Žofie, sestra císařovny Sisi: zavřeli ji do blázince, aby ji vyléčili z lásky. Skončila v plamenech

Bylo brzké ráno, když kočár zastavil před nevelkým sanatoriem poblíž Štýrského Hradce. Mladičká vévodkyně se rozhlédla – místo slibované cesty za svobodou ji obklopily chladné zdi ústavu a masivní železná vrata se právě s duněním zavírala.

Ještě včera si Žofie Charlotte myslela, že utekla od nešťastného manželství vstříc nové lásce. Teď stála sama, promáčená ledovou sprchou, kterou tu léčili „ženské bláznovství“. Jako by hluboká vášeň byla nemoc, již lze z těla vymýt studenou vodou.

Sklonila hlavu a zavřela oči. Na kamenné podlaze cely se mísila voda s jejími slzami. Co se to s jejím životem stalo? Vždyť bývala bavorskou princeznou, sestrou slavné císařovny. Od dětství ji osud hýčkal – nebo to tak alespoň mělo vypadat.

Teď se třásla zimou i ponížením uprostřed ústavu pro choromyslné. Vzpomínala na všechny události, které ji sem přivedly: na romantické zásnuby s králem, na sňatek bez lásky, na roky tiše melancholie i na ten jediný bláznivý čin z vášně, za který nyní pyká.

Netušila, zda ještě někdy uvidí svět za vysokými zdmi. V odpověď se jí ozvalo vzdálené zakrákání vran. Vtom sevřela v prstech stříbrný přívěsek na krku – křížek, který kdysi dostala od sestry Alžběty. A v duchu se zapřísáhla, že to nevzdá.

Žofie Charlotta Augusta Bavorská spatřila světlo světa v zimním Mnichově roku 1847 jako nejmladší potomek vévody Maxmiliána Josefa a jeho ženy Ludoviky. Dětství prožila obklopená krásou bavorských jezer a zahrad rodného zámku Possenhofen.

Vyrůstala spolu se sourozenci uvolněně, téměř po měšťansku – otec Max byl totiž bohém a milovník lidové hudby, proslulý tím, že hrával na citeru mezi prostými lidmi a utíkal od dvorské etikety. Matka Ludovika, někdejší krasavice, v mnohém trpěla po boku nevázaného manžela.

Pět dcer však vychovala s jasným cílem: zajistit jim co nejlepší partie. A skutečně – jedna sestra krásnější než druhá, všechny budily pozornost aristokratické společnosti po celé Evropě.

Největší pozornost na sebe strhla druhorozená Alžběta zvaná Sisi, když se z bavorské princezny stala rakouskou císařovnou. Po boku císaře Františka Josefa I. proslula svou krásou i tragickým osudem.

Právě díky Sisi stoupla prestiž celé rodiny. A tak není divu, že o ruku nejmladší Žofie začali záhy usilovat významní ženichové z nejvyšších kruhů – v jejich očích byla dívka půvabná a svým příbuzenstvím s císařovnou také politicky atraktivní nevěstou.

Žofie sama však nebyla ochotná obětovat srdce komukoli. Odmítla hned několik nápadníků, dokud se neobjevil někdo výjimečný: pohledný mladý král Ludvík II. Bavorský, její bratranec z vedlejší větve Wittelsbachů. Znali se od dětství – jejich domovy u Starnberského jezera dělilo jen pár mil vody.

Romantický Ludvík, přezdívaný pro svou zálibu ve fantazii „pohádkový král“, propadl Žofiinu okouzlujícímu hlasu. Oba sdíleli lásku k hudbě a obdiv k dílu Richarda Wagnera. Jednoho lednového večera roku 1867, během představení v královském divadle, Ludvík nečekaně požádal sestřenici o ruku. Celý dvůr jásal – jak pohádkově to vypadalo! Osmnáctiletá princezna měla stanout po boku devatenáctiletého krále.

