Ze zámečníka se po třicítce stal popovou hvězdou. Příběh Dalibora Jandy ale není jen o štěstí

Pokračovatel rodu, v němž tehdy padesátiletý otec viděl pokračování svých snů. Leden 2003 změnil Jandův život jednou provždy. Tragická zpráva o synově sebevraždě se stala ranou, ze které se rodina jen stěží vzpamatovávala. Pro úspěšného hudebníka, zvyklého rozdávat energii davům, to byl bolestivý zlom. Tehdy ještě možná netušil, že jizva po této ráně zůstane v jeho srdci navždy.

Když se Dalibor Janda (ještě jako Václav Janda, Dalibor je jméno, kterým byl pokřtěn) narodil 21. března 1953 v moravské vesničce Drahotuše u Hranic, nikdo netušil, jak neobyčejnou dráhu osudu před sebou má. Vyrůstal jako Václav Janda – teprve později přijme umělecké jméno Dalibor – a mládí strávil vcelku obyčejně.

Vyučil se strojním zámečníkem a ve svých dvaceti letech pracoval v místním podniku. Po večerech však hrával s vesnickou kapelou, kterou sám založil, a kamarádům sebevědomě vyprávěl, že jednou bude slavný.

Možná se tomu tehdy usmívali, ale on svému snu věřil. První drobný triumf přišel, když na jedné narozeninové oslavě roku 1978 zaujal hudebního skladatele z Orchestru Karla Vlacha – a ten mu pomohl k prvnímu angažmá v televizi.

Ve třiceti letech se Janda odhodlal opustit rodný kraj. Dal výpověď v hranické Sigmě a přestěhoval se do Prahy. Přes den si vydělával jako údržbář letištních ploch v Ruzyni a bydlel na ubytovně, po večerech se snažil prorazit na hudební scéně.

Právě na ruzyňském letišti potkal mladou pozemní letušku Jiřinu – ženu, která se záhy stala jeho životní partnerkou. Byla svatba, narodily se dvě děti: syn Dalibor a dcera Jiřina Anna. Ve všedních dnech opravoval stroje a staral se o rodinu, ale o víkendech mířil za publikem – nejprve malým, okresním, které si přál alespoň trochu získat. Netušil, že brzy ho nebude znát jen okres, ale celé Československo.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla dobou Jandova vzestupu. Jeho hlas – podmanivě chraplavý a v českém popu nezaměnitelný – začal slavit úspěchy v rozhlase i televizi. Zpočátku sice narážel na nepochopení mocných: stranickým funkcionářům připadal „nesocialistický“ – vadilo jim, že zpívá hrubým hlasem, nosí ruce v kapsách, bývá neoholený a celkově nezapadá do uhlazené představy svazácké hvězdy.

Přesto si publikum získal. Hit za hitem – písně jako Hurikán, Kde jsi?, Oheň, voda, vítr či Žít jako kaskadér – vystřelily jeho popularitu strmě vzhůru. Mezi roky 1986 a 1988 třikrát po sobě vyhrál anketu Zlatý slavík, a stal se tak jediným zpěvákem, který v této soutěži na několik let sesadil z trůnu Karla Gotta.

Na stadiony a do sportovních hal proudily davy – v Hradci Králové na něj přišlo třicet tisíc lidí, pražskou Sportovní halu vyprodal dvakrát za jediný den. Pro kluka z Moravy to byl sen, který se splnil možná ještě víc než kdy doufal. Jako Dalibor Janda – jméno kterým byl pokřtěn a které mu jako umělecké doporučil textař Ladislav Poštulka. Prý aby se odlišil od zástupu Václavů.

Zatímco na koncertech křičely fanynky, Janda nezapomínal, odkud vyšel. Uvnitř zůstával tím obyčejným „Vencou“ s kytarou – trochu introvertním, přemýšlivým klukem, který se hudbou snaží vyjádřit své radosti i bolesti. Koncem 80. let už patřil mezi nejprodávanější domácí umělce s obřími prodeji alb.

Dokonce dostal příležitost vystoupit v zahraničí po boku hvězd světového formátu: na prestižním festivalu v San Remu 1990 zpíval vedle Lizy Minnelli, Tiny Turner či skupiny Depeche Mode – jeden z vrcholů kariéry, o jakém se mu v drahotušské dílně nejspíš ani nesnilo.

