Článek
Od příchodu kapitalismu české zdravotnictví značně upadá. To je zkrátka fakt, který nelze zamlčet. Počínaje nedostatkem kvalitních léků a jejich nahrazování levnými a v některých případech nebezpečnými chemickými separáty vyráběnými na pásech v milionech kusů až po rezignaci lékařů a zdravotnických pracovníků. Mnozí, kteří zřejmě vystudovali pro to, aby se mohli chlubit titulem nebo jsou zkrátka z reality lékařské praxe natolik frustrovaní, jaksi začali zapomínat na zásady Hippokratovy přísahy, již hrdě skládali, a z „hrdinů v bílých pláštích“ se proměnili v nevrlé úředníky a marketingové manažery farmaceutických korporací přežívajících od víkendu k víkendu a od výplaty k výplatě. Nebo, alespoň tak mi to připadá, obzvláště po situaci, jíž jsem nedávno byla svědkem.
Přišla jsem do jedné nejmenované specializované ordinace, jejíž služby jsou sice hrazeny pojišťovnou, ale zapsána je v obchodním rejstříku jako s. r. o. Přesto, že jsem byla objednána na určitou hodinu, jsem si pěkných čtyřicet pět minut vyseděla v čekárně se třemi pacienty, kteří z poskytovaných služeb taktéž nebyli zrovna nadšení.
Mezitím přišel do čekárny starší pán, který zde chvíli postával a pak zaklepal na dveře ordinace. „Dobrý den,“ pozdravil, když sestřička otevřela dveře. Jediné, co z ní však vypadlo bylo klasické otrávené: „Co chcete?!“ „Nechci vás zdržovat,“ začal ostýchavě pán, „já jen, že mám žádanku na předoperační vyšetření a chtěl bych se zeptat, kdy bych mohl přijít?“ Zdravotní sestra ho sjela nevraživým pohledem, otráveně si povzdechla a odsekla: „No to nejde, my jsme do léta plní.“
Chystala se zabouchnout dveře, nicméně pacient ji zadržel. „A kdy teda mám jako přijít?!“ dožadoval se. „Co já vím, nemáme na vás čas, říkám vám, že jsme do léta plní, běžte jinam. Třeba [název nejmenované kliniky].“ Pán se však nedal. Stoupl si do dveří a začal aplikovat stejnou strategii jako sestra. „Tam jsem byl a vyhodili mě. Že nemají čas, stejně jako vy.“ Sestra ho odkázala na jinou nejmenovanou kliniku. „Tam mě taky vyhodili,“ opáčil pán. „Tak já nevím,“ odsekla sestra. Pán ale stále držel kliku dveří od ordinace a nehodlal ji pustit, dokud se mu nedostane řádné odpovědi. „Tak asi na operaci nepůjdu,“ povzdechl si. „Odevšaď mě vyhodili, tak mi řekněte, kam mám jako jít?!“ Mezitím sestra nevrle zaplula do ordinace a přišla s lístečkem.
„Ještě je tady tato klinika v [nejmenovaném městě]. To je takovej starší pán, s tím se snad nějak domluvíte. Jestli ne, zkuste se zeptat v nemocnici, jestli vás někam nepošlou, ale my jsme tady v okolí všichni plní. Do léta.“ „No dobře,“ odvětil pán zdrceně a konečně dovolil sestře, aby za sebou s řádným prásknutím zabouchla dveře. „To snad není možný, co se dneska v tom zdravotnictví děje,“ řekl jeden člověk v čekárně. „No to mi povídejte,“ opáčil pán, načež naštvaně odešel.
Paní z Ukrajiny? No tak to ihned změníme náladu
Asi o deset minut později se v ordinaci zjevila korpulentní dáma v teplácích, která stejně jako pán před ní zaťukala na dveře ordinace a dočkala se stejného chladného přivítání sestry. Její nálada se ale změnila okamžitě, když daná žena pozdravila a sdělila, že jde vrátit zapůjčený přístroj, a to vše se silným ukrajinským přízvukem.
Poznámka: Tímto článkem se rozhodně nesnažím vyvolávat nenávist a byla bych úplně stejného názoru, kdyby daná žena byla z jakéhokoliv jiného státu včetně České republiky. Pouze popisuji, co jsem viděla, a to zcela bez jakýchkoliv politických nebo jiných předsudků.
„Jo a vy jste paní…?“ začala sestra s medově sladkým úsměvem na rtech. Pacientka jí sdělila své jméno. „No, jasně, mám vás tu zapsanou, děkujeme, jsme rádi, že jste přišla. Jak to jde, vše v pořádku?“ tetelila se blahem. Přesto, že je tak silně vytížena a v ordinaci se nacházel pacient, zavřela za paní dveře a několik dalších minut si s ní vevnitř povídala. Když daná paní odcházela, nezapomněla se s ní sestra rozloučit slovy: „No a kdybyste něco potřebovala, cokoliv, tak volejte, úplně kdykoliv, my jsme na telefonu pořád, jo a můžeme se domluvit, že byste přišla na kontrolu, když bude potřeba, my teď sice máme docela plno, ale někde bychom si na vás čas našli, jen dejte prosím vědět dopředu.“
Zní to jako sci-fi? Věřte nebo ne, sama přemýšlím, jestli jsem někde v ten den špatně neodbočila, neprojela hvězdnou bránou a nezaparkovala své auto před klinikou v novém Matrixu. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem od té doby nepožila žádnou červenou pilulku, se zkrátka budeme muset všichni smířit s tím, že toto je nefalšovaná realita naší chátrající země. Vítejte v České republice.
Tento přístup zacházení s domácími pacienty není novinkou. Jednoho jarního dne roku 2022 jsem se po, řekněme, nehodě na školním výletě, dostala do taktéž nejmenované (tentokrát státní) východočeské nemocnice, kde jsem narazila na podobně arogantní MUDrující bábu, jež mě seřvala jak jsem neschopná a že kvůli mně nemá čas na „ukrajinské pacienty, kterých zde čeká hafo.“
Suma sumárum, jste-li Čech, ještě hůře český důchodce, máte smůlu. Na operaci můžete zapomenout, i přesto, že je životně nezbytná. Léky? Nemáme. Čekejte, dokud se nezlepší obchodní podmínky, aby se daná nadnárodní korporace uráčila zase něco dodat. Snad to stihnete dříve, než Smrťák vystojí frontu na České poště, kam mu na vás poslali žádanku a dojede zpožděným vlakem do čekárny, kde si vysedí pěkných pár hodin, protože naštěstí nemá ten „správný pas“ aby ho vzali přednostně.
Vím, že není vhodné si z něčeho takového dělat legraci, ale asi nevím, co k tomu více říci. Protože tohle není nic jiného, než otevřený reverzní rasismus. Dá se pochopit, že má lékař nabito a pacienta zkrátka pošle jinam, nicméně o tom, jak moc „vytížená“ paní doktorka se sestřičkou jsou, jsem se přesvědčila o deset minut později. Onomu pánovi držím palce, aby našel rozumného doktora, co s ním nevytře podlahu a na operaci se dostal v řádném termínu. Za covidu někteří lékaři odmítali ošetřit neočkované, nyní už jsou na seznamu nežádoucích všichni. Jsme cizinci ve vlastní zemi.