Pohádka však netrvala dlouho. Ludvík, ač vzdělaný a charismatický, byl podivín plný rozporů. Čím více se blížil termín svatby, tím více ho sžíraly vnitřní démoni pochybností. Několikrát svatbu odložil. Pro mladou Žofii to byly týdny napjatého čekání a také trapné pozice – o „věčně čekající nevěstě“ se začaly šířit řeči.

Nakonec král zasnoubení náhle zrušil. Bez vysvětlení, veřejně i pro ni potupně. Žofie to přijala, ale v hloubi duše musela trpět. Z krásné nevěsty se rázem stala ta odmítnutá.

Krátce nato dostala od Ludvíka zvláštní dopis na rozloučenou. Ten mladík, poblouzněný Wagnerovými operami, v něm Žofii oslovil „má milovaná Elso“ podle čisté hrdinky z Lohengrina a sám sebe podepsal jako „Tvůj navždy oddaný Heinrich“. Pitoreskní psaní, v němž obvinil „krutého otce“, že je rozdělil, bylo možná myšleno útěšně – pro Žofii však působilo spíš jako poslední hořká kapka v poháru zklamání.

Na truchlení ale neměla čas. Její matka Ludovika dobře věděla, že odvolané zásnuby jsou skandál, který dceři nesmí zničit pověst. A tak horečně hledala nového ženicha, aby „smůlu“ rychle smyla. Už pár měsíců po rozchodu s Ludvíkem byla Žofie představena dalšímu aristokratovi: princ Ferdinand Orleánský, vévoda z Alençonu, vnuk slavného francouzského krále Ludvíka Filipa, projevil upřímný zájem.

Seznámili se na saském královském dvoře a Ferdinand byl očarován půvabem urozené Bavorské. Svatba na zámku Possenhofen v září 1868 už proběhla bez dramatu – ženich tentokrát od oltáře neutekl. Žofii bylo teprve jedenadvacet a stala se vévodkyní z Alençonu.

Ferdinand z Alençonu pocházel z francouzského královského rodu, který po pádu monarchie žil v exilu – a tak mladá rodina pendlovala Evropou podle politických okolností. Nějaký čas pobývali v Anglii, později se vrátili do Francie, žili i v Itálii nebo Bavorsku.

Narodily se jim dvě děti, dcera Louisa a syn Emmanuel. Navenek působilo vše v pořádku: vévoda Ferdinand byl pohledný, vzdělaný muž a choval se k Žofii pozorně, jejich domácnost netrápily žádné skandály. Přesto princezna šťastná nebyla. Manžel byl pro ni cizincem – matka Ludovika jí ho vybrala náhle a bez lásky. Žofie k němu zůstávala citově chladná, provdala se spíše z povinnosti než z náklonnosti.

A tak zatímco navenek budila dojem krásné mladé vévodkyně vedoucí spořádaný rodinný život v Paříži, uvnitř se trápila. Čím dál častěji propadala melancholickým náladám a úzkostem. Dnes bychom možná řekli depresím – tehdy se o duševních strázních žen příliš nemluvilo.

U Žofie však byly natolik vážné, že ve třiceti letech prodělala těžký nervový kolaps. Traduje se, že tehdy dokonce na čas přišla o hlas. Musela podstoupit léčení a klid. Někdy v té době se začala více obracet k víře – snad v ní hledala útěchu, kterou v manželství nenašla.

Nervové choroby v rodině Wittelsbachů bohužel nebyly ničím výjimečným. Žofiina vlastní sestra Alžběta (císařovna Sisi) se celý život obávala, aby ji také „nepostihl rodový smutek“ – trpěla stavy neklidu a chodila se uklidňovat dlouhými cestami a vyčerpávajícím cvičením.

Jejich bratranec Ludvík II., někdejší Žofiin snoubenec, nakonec oficiálně zešílel: byl prohlášen za nesvéprávného a internován na zámku, kde za podivných okolností zemřel. Kletba rodu? Možná jen dědictví chatrných nervů, ale černý stín šílenství jako by číhal za každým oknem Wittelsbachského paláce.