Jenže každá sláva má svůj stín. Po sametové revoluci v roce 1989 se hudební svět proměnil. Janda, donedávna všudypřítomný v televizních estrádách, se najednou stáhl do ústraní. Namísto obletování velkých vydavatelství vsadil na vlastní cestu – v roce 1990 založil malé hudební vydavatelství Hurikán a rozhodl se spolupracovat jen sám se sebou.

Byl to riskantní krok. Velcí hráči hudebního průmyslu ho záhy vytlačili z mainstreamu; jeho nové písně zmizely z rozhlasových playlistů. Navíc přišla doba, kdy kdysi idolizovaní zpěváci 80. let začali být nahlíženi skrz prsty. Janda, ač byl před revolucí vše jiné než protežovaný režimní umělec, byl teď v očích některých zástupců showbyznysu „moc spojený s minulou dobou“.

Úspěchy mu paradoxně uškodily – co ho kdysi vyneslo vzhůru, to ho teď sráželo stranou. Janda na to vzpomíná tak, že byl až moc úspěšný a to se v nové době nehodilo.

Někteří kolegové z branže, kteří se v nových poměrech ocitli v rozhodujících funkcích, mu příliš nepomohli. Jména, s nimiž v 80. letech točil pořady a klipy, jako by na něj náhle zapomněla.

Dokonce byl neoficiálně „odklizen“ z obrazovky. Jeden z někdejších zpěváků, Aleš Ulm, coby televizní dramaturg prohlásil, že Janda je „nomenklaturní zpěvák“ a nemá v zábavních pořadech po revoluci co dělat.

Několik let tak jeho tvář v televizi téměř nezahlédli ani nejvěrnější fanoušci. Až na přelomu tisíciletí svitla naděje, když ho režisér Jiří Adamec pozval zpět na silvestrovskou show – publikum jásalo, Jandovy hity stále uměly roztančit sály. Jenže hned následující rok přišla další deziluze: Adamec po něm chtěl, aby místo svých písní zazpíval lidovku.

Dalibor odmítl. „Jak chceš…“ pokrčil prý režisér rameny – a od té doby ho do programu už nepozval. Jednou jsi nahoře, podruhé dole. Přesto Janda na hudbu nezanevřel. Hrál dál, i když publikum bylo menší a doby vyprodaných hal se zdály pryč. Živil se mimo jiné firemními akcemi a menšími koncerty. Čekal, zda se kolo štěstěny znovu obrátí.

Zkraje nového tisíciletí se skutečně zdálo, že se karta obrací. Lidé se začali vracet k živé hudbě, do staronových hitů se opřela vlna nostalgie. Janda nepřestal vydávat alba – a publikum k němu znovu nacházelo cestu. Pak ale osud zasadil tu nejbolestivější ránu.

Za zavřenými dveřmi svého domova byl Dalibor Janda vždycky především vzorný manžel a otec. Se ženou Jiřinou měli velmi pevné pouto – prošli spolu nejen radostmi zpěvákovy závratné kariéry, ale i obdobími nejistoty a pádů. Jejich dvě děti vyrůstaly relativně mimo pozornost médií; Janda si hlídal soukromí.

Rodina pro něj byla svatá. O to větší byl šok, který přišel v lednu 2003. Syn Dalibor, prvorozené dítě, náhle a bez varování odešel z tohoto světa. Jednoho zimního rána spáchal v pouhých 21 letech sebevraždu skokem z Nuselského mostu.

Tato zpráva uvrhla Jandovy do nejhlubšího zoufalství. „To byla pro rodinu velká rána,“ přiznal zpěvák otevřeně. Silný muž, který na pódiu působil jako nezlomný „hurikán“, najednou nevěděl, jak dál žít.

Následovaly nejtemnější měsíce v životě Dalibora a Jiřiny Jandových. Každý rodič se s takovou bolestí vyrovnává jinak. Oni dva se rozhodli – navzdory zdrcujícímu smutku – držet pospolu. „Byla to velká zkouška soudržnosti rodiny,“ řekl Janda po letech v dokumentu České televize 13. komnata.

