Znáte příběh Měsíční šachty? Podle mnohých jde o celosvětově nejznámější československou záhadu

Ustupují do lesů, kulky sviští kolem a situace je zoufalá. Horák je během přestřelky zraněn střepinami do ruky a do hlavy a upadá do bezvědomí. Když znovu procitne v blátě a krvi u opuštěného zákopu, kolem sebe vidí děsivou spoušť – padlé spolubojovníky a tísnivé ticho bojového pole. Zdá se, že útok nepřežil téměř nikdo.

Naštěstí Horák nemá být dalším jménem na seznamu obětí. Vojáka nachází místní pastevec jménem Slávek, který spolu s pár dalšími vesničany poskytne zraněnému kapitánovi i dvěma dalším přeživším povstalcům – Jurkovi a Martinovi – první pomoc. Slávek nabízí trojici úkryt před Němci v tajné jeskyni hluboko v Tatrách, o které ví jen on. Za soumraku pastevec dovede vyčerpané muže na odlehlé skalnaté místo a odvalí několik balvanů maskujících nenápadný vchod do jeskynního labyrintu. Tam, v chladné tmě podzemí, konečně nacházejí relativní bezpečí.

Trojice raněných vojáků tráví v jeskyni celé dny v obavách, že je nepřítel objeví. Venku navíc připadl první sníh, takže se neodvažují vycházet – prozradily by je stopy ve sněhu. V jeskyni panuje tma a vlhko. Slávek je před odchodem důrazně varuje, aby se nepouštěli hluboko do nitra hory. Vypráví šeptem, že v rozlehlých chodbách snad dokonce straší a že se tam dá snadno zabloudit.

Na důkaz vážnosti se dokonce pomodlí, pokřižuje a na skálu u vchodu udělá křížek. Horák a jeho druhové toto varování respektují – alespoň zpočátku. Zásoby potravin jsou totiž prachbídné: mají jen trochu horké vody se slivovicí na zahřátí. Hlad každou hodinou roste a naděje na brzkou záchranu klesají.

Dne 23. října 1944, po bezesné noci, se kapitán Horák rozhodne jednat. S vědomím, že porušuje slib daný Slávkovi, bere do ruky starý zákopnický krumpáč, zapaluje si borovou louči, do kapsy dává pistoli a vyráží hlouběji do jeskyně. Je odhodlaný najít cokoli k jídlu – třeba netopýry či přezimující zvířata – jen aby jejich skupina hlady neumřela.

Každý krok je namáhavý; Horák kráčí temnotou opatrně, oslabený zraněními a vyčerpáním, přesto hnaný zvědavostí a nutností. Jeskynní ticho ruší jen odkapávání vody a jeho vlastní dech. Po půlhodině bloudění klikatými chodbami a přelézání balvanů však narazí na něco, co rozhodně nečekal.

Horák se náhle ocitá v neznámé části jeskyně, kde chodba končí mohutným skalním výklenkem ozdobeným bílými stalaktity a stalagmity. Ve světle blikající pochodně před sebou zahlédne velký válcovitý objekt, kontrastující svou barvou s okolní skálou. Uprostřed vápencové jeskynní síně doslova „stojí něco jako obrovské černé silo, bíle olemované krápníky“ – to jsou první slova, která si ohromený kapitán zapisuje do deníku.

Srdce se mu rozbuší. V první chvíli si myslí, že narazil na bizarní přírodní stěnu, snad sloup černého ledu, soli nebo lávy. Jenže když přistoupí blíž a dotkne se povrchu, čeká ho další šok: stěna objektu je hladká jako sklo, jednolitá, s podivným modročerným nádechem. Úkaz vypadá jako obrovské umělé dílo – něco jako věž zapuštěná do skály, o průměru odhadem 25 metrů. Myšlenka, že by něco takového mohl vytvořit člověk uprostřed divokých hor, kde není známá žádná stará důlní štola ani továrna, Horáka děsí. Připadá mu, že stojí před něčím nevysvětlitelným a možná i nepatřičným na tomto světě.

Napůl fascinovaný a napůl vyděšený Horák pozorně zkoumá tajemný nález. Zjišťuje, že válcovitý objekt má výraznou prasklinu či štěrbinu, dost velkou, aby se jí protáhl člověk. Když dovnitř opatrně vsune ruku s hořící loučí a posvítí, uvidí, že za prasklinou se rozprostírá dutý prostor – jakási šachta či tunel vyhloubený uvnitř objektu. Celá vnitřní dutina je tvořená týmž hladkým tmavým materiálem.

