Článek
Když jsem narazila na článek pana Zieglera s názvem „Dekolonizace, jeden z nejhorších levicových omylů lidstva“, myslela jsem si, že se jedná o nějaký vtip nebo záměrně útočný titulek. Po přečtení jsem však zjistila, že tomu tak není a neodpustím si reakci. Nutno říci, že pan Ziegler má svá tvrzení podložena fakty, ovšem pracuje s nimi zavádějícím způsobem a používá jen ta, která jsou vhodná pro „jeho pravdu“.
Autor, z jehož článků je patrné, že vyloženě nenávidí levici, se víceméně na svět dívá zaujatým pohledem „bílý muž dobrý, nebílý muž špatný“. Zotročené obyvatele kolonií přirovnává k chovancům v dětském domově, jimiž de facto pohrdá, a snaží se navodit dojem, že se jednalo o divoké kmeny s podprůměrnou inteligencí, které nezvládají samosprávu a musí být „vyspělými Evropany“ vedeny za ručičku. Jenomže vědecké důkazy hovoří jinak.
Dekolonizace jako dílo levice?
Co primárně nechápu je, kde autor vzal, že celá dekolonizace je dílem levicových ideologií, protože tyto události měly mnoho důvodů, mezi něž lze zařadit vnitřní pnutí v koloniích, ekonomické situace v impériích, zejména tedy Velké Británii, a také vzájemné velmocenské konflikty a snahy Německa a Itálie o přerozdělení okupovaných území nejen v Africe, což bylo i jednou z hlavních příčin první světové války.
V období národně osvobozeneckého hnutí mezi lety 1945-1960 se o dekolonizaci zasloužila zejména OSN, která po skončení druhé světové války prosadila nezávislost všech bývalých kolonií poražené fašistické Itálie. Díky tomu se osamostatnila například Libye, jež byla od roku 1942 pod nadvládou Britů, kteří vyhnali italské okupační jednotky.
Rasisté vůči (vlastním) vzdáleným bratrům
O historii Afriky se v běžném dějepise moc neučí a pravdou je, že o ní toho vlastně moc nevíme. V Evropě se ale takřka uchytil narativ, že se jednalo o velkou divočinu plnou necivilizovaných domorodců a teprve kolonizace z nich udělala lidi. To je ale z velké části mýtus prosazovaný právě kolonialisty (a panem Zieglerem).
Paleoantropologické výzkumy prokázaly, že počátky celého lidského druhu se nachází právě v Africe, odkud expandoval do zbytku světa. Dodnes ale zejména na jihozápadě afrického kontinentu žije 26 khoisanských etnik, jež vědci označili za přímé potomky našich předků. De facto tedy lze říci, že jsou si všichni lidé na planetě vzdáleně příbuzní, a tedy v každém z nás je „kousek Afričana“. Je mi to líto, rasisté, tohle je věda.
Zhruba 5 000 let př. n. l. započala tzv. Bantuská expanze, což byla masová migrace etnické skupiny „Bantu“, která původně žila na hranicích Jižní Nigérie. Tu zavinil objev zemědělství, zpracování kovů a dalších řemesel. Takže zatímco u nás byla ještě doba kamenná, ti černí „divoši“ byli daleko víc napřed.
Předkoloniální doba „domorodců“
Je sice pravda, že Afrika se v pozdější historii vyvíjela pomaleji, ovšem je třeba říci, že důvodem technologického nerůstu lovecko-sběračských etnik, byly primárně tamější klimatické podmínky. Oblasti rozrůstajících se pouští s nízkou úrovní srážek, kde se vyskytovalo mnoho nebezpečných nemocí, byly velice řídce osídleny, tudíž se zde vytvářely svobodné kolektivy bez jakéhokoliv státního uspořádání. Později se zde začaly vyvíjet státy s nevymezenými hranicemi, takže lidé, co nesouhlasili s vládou, se raději přesunuli, než aby prováděli zbytečné krvavé boje (na rozdíl od Evropy).
V některých částech Afriky ale existovaly poměrně vyspělé administrativní celky, které se mohly s Evropou rovnat, ba s ní dokonce navazovaly obchodní kontakty. Takovým příkladem může být Beninská říše. Město Benin, založené uprostřed tropického pralesa na území jihozápadní Nigérie, se již ve 13. století stalo rozrůstajícím mocenským, náboženským, ale i ekonomickým centrem. Největší rozmach přišel koncem 15. století, kdy Benin navštívilo mnoho portugalských obchodníků, kteří ho s údivem přirovnávali k Lisabonu. Nadále Beniňané obchodovali i s Holanďany nebo Italy, co zase v hlavním městě rozvinuté říše spatřovali svou Florencii.