Pomohlo, že doma o tragédii otevřeně mluvili. Neuzavřeli se každý do svého smutku; naopak, sdíleli vzpomínky na syna a všechny pocity, které přišly – vinu, vztek, lítost, nekonečný smutek. „Podle mě je dobré se z toho vykecat. Lepší než držet to v sobě,“ říká Janda o svém receptu na přežití takové ztráty. Přesto bolest zůstávala a čas ji hojil jen velmi pomalu.

Každý z manželů volil i odlišný způsob, jak se v prvních týdnech s odchodem syna vyrovnat. Jiřina byla pro co největší klid – chtěla, aby manžel dočasně zrušil koncerty, protože věřila, že na jevišti by se trápil a že potřebuje čas truchlit doma.

Dalibor ale cítil, že zůstat sedět mezi čtyřmi stěnami by ho zničilo. Rozhodl se pokračovat v koncertech – hudba pro něj vždy byla lékem, a snad doufal, že ho před bolestí ochrání. Jenže realita byla krutější. Každé vystoupení tehdy začínalo kondolencemi. „Před každým koncertem mi kondolovalo asi dvacet lidí, to bylo strašný,“ vzpomíná.

Znovu a znovu slyšet projevy upřímné soustrasti – a s nimi neustále otevírat čerstvou ránu – bylo vyčerpávající. Navíc se ukázalo, že nejen přátelé a fanoušci jeho ztrátu prožívají. Janda mimoděk vyslechl i slova, která ho dodnes mrazí:

„Stalo se mi, že jsem jednou z kabinky na toaletě slyšel dva lidi, kteří… mi to vyloženě přáli. Navíc to byli lidi, které jsem znal. Je to tragédie, jak vám tohle může někdo přát?“. Ano – dokonce se našli známí, kteří za jeho zády s nechutnou škodolibostí komentovali synovu smrt. Janda dodnes nevěřícně kroutí hlavou, když si na to vzpomene.

Co ale Dalibora Jandu nakonec udrželo nad vodou, byla jeho dcera. Jiřinka Anna, tehdy náctiletá, přišla o milovaného staršího bratra – ale zároveň velmi brzy pochopila, že teď ona musí být tátovou oporou, stejně jako on bude oporou jí. Trávili spolu víc času než kdy dřív. Janda se upnul k tomu, že pro ni tu musí zůstat.

Začal ji brát na zkoušky, a když projevila hudební nadání, pomáhal jí na její pěvecké dráze. Paradoxně z obavy o ni nejprve nechtěl, aby se vrhla do showbyznysu – dobře věděl, jak umí být krutý. Ale když Jiřina prokázala talent i píli, povolil.

Slíbil jí nazpívat duet, pokud bude mít ve škole vyznamenání. Svůj slib dodržel. A dívka rostla v nadanou interpretku. Dnes je z ní dospělá žena a zpěvačka, která na koncertech často stojí po boku svého otce. Když spolu zpívají, obvykle dojde i na dojetí – jako by ve vzduchu viselo to, co zůstalo nevyřčeno: vzpomínka na třetího člena rodiny, který chybí.

Rodinná tragédie se nevyhnutelně podepsala také na Jandově zdraví. Bolest a stres dlouho potlačoval, nořil se do práce – ale tělo si pamatuje. Po letech se nahromaděná psychická zátěž projevila vážnými problémy. „Věci, které člověka potkají, se zaznamenávají a později se to podepsalo na mém zdraví,“ reflektuje Janda. „Všechen ten stres se nahromadí… dostal jsem infarkt“.

V lednu 2021, skoro osmnáct let po smrti syna, přišla další kritická chvíle. Dalibor Janda doma náhle pocítil palčivou bolest na hrudi – infarkt. Šlo o minuty. Sanitka ho převážela do vinohradské nemocnice v Praze přímo na operační sál.

Jeho srdce několikrát vypovědělo službu a zpěvák se skutečně ocitl „na hraně života a smrti“, jak později popsal. Lékaři ho museli celkem třikrát oživovat – dvakrát ještě během jízdy sanitkou a potřetí na operačním stole. Janda se ocital v bezvědomí a zase se vracel; balancoval nad propastí, která mu nebyla neznámá, ač by to do něj málokdo řekl.

Následovala dlouhá rekonvalescence, ale Dalibor Janda se uzdravil. Lékaři mu důrazně připomněli, že takové štěstí potřetí už mít nemusí. Zpěvák zásadně změnil životosprávu – upravil jídelníček, shodil nadbytečná kila, začal sportovat a více odpočívat.

