Cizí vlajka by na Národním muzeu rozhodně viset neměla. To samé platí pro reklamy

Dnes bych ráda reagovala na článek uživatelky vystupující pod pseudonymem „mamYnka,“ která obhajuje umístění ukrajinské vlajky na budově Národního muzea. Její názor samozřejmě respektuji a myslím si, že je správné o tom diskutovat, proto bych chtěla přispět i svým pohledem. Obhájci podpory Ukrajiny totiž na pár věcí (možná někdy i záměrně) zapomínají. Jenomže fakta se úplně tak nezajímají o něčí pocity a přiznejme si, že není solidarita jako solidarita.

Argumentem odpůrců umístění ukrajinské vlajky na budově Národního muzea, který se dost často objevoval nejen v diskuzní sekci pod původním článkem, je primárně to, že to vypadá jako by nás Ukrajina okupovala. Možná tento názor není správný, ale určitě je v jistém slova smyslu oprávněný.

Na začátek je třeba si vymezit, co vůbec vlastně taková vlajka, ať už jakákoliv, symbolizuje. Naivně si totiž myslíme, že vlajky jsou symbolem národa, tedy lidu. Jenomže kdyby tomu tak bylo, tak by se neměnily pokaždé, když přišlo nové vedení. No ne? Pořád jsme přeci těmi stejnými lidmi. Pořád jsme Češi, potomci bájného Praotce, co vystoupil na horu Říp, ne? Ale naše vlajka, tak, jak ji známe, vznikla až příchodem první republiky. Vlajky nesymbolizují lid, ale primárně stát, tedy autoritářskou strukturu, která mu vládne.

Sovětský svaz měl vlajku. Nacistické Německo mělo vlastní vlajku. Symbolizovaly tyto vlajky snad lid? Ne. Symbolizovaly režim, který zde velel. První, co jakákoliv armáda v historii udělala, když dobyla území, bylo, že zde, obvykle na tom nejvýznamnějším místě, což byly většinou právě vládní a kulturní budovy, vztyčila vlastní vlajku. Byl to symbol okupace, nadvlády. Prostě „Teď patříte nám.“ Jak se tedy má obyčejný člověk stavět k tomu, že nám právě na jedné z nejvýznamnějších budov, na níž denně pohlédnou stovky, možná tisíce turistů, visí vlajka cizího národa?

Fajn. Konec „maloměšťáctví.“ Příznivci podpory Ukrajiny totiž ihned začnou argumentovat tím, že se jedná o vyjádření solidarity s ukrajinským národem, v čemž mají oficiálně pravdu. Je to ale opravdu solidarita s válkou zasaženým lidem anebo spíše s majiteli zbrojovek, armádou a ukrajinskou vládou?

Jeden nejmenovaný buddhistický mnich pravil, že „láska je sloveso.“ To samé bych řekla já o solidaritě, z níž se víceméně stal dobrý marketingový term. Opravdová solidarita ale spočívá v činech. To znamená, že například poskytneme pomoc uprchlíkům, kteří do naší země přišli s igelitkou plnou pouze nezbytných věcí a dítětem v náručí. Nakoupíme potraviny, léky, seženeme nějaké oblečení, všechno to naložíme do vlaku a pošleme na Ukrajinu. A především, se s tím nikde nechlubíme, abychom měli renomé. Protože to je solidarita. Ten pěkný hřejivý pocit u srdce a úsměv na tváři s vědomím, že jste někomu pomohli.

Jenomže lidí, co takto pomáhají, je málo. Proč velké supermarkety nepošlou část svého zboží na Ukrajinu? Proč musí zásoby jídla shánět obyčejní lidé, kteří za to korporacím, které už tak mají miliardové zisky, platí? Proč veškerá podpora Ukrajiny spočívá ve vyvěšování vlajek a posílání zbraní, které jednak zabíjí lidi a válku prodlužují, a druhak akorát zbrojním firmám generují miliardové zisky. Ty se pak z části vrací státu na daních a tím se opět dostáváme k mé oblíbené hlášce, že zbrojní byznys, je prostě zbrojní byznys. Ale nejen zbrojní. Není žádným tajemstvím, že ceny ukrajinské zemědělské půdy od počátku roku 2024 znovu stoupají, jelikož agro-korporáty nakupují jak diví. Sám ukrajinský deník KyivPost, přiznal že již stihly nakoupit 18 % zemědělských ploch napadeného státu.

