Článek
Nejsme žádná baby-friendly restaurace. To ale neznamená, že rodiny s dětmi k nám nemohou chodit. Jsme slušná, hezká restaurace s dobrým jídlem a pivem. Pokud naše prostory někomu přijdou vhodné pro rodinný oběd, rádi je uvidíme. Ale jen za předpokladu, že rodiče i děti dodržují základní pravidla slušného chování.
Pravidla jsou jasná
Oficiální pravidla, jak se mají děti chovat, nemáme. Spoléháme na něco tak obyčejného a běžného, jako je lidská slušnost, etika a etiketa. Bohužel, tohle často nestačí. Ani sepsání pravidel by asi nepomohlo – seznam by byl dlouhý a zahrnoval by situace, které by nás ani ve snu nenapadly.
Řeknu to upřímně: nejraději mám rodiče, kteří mají starší a vychované děti, nebo takové, kteří dají dětem do ruky mobil či tablet a je klid. A co ráda nemám? Křičící děti, kterým neustále něco padá ze stolu, které pobíhají po celém lokále, pletou se nám pod nohama nebo obtěžují ostatní hosty. Některé děti už dokonce vběhly pod pípu nebo do kuchyně.
Jsme restaurace, ne dětský koutek
Všechno má své meze. Sama mám děti, takže vím, že se dají ukočírovat – pokud rodiče chtějí. Bohužel mnozí rodiče zjevně nemají chuť ani snahu. A tak musím zasahovat já, obsluha, a rodičům rázně připomenout, že takhle tedy ne. Pokud oni nemají tolik slušnosti, aby si umravnili své děti, nevím, proč bych s nimi měla jednat v rukavičkách.
Každý dospělý člověk přece tak nějak tuší, co je v restauraci ještě přijatelné a co už ne. Jsme restaurace, ne dětský koutek.
Máte přebalovací pult?
Chtěla jsem napsat, že fajn jsou i rodiče s malým miminkem v kočárku. Obvykle jen leží a spí, takže nenadělá problémy. Poslední zkušenost mě ale vyvedla z omylu.
Nejsme baby-friendly restaurace, což znamená, že nemáme přebalovací pult ani podobné vybavení. To by měl každý rodič předpokládat. Poradit si ale samozřejmě mohou – s trochou ohleduplnosti a snahou nerušit ostatní. Bohužel, ne všichni rodiče to zvládnou.
Šup s ním na stůl
Jsem taky máma, takže vím, že přebalit dítě jde prakticky kdekoliv – v korbičce kočárku, na židli, na klíně, nebo třeba na sklopené toaletě. Stačí trocha cviku a ohleduplnosti. Dá se to zvládnout, aniž by se člověk musel propadat hanbou. Ale někdo to má prostě jinak.
Jednoho dne jdu zkontrolovat stůl a zeptat se, jestli je vše v pořádku. A co nevidím: kromě piva a jídla je na stole ještě něco dalšího. Mimino. S nahatým zadkem a špinavou plenou. „Dejte to dítě aspoň na židli, nebo vás poprosím o odchod,“ řekla jsem rázně. Tenhle výjev překonal všechny mé představy o tom, jak se host může v restauraci chovat.
Děláte to doma taky?
Opravdu někomu přijde normální položit dítě na stůl v restauraci? Mezi jídlo a pití vytahovat plenu plnou výkalů? Někdy mě zajímá, jestli takhle fungují i doma. Neříkám, že jsem extra posedlá hygienou, ale co je moc, to je příliš.