Kapitán naslouchá a z hlubin té černé komory slyší vzdálené šumění vody. Opatrně vhodí dovnitř pár úlomků kamene; ozve se cinknutí o pevné dno. Zdá se, že uvnitř je podlaha – možná kamenná či kovová – a nejde o bezednou propast. Horák si uvědomuje, že objevil cosi jako umělou místnost uvnitř skály, dokonale ukrytou před světem.

Zvědavost vítězí nad strachem. Kapitán se rozhodne proniknout dovnitř záhadného válce stůj co stůj. Štěrbina je však úzká a má nepravidelné okraje, takže když to Horák zkusí poprvé, jeho oděv se zachytí o výčnělky a on se musí s odřeninami stáhnout zpět. Neodradí ho to – naopak. Vrací se ke svým druhům, aniž jim cokoliv řekne, a z jejich opasků vyrobí improvizovaný provaz, aby mohl slézt dolů do komory bezpečněji. Následujícího dne, 24. října, se vypraví k nálezu znovu. Svlékne si kabát i košili, aby se netrhaly o skálu, zhluboka se nadechne a protáhne se dovnitř temné štěrbiny jako had.

Horák se ocitá v absolutní tmě, uvězněn uvnitř neznámé dutiny. Zapaluje několik pochodní najednou a při jejich světle žasne: stojí v rozlehlé zakřivené chodbě černé šachty, prostor má tvar půlměsíce. Jako by byl uvnitř obřího srpku, jehož vypouklé stěny se k sobě sbíhají do ostrých hran. Celá šachta je mírně nakloněná dolů směrem od vstupní pukliny, takže jakmile Horák ztrácí rovnováhu, kutálí se po šikmé podlaze dolů asi deset metrů.

Nezraní se, ale na okamžik zhasí pochodně a ocitá se v dokonalé temnotě. Tehdy si uvědomí další podivnou věc – ozvěna. Každý jeho pohyb, každý dech se v dutině násobí a rezonuje, takže má dojem, jako by kolem něj šeptaly a duněly neviditelné hlasy. Mrazí ho z té představy; připadá si, jako by vstoupil do jiného světa, kde platí odlišné zákony.

Když znovu rozsvítí světla, pokusí se odhadnout rozměry prostoru. Délka zakřivené komory je zhruba 25 metrů, šířka několik metrů – tak akorát, aby se tam bez problémů mohl poybovat člověk. Výška stropu mizí kdesi nad hlavou ve tmě; ať zvedá pochodně sebevýš, nedohlédne na strop této záhadné síně. Hladké stěny pohlcují většinu světla. Když po nich přejede rukou, jsou chladné, bez jediného kazu či prasklinky, a působí nezničitelně. Jako materiál z jiného světa – kombinace ocele, pazourku a gumy, jak to později Horák barvitě popíše.

Po krátkém průzkumu kapitán vyleze zpět puklinou na denní světlo jeskyně, plný úžasu i pochyb, zda se mu to celé nezdálo. Večer se vchod do zvláštní šachty snaží prozkoumat zvenku: udeří krumpáčem do černé stěny, ale ostří se jen svezlo po hladkém povrchu a nezanechalo ani škrábanec. Materiál je tvrdší než skála. Zkusí do stěny i vystřelit z pistole – ozve se rána a jeskyní proletí ozvěna, ale kulka se odrazí beze stop, jen na stěně zůstane prchavá nazelenalá šmouha. To všechno Horáka utvrzuje, že nejde o žádný běžný útvar.

Další dny v jeskyni tráví kapitán střídavě péčí o raněné druhy a výpravami do šachty, která ho zcela posedla. Ještě několikrát se odváží sám do nitra „měsíční“ komory, jak ji podle jejího tvaru začne nazývat. Provádí pokusy, aby odhalil aspoň něco z jejích tajemství. Například se snaží získat vzorek záhadného materiálu stěn: opakovaně do nich střílí, seká krumpáčem – marně, povrch se zdá nepoškoditelný.

