Článek
Já vím, že vybrat pro někoho dárek k narozeninám nebo svátku může být někdy vyloženě opruz. Že nad tím člověk může strávit klidně i hodiny, než něco solidního vybere, že nad tím musí přemýšlet, porovnávat, zjišťovat. Ale potom, když obdarovaný ten dárek rozbalí, je vidět radost, nadšení. A potom si každý musí říct, že ty hodiny starostí a vybírání za to prostě stály.
Dávám dárky
Vím, že jsou lidé, kteří se domluvili, že si dárky dávat nebudou. Nebo že – když už – si budou dávat jenom peníze v obálkách. Ale to mi přijde neosobní. Já vím, že narozeniny nemají být o dávání dárků, že to nemá být materiální oslava, ale tak nějak to k tomu prostě patří. Já dárky dávám, klidně u malé drobnosti za pár desítek korun, nebo za pár stovek. Je prostě skvělé vidět, jak si ho někdo rozbalí a rozzáří se mu oči, rozesměje se, je nadšený.
Je úplně jedno, jestli je to dárek praktický, nepraktický, na jedno použití, nebo takový, který bude dotyčný nebo dotyčná mít doma do konce života. Je to vždycky víc než věc. Ukazuje to, že mám konkrétní osobu ráda, záleží mi na ní, že jsem si pro ni udělala čas ve smyslu, že jsem pro ni vybírala dárek. A pak mě dokáže naštvat, když mám narozeniny já a oni mi dají, no…
To sis s dárkem moc hlavu nelámala
No, když mi dají obálku, ve které jsou peníze. Kdyby tam alespoň přidali třeba nějaké přání s věnováním, vtipnou básničkou nebo nějakou větou, aby v tom byla vidět nějaká invence, to, že tomu člověk věnoval čas. Ale ono ne – natáhnu ruku, dostanu obyčejnou bílou obálku, ve které jsou peníze. A to je celé, to je ten dárek. No, nenaštvalo by vás to?
Nevím, jestli mě to víc mrzí, nebo víc štve. A tak, když jsem nedávno dostala jako dárek ke svým narozeninám, na uspořádané oslavě, od kamarádky jen obálku, neskrývala jsem zklamání. „To sis s dárkem moc hlavu nelámala,“ kroutila jsem hlavou nad obálkou s tisícovkou. A ona hned začala, že to je nejlepší, že si za to můžu koupit cokoliv, co chci já. Že si můžu sama vybrat, co bude ideální.
Ale já nechci, co chci já
Dárky přece nejsou o tom, že dostaneme peníze na to, co chci já. Jsou o tom, že dostaneme třeba něco, co bychom si sami nekoupili, nebo něco, o čem sníme, ale pořád váháme. Obvykle to, co člověk chce a potřebuje, nebo se mu líbí, si prostě koupí bez ohledu na to, jestli mu tu tisícovku dáme, nebo nedáme.
A že se bojí, aby nedala blbost? Že se bojí, aby mi nedala něco, co už mám, nebo co mi bude k ničemu? No a co, o to přece vůbec nejde. Jde o to, že mi věnuje nějaký čas tím, že pro mě dárek vybírá. Vzít doma ze šuplíku obálku a vytáhnout z peněženky tisícovku, to není žádná věda – to umí úplně každý.