Dalším takovým příkladem může být království Dahomé. To, zatímco si „vyspělí“ Evropané na konci 18. století sekali hlavy, provozovalo obchody s otroky se vzdálenou Brazílií a dokonce zahájilo diplomatické styky s Lisabonem. Podle časopisu 100+1 byli v předkoloniální éře afričtí hodnostáři v Evropě vnímáni stejně jako diplomaté z jakékoliv jiné evropské monarchie.
Velice vyspělé bylo též i Kongo, které společně s diplomaty z Dahomé, provozovalo iniciativy v Číně. Než do afrického vývoje zasáhla nenasytnost evropského imperialismu, nacházelo se několik poměrně rozvinutých království na území Ugandy, jež první Evropané označili za „překvapivě kultivované“ země.
Vděčnost vůči zlodějům a vykořisťovatelům?
Důvod proč mluvím primárně o Africe je ten, že se na ni díváme extrémně pohrdavě. Nutno ale podotknout, že se kolonizace netýkala pouze jich. Španělé a Portugalci si podmanili téměř celou Jižní a Střední Ameriku a zotročili i historicky významnou populaci Aztéků, která dokázala vybudovat na jezeře město dvakrát větší než tehdejší Londýn a krásné jako Benátky. Teda než jim ho totálně zdevastovali právě Španělé.
Pan Ziegler ale nicméně tvrdí, že „domorodci mají dost důvodů Evropanům za kolonizaci spíše trvale děkovat“. Za co? Za to, že kam běloch přišel, tam roky tráva nerostla, protože co nezabil, to zotročil a rozkradl veškeré tamní bohatství? Kdoví, kde by dnes Aztékové byli, kdyby ti „hodní a kultivovaní“ Španělé nepřijeli. A nejen Aztékové. To je však ale jen teoretická otázka. Faktem je, že historii nepřepíšeme a těžko tedy uvažovat nad tím, co by kdyby.
Primárně chci říci, že autor víceméně lže, když tvrdí, že evropští okupanti nepáchali taková zvěrstva, jako osvobozenecké síly v koloniích. Každá stránka celosvětové historie je napsána krví a nesvobodou. Z výše zmíněných informací vidíme, že Afričané obchodovali s otroky stejně jako Evropané. Na světě není snad jediný národ, který by s někým neválčil. Co se naší západní „vyspělosti“ týče, celá je založena pouze na technologickém rozvoji díky vědě (pokud ji zrovna nelikvidovalo náboženství), rozhodneme-li se ale pro posuzování civilizačního pokroku zvolit jiná kritéria, stále Evropu vedli barbaři, co se vyžívali v sekání hlav. Jak by jinak „novoameričané“ dokázali zredukovat populaci Indiánů z 60 milionů na 6.
Autor zároveň pohrdá i Sýrií, jež měla zneužít osvobození k podpoře islámských radikálů, kteří vraždí v Izraeli děti. Sýrie, stejně tak jako Palestina, byla přes půl tisíciletí pod nadvládou Osmanské říše a nestabilní politicko-náboženská situace na Blízkém východě započala právě koncem první světové války, kdy nadvládu nad Palestinou převzala Velká Británie, která spolupracovala se sionisty a v roce 1917 schválila tzv. Balfourovu deklaraci, jíž se zavázala k založení nezávislého státu Izrael na území Palestiny. Tu ale samozřejmě po druhé světové válce smetla ze stolu, důsledkem čehož si židovští kolonialisté začali území Palestiny neprávem nárokovat a vznikly teroristické skupiny jako například Irgun, která v červnu 1946 spáchala bombový útok na sídlo britského mandátu v Jeruzalémě. To už vám pan Ziegler ale neřekne, protože za veškerým zlem stojí „necivilizovaní Arabové,“ kteří měli zůstat pod francouzskou správou. I v dnešní době organizace pro lidská práva jako například Amnesty International (AI) pravidelně informují o válečných zločinech, které se dějí na obou stranách. Možná to někomu nebude po chuti, ale pravda je taková, že izraelská armáda páchá úplně stejná zvěrstva jako Hamás, evropští kolonizátoři anebo domorodci. Konkrétně AI ve své zprávě z 31. 1. 2022 dokládá izraelské zločiny apartheidu včetně mučení, násilného vyvlastňování palestinských majetků a vražd dětí.
