Článek
Doma v Medellínu mu odmalička říkali El Caballero del Fútbol, fotbalový gentleman. Andrés Escobar Saldarriaga se narodil 13. března 1967 do středostavovské rodiny v kolumbijském městě věhlasném stejně tak fotbalem jako neklidem.
Otec Darío, bankéř s velkým srdcem, založil mládežnickou fotbalovou organizaci, aby dostal děti z ulice. Andrés tak od dětství vyrůstal obklopen míčem a hodnotami fair play. Spolužáci i trenéři v něm viděli tichého, zdvořilého kluka, který chodil každé ráno s matkou na mši a na hřišti nefauloval.
V sedmnácti letech debutoval za místní klub Atlético Nacional. Psal se rok 1985 a kolumbijský fotbal stoupal k výšinám. Mladý obránce s číslem 2 na dresu se rychle stal oporou týmu. S Nacionalem vyhrál v roce 1989 slavnou Copa Libertadores, poprvé v historii pro Kolumbii.
Jeho elegantní styl hry a přehled v obraně mu vysloužily obdiv fanoušků i nabídky ze zahraničí. Na jaře 1990 odešel na půlroční zkušenou do švýcarského klubu Young Boys, ale v Evropě dlouho nezůstal. Táhlo ho to domů – do Medellínu, kde fotbal znamenal pro lidi naději v prostředí zmítaném násilím.
Zlatá generace
Na přelomu 80. a 90. let zažívala kolumbijská reprezentace zlaté časy. Escobar spolu s dalšími talentovanými hráči – Carlos Valderrama, Faustino Asprilla, Freddy Rincón – tvořili generaci, která uhranula svět. V kvalifikaci na mistrovství světa 1994 prohráli Kolumbijci jediný zápas. V památném utkání rozdrtili Argentinu 5:0 v Buenos Aires, domácí fanoušci tehdy tleskali vstoje.
Sám brazilský král fotbalu Pelé prorokoval Kolumbii medaili ze světového šampionátu. Tým trenéra Franciska Maturany zářil ofenzivní kreativitou i pevnou obranou – právě Escobar, klidný a disciplinovaný kapitán, byl pilířem zadních řad.
Jenže zatímco na hřišti kvetla radost, Kolumbie mimo stadiony krvácela. Medellín sužovala spirála násilí, kterou roztáčely drogové kartely. Jméno Escobar nesl nejen Andrés, ale i nechvalně proslulý Pablo Escobar – narkobaron, který v 80. letech zaplavil svět kokainem.
A právě Pablo Escobar paradoxně sehrál v kolumbijském fotbale dvojsečnou roli. Miloval tu hru a štědře podporoval kluby – jeho peníze pomohly Atléticu Nacional k Libertadores. Nechával stavět fotbalová hřiště v chudinských čtvrtích, na nichž vyrůstaly nové hvězdy.
Jenže zároveň prosákl do sportu organizovaný zločin. Fotbalové zápasy se odehrávaly na pozadí výhrůžek, únosů a vražd. V roce 1993 byl Pablo Escobar zastřelen. Mnozí doufali, že tím skončí éra teroru. Opak byl pravdou – po pádu drogového bosse zavládl chaos. Každý gang si dělal nárok na moc, po Medellínu vybuchovaly bomby a pouliční přestřelky byly na denním pořádku.
Mistrovství světa 1994
Šampionát v USA měl být pro Kolumbii vrcholem. Escobarovi bylo 27 let, byl čerstvě zasnoubený a chystal se po turnaji zamířit do slavného AC Milán. Do Ameriky odjížděl s vírou, že fotbal může jeho zemi sjednotit a překonat násilí. „Viděl fotbal jako školu života, která učí hodnotám a toleranci,“ řekl o Escobarovi jeho přítel, novinář César Mauricio Velásquez.
Kolumbijský tým byl plný talentu a očekávání. Jenže už první zápas s Rumunskem přinesl šok – prohra 1:3 zchladila euforii. V kabině zavládlo napětí hraničící s hrůzou. Do hotelu totiž po utkání dorazily výhrůžky od narkomafie, která údajně vsadila miliony dolarů na vítězství Kolumbie.
