Článek
Jejich cílem je stvořit dokonalý nástroj pro armádu – trhavinu, která pomůže stavět, bořit a čistit minová pole. O několik desetiletí později, 21. prosince 1988, se obloha nad skotským městečkem Lockerbie roztrhne v ohnivé kouli. Z nebes prší trosky letu Pan Am 103 a s nimi 270 lidských životů. V epicentru této zkázy je jen pár stovek gramů té samé tvárné hmoty z Pardubic.
V srdci rozlehlého průmyslového areálu Východočeských chemických závodů (VCHZ) Synthesia v Pardubicích-Semtíně, gigantického komplexu, který byl výkladní skříní socialistického chemického průmyslu, se v 50. letech rodila legenda. Nebyla to však legenda o budování socialismu, ale o tiché a soustředěné práci dvou mužů, jejichž jména se měla nesmazatelně zapsat do dějin – v dobrém i zlém. Byli jimi Stanislav Brebera a Radim Fukátko.
Stanislav Brebera, narozený roku 1925 v Přelouči, byl archetypem technokrata, kterého si komunistický režim pěstoval. Vystudoval chemii na pražské technice, již od roku 1945 byl členem KSČ a jeho talentu si brzy všimli nadřízení v armádě, kam nastoupil po studiích. Poslali ho do vojenského technického institutu, což odstartovalo jeho kariéru ve výbušninách.
V roce 1956 se přestěhoval do Pardubic, aby nastoupil do nově zřízeného Výzkumného ústavu průmyslové chemie (VÚPCH), který spadal pod chemičku Explosia. Brebera nebyl jen oddaným straníkem; byl to muž s brilantním intelektem, jazykově vybavený – ovládal angličtinu, němčinu i francouzštinu – a ve volném čase se věnoval filozofii a světové literatuře.
Jeho kolega, Radim Fukátko, narozený v roce 1929, byl jeho dokonalým protějškem a spolupracovníkem. Zatímco Brebera se soustředil na samotnou chemickou podstatu plastické hmoty, Fukátko byl mistrem technologie výroby. Společně tvořili tým, který tehdejší manažer Explosie Zbyněk Akštein později popsal jako „blázny do technologií“.
Nebyli to žádní zlověstní vědci z béčkových filmů, ale zapálení výzkumníci, pohánění touhou posunout hranice možného. Pracovali na státní zakázce, v srdci systému, který jejich talent rozpoznal a dal mu prostor. Netušili, že tentýž systém je jednoho dne bez milosti odvrhne a že jejich největší triumf se stane jejich celoživotním prokletím.
Modelína s ďábelskou silou
V polovině 50. let, v době, kdy železná opona rozdělovala svět na dva nesmiřitelné tábory, dostali chemici ve VÚPCH supertajný úkol. Československá armáda potřebovala vlastní plastickou trhavinu, která by se vyrovnala, nebo ideálně předčila, americkou trhavinu C-4. Požadavek byl jasný: vytvořit silnou, ale zároveň extrémně stabilní a tvárnou výbušninu, vyrobenou z domácích surovin.
Tým vedený Breberou a Fukátkem se pustil do práce v utajeném domku uprostřed semtínského lesíka. Výsledkem jejich několikaletého snažení byl malý zázrak chemického inženýrství. Hmota, která dostala jméno Semtex – akronym složený z názvu předměstí SEMTín a firmy EXplosia – měla vlastnosti, o kterých se ženistům dosud jen snilo. Původně nesla vojenské označení B1.
Semtex
Radim Fukátko ji později trefně přirovnal k „modelíně, která má ale vysokou detonační rychlost“. Semtex byl neuvěřitelně plastický v obrovském rozmezí teplot, od mrazivých -40 °C až po spalujících +60 °C, a navíc byl zcela voděvzdorný. Vojáci si na něm v případě nouze mohli dokonce ohřát jídlo, protože hořel klidně jako tuhý líh, pokud nebyl iniciován rozbuškou. Jedním z klíčových požadavků armády bylo, aby trhavina vydržela průstřel kulometnou municí, aniž by explodovala – i tento test splnila na výbornou.
Oproti americké C-4 byl Semtex sice o něco slabší, ale jeho hlavní výhodou byla právě bezkonkurenční plasticita, která umožňovala jeho snadné tvarování a umístění na jakýkoliv cíl. Zatímco C-4 byla nevýrazně bělavá, Semtex dostal charakteristickou červenou nebo oranžovou barvu, která ho na první pohled odlišovala.
