah s Jitkou je minulostí. Bez obviňování, bez senzace – jednoduše a smutně konstatoval fakta. Bylo mu 73 let a po druhé v životě zůstal sám.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Kratina
https://zeny.iprima.cz/herec-vladimir-kratina-v-mladi-skoncil-ve-vezeni-prvni-zena-s-dcerou-ho-opustily-426512
https://www.kinobox.cz/osobnosti/19999-vladimir-kratina
https://www.kafe.cz/celebrity/vladimir-kratina-herec/
https://www.extra.cz/vladimir-kratina-se-po-32-letech-rozvedl-na-vine-je-nevera-15e40
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-s-vladimirem-kratinou-o-zivote-95421
