Článek
Gerda Steinhoffová se narodila 29. ledna 1922 v Gdaňsku-Langfuhr, čtvrti, které dnes říkají Wrzeszcz. Svobodné město Gdaňsk tehdy nebylo ani Polsko, ani Německo – zvláštní politický útvar stojící mezi dvěma světy, plný nevyřešených národnostních otázek a vřelých nacistických sympatií.
V ulicích Langfuhru se mluvilo převážně německy a Gerda vyrůstala jako německé dítě v německy mluvící rodině. Po škole nastoupila jako hospodyně na farmě poblíž města. Potom pracovala v pekárně. Nakonec skončila v gdaňské tramvaji – nejdřív jako průvodčí, pak řidička. Byl to obyčejný, nenápadný život v průmyslovém velkoměstě u moře.
Pak přišel rok 1939. Wehrmacht vstoupil do Polska 1. září, Gdaňsk byl v prvních hodinách anektován a ve stejný den, 2. září, začali SS budovat koncentrační tábor třicet kilometrů na východ od města.
Gerda Steinhoffová se o válku a politiku nijak zvlášť nezajímala – přinejmenším první roky. V lednu 1944 se provdala. Bylo jí dvaadvacet let. Všechno naznačovalo, že válka pro ni bude jen nepříjemnou kulisou jejího normálního života. A pak, v létě roku 1944, se přihlásila dobrovolně na pozici dozorkyně.
Přesné okolnosti, které ji k tomu vedly známé nejsou. Nacistická mašinérie v té době sice inzerovala nábor žen jako dozorkyň v novinách a posílala povolávací rozkazy skrz pracovní úřady, ale Steinhoffová se přihlásila sama. Prošla krátkým výcvikem v Ravensbrücku – ženském táboře v Braniborsku, kde SS školily tisíce příštích dozorkyň v disciplíně, zacházení se zbraní a „správném“ výkonu funkce. Pak ji odvezli do Stutthofu.
Ravensbrück byl pro většinu dozorkyň prvním setkáním se systémem. Výcvik trval jeden až šest týdnů – ve srovnání s výcvikem vojáků byl krátký. Učily se udržovat pořádek při nastoupeních, organizovat pracovní kolony, hlásit porušení kázně. Nic z toho neznělo jako příprava na to, co je bude čekat.
Stutthof: první tábor za Německem
Stutthof měl mezi koncentračními tábory výjimečné historické postavení. Vznikl jako první nacistický koncentrační tábor mimo hranice samotného Německa – ještě dřív, než Wehrmacht obsadil Paříž nebo Kyjev, ještě než nacistický projekt vyvražďování dosáhl své průmyslové podoby.
A přežil jako jeden z posledních: sovětská armáda ho osvobodila až 9. května 1945, v den, kdy válka v Evropě úředně skončila. Přes sto tisíc vězňů prošlo jeho branami za šest let existence. Z nich nejméně 63 000 zemřelo – hladem, tyfem, pracovním vyčerpáním nebo bylo zavražděno. Plynová komora přišla do Stutthofu v červenci 1943, Cyklon B od června 1944. Maximální kapacita byla děsivá: 150 lidí najednou. Na území tábora stálo krematorium, i bunkr, kde se vykonávaly popravy injekcemi s fenolem.
V létě 1944 přicházely do Stutthofu nové transporty: Židé evakuovaní z pracovních táborů v Pobaltí, Židovky z Varšavy po potlačení tamějšího povstání, Poláci z celého regionu. Tábor byl přeplněný, zásoby nestačily, tyfus kosil stovky týdně.
Přes sto tisíc uvězněných z osmnadvaceti zemí – Poláci, Rusové, Baltové, Němci, Židé z celé Evropy. Každý, kdo se nezdál schopný práce, byl odeslán do plynové komory. Do tohoto chaosu přijela nová dozorkyně z gdaňského tramvajového depa.
Gerda Steinhoffová nastoupila 1. října 1944 jako Blockleiterin – vedoucí bloku – v ženské sekci SK-III. Bylo jí dvaadvacet dva let a ve funkci nebyla ani měsíc. Už 31. října 1944, ji povýšili na SS-Oberaufseherin. Vrchní dozorkyni. Nejvyšší ženský post, jaký v táboře existoval.