Původní záměr byl přitom veskrze pragmatický a zčásti i humánní. Semtex měl sloužit ženistům, k demolicím starých budov a mostů, a především pro humanitární odminování, například ve válkou zničeném Vietnamu. Vynálezci stvořili dokonalý nástroj. Problém byl v tom, že právě jeho dokonalost – stabilita, tvárnost, síla a zpočátku i obtížná zjistitelnost – z něj činila i dokonalou zbraň pro ty, kdo nechtěli budovat, ale ničit.
Pandořina skříňka
Zatímco v Československu byl Semtex 1A určen hlavně pro domácí použití, jeho exportní verze, Semtex H, se brzy stala hvězdnou komoditou socialistického zahraničního obchodu. Obchody zprostředkovával státní podnik zahraničního obchodu Omnipol, který měl monopol na vývoz zbraní a vojenského materiálu. Zpočátku vše vypadalo nevinně.
První dodávky mířily do „spřátelených zemí“. Během války ve Vietnamu bylo do Severního Vietnamu vyvezeno 14 tun Semtexu, oficiálně pro pyrotechnické práce a odstraňování amerických min. Byl to export, který se dal snadno obhájit jako pomoc v boji proti imperialismu.
Pak ale na scénu vstoupil zákazník, který měl pověst Semtexu navždy změnit. Tím zákazníkem byl libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. V 70. a 80. letech byly vztahy mezi komunistickým Československem a Kaddáfího Libyí mimořádně vřelé. Kaddáfí byl v Praze vítán jako „velký přítel československého pracujícího lidu“ a zemi navštívil hned dvakrát, v letech 1978 a 1982, kdy dokonce obdržel nejvyšší československé vyznamenání, Řád bílého lva.
Kaddáfí
Spolupráce byla čilá. Československo do Libye dodávalo tanky, obrněné transportéry a další zbraně. V Libyi působily stovky českých techniků, lékařů a montérů, zatímco v Československu studovaly stovky Libyjců. A Kaddáfí měl zájem o Semtex. Obrovský zájem. Pro socialistické hospodářství, zoufale potřebující tvrdou měnu, byla Libye solventním a ochotným partnerem. A tak se rozjel obchod, který se později ukázal být doslova obchodem s ďáblem.
Mezi lety 1975 a 1981 vyvezl Omnipol do Libye podle různých zdrojů 700 až 1000 tun Semtexu. Byla to obrovská dodávka, která nemohla být ospravedlněna žádnými demoličními pracemi. Československá vláda si musela být dobře vědoma, že Kaddáfího režim je jedním z hlavních světových sponzorů terorismu. Přesto, zaslepena vidinou deviz a ideologickým spojenectvím, otevřela Pandořinu skříňku a vypustila do světa sílu, kterou už nikdo nemohl kontrolovat.
Kaddáfí si stovky tun tvárné trhaviny nenechal pro sebe. Jeho Libye se stala hlavním distributorem Semtexu pro nejrůznější teroristické a ozbrojené skupiny po celém světě. Zásilky putovaly k islámským militantům na Blízkém východě a především k Prozatímní irské republikánské armádě (PIRA), která vedla krvavou kampaň proti britské nadvládě v Severním Irsku.
Pro PIRA byl Semtex darem z nebes. Jeho vlastnosti jim umožnily posunout teroristickou válku na novou, mnohem děsivější úroveň. Jak později uvedl výbor britské Dolní sněmovny, dodávky Semtexu byly „zvláště zničující“ a umožnily „smrtící bombovou kampaň“. Díky jeho plasticitě a síle mohli teroristé konstruovat menší, snadněji ukrytelné, ale přesto neuvěřitelně silné nálože. A co bylo nejhorší – Semtex byl v té době pro běžné detekční metody prakticky neviditelný.
Následovala série brutálních útoků, které otřásly Velkou Británií. V roce 1987 zabila bomba ze Semtexu jedenáct lidí během vzpomínkové slavnosti v Enniskillenu. V roce 1992 zdevastovala obrovská nálož finanční srdce Londýna při útoku na budovu Baltic Exchange, zabila tři lidi a způsobila škody za stovky milionů liber. V roce 1993 zemřeli dva malí chlapci při útoku v Warringtonu a v roce 1996 ukončil bombový útok v londýnských Docklands příměří a zabil další dva lidi.