Před dalším zápasem se Spojenými státy cítili hráči obrovský tlak. Faustino Asprilla později vzpomínal, že viděl trenéry plakat strachy. „První, co jsem před odjezdem na stadion udělal, bylo, že jsem zavolal domů. Chtěl jsem vědět, že rodina je v pořádku, a říct jim, aby se ukryli, kdyby se něco stalo,“ popsal později atmosféru Asprilla.
Kolumbijci věděli, že pokud znovu prohrají, může jít o život. Dne 22. června 1994 nastoupila Kolumbie proti domácímu týmu USA. Escobar jako vždy vedl obranu, soustředěný a odhodlaný odčinit úvodní nezdar. Ve 34. minutě se však stalo něco, co nikdo nečekal.
Američan John Harkes poslal z levé strany prudký centr před branku a Escobar, ve snaze ukopnout míč do bezpečí, jej tečoval špičkou kopačky. Míč zaplachtil kolem překvapeného brankáře a skončil ve vlastní síti. Escobar zůstal ležet na trávníku, tvář v dlaních, jako by se chtěl probudit z noční můry.
Stadion Rose Bowl oněměl – právě padl gól, který rozhodl o porážce Kolumbie 1:2. Pro ambiciózní tým to znamenalo konec nadějí už v základní skupině. Escobar byl zdrcený. Po zápase předstoupil před kamery a statečně se omlouval národu. Věděl, že fanoušci doma prožívají obrovské zklamání – ta generace měla přece na víc.
Přesto nezatrpkl a snažil se uklidnit vášně. Krátce po vyřazení napsal do jednoho bogotského deníku dojemný sloupek adresovaný Kolumbijcům. „Život tímto nekončí. Musíme jít dál,“ vzkázal Escobar fanouškům a vyzval je, aby násilí neopláceli násilím
„Máme dvě možnosti: buď dovolíme, aby nás ochromil hněv a násilí pokračovalo, anebo se zvedneme a zkusíme pomoci druhým. Prosím, zachovejme si respekt. Byla to mimořádná zkušenost. Uvidíme se brzy – život přece nekončí tady.“ Slova plná naděje a pokory od člověka, který právě prožil svou nejhorší sportovní chvíli.
Návrat do Medellínu
Po vyřazení z mistrovství zůstala reprezentace ve Spojených státech ještě pár dní. Někteří hráči raději ani nechtěli zpátky do Kolumbie, báli se zloby fanoušků a mafií. Padl návrh, aby Escobar odletěl za příbuznými do Las Vegas a nějaký čas se neukazoval doma. Andrés ale odmítl utíkat.
Cítil odpovědnost vůči své zemi – vždyť výslovně psal, že „násilí nesmí pokračovat“. Rozhodl se vrátit do Medellínu a ukázat, že se nemá čeho stydět. Vždyť dát vlastní gól je nešťastná náhoda, ne zločin. Prvních pár dní po příletu trávil v kruhu rodiny a přátel.
Snoubenka Pamela Cascardo, se kterou plánoval svatbu na konec roku, při něm stála a dodávala mu odvahu. První červencový večer roku 1994 se Escobar rozhodl, že vyrazí ven. Bylo to poprvé od návratu, co si vyšel do města. Zavolal několik kamarádů a společně zamířili do čtvrti El Poblado, známé nočním životem.
Zašli si posedět do baru, potom se krátce po půlnoci přesunuli do klubu El Indio. Escobar byl střízlivý, celou noc pil jen nealko – možná chtěl mít situaci pod kontrolou. Přátelé ho nakonec nechali u klubu samotného a odjeli domů dřív. Andrés zůstal chvíli sám na parkovišti vedle svého auta. Bylo kolem třetí ráno 2. července 1994 a Medellín spal neklidným spánkem.
