Článek
Viníkem této hrůzy jsou stoupenci tzv. politické korektnosti, mezi nimi hlavně komunisté, ale i další levičáci, kteří neustále viní Západ ze všech možných chyb a vymysleli si tzv. právo národů na sebeurčení. Ve skutečnosti však těm, kterým chtěli pomoci, hrozně ublížili a na svém kontě mají miliony mrtvých. Pravdou je, že domorodci mají dost důvodů Evropanům za kolonizaci spíše trvale děkovat.
Britský ministr vnitra v Churchillově válečném kabinetu labourista Herbert Stanley Morrison řekl v souvislosti s dekolonizací moudrá slova. „Je to jako dát desetiletému dítěti klíče od domu, pistoli a číslo bankovního konta.“ Já dodávám, že dekolonizace zemí Afriky a Asie je to samé, jako uplatnit právo na sebeurčení chovanců v dětském domově. Ty konce si umí představit každý rozumný člověk. Chovanci v lepším případě vyženou, v horším zabijí vychovatele, rozkradou, co se dá, dům zdevastují, a pak se rozutečou po okolí, které začnou terorizovat.
A tohle přesně byla dekolonizace. Umožnila nezávislost zemím, které na to nebyly připraveny, protože neměly dost lidí schopných řídit stát. Výsledkem pak nutně musel být chaos. Markantně se to ukázalo například v roce 1975 v Angole, kdy po vyhlášení nezávislosti odešlo ze země na milion Portugalců, v zemi vypukla občanská válka, která vzala život desetitisícům lidí, a nový stát se bez kvalifikovaných lidí málem zhroutil.
Komunistům v žádném případě nešlo o zlepšení života obyčejných lidí v koloniích, jim se jednalo pouze o moc a potenciální spojence v boji za ovládnutí světa. Proto podporovali tzv. národněosvobozenecká hnutí, ve skutečnosti však obyčejné teroristy. Dokazuje to i příklad alžírské tzv. Fronty národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi právem pokládali za fašistickou zločineckou organizaci. FLN údajně v padesátých a šedesátých letech minulého století zápasila za svobodné Alžírsko zbavené francouzské vlády. Její boj se však rovnal masovému vraždění francouzských civilistů bez rozdílu věku a pohlaví žijících v Alžírsku a také Alžířanů, kteří ji odmítali.
V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. To bylo horší jak řádění SS za II. světové války na Ukrajině, ovšem komunistům a jejich stoupencům, kteří se tolik pohoršují nad bratry Mašíny, tohle nevadí. A dokonce tyhle zločince obdivují.
Stejnou taktiku jako alžírští zabijáci přitom zvolili i další údajní národněosvobozenečtí bojovníci v afrických a asijských zemích.
Byla to dekolonizace, která umožnila v Africe dostat se k moci zrůdám, jakými byli diktátoři, středoafrický Jean Bokassa, dokonce podezřelý z kanibalismu, a ugandský Idi Amin s výstižnou přezdívkou řezník z Kampaly. Tito zločinci mají na svědomí miliony mrtvých lidí.
Bílí kolonizátoři nebyli dokonalí lidé a měli svoje chyby, ovšem takové zrůdnosti se za nich (s výjimkou belgického Konga za krále Leopolda) neděly. I český cestovatel Miroslav Zikmund, který projel tento světadíl v koloniální éře napříč od severu na jih, připustil, že tenkrát za koloniální éry byla Afrika pro bělochy daleko bezpečnější než v současnosti.
Rovněž tak Sýrie, která nezávislosti zneužila k podpoře muslimských radikálů, jež v sousedním Izraeli vraždí ženy a děti, měla zůstat pod francouzskou kontrolou. I prvotní kořeny islámského terorismu spočívají v ukvapené dekolonizaci arabských zemí. V koloniální éře zde s fanatickými islamisty problémy nebyly.
Bývalé kolonie však mají za co být svým bývalým vládcům vděčny. To dokazuje oxfordský profesor Niall Ferguson ve vynikající knize Britské impérium na příkladu Indie. Do roku 1914 Britové v této zemi investovali 400 milionů liber, dále zvětšili rozlohu zavlažované půdy osmkrát, z ničeho vybudovali indický uhelný průmysl, který koncem roku 1914 produkoval 16 milionů tun uhlí ročně, počet továren na zpracování juty vzrostl desateronásobně. V zemi se pod vedením britských inženýrů postavily desetitisíce kilometrů železnic.
Velkých úspěchů dosáhla britská správa i ve veřejném zdravotnictví. Průměrný věk Indů vzrostl o jedenáct let, malárii výrazně omezil chinin, masově se očkovalo proti neštovicím. Postupně se ve městech zlepšovalo zásobování vodou z veřejných vodovodů, což vedlo k silnému omezení epidemií cholery.
Lze říci s více než stoprocentní jistotou, že za vlády domácích maharadžů by Indie takových úspěchu nedosáhla. Naopak po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 a rozdělení původně jednotné země na muslimský Pákistán a hinduistickou Indií, docházelo mezi oběma zeměmi ke krvavým válkám se statisíci mrtvých a miliony uprchlíků.
Bylo ovšem vrcholem pokrytectví, jestliže se za nezávislost africkým a asijských kolonií bil Sovětský svaz, ovládány Rusy, kteří za carské éry ovládli rozsáhlá území ve střední Asii a v Pobaltí, násilně si podrobili jejich obyvatelstvo a brutálně tato ovládnutá území využívali. Známá je scéna ze zasedání Valného shromáždění OSN, kde tehdejší sovětský komunistický vůdce Nikita Chruščov jako nepříčetný mlátil botou o stůl, když jeden ze západních delegátů prohlásil, že „Rusové, kteří těch kolonii mají kolem sebe nejvíc, by měli být ohledně dekolonizace zticha.“ Tragédii bylo, že tomu rudému cynismu fandili komunisté a pomatení levičáci na celém světě.
Aby bylo jasno, nemám nic proti právu národů na sebeurčení, pokud ony mají dost kvalifikovaných lidí schopných vést státní správu. Pak ať jsou nezávislé! S tím nebyl a není problém například u Estonska, Lotyšska a Litvy, které patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející evropské země.
Jenomže masové vyhlašování nezávislosti afrických a asijských států v padesátých a šedesátých let minulého století, které na to nebyly nejen personálně připraveny a tento úkol evidentně nezvládly, bylo velmi nezodpovědné. Postupovat se mělo pomaleji, nejdřív se pro státy Třetího světa měly vytvořit vhodné podmínky pro získání samostatnosti včetně výchovy kvalifikovaných lidí schopných řídit státní správu. Současné problémy třetího světa jsou důsledkem překotné unáhlené dekolonizace doprovázené často o pokusy o vývoz socialismu do zaostalých oblastí, které pro takový experiment neměly vhodné podmínky. Důsledky ovšem pociťujeme stále.
Zdroje:
Dějiny 20. století, Paul Johnson, nakladatelství Rozmluvy, Praha 2009
Dějiny kolonizací, Marc Ferro, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2007
Britské impérium (Cesta k modernímu světu), Niall Ferguson, nakladatelství Prostor, Praha 2007