Podlaha na dně šachty je oproti stěnám obyčejná, vápenitá a poměrně měkká. Horák začne kopat v měkkém podloží v rozích komory a brzy narazí na něco hmatatelného: kosti! Z hlíny vyprostí část kostry a ulomí dva zuby, které později předá vědcům k určení. Výsledek analýzy je ohromující – zuby patřily dávno vyhynulému medvědu jeskynnímu a jsou staré asi 25 tisíc let. To znamená, že záhadná šachta musela existovat už v době ledové a kdysi do ní zřejmě spadl medvěd otevřeným vrchním vstupem. Tak hluboko do minulosti sahá tahle záhada!

Horák také v jednom místě podlahy naráží na zvláštní žlábkování či vroubky na stěně pod povrchem, a dokonce má dojem, že odtamtud cítí slabé teplo. Je to prasklina vedoucí k nějakému dalšímu prostoru? Nebo technický prvek – třeba větrací otvor či vedení? Vzrušený objevitel už spřádá fantastické teorie, ale než stihne prozkoumat víc, situace se dramaticky změní.

Během jedné noci v úkrytu totiž těžkým zraněním podlehne voják Martin, jeden z Horákových druhů. Smutná událost uspíší rozhodnutí jeskyni opustit – mrtvého kamaráda pohřbí poblíž zákopu, označí místo dřevěným křížem a Horák s Jurkem cítí, že už nesmí otálet. Je 28. října 1944, poslední den, kdy Horák Měsíční šachtu navštíví.

Na rozloučenou vkládá do temné dutiny skleněnou láhev s tajným vzkazem: na kousek svého vojenského opasku vyryje iniciály, datum a pár informací o objevu, přidá zadní plát svých zlatých hodinek a vše uzavře do láhve jako poselství budoucím nálezcům.

Poté pečlivě zamaskuje vchod do jeskyně, jak to měl původně učinit na Slávkovo přání, a společně s Jurkem jeskyni opouští. V srdci si nese příslib, že po válce se sem vrátí s odborníky, aby záhadu odhalili – ale jen diskrétně, aby nevypukla senzacechtivá honba za pokladem.

Kapitán Horák svůj slib splnil jen částečně. Na jaře 1945, po osvobození, se skutečně vrátil do Tater hledat znovu onen unikátní útvar. Jeskyni i okolí však našel prázdné. Pastevec Slávek se i s rodinou údajně odstěhoval neznámo kam a Horák už do šachty znovu nevstoupil. Zkoušel najít nějaký jiný otvor či propad z povrchu hory, který by vedl do komory, ale neuspěl.

Místo jako by si svou záhadu pečlivě střežilo. Navíc poválečný vývoj mu nepřál – z Horáka se brzy stal nevítaný člověk. Jako mnozí účastníci povstání a vojáci západní fronty musel i on čelit novému komunistickému režimu. Aby se vyhnul perzekuci, odešel do exilu. Přes Francii se dostal až do Spojených států amerických.

Ve svém deníku Horák poznamenal, že se obává zneužití či komercializace svého objevu, a slíbil, že přesné umístění jeskyně sdělí jen seriózním vědcům. Ovšem v cizině se ocitl mimo dosah československých badatelů. Usadil se nakonec v Denveru v americkém státě Colorado, vedl tam restauraci a o Měsíční šachtě dlouho mlčel. Uběhlo dvacet let od dramatických událostí v Tatrách, než se odvážil svůj příběh zveřejnit.

Roku 1965 vyšel v americkém speleologickém časopise National Speleological Society (NSS) News článek, v němž Horák (tehdy už naturalizovaný Američan) poprvé otevřeně popisuje nález Měsíční šachty. Článek obsahoval rozsáhlé úryvky z jeho válečného deníku včetně podrobného líčení jeskynního dobrodružství. Vědecká obec i lovci záhad přijali tento příběh s úžasem – a také s jistou skepsí.

Přesto se tím zrodila legenda. Úkaz, kterému by se jinak těžko věřilo, dostal díky otištění v odborném speleologickém magazínu jistou váhu. Horákův článek byl prezentován jako kuriozita ze světa jeskyňářství, zpočátku bez větší pozornosti mainstreamu. Jenže stačilo pár let a o Měsíční šachtě začali mluvit lidé po celém světě.