Šest ran
Ze tmy se vynořili tři muži. Podnapilí provokatéři začali Escobara obklopovat a jeden z nich na něj pokřikoval narážky kvůli vlastnímu gólu. Snažil se zachovat chladnou hlavu jako na hřišti. Hádka ale rychle eskalovala. Dva muži vytáhli zbraně a zazněly výstřely. První kulka ho zasáhla a srazila na zem.
Střelci pak do ležícího těla vpálili dalších pět ran. S každým výstřelem jeden z útočníků křičel: „Gól!“ – stejně jako fotbalový komentátor při zápase. Poté zabijáci naskočili do auta značky Toyota a ujeli. Nechali za sebou krvácejícího Escobara v bezvědomí.
Zasažený Andrés ještě dýchal, když na místo dorazila sanitka. Boj o jeho život však neměl dlouhého trvání. Kulky zasáhly životně důležité orgány. O 45 minut později, krátce po převozu do nemocnice, lékaři konstatovali smrt – Andrés Escobar, 27 let.
Zpráva o zastřelení oblíbeného fotbalisty se začala šířit Kolumbií jako požár. Pro mnohé to byl naprosto nepochopitelný čin. Opravdu někdo zabil člověka jen kvůli nešťastnému vlastnímu gólu? Národ oněměl šokem a zármutkem.
Vražda Andrése Escobara vyvolala celosvětové pobouření. Kolumbijská vláda i sportovní autority slibovaly dopadnout pachatele a vymýtit násilí spojené s fotbalem. Krátce po činu byla zatčena trojice podezřelých. K vraždě se přiznal Humberto Castro Muñoz, bodyguard drogového kartelu, který dělal osobního řidiče jistému Santiago Gallónovi.
Právě Gallón, místní boss sázkařského podsvětí, měl prý prohrát na kolumbijském neúspěchu značné peníze. Vyšetřování však bylo plné nejasností. Castro Muñoz byl v červnu 1995 odsouzen na 43 let, ale trest mu byl postupně snížen a už po 11 letech ho propustili za dobré chování. Jeho tři komplicové vyvázli bez potrestání.
Objevily se spekulace, že bratři Gallónové podplatili úřady, aby svalily vinu jen na bodyguarda. Escobarova snoubenka Pamela později hořce poukázala na to, že vrah národního hrdiny si odseděl jen zlomek trestu – podle ní jasný důkaz korupce v pozadí.
Dodnes není zcela jisté, zda byl Escobar zabit skutečně z pomsty za vlastní gól, nebo šlo spíše o smutnou shodu okolností. Jeho bývalý trenér Francisco Maturana se kloní k druhé verzi – podle něj se Andrés jen ocitl ve špatný čas na špatném místě, v době kdy v Kolumbii lidský život neměl žádnou cenu.
Pohřeb Andrése Escobara se stal mohutnou manifestací vzdoru proti násilí. Do medellínských ulic vyšlo přes 100 tisíc lidí, aby dali poslední sbohem svému Caballerovi. Rakev zahalily květiny a dres s číslem 2. Spoluhráči z reprezentace i klubového Atlética Nacional stáli u katafalku se skloněnými hlavami.
Od tragédie uplynulo mnoho let, ale příběh Andrése Escobara zůstává živý. V Medellínu mu odhalili sochu a tamní sportovní areál nese jeho jméno. Rodina založila Nadaci Andrése Escobara na pomoc znevýhodněným dětem, aby mohly sportovat a žít mimo dosah pouličního násilí.
Každoročně si fanoušci připomínají jeho památku – na stadiony nosí jeho fotografii, na zdech města přibývají nástěnné malby s číslem 2. Escobar se stal symbolem čistoty sportu ve stínu korupce a brutality. Jeho osud inspiroval dokumenty a knihy, včetně oceňovaného filmu The Two Escobars, který vykresluje propojení fotbalu a narkomafie v Kolumbii.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A9s_Escobar
https://www.irozhlas.cz/sport/ms-fotbal/ms-fotbal-1994-andres-escobar-zastrelen-kolumbie_2211281920_jgr
https://www.theguardian.com/football/blog/2014/mar/25/world-cup-moments-andres-escobar-death
https://www.bbc.com/audio/play/w3ct5wdk