Sama císařovna Sisi z toho měla posvátnou hrůzu – s morbídní fascinací navštěvovala blázince a zkoumala stavy choromyslných, jako by pátrala, zda tam nezahlédne i budoucnost svou či svých sester. Nikdo však netušil, že právě milovaná Žofie nakonec v jednom takovém ústavu skutečně skončí.

Čtyřicetiletá Žofie vévodkyně z Alençonu stála v létě 1887 na životní křižovatce. Osud jí uštědřil další ránu: před rokem byl v bavorském Starnberském jezeře nalezen mrtvý její bývalý snoubenec Ludvík II. – dodnes není jasné, zda šlo o nehodu, sebevraždu či vraždu, každopádně to otřáslo celou rodinou.

Žofie přijela do Mnichova na pohřeb a zůstala delší dobu v rodné zemi. Jenže záhy po této tragédii sama těžce onemocněla – dostala spálu a tyfus, týdny bojovala o život. Když se zotavovala, rodina k ní povolala výborného lékaře, aby na ni dohlédl. A tehdy se to stalo: Žofie poznala doktora Franze Josefa Glasera.

Nikdo přesně neví, jestli to byla jen zoufalá potřeba citu v nemilujícím manželství, nebo konečně setkala spřízněnou duši – faktem je, že mezi čtyřicetiletou vévodkyní a o pár let starším doktorem vzplála vášnivá láska.

Byl to přitom skandál předem odsouzený k tragédii. Žofie byla vdaná a Glaser ženatý otec tří dětí. Přesto milenci nedokázali své city skrýt. Utajovali schůzky, jak to šlo – prý je při tajném dostaveníčku málem přistihli dvořané, a Žofie tehdy duchapřítomně předstírala náhlé mdloby, jen aby odvedla pozornost. Byla vášnivá a odvážná, když prožívala lásku – ochotná riskovat cokoli. A teď byla odhodlaná riskovat vše.

Ještě v průběhu roku 1887 se Žofie rozhodla: opustí manžela a rozvede se. Vzdá se postavení, zavrhne všechny společenské konvence, jen aby mohla být s milovaným mužem. Takové rozhodnutí učinila aristokratka katolického vyznání v 19. století – čin zcela bezpříkladný.

Když se to doneslo jejímu manželovi, vévodovi Ferdinandovi, zalarmoval celou bavorskou rodinu. To přece nemohli připustit! Žofiin bratr, vévoda Karel Teodor, sám lékař, byl pověřen zakročit. Předestřeli zoufalé ženě všechny možné důsledky – prosili ji, varovali, vyhrožovali. Nic nepomohlo. Žofie trvala na svém: rozvede se a provdá za doktora Glasera, ať to stojí cokoli.

Tehdy rodina sáhla po osvědčeném, leč krutém řešení. Prostě ji prohlásí za bláznivou. Vždyť jen blázen by opustil titul vévodkyně a postavení v nejvyšší šlechtě kvůli nějakému měšťanskému lékaři! Věděli, že doba stojí na jejich straně – zavřít aristokratku jako „pomatenou“ bylo společensky přijatelnější než připustit, že by mohla jednat ze své vůle z lásky.

Vždyť jen rok předtím nechali oficiálně zbavit svéprávnosti samotného krále Ludvíka II. jako údajného šílence; kdopak by se zastal rebelující vévodkyně? Rozhodli se tedy Žofii izolovat dřív, než způsobí rodině nevratnou hanbu.

Jednoho červnového dne roku 1887 v jihotyrolském Meranu – kam se Žofie uchýlila, aby se roztříštěné nervy zklidnily horským vzduchem – došlo k předem naplánované akci. Dostavila se delegace právníků a lékařů. V přítomnosti bratra Karla Teodora a manžela Ferdinanda oznámili Žofii, že trpí „mravní šíleností“.

