Článek
30. duben má většina Čechů spojený s tradicí pálení čarodějnic, není-li však víkend, obvykle toto datum znamená pro maturitní ročníky den, kdy jsou naposledy ve škole a koná se tzv. poslední zvonění. Když jsem dnes okolo jedné hodiny odpoledne jela na přednášku a potkávala kolem sebe počmárané a poměrně nevrlé středoškoláky, okamžitě jsem si vybavila svoje zážitky z této akce. Je to celkem překvapivé, vzhledem k tomu, že jsem během třetího ročníku upadla do úplné mentální apatie a zapomínala i na svoje narozeniny, avšak poslední dobou se mi vytěsněné vzpomínky začaly vracet. Negativní auru ale z nich už těžko odmažu.
Zřiď a zkasíruj svého spolužáka
Poslední zvonění bylo dnem, na který jsem se od svých dvanácti let těžce netěšila a vnímala ho jako nucené zlo školního roku. Chodila jsem totiž na víceleté gymnázium, takže mě tahle tradice obtěžovala už na „základce.“ Nikdy jsem nechápala, co to má být za šaškárnu. Banda maturantů v ranních hodinách v přitroublých kostýmech zatarasila cestu lidem spěchajícím na vlak, do práce, do školy a bůhvíkam a dost nemístným způsobem vyžadovala peníze. Při tom samozřejmě dotyčného počmárala rtěnkami, postříkala voňavkou nebo mu polila batoh octem. Obzvláště jednalo-li se o známého nebo spolužáka z nižšího ročníku – tomu to dali, jak se říká, pořádně sežrat.
A aby toho nebylo málo, zkásli nás samozřejmě ještě jednou nebo dvakrát na školní chodbě. Byly dokonce takové případy, které slovo „NE“ nerespektovaly natolik, že byly schopní vám sebrat peněženku a sami si vzít, co potřebují. Pak jste seděli ve třídě, páchli všemožným sajrajtem, že se vám div nechtělo zvracet a obličej jste měli počmáraný nechutnými lepkavými rtěnkami, co obyčejnou vodou nešly dolů a červenali jste se ještě večer. Nejhorší však bylo to, že erárně procestovaly beďary všech vašich spolužáků, učitelů a náhodných lidí na ulici, takže se tím krásně mohla roznášet jakákoliv kožní nemoc. Velice si vážím všech, co plně pochopili význam věty „nečmárej po mně“ a ten zbytek bych nepustila k maturitě z češtiny, protože zřejmě svému jazyku nerozumí. Obvykle jste ale za to museli zaplatit nějaké výpalné a kdo nechtěl, tomu třeba vymáchali sešity v octu.
Vždycky jsem si říkala, že až jednou budu maturovat, tak se téhle klauniády, která mi přinesla akorát pocity diskomfortu, ponížení, obsesí a následných kompulzí, účastnit nebudu a když už, tak rozhodně nebudu dotěrná, protože jak se říká „nečiň jinému, co nechceš, aby druzí činili tobě.“ Pak ale vždycky na gymplu přišla ta „fajn“ část, kdy si nás maturanti o velké přestávce pozvali do tělocvičny a měli připravený vtipný program, který se obvykle skládal z přehrávání zaznamenaných momentů školních let, kvízů o učitelích, prodeje sešitů, písemek a tzv. „odpustek,“ které stejně většina učitelů nerespektovala, ale aspoň jsme se trochu zasmáli.
Ještě větší trapas, než jsme čekali
Z gymplu jsem ale bohužel v kvartě odešla na střední školu, kde vedení neustále se ohánějící heslem „Malá škola velká rodina“ nezajímalo nic jiného, než vlastní PR a s námi bylo zacházeno jako s úplnými hňupy, na tom jsme se se spolužáky shodli.
