Článek
Andrée Céline Geulenová se narodila 6. září 1921 v bruselském Schaerbeeku jako druhá dcera Gastona a Josephine Geulenových. Vyrůstala v liberální, dobře situované a nežidovské rodině. Dětství prožila v prostředí, které jí nabízelo vzdělání, zázemí a pocit, že svět má svůj řád.
Už jako dospívající ale viděla, jak se tento řád začíná rozpadat. Ve škole se setkala s vrstevnicemi, které se zajímaly o politiku, podporovaly oběti španělské občanské války a pomáhaly uprchlíkům po připojení Rakouska k nacistickému Německu.
Andrée byla členkou skautského hnutí. Se skauty chodila na nádraží ve Schaerbeeku, kde rozdávali jídlo uprchlíkům přijíždějícím z Německa a Rakouska. Některé vlaky přivážely děti bez rodičů. Skauti je pak odváděli do internátu Foyer des Orphelins v Molenbeeku.
Ještě netušila, že za pár let bude dělat něco podobného, jen mnohem nebezpečněji. A že děti, které bude odvádět do bezpečí, budou muset dostat nové jméno, naučit se jiný příběh a zapomenout, alespoň navenek, na vlastní rodinu.
Léto, kdy dívky schovávaly hvězdy
Když 10. května 1940 německá armáda napadla Belgii, Andrée Geulenové bylo osmnáct let. V okupované zemi se později stala učitelkou francouzštiny. Nebyla tehdy součástí odboje, neměla konspirační kontakty ani jasný plán, jak vzdorovat nacistickému systému.
Jako řada lidí kolem ní nejprve sledovala protižidovská opatření zpovzdálí. Zákazy, registrace, ponižování, vylučování ze společnosti. Věci, které se mohou jevit jako vzdálené, dokud náhle nevstoupí přímo do třídy.
To se stalo v roce 1942, kdy nacistická správa nařídila Židům v Belgii nosit žlutou hvězdu.
Jednoho dne přišly některé její žákyně do školy s povinně přišitou žlutou hvězdou. Některé si držely sešity na hrudi, aby znak alespoň částečně zakryly.
Geulenová byla tím pohledem otřesená. Nechtěla, aby se z jejích žákyň staly označené děti, na které budou ostatní hledět jinak. Požádala proto všechny dívky ve třídě, židovské i nežidovské, aby do školy nosily zástěry.
Nebyl to velký odbojový čin v tradičním smyslu. Žádná zbraň, žádná sabotáž, žádný dramatický útěk přes hranice. Jen kus látky přes kabát. Ale uvnitř školy tím vznikl malý prostor, kde žlutá hvězda přestala být okamžitě viditelným nástrojem ponížení.
Později vzpomínala, že ji tehdy poprvé naplno zasáhlo, co se kolem ní děje. Zástěry ale nemohly zastavit zatýkání. A brzy začali židovští žáci mizet z lavic. Jednoho dne prostě nepřišli.
Nejtěžší bylo přesvědčit rodiče
Geulenová postupně pochopila, co znamenají prázdná místa ve třídě. Děti a jejich rodiny mizely při raziích. Byly odváděny do internačních táborů a odtud deportovány. V Belgii se hlavním shromaždištěm stal tábor v kasárnách Dossin v Mechelenu, odkud odjížděly transporty na východ. Zástěra mohla zakrýt hvězdu, ale nemohla zachránit dítě před gestapem.
Právě tehdy se Andrée seznámila s Idou Sternovou, židovskou sociální pracovnicí a aktivistkou ilegálního Výboru na obranu Židů, francouzsky Comité de Défense des Juifs neboli CDJ.
Sternová potřebovala nežidovskou spolupracovnici, která by dokázala děti doprovázet přes kontroly, jednat s pěstounskými rodinami a co nejméně budit podezření. Geulenová mluvila německy, měla světlé vlasy a modré oči. V okupované Belgii se z těchto obyčejných fyzických rysů stala nečekaná výhoda.
Na jaře roku 1943 se přidala k dětskému oddělení CDJ. Dostala krycí jméno Claude Fournier a začala žít život, ve kterém už každá cesta tramvají, každý doklad i každé zazvonění u dveří mohly znamenat smrt.
Úkolem Andrée Geulenové nebylo jen děti odvézt. Nejdřív musela jejich rodiče přemluvit, aby je vydali.
To byla snad nejkrutější část celé práce. Přicházela za lidmi, kteří dobře věděli, že se kolem nich stahuje síť. A přesto po nich chtěla, aby své dítě svěřili cizí ženě, která je odvede neznámo kam, pod novým jménem, k lidem, které nikdy neviděli. Rodiče často nevěděli, zda své děti ještě někdy spatří.
Geulenová později vzpomínala, že bylo hrozné „vytrhávat děti z náručí rodičů, aniž bychom jim mohli říct, kam je vedeme“. Přesto věděla, že alternativa je ještě děsivější.