To byla dobová diagnóza, jíž se označovaly ženy, které „neumějí činit správná morální rozhodnutí“. Zkrátka: byla podle nich duševně chorá. Žofie protestovala – rozhořčeně, zoufale. Avšak její vlastní rodina ji nechala oficiálně zbavit svéprávnosti.

Čtyři najatí psychiatři svorně potvrdili, že vévodkyně je duševně nemocná a nezodpovědná. Pak už to šlo ráz na ráz: doprovodili zhroucenou ženu do zvláštního vlaku a odvezli ji pryč.

Tím se Žofie ocitla tam, odkud jsme její příběh začali: za zdmi ústavu Maria Grün nedaleko Štýrského Hradce. Celých sedm měsíců byla internována na samotce mezi duševně chorými, navzdory tomu, že rozum měla bystrý a srdce jen přespříliš citlivé. Lékaři jí nasadili přísný režim a terapie, které měly vyléčit její „pomýlenou vášeň“.

Při pohledu na dobové záznamy léčby se dnes vyděsíme: studené sprchy pro zklidnění těla, absolutní izolace od vnějšího světa, omezování kontaktu i pohybu. Pokud by to nestačilo, byly po ruce i drastičtější metody tehdejší psychiatrie – od elektrických šoků až po úplné ostříhání vlasů.

Detailní záznamy z Maria Grün se nedochovaly, ale dochoval se jediný Žofiin dopis psaný odtamtud její malé dcerce. V něm jakoby rezignovaně píše, že ji přepadla „nesmírná únava“.

Těžko říci, jakou hrůzu a zoufalství ve skutečnosti prožívala – v listu jistě nemohla napsat vše, když věděla, že její korespondence je přísně kontrolována. Vedle jediné oddané komorné tak měla útěchu snad už jen v přítomnosti svého černého pudla jménem Ponto, kterého jí milosrdně dovolili mít u sebe.

Když ji v lednu 1888 po sedmi měsících z ústavu propustili, byla k nepoznání. Fyzicky vyčerpaná, ale duševně klidná až podivně odevzdaná. Svou romanci s doktorem Glaserem nikdy veřejně nekomentovala. Nebylo jasné, zda ji léčba „vyléčila z bláznivé lásky“ – jak si rodina přála – nebo jestli Žofie jen pochopila, že nemá smysl dál bojovat.

Její milenec byl mezitím donucen opustit zemi a už se nikdy nesetkali. Vévodkyně se vrátila k manželovi Ferdinandovi a dětem a přijala zpět svůj okleštěný život v kleci konvencí. Její neteř, arcivévodkyně Amálie, si po setkání se zotavenou tetou poznamenala do deníku: „teta omládla a je opět usměvavá a veselá“. Navenek tedy znovu působila jako dřív – uhlazená aristokratka, která se naučila pečlivě skrýt všechny jizvy na duši.

Oporu našla tam, kde ji kdysi možná vysmála – ve víře. Obrátila se intenzivně k Bohu, snad aby v něm nalezla smysl utrpení, kterým prošla. Začala pomáhat potřebným a sblížila se s dominikánským řádem. V Paříži, kam se s rodinou vrátila, docházela mezi řeholnice pečující o chudé a nemocné.

Vstoupila dokonce do dominikánského třetího řádu jako laická sestra pod jménem Marie Madeleine. Možná věřila, že konáním dobra odčiní hříchy svého života. A možná v tiché službě druhým konečně našla vnitřní pokoj, o jaký celý život usilovala. Ve tváři jí zůstával stín smutku, ale zároveň něco vznešeného – kdo ji znal, říkal, že působí vyrovnaně, smířená se světem i s vlastním osudem.

Po letech se zdálo, že tragický příběh vévodkyně z Alençonu přece jen dospěl k pokojnému závěru. Osud s ní však měl ještě poslední, krutý plán.