Jméno Semtex se rychle stalo globálním pojmem. Už to nebyla jen značka konkrétní trhaviny, ale obecné označení pro jakoukoliv plastickou výbušninu. Zrodila se značka postavená na strachu a krvi. Československý vynález se vymkl kontrole a začal si žít vlastním, smrtícím životem. To nejhorší však mělo teprve přijít.
Krvavé dědictví
Večer 21. prosince 1988 byl chladný a jasný. Z londýnského letiště Heathrow odstartoval let Pan Am 103, Boeing 747 pojmenovaný Clipper Maid of the Seas, směřující do New Yorku. Na palubě bylo 243 cestujících, mezi nimi 35 studentů Syracuské univerzity vracejících se domů na Vánoce, a 16 členů posádky. Krátce po sedmé hodině večer, když letadlo dosáhlo výšky 9400 metrů nad skotským městečkem Lockerbie, zmizelo z radarů.
V nákladovém prostoru letadla explodovala bomba. K roztržení trupu ve vysoké letové hladině, kde je obrovský rozdíl tlaků, stačilo jen malé množství trhaviny – experti později odhadli, že šlo o pouhých 340 až 450 gramů Semtexu. Nálož byla důmyslně ukryta v radiomagnetofonu Toshiba v jednom z kufrů. Exploze okamžitě zničila letadlo, které se rozlomilo na tisíce kusů a v ohnivém dešti dopadlo na Lockerbie. Všech 259 lidí na palubě a dalších 11 obyvatel městečka na zemi bylo na místě mrtvých.
Následovalo největší a nejsložitější vyšetřování v dějinách. Místo činu se rozkládalo na neuvěřitelných 845 čtverečních mílích. Tisíce vyšetřovatelů z celého světa pročesávaly skotskou krajinu a sbíraly každý sebemenší úlomek. Právě v troskách se skrýval klíč. Vyšetřovatelé objevili miniaturní, spálený fragment desky s plošnými spoji. Byl to kousek časovače.
trosky letu Pan Am 103
Tento úlomek byl poslán do laboratoří FBI, kde ho zkoumal expert Thomas Thurman. Ten s jistotou určil, že pochází z elektronického časovače MST-13, vyráběného švýcarskou firmou Mebo. A zde přišel zlom: firma Mebo vyrobila pouze malou sérii dvaceti těchto časovačů a všechny je prodala jedinému zákazníkovi – libyjské armádě. Byla to kouřící hlaveň, nezvratný důkaz vedoucí přímo ke Kaddáfímu.
Útok nad Lockerbie katapultoval Semtex do pozice nejznámější a nejobávanější trhaviny světa. Stal se symbolem masového, státem sponzorovaného terorismu. Stín podezření padl na Libyi a potažmo i na Československo, zemi, která zbraň pro tento hrůzný čin dodala.
Prokletí vynálezců
Zatímco se jméno jejich vynálezu stávalo synonymem pro teror a plnilo titulní stránky světových novin, jeho tvůrci, Stanislav Brebera a Radim Fukátko, prožívali vlastní tichou tragédii. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následných normalizačních čistkách byli oba vědci, kteří dali světu Semtex, označeni za politicky nespolehlivé a z chemičky Explosia vyhozeni.
Pro muže, kteří zasvětili život vědě a výzkumu, to byla zdrcující rána. Režim, kterému věrně sloužili a pro který stvořili strategický produkt, je bez mrknutí oka odepsal. Jejich genialita a přínos státu byly náhle bezcenné tváří v tvář politickému kádrování. Byli nuceni živit se manuální prací, aby přežili. „Za všechnu jeho píli byl řádně potrestán. Byla mu odepřena role výzkumníka, musel se živit rukama delší dobu, a to těžce nesl. Živil se po lomech, živil se jako stavbyvedoucí, a nakonec se živil i jako vedoucí trhacích prací,“ vzpomínal později syn jednoho z vynálezců.
Radim Fukátko se na své původní pracoviště, na přísně střeženou tovární střelnici v Semtíně, mohl vrátit až po sametové revoluci v roce 1989. O tom, jak vnímal zneužití svého vynálezu, nikdy veřejně nemluvil. Jeho syn Boris Fukátko je však přesvědčen:
„Ale podle mě to nesl těžce, protože pro tyto účely to rozhodně nebylo vyvíjeno.“
Zatímco svět se třásl před jejich výtvorem, samotní vynálezci byli bezmocnými oběťmi systému, který si tento vynález objednal, profitoval z něj, a nakonec je samotné zničil. Jejich tiché utrpení je lidskou cenou za příběh Semtexu, tragickým protipólem k hlasitým explozím, které otřásaly světem.