Dějiny nepoučitelných
Právě izraelsko-palestinský konflikt je exemplárním příkladem toho, že k moderním problémům v bývalých koloniích nevedla dekolonizace, ale předchozí imperialistické otroctví. Dalším takovým příkladem je i Súdán. K situaci, která zde panuje v posledních letech, se vyjádřil v roce 2022 česko-súdánský ekonom Kamil Hussein, který prohlásil, že právě kolonizace proti sobě poštvala národy. V rozhovoru pro HateFree Culture vypověděl: „V době kolonizace byl vystavěn kořistnický systém, všechna moc byla soustředěna v rukou správce kolonie, aby bylo co nejjednodušší vyvádět bohatství kolonizovaného státu do své země.“ Dle jeho dalších slov po odchodu imperialistů byl do čela dosazen vládce z domovské krajiny, struktura se ale nereformovala a v zemi má stále hlavní slovo armáda. Vycvičení masoví vrazi si samozřejmě moc nad právem snaží udržet, a proto dochází k převratům. V roce 2019 ale v Súdánu proběhly nenásilné protesty lidu, dle Husseina připomínající naši Sametovou revoluci, které byly krokem k reformaci špatného systému. Ekonom poukazuje, že tento fakt svědčí o vyspělosti súdánského národa.
Největší problém, který ale (nejen) bývalé kolonie mají, se stále nachází na území rozvinutých kapitalistických ekonomik, primárně v jejich zbrojovkách. Západní imperialismus neskončil, západní imperialismus trvá. Stačí si jen zjistit, kolik ozbrojených invazí provedly USA od konce druhé světové války. Ideálně tyto nepopulární moderní dějiny popsal dle mého názoru švýcarský historik Dr. Daniele Ganser ze Swiss Institute for Peace and Energy Research (SIPER) ve své knize Nezákonné války. Hovoří zde například o několikaletých snahách Spojených států svrhnout prezidenta Fidela Castra a učinit z Kuby znovu svoji kolonii. Poté, co se revoluci vedené Fidelem Castrem a Ernestem Che Guevarou povedlo svrhnout Američany podporovaného diktátora Fulgencia Batistu, následovalo ze strany USA nespočet nemorálních, nelegálních a zcela barbarských činů, což vyvrcholilo 15. dubna 1961 nezákonnou americkou invazí v Zátoce sviní. A jelikož Kubě nepomohla OSN, poprosila o pomoc Sovětský svaz, který zde rozmístil jaderné rakety a svět se ocitl na pokraji jaderné války. Naštěstí k ní však nedošlo, avšak Spojené státy vyhlásily vůči Kubě embargo, které stále trvá a nadále okupují Guantanámo. Nelze opomenout i americké akce v Libyi, Sýrii, Vietnamu nebo Íráku a fakt, že v každé dnešní válce se hojně vyskytují západní, ale i ruské zbraně. Větší dopad než dekolonizace tedy měla na země třetího světa studená válka, během níž si velká impéria znovu rozdělila svět a západní mocnosti pod rouškou „šíření demokracie“ opět okupují bývalé kolonie, staví si na jejich území vojenské základny a de facto vykrádají jejich nerostné bohatství. To pak vede v daném státu k chudobě a válce, což jsou primární příčiny emigrace za lepšími podmínkami, které nabízí země „vykořisťovatelů“.
To, nač se ale tímto článkem primárně snažím poukázat, je fakt, že historie není černobílá a nelze ji tak vnímat. Vlastně bych řekla, že je to takový Jin-Jang. Dobré úmysly často přinesly zlo a zvěrstva občas přispěla k něčemu dobrému. Tím prvním případem může být třeba filozofie Karla Marxe a její fatální uvedení do praxe, tím druhým právě kolonizace. Je pravda, že díky ní začal v „méně vyspělých“ částech světa ekonomický a technologický růst, ovšem to je jediné. Navíc je otázkou, zda by alespoň v menším měřítku neproběhl i bez ní díky migraci a obchodu. To je ale opět dohadování se co by kdyby. Historie je jednou napsána a už ji nelze změnit. Jediné, co bychom měli udělat, je zapomenout staré křivdy a poučit se z ní. Namísto toho ale spějeme k odsouzení ji opakovat.
Zdroje:
NOVÁ, Monika. Solidarita v kontextu porovnání kultur západního světa a Afriky.Studia Scientifica Facultatis Paedagogicae, Universitas. Dostupné online: https://is.slu.cz/el/fvp/zima2020/UPPVFK020/um/doplnkove_materialy_ke_studiu/3_solidarita_v_kontextu_porovnani_kultur_-_Nova.pdf
MODERNÍ DĚJINY AFRIKY, Masarykova Univerzita. Dostupné online: https://is.muni.cz/el/1423/jaro2006/POL244/um/MODERNI_DEJINY_AFRIKY.pdf
PŮTOVÁ, Barbora a SOUKUP, Václav. Kulturní kontakty a kolaps království Benin. Online. HISTORICKÁ SOCIOLOGIE. 2015, roč. 2015, č. 1, s. 75-94. ISSN 2336-3525. Dostupné online: https://karolinum.cz/data/clanek/1544/HS_1_2015_05_Putova.pdf
GANSER, Daniele. Nezákonné války: jak země NATO sabotují činnost OSN: kronika doby od Kuby po Sýrii. Praha: Grada, 2017. ISBN 978-80-271-0499-4