Povýšení tak rychlé mělo svoji logiku: rok 1944 byl rokem zběsilého přesunu SS personálu. Fronty se hroutily, tábory se plnily, personál se přerozděloval. Kdo ukázal „iniciativu“ – ať to znamenalo cokoli – byl povýšen. Steinhoffová zjevně iniciativu ukázala.
Výběr a bič
Blok SK-III nebyl jako ostatní bloky. V ostatních odděleních Stutthofu vězni alespoň navenek čekali na práci, na konec války, na cokoli. V SK-III čekali na smrt. Gerda Steinhoffová prováděla výběr mezi trestankyněmi osobně. Procházela mezi ženami, zastavovala se, ukazovala – ta vlevo, ta vpravo.
Výběr to nebyl dramatický, jak ho popsaly přeživší svědkyně: nebyla žádná hysterie, žádné vysvětlování. Pohyb ruky. Krátký povel. Vybrané skupiny pak odváděli ke stavbě stranou tábora – malé budově za dráty, ze které nikdo nevyšel.
Svůj bič – těžký kožený karabáč – nosila Steinhoffová neustále při sobě a nevkládala ho skoro nikdy do pouzdra. Rány rozdávala bez varování: za příliš pomalou chůzi, za nespojený pohled, za dvojí vrstvu šatů v zimě. Přeživší popsaly dozorkyni, která pracovala systematicky a bez viditelných emocí.
Z celkového počtu přibližně 295 žen, jež sloužily jako dozorkyně v Stutthofu a jeho pobočných táborech, bylo 34 identifikováno jako osoby, které se dopustily zločinů proti lidskosti. Steinhoffová stála v čele tohoto seznamu – nejen hodností, ale i rozsahem dokumentovaných činů.
Srovnání s ostatními dozorkyněmi je výmluvné. Herta Botzeová, přezdívaná přeživšími „Sadistka ze Stutthofu“, byla o rok dříve převelena do Bergen-Belsenu a nakonec dostala deset let – a po šesti propustili. Jiné dozorkyně v pozdějších procesech dostávaly podmíněné tresty nebo byly vůbec osvobozeny.
Kdo z obžalovaných skončil nakonec na šibenici, záviselo na konkrétních svědeckých výpovědích. U Steinhoffové jich bylo hodně a byly konkrétní.
V prosinci 1944 ji převeleli do pobočného tábora Bromberg-Ost v dnešní Bydgošti, kde pokračovala ve stejné práci. Ale ještě předtím se udála jedna ceremonie.
Bylo 25. ledna 1945.Rudá armáda stála sto kilometrů od Stutthofu. Velení tábora vydalo rozkazy k evakuaci. Zásoby docházely, vězni umírali po tisících na tyfus a vyčerpání, frontu od tábora dělily pouhé hodiny jízdy tankem. Přesto se ten den uskutečnila malá ceremonie.
Gerda Steinhoffová dostala Železný kříž – medaili za věrnou službu Třetí říši. Kovový odznak s hákovým křížem na říšských barvách, formální gesto umírající říše směrem ke svým věrným. Bylo to přesně rok od svatby. Výroční den manželství.
Zda si to táborové velitelství uvědomilo a naplánovalo ceremonii záměrně, nebo šlo o čistou shodu okolností – to se neví. Pravděpodobně šlo o náhodu: medaile se vyplácely v dávkách, data oddělení nezdůrazňovalo.
Pochody smrti a konec
Evakuace Stutthofu v lednu a únoru 1945 nebyla vůbec organizovaná. Byl to chaos, ve kterém velitelé tábora v první řadě mysleli na vlastní záchranu a nakládali s vězni jako s přítěží.
Tisíce vězňů vyháněli na pochody smrti v lednovém mrazu směrem na západ podél pobřeží Baltského moře. Kdo zaostával nebo upadl, byl zastřelen na místě. Jiné nakládali na lodě v Gdaňském zálivu – přeplněná plavidla, která spojenečtí námořní letci vzápětí mnohdy potopili.
Přibližně 25 000 vězňů ze Stutthofu zahynulo v průběhu těchto evakuací – téměř třetina všech obětí tábora. Gerda Steinhoffová odešla s posledními SS jednotkami. Kam přesně, záznamy nezachytily. Ale její útěk netrval dlouho.
Po válce se tisíce příslušníků SS rozplynuly v civilním obyvatelstvu. Zahodili uniformy, vzali si cizí jméno, přestěhovali se do jiného města. Někteří se skrývali desetiletí, než je dopadli – pokud vůbec. Gerda Steinhoffová tuto strategii z nějakého důvodu nezvolila a nechala si svoje jméno.