Koncem 60. let se o Horákovo hlášení začali zajímat také badatelé z poněkud jiných oborů. Roku 1970 vyhledal kapitána Horáka americký záhadolog Ted Phillips, známý výzkumník UFO fenoménů, a zprostředkoval setkání s dr. J. Allenem Hynkem, tehdejším ředitelem projektu Blue Book (oficiálního výzkumu neidentifikovaných létajících objektů).

Tito pánové pojali podezření, že by Měsíční šachta mohla souviset s jevy mimozemského původu – nebo alespoň představovat něco, co stojí za důkladné prozkoumání. Osobně se s Horákem setkali v Novém Mexiku a nadšeni jeho vyprávěním společně plánovali expedici do Československa, při níž by je Horák zavedl přímo k jeskyni.

Bohužel, politická realita studené války učinila těmto plánům přítrž – normalizační režim v Československu cizí badatele ani emigranta Horáka do hor nepustil. Přesto Ted Phillips později naznačil, že mu Horák tehdy ukázal jisté tajné materiály: možná fragmenty jeskynních vzorků a především sadu fotografií, které prý sám Horák pořídil u šachty krátce po válce. Pokud tyto fotografie existují, nikdy nebyly zveřejněny – jsou jen dalším střípkem legendy, kterou si Horák odnesl do hrobu.

A skutečně, záhada začala nabývat na slávě hlavně až po Horákově smrti. V roce 1972 zařadil francouzský spisovatel a popularizátor záhad Jacques Bergier příběh Měsíční šachty do své knihy Kniha nevysvětlitelného, čímž ho poprvé představil široké veřejnosti jako jednu z největších záhad planety.

Od té doby se o „Moonshaft“ zajímají milovníci tajemna na celém světě. Horák zemřel roku 1976, aniž by komukoli sdělil přesnou polohu jeskyně. V komunistickém Československu té doby jeho příběh koloval jen v samizdatových kopiích Bergierovy knihy. Teprve počátkem 90. let, s pádem železné opony, vyšel první oficiální československý článek o Měsíční šachtě – sepsal jej geolog a spisovatel Václav Cílek a znovu tak rozdmýchal zájem o tuto záhadu.

Jakmile padla komunistická cenzura, pustili se do pátrání po Měsíční šachtě různí dobrodruzi, vědci i novináři. A velmi brzy vyšlo najevo, že Horákův příběh je plný nejasností. Poválečná euforie z úžasného objevu začala narážet na tvrdá fakta – některá Horákova tvrzení prostě nesedí s realitou.

Už v 80. letech se do pátrání pustili čeští záhadologové Ivan Mackerle a Michal Brumlík a zjistili, že v oblasti, kterou Horák v deníku naznačuje, v říjnu 1944 žádné boje neproběhly, a tudíž tam nemohli být ranění povstalci ukrytí v jeskyni. Nenašla se ani žádná stopa po pastevci Slávkovi se dvěma dcerami v daném kraji – nikdo takový tam podle archivů nežil.

Dokonce i počasí bylo jiné: Horák líčí sníh a mráz, ale záznamy ukazují, že v té době sníh v dané oblasti ještě neležel. Každá ověřená maličkost jako by zpochybňovala celý příběh.

Badatelé si všimli i drobností, které by autentický deník z válečné doby obsahovat neměl – například zmínky o kalibru německých děl, který ve skutečnosti neexistova. To vyvolalo spekulace, že buď autoři amerického článku v roce 1965 udělali při přepisu chyby, nebo sám Horák do příběhu úmyslně vložil zavádějící údaje, aby zmátl případné amatéry, kteří by se pokoušeli jeskyni najít.

Tato možnost dává smysl: Horák se bál vyzrazení polohy a mohl záměrně uvést špatné názvy vesnic či nepřesné souřadnice. Ty, co vyšly v NSS News, byly ostatně do textu doplněny dodatečně a ukázaly se jako naprosto nespolehlivé.

V 90. letech vedl rozsáhlé pátrání geolog Walter Pavliš z Brna. Ten se do Měsíční šachty téměř zamiloval a dvě dekády pořádal výpravy do Slovenského ráje a okolních hor. Procházel jednu jeskyni za druhou mezi Starou Ľubovňou a Plavnicí – podle jedné stopy právě tam měla být hledaná dutina. Pavliš objevil malou jeskyňku v hoře zvané Nemecký vrch, na jejíž stěně někdo kdysi vyryl iniciály „HA“ (Horák Antonín), číslo 23 (snad datum 23. října) a šest přeškrtnutých čar (možná šest dní strávených v jeskyni).