Po souhlasu rodičů následovala cesta. Dítě dostalo falešnou identitu, muselo se naučit nové jméno a zapamatovat si příběh, který mělo vyprávět při případné kontrole. Pak je Andrée doprovázela k pěstounské rodině, do kláštera, internátní školy, sirotčince nebo na venkovskou farmu.
Svátky, kdy škola přestala být bezpečná
Nejnebezpečnější okamžik přišel o svatodušním víkendu roku 1943. Geulenová tehdy učila a bydlela v internátní škole Gatti de Gamond v bruselské obci Woluwe-Saint-Pierre. Ředitelka školy Odile Ovartová zde tajně ukrývala židovské děti.
O svátcích odjely nežidovské žákyně domů. Židovské děti ale často neměly kam jít, a tak zůstaly v internátu.
V noci do školy vtrhli Němci. Děti vytáhli z postelí, kontrolovali jejich totožnost a zatkli je. Učitelé byli vyslýcháni. Odile Ovartová, její manžel Rémy i jejich dcera byli zatčeni; Odile a Rémy později zahynuli po deportaci.
Přesný počet zatčených dětí a jejich osudy se v pramenech liší, jisté ale je, že razie zničila skupinu, která se v budově ukrývala, a že většina zatčených dětí válku nepřežila.
Jeden z německých vyšetřovatelů se Andrée zeptal, zda se nestydí učit Židy. Odpověděla mu: „A vy se nestydíte vést válku proti židovským dětem?“ Byla to věta, za kterou mohla okamžitě zaplatit životem.
Geulenová výslech přežila. Ještě té noci odešla a varovala další židovské žákyně, aby se do školy už nevracely. Potom se ukryla, začala používat falešnou identitu naplno a v odbojové práci pokračovala.
Největší síla CDJ nespočívala jen v odvaze jednotlivců. Spočívala v síti lidí: rodičů, učitelů, jeptišek, lékařů, pěstounských rodin, řidičů, sociálních pracovníků i těch, kteří prostě otevřeli dveře a přijali cizí dítě.
Geulenová děti vozila na úkryty, ale zároveň si vedla pečlivé šifrované záznamy. Skutečná jména, nová jména, umístění, rodinné vazby. Byla to riskantní dokumentace. Kdyby se dostala do rukou Němcům, mohla ohrozit stovky lidí.
Po válce se však tyto zápisky staly nesmírně důležité. Pomáhaly dohledávat děti, které přežily pod cizí identitou, a spojovat je s rodiči či příbuznými. Ne vždy to byl šťastný návrat. Mnohé děti zjistily, že jejich rodiče nepřežili. Jiné se po letech v úkrytu nedokázaly od pěstounských rodin odloučit.
Andrée Geulenová osobně doprovodila do úkrytů více než tři sta židovských dětí. Celé dětské oddělení CDJ pomohlo ukrýt a zachránit před deportací více než dva tisíce dětí.
Po válce hledala cestu zpátky
Po osvobození Belgie její práce neskončila. Zapojila se do organizace Aide aux Israélites Victimes de la Guerre, která pomáhala židovským obětem války a přeživším rodinám.
Vyhledávala ukrývané děti, zjišťovala, kdo z jejich blízkých přežil, a pomáhala rodinám začít znovu. Byla to práce plná radosti i bolesti. Někdy mohla dítě předat matce, která se vrátila z tábora nebo z úkrytu. Jindy musela sdělit, že už žádný rodič není.
Po válce pracovala také pro americkou armádu. V roce 1948 se provdala za Charlese Herscoviciho, belgického právníka židovského původu, jehož rodiče zahynuli v Osvětimi. Spolu měli dvě dcery, Anne a Catherine.
Po celý život ale zůstala veřejně činná. Mluvila o antisemitismu, rasismu a o odpovědnosti lidí, kteří se ocitnou tváří v tvář bezpráví.
V roce 1989 jí Jad Vašem udělil titul Spravedlivá mezi národy. Toto ocenění patří nežidům, kteří za holokaustu riskovali život, aby zachránili Židy před pronásledováním a smrtí.
Andrée Geulenová o sobě nikdy nemluvila jako o hrdince. Zdůrazňovala, že v dané situaci bylo neposlechnout nelidské zákony prostě normální. Zemřela 31. května 2022 v Ixelles ve věku sto let. Byla poslední žijící spolupracovnicí Výboru na obranu Židů.
Zdroje:
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/geulen-herscovici.html
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/geulen-herscovici/andree-geulen-testimony.html
https://kazernedossin.eu/en/nieuws-item/in-memoriam-andree-geulen/
https://focusonbelgium.be/en/facts/did-you-know-belgian-teacher-saved-hundreds-jewish-children-during-occupation
https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn506516
https://www.timesofisrael.com/andree-geulen-belgian-woman-who-rescued-hundreds-of-jewish-children-dies-at-100/
https://diplomatie.belgium.be/en/news/belgium-concludes-its-presidency-arolsen-archive-international-centre-nazi-persecution