K temné a spletité historii Semtexu se váže ještě jedna bizarní a tragická kapitola. V neděli 25. května 1997 se v hale lázeňského domu v Jeseníku ozvala ohlušující detonace. Třiašedesátiletý muž, Bohumil Šole, spáchal sebevraždu pomocí výbušniny, kterou si přinesl v tašce. Výbuch zranil dvacet dalších lidí.
Šole nebyl jen tak někdo. Byl to špičkový a vyhledávaný pyrotechnik, střelmistr, který měl se Semtexem bohaté zkušenosti. Odstřeloval s ním tovární komíny, ledové kry na Labi, a dokonce spolupracoval s filmaři na natáčení slavného seriálu Sanitka, kde připravoval pyrotechnické efekty destrukce letadla. Sám o sobě prohlašoval, že se na vývoji Semtexu podílel, což však výrobce, společnost Explosia, vždy popíral.
Jeho příběh je však ještě temnější. Koncem 80. let se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), která ho vedla pod krycími jmény Král, Lexa a Pisingr. Podle nepotvrzených informací to bylo právě kvůli jeho znalostem Semtexu a jeho schopnosti ničit letadla – v době, kdy se blížil útok nad Lockerbie.
Ať už byla pravda o jeho podílu na vynálezu jakákoliv, Šoleho dramatický konec naznačuje, že byl mužem hluboce zapleteným do stinných stránek příběhu této trhaviny. Jeho sebevražda, provedená tak spektakulárním a pro něj příznačným způsobem, zůstává nevyřešenou záhadou a temnou poznámkou pod čarou, která naznačuje, že oficiální historie Semtexu možná stále není úplná.
Pokus o nápravu
Po tragédii nad Lockerbie se Československo, a později i samostatná Česká republika, ocitlo pod obrovským mezinárodním tlakem. Svět požadoval, aby se smrtící vynález dostal pod kontrolu. Reakce přišla, i když se zpožděním. Už v roce 1981 byl zakázán export do rizikových oblastí, v roce 1989 byl vývoz zakázán zcela. Po pádu komunismu, od roku 1991, byl export značkované trhaviny opět povolen, avšak za přísných podmínek a pod kontrolou státních orgánů.
Klíčovým opatřením se stalo tzv. značkování (tagging). Od roku 1991 začala Explosia do Semtexu přidávat speciální chemickou značkovací látku – těkavý nitroester nebo aromatickou nitrosloučeninu, například dimethyldinitrobutan (DMDNB).
Tato látka se pomalu odpařuje a je snadno detekovatelná speciálními přístroji, což výrazně ztěžuje pašování a ukrývání trhaviny. Výrobce dnes tvrdí, že moderní technologie dokáží odhalit i staré, neznačkované zásoby.
Dalším krokem bylo zkrácení doby použitelnosti z původních deseti a více let na pět. To mělo zajistit, že obrovské zásoby starého, neznačeného Semtexu, které se stále mohly nacházet ve skladech po celém světě, postupem času degradují, ztratí svou plasticitu a stanou se nepoužitelnými.
Dnes se Semtex stále vyrábí, i když jen v malém množství, řádově desítky tun ročně, a téměř výhradně pro civilní a legální vojenské účely. Používá se při demolicích, v lomech, a dokonce pro speciální technologické procesy, jako je výbuchové svařování a zpevňování kovů. Devadesát procent produkce míří na export do zemí, které nepodléhají embargu. Z nástroje teroru se opět stal nástroj průmyslu.
Jméno Semtex však žije dál, a to v kontextu, který je až absurdně bizarní. V roce 1995 se na českém trhu objevil energetický nápoj Semtex, který si svůj název a marketingovou strategii bezostyšně vypůjčil od nechvalně proslulé trhaviny. Původní slogan zněl „nápoj s výbušnou energií“. Společnost Kofola, která nápoj později převzala, si dokonce musela od Explosie koupit ochrannou známku.
Nejlépe to snad shrnul sám vynálezce Radim Fukátko, když se ohlížel za svým životním dílem. Jeho slova jsou prostým, ale mrazivým epitafem celého příběhu Semtexu: „Pokud se používá rozumně, je to dobrá věc. Když se ale bude používat nerozumně, je to tragédie.“
Zdroje
