Článek
Postarat se ve stáří o své blízké je něco, co považuji za samozřejmost. Jsem si vědoma toho, že až budou moji rodiče opravdu staří, budu jim muset být nablízku a pomáhat jim s mnoha věcmi. To je normální; totéž očekávám od svých dětí. Zároveň si ale myslím, že vše by mělo mít určité meze – zvláště když už existují služby, které péči usnadňují.
Máme doma moji maminku
Soňa, moje kolegyně, o tom mluví už hodně dlouho. Bydlí v rodinném domku a jednu místnost tam obývá také její maminka. Je to už starší paní, která sice není úplně nesoběstačná – mnoho věcí bez problémů zvládne –, ale na samostatné bydlení už to není. Než ona nebo manžel přijdou z práce, je doma sama a nejčastěji sleduje televizi. Odpoledne pak tráví čas s ostatními.
Nic proti tomu – je skvělé, když se děti takto starají o své rodiče. Na druhou stranu je to ale na úkor jejich vlastního života. Soňa z něj vlastně nic nemá. Ani nevím, kdy byla naposledy na nějakém výletě, kdy byli naposledy někde venku s dětmi, kdy jeli na dovolenou. Prostě nic z toho – jen práce a pak péče o její matku.
Nechápu, proč jste ji dávno neposlali do domova důchodců
Když jsme o tom mluvily naposledy, nevypadala Soňa, že je z toho nadšená. Nemyslela jsem svou poznámku nijak zle, ale řekla jsem ji: „Nechápu, proč jste ji dávno neposlali do domova důchodců,“ divila jsem se. A se zlou jsem se potázala. Soňa na mě hned vyjela, co by to byla za dceru, kdyby dala svou matku do domova. Co by si o tom pomyslela ona, co by si o tom pomyslelo okolí. A já jen mlčky seděla a kroutila hlavou.
Nebyla ani šance vysvětlit, že dnešní domov důchodců už není žádné odkladiště „nepotřebných rodičů“. Senioři tam mají skvělý komfort a služby, mohou klidně žít ve svých malých bytech, sami, v soukromí. Stále mají svůj život, přitom vše pod dohledem personálu a zdravotníků. K dispozici je jim kultura, zábava, programy. Prostě se nenudí doma u televize.
Já to tak udělám
Soňa má ale na „důchoďáky“ jasný názor: prý by tím matku odložila a dala najevo, že už ji nemá ráda. No budiž, je to její názor. Já však vím, že svou maminku do domova důchodců dám – a ona to dokonce sama plánuje. Říká, že bude mít svůj byteček, vlastní péči, nebude nám okupovat byt a nebude nám narušovat rodinné soužití ani osobní život. Vídat se přece můžeme pořád.
Můžu kdykoli přijet, ona také; může k nám na víkend, pojedeme na výlet. Domov důchodců přece není vězení – naopak. Je to místo, kde mají senioři důstojné stáří a bezproblémový život. Mě osobně by zajímalo, jak se mamince Soni u ní líbí, když její dopolední kratochvílí je televize a zbytek dne tráví s rodinou, která z toho, jak si myslím, také nebude dvakrát nadšená. Ale holt, každý ať si to dělá, jak chce. Já si myslím, že moderní domovy pro seniory jsou to nejlepší, co lze starším lidem dopřát – a já, až budu stará, tam rozhodně chci.