Na okamžik zajasal – jenže tato jeskyně měřila jen pár desítek metrů a nikam hlouběji nevedla. K legendární šachtě tedy ne. Pavliš také vypátral Horákovy příbuzné a ti trvali na tom, že Antonín si nic nevymyslel – celý život o Měsíční šachtě mluvil jako o skutečnosti, nikdy ani náznakem nepřipustil, že by šlo o smyšlenku.

Zároveň ale Pavliš narazil na záhadu uvnitř záhady: zdá se, že ani osoba Antonína Horáka nebyla tak docela tím, za koho se vydávala. V Horákově oficiálním životopise našel Pavliš množství nesrovnalostí a falešných údajů – například místo narození, které neexistuje v matrikách, nebo údajný rodinný majetek, jenž ve skutečnosti rodina nevlastnila.

Objevily se dokonce teorie, že Antonín T. Horák byl ve skutečnosti krycí identita, kterou si náš záhadný kapitán vytvořil, aby zakryl svůj pravý původ či unikl před minulostí. Podle jedné verze mohl být Horák ve skutečnosti Ernest Hölig, muž židovského původu, který ke konci války zahynul v zajateckém táboře – čili někdo úplně jiný, jehož identitu si Horák „vypůjčil“.

To by vysvětlovalo divné chyby v údajích o Horákovi. Jenže pokud by Horák lhal o vlastní identitě, nevymyslel si celý příběh od začátku do konce? Anebo naopak kryl pravdivý objev smyšleným životopisem, aby se za ním nedalo vystopovat? Otázek je víc než odpovědí.

Ať už je pravda jakákoli, Měsíční šachta dodnes nebyla nalezena. Od 90. let proběhlo několik expedic do různých částí slovenských hor na základě nových indicií, ale žádná neuspěla. Například v roce 2019 novinář Martin Lavay procházel severní svahy legendární hory Kráľova hoľa v Nízkých Tatrách, kde na satelitních mapách objevil zvláštní útvar ve tvaru oka – dvě půlkruhovité prohlubně vedle sebe.

Domníval se, že by to mohly být zhroucené vstupy do obří dutiny pod zemí. Kvůli ochraně přírody se však k místu nedostal dostatečně blízko a průzkum musel vzdát. Jiní amatéři zkoušeli štěstí v pohoří Bachureň nebo v Belianských Tatrách, ale narazili jen na běžné jeskyně či závaly. Horákova Měsíční šachta zůstává skryta – pokud vůbec kdy existovala.

Mezitím proběhlo bezpočet debat, teorií a spekulací o povaze tohoto útvaru. Sám Horák ve svém deníku uvažoval, že šachtu mohla vybudovat dávná neznámá civilizace – snad nějaký pravěký národ s nevídanými schopnostmi. Někteří spisovatelé (jako Bergier) rovnou prohlásili, že jde o dílo mimozemské civilizace a možná vstup do jejich podzemní základny.

Další populární hypotéza ji spojuje s legendární říší Agharta, údajně ukrytou v hlubinách Země. Střízlivější hlasy namítají, že mohlo jít o starý důl na měď či o přirozenou geologickou dutinu – například tektonický zlom, kde se stýkají dvě odlišné horniny a vznikají hladké stěny připomínající sklo.

Nabízí se i vysvětlení, že Horákův deník z roku 1944 není autentický, ale že ho Horák dodatečně nadiktoval po letech a při převyprávění se leccos popletlo nebo přikrášlilo.

A pokud byla celá historka smyšlená? Pak klobouk dolů před Antonínem Horákem – podařilo se mu okouzlit svět úžasným tajemstvím, které dodnes čeká na rozluštění.

Zdroje:

https://www.e15.cz/magazin/muz-hleda-tajemnou-mesicni-sachtu-853212

https://www.koktejl.cz/zajimavosti/tajemstvi-mesicni-sachty-nejvetsi-slovenska-zahada-20-stoleti/

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bs%C3%AD%C4%8Dn%C3%AD_%C5%A1achta

https://www.youtube.com/watch?v=Rbv5NUemTQk

https://www.youtube.com/watch?v=7oxCz23lcqk

https://www.youtube.com/watch?v=OkqH2wpXSQg