Dobrá, ale nebudu si hrát na Boha. Projevy solidarity může každý vnímat jinak. Stejně tak ale i projevy pokrytectví. Dovolte mi se tedy zeptat: „Proč ukrajinská ano, a jiná ne?“ V momentální době probíhá na celé naší planetě nejvíce válek od konce druhé světové války. Zároveň v mnoha státech dochází k různým formám politického pnutí, které možná v nejbližší době přerostou v ozbrojený konflikt, případně už dochází k nějakým „menším“ (rozsahem, nikoli závažností) krveprolitím. A vsadím se, že o některých z těchto zemí jste ani neslyšeli a nemáte tušení, jak vypadá jejich vlajka, protože nikdy nikde nevisela. Média měla na starosti dost jiných „pikantnějších“ věcí a pro bohatou sobeckou Evropu to byly jen nevýznamné kolonie kdesi za mořem.

Trochu pokrytecké ale je, že na úplně stejné úrovni vnímání byla do roku 2022 i Ukrajina. Psala jsem o tom několikrát a vidím, že je třeba to připomenout znovu. Válka na Ukrajině začala v roce 2014. Všem těm „aktivistům“ s vlajkami, a to jak ukrajinskými, tak ruskými, bych ráda položila jednu otázku: „Kde jste tehdy byli?“ Kde jste byli, když Ruskem podporovaní separatisté vyhlásili na území Donbasu vlastní republiky a ukrajinská vláda proti nim poslala armádu? Kde jste byli, když došlo ke sestřelení letu MH17? Kde jste byli, když lidé přežívali schovaní ve sklepeních, bez vody, bez energií, častokrát bez jídla a humanitární organizace vyzývaly k zastavení porušování lidských práv i závazného mezinárodního práva?

No, nerada to říkám, ale domnívám se, že většina z vás (ano, většina neznamená všichni, opravdu nehodlám házet celý národ do jednoho pytle) seděla v klídku s nohama v teple někde v hospodě u piva a zcela necitlivě nadávala na „Rusáky“ a „Ukrajince, co nám berou práci.“ Není třeba se za to stydět, naopak je v pořádku změnit názor a začít se zajímat o věci kolem sebe, ovšem je to upřímné anebo se pouze chytáte proudu a protiproudu morálních trendů?

Někdy v první polovině roku 2021 jsem o konfliktu v Donbasu dělala prezentaci do školy. Tehdy spolužáci i učitelé kroutili hlavami a říkali mi, že nechápou, proč se zajímám o takové „kraviny.“ Pak ale přišel 24. únor 2022 a najednou se u nás pořádal žluto-modrý den, v hodinách pouštěla videa influencerů (kteří si naivně mysleli, že rozumí geopolitice) a na školních sociálních sítích objevovala hesla jako „Stojíme za Ukrajinou.“

Můj názor je takový, že lidskost a solidarita nemá logo, vlajku, ani státní příslušnost. Všichni na tomhle světě jsou takřka naši bratři a sestry. Tak proč pomáháme jen těm „vyvoleným?“ Svět není jen Ukrajina nebo Izrael, ovšem ukrajinská a izraelská vláda jsou spojenci naší vlády. To je celé jádro pudla „kapitalistické solidarity.“

Ale zpátky k Národnímu muzeu. Už samotný fakt, že ukrajinskou vlajku pověsíme do prostoru, který slouží pro inzerci, mluví za vše. A k zamyšlení vede už to, že na jedné z hlavních kulturních památek existuje něco jako reklamní prostor.

Autorka původního článku tvrdí, že ta budova není naše, tudíž nemáme právo rozhodovat, co na ní bude. To je ale velký omyl. Tahle budova je totiž nejvýznamnější muzejní institucí a symbolizuje historii a kulturu českého lidu. Hodnotu takového dědictví prostě nemůže někdo jen tak zcizit nebo jiným slovem privatizovat. Jednoduše řečeno, jedná se o státem spravovanou instituci, takže de iure patří nám všem. Takže o tom, co na ní bude viset, by měl rozhodovat národ, protože cokoliv, co se tam objeví, se de facto stává součástí naší identity.

A chceme snad, aby nás definovala reklama na mobilní telefon? Uvědomme si prosím, že na Václavské náměstí zavítají stovky cizinců denně. Chceme, aby se tito cizinci cítili zmatení a ptali se svých průvodců, zda jsou v Čechách nebo na Ukrajině? Chceme, aby umění renesanční architektury zastiňovaly obchodní bannery? Je to přeci stále Národní muzeum. Tudíž sem nepatří nic politického, nedejbože komerčního.

Článek se zakládá na názoru autorky. Veškeré odkazy na zdroje informací se nachází přímo v textu.