Když jsme tedy přišli za ředitelkou (tedy přišly za nás zástupkyně třídy, co se třídy nikdy na nic neptaly, čili já bych si dovolila říci „delegace aktivní slepice“) a řekli, že bychom chtěli pořádat poslední zvonění, paní ředitelka následně celou třídu seřvala jak malé spratky, že co to jako chceme?! Ostatní školy jsou totiž podle ní podřadné, tak si mohou pořádat podřadné akce, ale naší „echt hogo fogo“ soukromé škole by to kazilo jméno. Vůbec by mi nevadilo, kdyby celou akci zrušila, avšak dopadlo to hůře. Bylo nám totiž dovoleno právě „jenom“ ono žebrání o peníze v „důstojných kostýmech“ s předem schváleným vybavením, a to maximálně do sta metrů od školy od sedmé hodiny ranní (opravdu se mi chtělo kvůli takové šarádě vstávat…) někdy do osmi. Pak jsme mohli sezvat třeťáky a před školou jim předat šerpy z krepáku s nápisem „Čtvrťák 2024.“ A to byl konec, protože poté ředitelka nařídila, že se máme normálně učit. Ano, ostatní školy slavily, my nedostali ani závěrečné vysvědčení a měli dlouhé hodiny účetnictví a práva. Proč? Protože prý jsme podle ní „hloupí a líní a sami bychom se to nedokázali doučit, když nám odpadlo tolik hodin.“ Údajně naší vinnou, protože jsme flákači samozřejmě, vůbec jsme o důležitá opakování na maturitní zkoušku nepřicházeli kvůli nesmyslným školním akcím, neustálým půl hodinovým zkoušením a šířením drbů. To samozřejmě zvedlo vlnu nevole napříč celou třídou.
Takže moje „poslední zvonění“ vypadalo asi takhle: Ráno jsem přišla, abych se dohadovala, která skupinka bude ochotná strpět po svém boku hodinu moji existenci. V mrazivém ránu nás navíc ještě na ulici potkala skupina gympláků, která nás polila octem a začala se smát, že máme vše zakázané. Mé spolužačky pak daným studentům bez obalu popsaly, co si myslí o paní ředitelce, načež se s posměšky dozvěděly, že naše škola má „dobré jméno“ již dávno zařízené i ve vedlejším městě a před zraky kolemjdoucích byl z ostudy kabát.
O to víc jsem toho koledování měla plné zuby, jakoby nestačilo, že už tak jsem se cítila dost trapně – šašek v kostýmu žebrá o peníze a za pětikorunu vám namaluje na obličej srdíčko. Lidi se nám snažili všemožně vyhnout a vydělali jsme snad jen pár kováků od jednoho žáka základky a dvou Ukrajinek. Po návratu do třídy nás samozřejmě čekalo kárání, zda jsme splnili všechny požadavky ředitelčina „manuálu pro úplné hňupy“ a pak jsme další půl hodiny mrzli před školou a otráveným třeťákům předávali papírové šerpy. Přitom jsme se museli samozřejmě řádně uměle usmívat, aby byly hezké fotky na školní Instragram. Jakmile se vypnula kamera, nahnali nás učitelé do třídy, kde jsme v těch mokrých kostýmech seděli až do pozdního odpoledne. Super zážitek, no ne?
Osobně si myslím, že je fajn, aby maturanti svůj školský život nějak pěkně zakončili, ale fenomén žebrání drobných na maturitní večírek prostě nechápu. Stejně jsme vydělali úplnou almužnu a večírek jsme si pak museli zaplatit sami. Na tvářích kolemjdoucích bylo znát, že mají těchto hurá akcí po krk a nehodlají nikomu přispívat, bodejť by vůbec měli, když tím vlastně podporují něčí alkoholismus, aby ho nemuseli financovat jeho rodiče. Když už udělat show, tak proč ne jen v rámci školy a způsobem, aby se maturanti i studenti nižších ročníků bavili? Opravdu nepovažuji za „povyražení“ něco, co za sebou zanechává kyselé ksichty, naštvané učitele, zápach, v některých případech i výtržnosti a vše funguje na principu nucení. Obzvláště pokud k tomu ještě posloucháte, jací jste flákači…
Článek vznikl 30. 4. 2025 na základě názoru a vzpomínek autorky.