Jaro roku 1897 probíhalo v Paříži jako obvykle – a k obvyklým jarním událostem patřil i velkolepý charitativní bazar pořádaný katolickou šlechtou. V podlouhlé dřevěné hale v srdci města vyrostlo improvizované tržiště s dekoracemi ve stylu staré Paříže. Tam několik dní bohaté dámy prodávaly různé drobnosti a výtěžek mířil na dobročinné účely.

Vévodkyně Žofie z Alençonu stála v čele celého podniku – jako patronka a hlavní organizátorka dohlížela na průběh akce. 4. května 1897 odpoledne se uvnitř tlačilo na patnáct set návštěvníků. Žofie se usmívala na hosty u dominikánského stánku, kde byly k prodeji výtvory řádových novic.

Atmosféra byla rušná, ale povznášející. Sestry v bílých hábitech nabízely dobročinné losy, hrála hudba, všeobecné nadšení rostlo. Hlavní atrakcí bazaru byl nový vynález – kinematograf. V malé provizorní promítací kabině se ukazovaly pohyblivé obrázky, zázrak techniky.

Krátce před pátou hodinou odpoledne se stalo něco, co nikdo nečekal. Promítač právě doléval do lampy diethylether – vysoce hořlavou látku, která nahrazovala v přístroji elektřinu. V tom snad z neopatrnosti škrtl zápalkou příliš blízko otevřené lahve.

Ozvalo se mrtvolné ticho, vteřina strnulosti – a pak výbuch. Vzduch naplnil zápach éteru a z promítací kabiny vyšlehly plameny. Někdo vykřikl: „Hoří!“ Všichni se vymrštili jako jeden muž směrem ke vchodu. Nastal zmatek a panika, která během pár okamžiků přerostla v nepopsatelné peklo.

Hala byla vystavěná z hořlavých materiálů: textilní přehozy, dehtové plátno na střeše, dřevěné dekorace – to vše se během tří minut změnilo v pochodeň. Strop se vzňal a ohnivé jazyky začaly pršet shůry na křičící dav. Ženy v mohutných toaletách z mušelínu a taftu se proměnily v hořící pochodně.

Dřevěné stánky hořely, praskající trámy padaly mezi lidi. Jediný pořádný východ vedl přes hlavní dveře, opatřené navíc otočnými dveřmi – ty se po pár vteřinách zablokovaly pod náporem těl, která se v nich zoufale zaklínila. Lidé se ucpaným východem nemohli ven ani dovnitř; ti, kterým se přece podařilo proběhnout ven, se hroutili v mdlobách hned za prahem. Venku přihlížely zděšené zástupy, jak se z malebného bazaru stala hořící pec plná uvězněných obětí.

Uvnitř mezitím bořily poslední zbytky civilizovanosti. Dámy z nejvyšší společnosti byly v agonii ušlapány jinými dámami, jež se draly přes ně ven v animálním pudu sebezáchovy. Několik přítomných pánů – té akce se účastnilo jen málo mužů – se nedůstojně probíjelo ven i za cenu, že holemi odháněli ženy, jež jim překážely v cestě. Směs vřískotu, pláče a řevu pohlcovaly burácející plameny. Bylo to peklo na zemi.

A právě uprostřed toho pekla stála Žofie. Její muž Ferdinand byl toho dne také přítomen a rozběhl se najít manželku. Naposledy ji viděl jen z dálky, pak se propadla do ohnivé tmy. Už se k ní nedostal. Žofie mezitím neztratila hlavu. Jako by v ní vzkypěla všecka odvaha a síla, kterou v sobě roky potlačovala.

Několik vyděšených dívek popadla za ruce a doslova je protlačila bočním východem ven na dvůr. Když jí jedna ze šlechtičen pobízela, ať utíká s nimi, Žofie jen zakřičela: „Utíkejte, dámy! Na mě se neohlížejte, já vyjdu poslední.“

Tělo Žofie, vévodkyně z Alençonu, bylo nalezeno nedaleko hlavního vchodu, před kterým zahynula – snad se ještě snažila dostat za manželem. Bylo k nepoznání ohořelé.