Mezitím se přeživší vězeňkyně vracely. Výpovědi se sbíraly. Jméno Steinhoffové zaznívalo v každé druhé svědecké výpovědi o SK-III jasně a konkrétně – ta, co prováděla výběry, ta s bičem, ta, co byla povýšena za šest týdnů. 25. května 1945, sedmnáct dní po formálním konci války v Evropě, Gerdu Steinhoffovou zatkli.
Soud v Gdaňsku
První stutthofský proces začal 25. dubna 1946 před speciálním polsko-sovětským soudem v Gdaňsku. Na lavici obžalovaných sedělo třináct lidí: velitelé a dozorkyně z Stutthofu a jeho pobočného tábora. Všichni čelili obžalobě ze zločinů proti lidskosti.
Žalobci předvolávali svědkyni za svědkyní. Přeživší vězeňkyně z SK-III popisovaly stejné scény znovu a znovu: výběry, bič, skupiny odváděné k plynové komoře. Výpovědi se potvrzovaly navzájem v datech, jménech, detailech. Systém, který nacisté budovali jako anonymní průmyslové vyvražďování, měl své tváře. A ty tváře stály teď přímo před soudem.
Novináři, kteří proces sledovali, si všimli jedné věci hned od prvního dne. Obžalovaní se nechovali jako lidé, kteří čekají na rozsudek smrti. Bavili se spolu, šeptali přes lavici, smáli se. Jako by seděli na nudné přednášce, která se jich osobně netýká.
Jenny-Wanda Barkmannová, přezdívaná přeživšími „Krásný přízrak“ – pro svůj vzhled a pro chladnokrevnost, se kterou vybírala vězně k plynu – se u soudu chovala jako herečka na premiéře. Po vynesení rozsudku smrtí prohlásila: „Život je skutečně radost a radosti bývají obvykle krátké.“ Soudci na ni jen koukali. A novináři si zuřivě zapisovali.
Wanda Klaffová na přímou otázku soudce odpověděla: „Jsem velmi inteligentní a svoji práci jsem dělala velmi pečlivě. Bila jsem nejméně dvě vězeňkyně každý den.“
Gerda Steinhoffová v zápisech z procesu nevystupuje s žádnými dramatickými výroky. Seděla klidně. Možná si opravdu nemyslela, že to skončí tak, jak skončilo. Možná věřila, že přeživší svědkyně nepřesvědčí soudce. Možná věřila, že válečné právo bude velkorysejší. Ale ono nebylo.
Soud skončil 31. května 1946. Dvanáct obžalovaných dostalo trest smrti. Jeden pět let. Devět z odsouzených bylo popraveno v jeden den. Zbývající tři rozsudky vykonali v následujících měsících.
Biskupia Górka
Čtvrtého července 1946, v den polského státního svátku, přijelo do Gdaňska tolik lidí, že policie musela posílit své hlídky. Odhady hovoří o 150 000 až 200 000 přihlížejících – číslo odpovídající tehdejší populaci celého gdaňského regionu. Přijeli z Poznaně, z Varšavy, z Lodže. Z celého Polska. Všichni se přijeli podívat na spravedlnost.
Biskupia Górka byl nevysoký kopec s výhledem na přístav a střechy Gdaňska. Na jeho travnaté planině postavili tři velké šibenice v řadě a přiléhající menší pro odsouzené.
Na centrální šibenici stál uprostřed Johann Pauls – velitel táborové stráže, první popravovaný. Byl to člověk, který se v cele pokusil o sebevraždu. Po jeho levici stála Gerda Steinhoffová, SS-Oberaufseherin, s nejvyšší hodností ze všech popravených žen.
Kati nebyli profesionálové. Dobrovolníci z řad přeživších stutthofských vězňů se přihlásili sami. Šibenice nebyla sestrojena na rychlou smrt pádem –tato šibenice byla kratší. Šlo o krátký pád s postupným dušením.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gerda_Steinhoff
https://en.wikipedia.org/wiki/Stutthof_concentration_camp
https://en.wikipedia.org/wiki/Stutthof_trials
https://en.wikipedia.org/wiki/Female_guards_in_Nazi_concentration_camps
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gerda_Steinhoffov%C3%A1
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stutthof
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C4%8Dn%C3%AD_t%C3%A1bor_Stutthof
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/stutthof
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/death-marches