Uvědomil si, že nemůže pořád „utíkat hrobníkovi z lopaty“, jak s hořkým úsměvem glosoval pro Blesk. Ubíral tempo. Stal se z něj vitální sedmdesátník, který působí skromněji a s větší pokorou než kdysi.

Na jaře 2022 ho sice postihly další zdravotní potíže – vážné problémy s páteří, kvůli nimž musel zrušit řadu koncertů – a o rok později také zánět v krku, jenž odložil plánované vystoupení na Slovensku. Nic z toho už ho ale nezlomilo.

Nebyla to totiž jeho první zkušenost se smrtí tváří v tvář. Ještě jako mladík na vojně jen zázrakem vyvázl, když vedle něj dopadl granát – důstojník po jeho boku tehdy utrpěl těžké zranění, ale Janda jako zázrakem vyšel téměř bez úhony.

O několik let později, na dovolené na Kubě, se přecenil ve vlnách oceánu a málem se utopil. Proud ho unášel daleko od břehu; dlouho zápasil, až mu došly síly. „Najednou jsem se nemohl dostat na břeh“ líčí moment, kdy už viděl „červený a růžový svět“ a tušil, že umírá.

Probral se až na pláži, kde ho z vody vytáhl pohotový kubánský potápěč. A do třetice – ani návrat z téže dovolené se neobešel bez dramatu: letoun, kterým se vracel domů, se při průletu bouří propadl o kilometr volným pádem, než ho pilot zase ovládl.

Všichni svatí při něm stáli. Možná právě díky těmto dávným zážitkům se Dalibor Janda paradoxně naučil nepanikařit tváří v tvář nebezpečí. Vždycky v sobě měl kousek fatalismu a věřil, že dokud to „tam nahoře“ nechtějí, on tady ještě zůstane.

Dnes Dalibor Janda žije na okraji Prahy v domě se zahradou, kterou miluje. Pečuje o jezírka, o vzrostlé stromy, v klidu u nich přemítá. Občas prý v tichu ranní zahrady člověka doženou všechny vzpomínky – ty krásné, i ty bolavé.

V listopadu 2023 Janda oslavil své 70. narozeniny právě koncertem ve Velkém sále Lucerny – místě pro něj téměř posvátném. Bylo vyprodáno, publikum všech generací si s ním zpívalo hity staré čtyřicet let. V jednom momentě se reflektor zaměřil na drobnou postavu v první řadě – Jiřina Jandová, se slzami v očích, sledovala svého muže a na rtech jí pohrával úsměv.

Pochopil, co mu tím pohledem říká: Teď už je dobře. Na pódiu stál muž, který toho hodně ztratil, ale přesto mnoho získal. A jeho hlas – ten chraplavý hlas, zněl pořád stejně nezaměnitelně, odhodlaně a živě, jako kdysi.

Zdroje:

https://www.veleslavin39.cz/wp-content/uploads/2020/03/FINAL_01_2010.pdf

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/809599/srdcervouci-zpoved-dalibora-jandy-smrt-syna-mi-lidi-prali.html

https://zpravy.tiscali.cz/nejtemnejsi-obdobi-legendarniho-dalibora-jandy-o-tragicke-ztrate-je-lepsi-mluvit-boli-pak-min-589780

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/604934-dalibor-janda-o-synove-21-smrti-byli-lide-kteri-mi-to-prali-podepsalo-se-to-na-mne

https://cnn.iprima.cz/dalibor-janda-byl-na-hrane-zivota-a-smrti-nekolikrat-mam-z-toho-husi-kuzi-priznava-55595

https://www.kafe.cz/celebrity/dalibor-janda-moment.html

https://www.extra.cz/dalibor-janda-se-pochlubil-celou-rodinou-na-velkolepem-koncerte-ho-podporila-manzelka-i-krasna-dcera-f7e17

https://cesky.radio.cz/dalibor-janda-chtel-aby-ho-znal-aspon-okres-a-zna-ho-cele-cesko-8165464

https://blanensky.denik.cz/ctenar-reporter/zpevak-dalibor-janda-oslavil-70-let-jeho-otec-pochazi-z-blanenska-20230323.html