A přece se našel způsob, jak určit její totožnost: zubní lékař vévodkyně identifikoval zbytky čelistí a několik zlatých korunek. Bolestný paradox – žena, kterou kdysi svět poznával pro krásnou tvář, byla nakonec poznána jen podle zubů.

Paříž obletěla zpráva, že mezi oběťmi strašlivého požáru na Bazar de la Charité je i sestra rakouské císařovny. Všechny noviny o tom psaly. Ostatky Žofie a dalších nešťastnic byly vystaveny ve smuteční kapli, kam se chodily davy loučit a truchlit.

14. května 1897 se v pařížském kostele sv. Filipa Nérského konal okázalý pohřební obřad za účasti nejvyšší honorace – rakev pokrytou spálenou krajkou tehdy doprovázela i zdrcená francouzská prezidentova manželka. Manžel Ferdinand nechal Žofiino tělo převézt do rodinné hrobky v zámku Dreux nedaleko Paříže, kde spočinula po boku Orleánských.

Tragédie vyvolala v celé Evropě ohromný soucit a také zlé pomluvy. Mnozí si vzpomněli, čím vším Žofie prošla – a někteří tvrdili, že ohnivá smrt byla „božím soudem“ nad jejími hříchy mládí. Jiní ji naopak oslavovali jako hrdinku, která položila život při záchraně druhých. Očití svědkové skutečně potvrdili, že zahynula se zvláštním výrazem klidu ve tváři. Jako by v posledních chvílích konečně došla vnitřního míru, jenž jí byl v životě upírán.

Zpráva o sestřině skonu zastihla císařovnu Alžbětu zvanou Sisi na jejích nekonečných cestách. Už tak zlomená smrtí svého syna, císařova Rudolfa, poznamenala prý tichým hlasem: „Z naší rodiny zemřeme nakonec všichni násilnou smrtí.“ Byl to mrazivě prorocký výrok – Sisi sama byla o rok později zavražděna a zpečetila tak prokletí svého rodu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sofie_Bavorsk%C3%A1

https://www.denik.cz/historie/cisarovna-sisi-sourozenci-sestra-zofie-bavorska.html

https://www.stoplusjednicka.cz/narodila-se-zofie-bavorska-odmitnuta-nevesta-ktera-skonala-v-plamenech

https://www.timetravel-vienna.at/cs/kdo-byli-sourozenci-cisarovny-alzbety-2/

https://www.historyofroyalwomen.com/sophie-charlotte-of-bavaria/duchess-bazar-de-la-charite/

https://museen-in-bayern.de/en/blog/sisi-empress-of-the-hearts-and-her-sisters

https://royalcentral.co.uk/features/marie-sophie-last-queen-of-the-two-sicilies-138071/

https://baxofthings.wordpress.com/2023/03/18/sophie-sisis-little-sister/

https://fr.aleteia.org/2018/11/22/la-mort-heroique-de-la-duchesse-dalencon-soeur-de-sissi/

https://parishistoryofourstreets.com/2021/04/29/the-bazar-de-la-charite-disaster-part-two/

https://susanappleyardwriter.wordpress.com/2016/07/30/cruelly-jilted-sophie-charlotte/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bazar_de_la_Charit%C3%A9

https://www.sueddeutsche.de/bayern/sophie-charlotte-sisi-1.2362202

https://www.porzellanfuhre.at/episoden/sophie-charlotte-die-freiheitsliebende-schwester-der-kaiserin

https://www.bunte.de/royals/royals-weltweit/oesterreichischer-adel/kaiserin-elisabeth-1898-ihre-schwester-liebte-einen-buergerlichen-und-wurde-fuer-geisteskrank.html